Začátek mého konce - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Na světě je zhruba sedm miliard lidí a nikdo není stejný. Stejně tak jako sedmnáctiletá Amanda - ráda by řešila problémy její věkové kategorie, ale jaksi to nejde. Dostala dar a když to na ni přijde, nemůže si pomoci a musí ho využít. Ale také za to musí nést následky.
Prolog k připravované povídce na pokračování.

03.03.2011 (12:00) • LucilleDanion • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1181×

Má krev se ve mně vařila. Cítila jsem tu horu masa, lidově říkajíc srdce, jak se snaží vydobít z mého hrudníku jako vždycky, když jsme měla učinit nějaké takové rozhodnutí. Buď dostat do nezměrných problémů mě a mého otce, nebo nechat umřít tu malou copatou a spokojenou dívku.

Mé nervy pracovaly a já si jako vždy uvědomila, že tento dar asi nemám na pěstování kytiček a zjištění, kdy mi vystydne borůvkový čaj. To bych přece neviděla ty obrazy, seslající mi, že něco musím udělat. Já vím, vždycky mám na výběr. Proč to ale tak je? Přece nemám jen tak dar měnit osud jiných lidí. Zhluboka jsem se nadechla. V hlavě mi vířily dvě nevyrovnané myšlenky.

Právě okolo mě projela na kole s růžovými střapci. Na obou stranách tváře se jí rýsovaly pihy od sluníčka a její opadlý úsměv zračil, že zřejmě ví, jak se rodiče za ní hádají tlumeným hlasem o nevěře. Právě se rozhodla, že na truc přejede silnici bez rozhlédnutí. Proč taky? Tohle byla tichá a klidná čtvrť bez jakýkoliv dřívějších problémů, jestli se ovšem nepočítají přetvářky a falešné úsměvy, jež se tu objevovaly na denním pořádku.

V tu chvíli, kdy se její přední kolo dotklo obrubníku, bylo rozhodnuto. Mé nohy, aniž bych jim dala pokyn, se samy rozeběhly, přičemž můj rozum řval, ať se okamžitě zastavím, že to není má věc. Zatřepala jsem hlavou, s čímž jsem musela vypadat jak duševně chorá, to mi teď bylo srdečně jedno. Přesně, jak jsem viděla před chvílí, zpoza rohu vyjelo černé Land Rover a mířilo si to přímo na dívku. V mých vizích jí rozsekal na kousky, že by jí stěží mohli rodiče identifikovat. Můj instinkt mi napověděl jasnou instrukci. Teď. Odtrhla jsem se od země a strhla jí z toho miniaturního dopravního prostředku na upravený zelený trávník.

Čas se zastavil, když auto vteřinu po nás projelo tou nejrychlejší možnou rychlostí a já dívku konečně pustila z náručí. Zírala na mě nekonečně zelenýma očima a snažila se pochopit, co se teď stalo. Sousedi se pozastavili a nevěřícně poskakovali okolo nás. Její matka se rozeběhla a s pláčem copatou holku objala.

„Oh můj bože, oh můj bože!" kvičela a já se zvedala ze země, přičemž jsem si oprašovala džíny, aniž by bylo od čeho. Teď utéct, rychle utéct, ať si mě nikdo nevšimne.

„Slečno, děkuji vám! Zachránila jste mé dceři život!" Vrhla se ta žena i na mě a mně neuniklo, že na nás kouká nejméně deset párů zvídavých očí. Tohle není dobré, vůbec dobré.

O pár metrů dál jsem si však všimla něčeho zvláštního. Snažila jsem se vymanit z roztřeseného objetí té plačící ženy se slovy, že by to udělal každý. Otázkou však bylo: Udělal, kdyby byl ve stejné situaci jako já?

Jeden pár očí na mě nezíral jako na hrdinku, ale na jasnou podezřelou. Mé vize okamžitě ukázaly pár jasných obrázků, co by se stalo, kdybych tu teď zůstala. A věřte mi, nebylo to hezké podívání. Já na vyleštěném kovovém stole, z mého těla vedly všemožné kabely a okolo mě lítalo nespočet doktorů. To nemůžu dovolit.

Přeskočila jsem rozmetané kolo a vydala se na druhý konec, od toho chlápka, jehož oči byly černé a toužily po penězích. Tenhle byl jasně zasvěcený do celých věcí s věštci. Popotáhla jsem si přezky od batohu, aby se mi lépe běželo. Pomohlo to. V tomhle jsem byla naštěstí zběhlá, jelikož utíkání jasně patří k mému oboru. Do vínku jsem nedostala rychlost ani nějaké speciální pohyby. Jen tu budoucnost. Byla jsem si jistá, co se stane, avšak nevěděla jsem jistě, jestli zvládnu udělat vše proto, aby to tak bylo.

Ten muž zahodil brašnu a rozeběhl se za mnou. To není dobré. Byl dvakrát větší než já a silnější. I když jsem chodila na všemožná bojová umění, jak jsem viděla ve vizích, tohohle nezvládnu. Nasadila jsem vyšší rychlost, ačkoliv mé kolena skřípěla bolestí. Odjakživa jsem s nimi měla problémy a moc mi to tedy nenapomáhalo, abych pravdu řekla.

Ten holohlavej šílenec se nevzdával a tak jsem musela doufat, že se mu ztratím v davu demonstrace proti testování kosmetických přípravků na zvířatech o ulici dál. Už teď jsem slyšela z dálky nadšené i rozzuřené výkřiky. Neváhala jsem a vběhla přímo mezi pár mladíků. Prodírala jsem se davem a rozrušená adrenalinem bylo těžší a těžší vidět budoucnost. Neohlížela jsem se a pokračovala dál, dav mi poskytl útočiště. Oddychla jsem si a na chvíli dovolila svým unaveným končetinám si odpočinout. Opřela jsem si ruce o kolena a mé plíce, zúžené kouřením, se zvesela pořádně nadechly.

Ztratila jsem se mu, ale pro jistotu jsem doběhla autobus, který mě sice domů neodveze, ale jen o pár bloků dál. V autobuse jsem se lehce přikrčila, aby mě onen neznámý ještě nezahlédl. Mou myslí projela blažená myšlenka: Do školy se dneska asi nedostanu.

Autor: LucilleDanion (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování