OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Začátek mého konce - 9. kapitola

02.04.2011 (14:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 990×

Jenže ta vize byla varovná. Tohle není obyčejný kolemjdoucí. Je tu pro mě. Našel mě, pronásledoval mě. Čekal, až se ocitnu sama. Co teď? Jakkoliv se budu snažit utéct, chytí mě. Jakkoliv bránit, dostane mě.

Neviděla jsem jeho budoucnost tak jasně a nevěděla jsem, co má v plánu. Nebyl totiž rozhodnutý. Tohle byl profesionál, který věděl, jak na mě. Jak na mé vidiny. Jsem v háji, opravdovém háji, jestli se tady neobjeví třeba ferrari, ve kterém budu moci zmizet. Což asi moc pravděpodobné není.

Nezbylo mi nic jiného, než se dát do běhu. Max mě nechápavě nasledoval.

„Stůj!“ zařval ten muž a hnal se hned za mnou.

Probíhala jsem po prázdné silnici podél rodinných domků. Max běžel přede mnou a myslel si, že je to všechno hra. Mám řvát o pomoc? Kam mám běžet?! Jak ho mám dostat?!

Ten chlápek měl lehkou bundu, ale bylo jasně poznat, že to není žádná třasořitka. Tohle neskolím ani svým pravým hákem!

Pomalu jsem propadávala panice, poněvadž mým kloubům se tenhle maraton o život moc nelíbil a to ještě nemluvím o plících.

„Stůj, nebo vystřelím!“

Sakra! Blafuje, nemá na mě zbraň! Nesmí... já se totiž zastavovat nebudu. Na to se moc bojím. Srdce mi zběsile tlouklo, až jsem si myslela, že nic jiného neslyším. Jenže pak jsem uslyšela ten výstřel. Pocházel přesně od toho pronásledovatele. Pomyslela jsem si, že tohle je konec a divila se, jakto, že to tak té kulce trvá? Už měla být dávno u mě!

Opovážila jsem se ohlédnout a spatřila bílou skvrnu na betonu. Byla jsem tolik rozrušená, že jsem si nevšimla, že Max mi zmizel z dosahu. Pršelo a já se zastavila. Už dávno mi kapuce nechránila vlasy a tak byly úplně mokré. Kapičky mi stékaly po obličeji, akorát jsem neuměla rozpoznat, jestli to jsou slzy, nebo jen déšť. Jakoby se ve mně cosi sevřelo.

Můj rozum na mě křičel, ať okamžitě vypadnu, ale já neměla tu odvahu odtrhnout pohled od mého nejlepšího kamaráda, těžce oddychujícího na silnici. Má pravá noha sama udělala krok kupředu a hned na to ji vystřídala ta levá.

Blížila jsem se k němu a doufala, že se mi to jen zdá. Ten chlápek se ke mně přibližovala stále víc, jenže já si klekla a projela prsty jeho huňatou srst, zalitou krví.

Zakňučel bolestí a já ten pohled ani zvuk nemohla snést. Jeho krev se mísila s deštěm a mě prosakovala džíny.

„Jméno Max je latinského původu. Znamená největší, nejlepší. Bude to tvůj nejlepší kamarád, uvidíš. Ochrání tě v dobrém, i ve zlém.“ Zněl hlas mé matky v hlavě a pomalu mizel.

Jak z Maxe vyprchával život, mé poslední vzpomínky na matku spolu s ním. Její oříškové vlasy, tón jejího hlasu, vůně levandulového parfému. Všechno to bylo o dost mlhavější.

Uplynulo jen pár ubohých sekund, jenže pro mě se čas zastavil. Jakoby nic nedávalo smysl. Jakoby na ničem nezáleželo. Tenhle tvor pro mě znamenal jistotu, že se mám o koho starat, že mám zodpovědnost, že bude vždy se mnou. Ani jsem nepomyslela na den, kdy umře.

Ale ten přišel. A je to právě teď. Slyšela jsem, jak se jeho dech ztrácí, až úplně přestal dýchat. Takovýhle vztek jsem ještě v životě necítila. Ani když zemřela matka, pořád jsem byla dost malá a nechápala, co se děje.

Jenže teď jsem byla tady. V přítomnosti, ne v minulosti. Poprvé v životě jsem nechtěla vědět, co se stane. Se zaťatými pěstmi jsem pomalu vstávala, aniž by mi bylo vidět do obličeje. Vykročila jsem k tomu chlapovi a dost ho překvapila.

Chvíli jsem se dívala na tu ruku, která chladně zavraždila něco, co mi připomínalo mou matku. Mou poslední vzpomínku na ni. A pak jsem se rozmáchla, podpořená adrenalinem, a smetla mu zbraň z ruky. Nebála jsem se, jen jsem byla hodně naštvaná. Měla jsem vztek, chtěla jsem ho zabít. A tohle jsem nebyla já.

Jenže on byl pořád rychlejší a silnější. Použil svou pěst a já okamžitě padla na mokrou zem. Praštila jsem se do hlavy a chvíli nehybně ležela.

V tu chvíli se ozvala znovu rána a já si pomyslela, že tohle je smrt.

Jenže to už se vedle mě svalil i ten svalnatej chlápek a skláněl se ke mně Rafael. Aspoň myslím, slyšela jsem jeho hlas mnohem blíž. „Amy! Vnímej!“

Nechtěla jsem. Co kdybych prostě nebyla? Nebyly by problémy. Otec by si se mnou nedělal starosti a Rafael by se se mnou nemusel otravovat.

Napadlo mě, že zřejmě sebral ze země tu pistol, kterou jsem já vytrhla tomu hajzlovi z ruky. Umřel? Dobře mu tak. A za trest umřu taky.

„Amy!“

Vytáhl mě za ruce do sedu a chytil mou tvář do dlaní. Pomalu jsem otevírala oči a spatřila ty jeho, bolestně starostlivé. Ani stopy po aroganci a chladnosti. Jistě se jen trápil s tím, co by s ním otec udělal.

Jeho teplé ruce zahřívaly mou mokrou prochladnou tvář. Vlasy měl stejně promočené stejně jako já. V tu chvíli uhodil blesk a já sebou trhla.

„To nic,“ uklidňoval mě. Odhrnul mi vlasy a prozkoumával mé zranění. „Radši s tím půjdeme k doktorovi.“

Zavrtěla jsem hlavu, ale rázem jsem toho litovala. K mému spánku vystřelila vlna bolesti.

„Ale jo, půjdeme,“ mluvil tichým nesmlouvavým hlasem, podpíral má záda rukou, abych sebou zase neřízla o zem. Z kapsy vytáhl svůj iPhone a vytáčel jakési číslo.

„Ulice kapitána Stewarta, potřebuju tu něco uklidit. A hned, musím do nemocnice.“

Zvedla jsem ruku k tepajícímu spánku a prsty ucítila teplou tekutinu. Z hrůzou jsem se dovtípila, že je to krev. Vyděšeně jsem vykulila oči. Nikdy jsem neměla takovéhle zranění.

„Nešahej si na to,“ upozornil mě, ale jeho hlas se z přísného změnil na překvapivě laskavý. „Bolí to?“

„Ani ne,“ odpověděla jsem chraptivě. „Promiň, že jsem odešla.“

Soucitně zavrtěl hlavou. „To nevadí. Hledal jsem tě a vzhledem k tomu, že jsem ještě po cestě vyřídil jednoho, nemohl jsem tu být hned.“

Už jsem byla schopná sama sedět. „Co teď? Předtím ses nezmínil, že zabíjíš lidi.“

Počasí bylo stejně na nic, jako předtím. Oba zřejmě budeme mít zápal plic. Každopádně jsem radši uvažovala o tomhle, než o tom, že vedle mě leží mrtvola a za mnou můj mrtvý pes.

Tak zbytečné krveprolití a jenom proto, že jsem šílenej sobec. Měla jsem Rafaela poslouchat.

Pousmál se. „Říkal jsem ti přeci, že mám vražedné sklony.“

Bolela mě hlava a cítila jsem se malátná. Pomalu jsem zavírala oči, poněvadž se mi chtělo šíleně spát. Přepadával mě tak sladkej a potřebnej spánek.

„Ne, neusínej, no tak.“

Jak se mám bránit tomu hezkému spánku? A co když se nechci bránit? Cítím v sobě takovou prázdnotou, že mám chuť se vypnout. Spát a už se neprobudit.

„No tak, budu ti vyprávět o tvojí mámě, jo?“

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Začátek mého konce - 9. kapitola: