OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zachránce - 2. kapitola

14.08.2013 (19:00) • storymaKer • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 818×

Ty oči! Co to má proboha s očima?!

Chvilku na něj jen nevěřícně zírám a pomalu mi dochází, co to právě vidím: ten kluk nemá modré oči! Jeho barva očí se ani vzdáleně nepodobá té modré, kterou vidím každý den všude kolem sebe. I na tu dálku to vidím víc než zřetelně: jeho oči mají tu zlatavou barvu, kterou jsem si už tolikrát představovala. A je vážně krásná. Ne krásná, ale nádherná. Na chvíli mě zaplaví pocit neuvěřitelného štěstí, jako by jeden pohled do těch očí dokázal vyléčit všechen smutek. Hned se ale zarazím a začnu zase přemýšlet prakticky. Tohle přece není možné… Je vážně víc než zázrak, že ten kluk v tomhle věku pořád žije. S takovýma očima. To ho ani jednou neviděli vojáci? Přece ho museli vidět při svých pravidelných prohlídkách domů. Není možné, aby se před Státem dokázal tak dlouho schovávat. Ale kdyby ho vojáci viděli, na místě by ho zabili. O tom není pochyb. To by musel mít známého nebo někoho z rodiny ve vyšších kruzích, aby se mu podařilo takhle tady žít. Když se ale podívám na jeho špinavé oblečení, je mi jasné, že tenhle k bohatým nepatří. Ne, on utíká. Určitě se musí skrývat a utíkat před vojáky každý den. Pak je tu taky možnost, že tu vůbec nikdy nežil a do Státu se mu dnes, nanejvýš před pár dny, nějak podařilo dostat. To je ale tak šílená představa, že se musím sama sobě smát. Kdyby překročil hranice Státu, taky by to s ním nedopadlo dobře. A navíc: kdo by, proboha, utekl do Státu dobrovolně?!

Vytrhnu se z myšlenek a zjistím, že kluk tam už není. Nejspíš se lekl, že bych za ním mohla poslat vojáky, a utekl pryč. Chápu ho. Taky nikomu cizímu radši nevěřím. Pořád ale cítím, že tu někde je, schovává se a čeká, co bude dál. Ty jeho oči v sobě mají něco magického. Prostě je cítím. Je to ale celkem šok, když už jste deset let neviděli jiné oči než modré, a najednou na vás odněkud vykoukne něco tak jiného. Chvíli mi potrvá, než se vzpamatuju. Vlastně se možná už nikdy nevzpamatuju. Ten kluk byl totiž docela pěknej. Víc než docela, ale to teď řešit nebudu.

Podívám se na Michaela, kterého se konečně podařilo vytáhnout z vody a teď se kousek ode mě klepe zimou, zabalený do staré deky.

„Dobrý?“ zeptám se ho.

„No jasně,“ řekne, ale já vidím, že se jenom snaží vypadat silně, a ve skutečnosti je mu dost zle. Byl to asi šok, když tak najednou spadl do vody, ze které má navíc hrůzu.

„Michaele, proč ses nad tu vodu tak nakláněl?“ ptá se ho znovu a znovu jeho matka. Ten ze sebe ale zřejmě nemůže vypravit nic, co by to vysvětlovalo.

„J-já nevím… A-asi jsem tam něco v-viděl,“ říká jenom pořád dokola. Sedne si na malou lavici na boku lodi a napije se z láhve, kterou mu Tim podává.

Když teď vím, že bude Michael v pořádku, znovu se v myšlenkách vrátím k tomu klukovi. Nemůžu na něj přestat myslet. I když bych vážně chtěla, tak nemůžu. Vrátím se k práci a začnu čistit ryby vytažené ze sítí.

„Všechno v pohodě?“ zeptá se mě po chvíli Tim. „Jsi nějak potichu. Hele, Michael už bude v pořádku, věř mi, byl to pro něj větší šok než pro tebe.“ Oplatím mu úsměv a řeknu, že jsem se akorát lekla, to je všechno. Přemýšlím, jestli mu mám říct ten skutečný důvod, proč jsem tak najednou zmlkla, ale nakonec jen v duchu usoudím, že bych ho ještě mohla do něčeho zatáhnout, a to nechci. Dělám, že se nic nestalo, ale v duchu si říkám, že jakmile skončím z prací, po tom tajemném klukovi s jinýma očima se určitě musím podívat.

Autor: storymaKer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zachránce - 2. kapitola: