OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zachránce - 5. kapitola

16.09.2013 (11:00) • storymaKer • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 681×

A najednou uvidím velký oranžový mořský korál, mezi kterým je zaklíněná malá průhledná krabička.

Když jsem tu krabičku donesla zpátky do domu a ukázala mu ji, radostně se mu rozzářily oči.

„Kde jsi to vzala?“ zeptá se a nevěřícně vykulí oči.

„Našla jsem to ve vodě v přístavu,“ řeknu jen a pozoruju, jak pečlivě otevírá krabičku a kontroluje čočky. Vidím je poprvé v životě, ale nic zvláštního na nich není. Jen takové tenké kulaté předměty, nejspíš z nějakého plastu. Jsou zbarvené do modra, a já konečně úplně pochopím, jak celá ta věc s kontaktními čočkami funguje. Když si je nasadí, překryje mu ta modrá barva jeho současnou barvu, takže se zdá, jako by jeho oči byly modré. Když si je pak dá do očí, vypadá to trochu nepřirozeně, ale to se mi asi jen zdá, protože už jsem si zvykla na jeho nádherné zlaté oči. Bez nich jeho výraz vypadá stejně prázdně jako výraz všech lidí ve Státu. Znova mi děkuje a já cítím, že už mi konečně začíná úplně věřit, možná je dokonce rád, že mu budu pomáhat.

„Tak, teď už konečně můžu vyjít ven. Mohli bychom si vybrat nějaké vojáky a pak jít nenápadně za nimi. Třeba nás zavedou k něčemu užitečnému, co by mohlo zajímat mého velitele,“ řekne.

Přikývnu, ale najednou si na něco vzpomenu. Jak jsem mohla být tak hloupá? Souhlasila jsem, že se připojím k nějakému tajemnému klukovi, kterého jsem dnes poznala, a úplně jsem zapomněla, že je tu ještě někdo, koho bych nikdy nechtěla vystavit žádnému nebezpečí. Můj táta. Co když se při tom našem dobrodružství dostaneme do nějakého opravdového problému? Státní Rada pak určitě vyčmuchá i tátu a zatkne ho už jen proto, že jsem jeho dcera. Nikoho nebude zajímat, že o tom, co dělám, neměl ani tušení. Možná bych se mu mohla svěřit a aspoň se s ním rozloučit. Co když ho už nikdy neuvidím? I přes to všechno ale nevím, jestli je dobrý nápad mu něco říkat. Určitě o mě bude mít strach a nebude mě chtít nikam pustit…

V hlavě se mi honí tisíce myšlenek a já nevím, které věnovat pozornost dřív. Váhám, co mám říct tomu klukovi, který se mi pátravě dívá do očí. Naštěstí jeho dar vždy vše rychle pochopit ani tentokrát nezklame.

„Ty… nejsi sama? Máš rodinu… No jasně, že máš, a já ti to přeju. Klidně můžeš jít domů, já to zvládnu sám,“ řekne, ale v jeho hlase slyším lítost. Je mu líto, že s ním jít nemůžu? Kdoví proč mě tahle myšlenka potěší. Možná mě potřebuje. Potřebuje někoho, kdo by mu pomohl s jeho úkolem, s kým by mohl sdílet své úspěchy i neúspěchy, s kým by si mohl povídat a smát se. Jasně, on by to určitě zvládl sám. Ale každý se cítí lépe, když má někoho, kdo za ním stojí, ať se děje, co se děje. Musím to udělat. Jít s ním a pomoct mu.

„Já… mám tátu. Je vážně skvělej a já o něj nechci přijít. Ale zároveň chci něco zažít, víš? A tak nějak mi došlo, že tohle je moje první a poslední příležitost, jak udělat něco skutečně užitečnýho.“

Pátravě se na mě zadívá.

„Budeš si muset vybrat,“ řekne nakonec. „Ale vím, že to není lehký, a tak ti něco navrhnu. Nemusíš souhlasit, je to jen návrh. Podle mě by ses s ním loučit neměla. Za prvé je dost možný, že tě nikam nepustí, za druhé ho vystavíš riziku, že na něj Rada přijde, jestli po nás půjde, a já myslím, že půjde. Takže bych mu nechal vzkaz. Nebude tě hledat, až si ho přečte, a aspoň bude vědět, co se s tebou děje. Taky ho pak může snadno spálit, a tak zahladit stopy.“

„Jak znám tátu, spíš si ho nechá na památku,“ ušklíbnu se. „A navíc si myslím, že to není vůči němu fér. Nechat mu jenom nějaký vzkaz a prostě najednou zmizet?“

„Máš lepší řešení?“ podívá se mi do očí a já musím připustit, že má pravdu. Nemůžu mu nic říkat, alespoň ne z očí do očí.

Venku bylo zataženo a dost pršelo. Celé odpoledne jsme si v tom starém domě povídali a plánovali naši misi. Chvílemi jsem nemohla myslet na nic jiného než na něj. Znovu a znovu jsem se mu dívala do očí, ale do těch opravdových, nepoznamenaných naší Operací a chladnou modrou barvou, ve kterých byl život, který jsem vlastně v ničích očích ještě nikdy pořádně nespatřila.

Až večer jsem si vzpomněla, že mě táta určitě čekal na večeři, ale hned jsem se uklidnila: logické vysvětlení bylo, že se mi kvůli silnému dešti nechtělo chodit až do našeho majáku, takže jsem zůstala v přístavu. A toho, že jsem pak nepřišla domů, si možná vůbec nevšimne, protože bude celou noc sedět až úplně nahoře a držet hlídku. Navíc se stávalo často, že jsem přišla domů až pozdě večer, a on mě pak už vůbec neviděl kvůli práci, takže mu na tom určitě nebude připadat nic zvláštního.

Lehli jsme si na staré deky, které jsme našli poskládané v rohu místnosti, jako by je tam pro nás někdo připravil. Dlouho jsem nemohla usnout, slyšela jsem vedle sebe jeho pravidelné oddechování a myslela na všechno, co mě čeká. Byla jsem nervózní, ale zároveň se i docela těšila. Konečně se začne něco dít…

… Je mi devět. Jsem nemocná a ležím v posteli v našem starém majáku. Táta mi přináší můj oblíbený ovocný čaj. On ho umí ze všech nejlíp…

„Díky, tati,“ řeknu a vezmu si od něj hrnek. Ruka se mi ale třese tak, že se mi trochu čaje vylije do postele, takže táta musí držet hrnek sám a dávat mi napít po malých douškách. Znovu se rozkašlu…

„Jsi v pořádku, zlatíčko?“ řekne starostlivě a přiloží mi dlaň na čelo. „Co kdybych ti vyprávěl staré námořnické historky o pirátech?“

Usměju se. „To rozhodně beru,“ říkám slabým hlasem. „Tati?“ zeptám se po chvíli. „Budeš se o mě vždycky takhle starat?“

„To víš, že ano. Chci, abys věděla, že tě mám moc, moc rád a vždycky tu pro tebe budu,“ řekne a pohladí mě po vlasech…

„Taky tě mám ráda,“ odpovím a pak už se jen společně smějeme příběhům o statečných pirátech, kterým se vždycky podaří nějak vyzrát nad obyčejnými vojáky a posádkou královského loďstva…

S trhnutím se probudím. Venku už se začalo rozednívat a zdá se, že už neprší. Právě se mi zdál sen. Ne sen, ale vzpomínka. Bylo to přesně tak, jak si pamatuju. Ten čaj a kašel a pirátské historky, na které byl můj táta něco jako expert… Z očí se mi vyhrnuly slzy při představě, že už ho možná nikdy neuvidím. Musím za ním jít a rozloučit se. Nebude mě přemlouvat, teď už jsem si byla jistá. Táta přece vždycky byl pro jakékoliv dobrodružství. Podívám se na deku vedle. Je prázdná, což znamená, že můj nový společník už vstal. Z domu ale neslyším žádné zvuky. Možná, že šel na chvíli ven.

Zatímco ležím pod dekou a čekám, až se vrátí, rozhodnu se, že za tátou ještě rozhodně musím zajít. Ta vzpomínka je pořád ještě čerstvá a neustále mi připomíná, že nemůžu jen tak zmizet a nechat mu jenom vzkaz. Nemůžu mu to udělat. Určitě bude nešťastný, až budu pryč. Skoro se na sebe zlobím, že jsem nešla domů už včera večer. Teď už si možná všiml, že jsem pryč. Co když mě hledá? Rychle vstanu a deku si přehodím přes ramena. V domě se netopí, takže je docela zima. Otevřu dveře našeho pokoje a chystám se vyjít do chodby. Vtom ale zaslechnu hlas. Vychází zespodu, z malého obývacího pokoje. Je to jeho hlas, a už když ho slyším, zaplaví mě vlna zvláštní radosti. Když se ale zaposlouchám, radost se pomalu vytrácí.

„Veliteli? Hlásí se Agent 1005 ze Státu. Poloha východně od Tennessee, přístav Morning Harbour ve stejnojmenné vesnici u Atlantského oceánu,“ slyším ho říkat. Po krátké odmlce, kdy zřejmě poslouchá, co mu do sluchátka říká velitel, znovu promluví. „Jo, zatím jsem v pořádku. Dnes se chystám udělat první krok. Chtěl bych se dostat do nějakého vládního zařízení, do nemocnice nebo na vojenské cvičiště. Ozvu se, jestli něco zjistím. A mimochodem, našel jsem jednu holku, která mi chce pomáhat. Je ze Státu, o dva roky mladší, vypadá v dobré kondici. Možná se bude hodit.“

Chvíli poslouchá a pak rozčileně řekne: „Já ale vím, že jí věřit MŮŽU. Podařilo se jí odlákat ode mě vojáky a taky, za což jsem jí obzvlášť vděčný, nějakým nevysvětlitelným způsobem našla moje ztracený čočky. Když říkám, že jí můžeme věřit, myslím to vážně.“

Po další odmlce znovu uslyším jeho rozčilený hlas. „Zbavit se jí? To ji mám zabít, když mi pomohla? Tohle je přece taktika Státu; využít někoho, kdo se zrovna hodí, a pak ho bez přemýšlení odsoudit k smrti. Proti tomuhle přece bojujeme, ne? Mě nezajímá, že tu šestnáct let žije… Ne, nemyslím, že někdo z její rodiny patří ke Státní Radě. Víte co? Už mě nebaví dělat přesně to, co se mi řekne, toho jsem si užil dost během výcviku. Potřebuju prostor, abych to tu mohl poznat. Ona se mi k tomu bude hodit… A pomoc možná potřebovat budu, teď, když mají Jacka… Dobře, hlavně klid, omlouvám se. Musím už jít, večer se ozvu. Končím.“ Pak zřejmě vypne to zařízení, které ho spojilo s velitelem, a hlasitě si povzdychne.

Ještě chvíli čekám, ale pak se odhodlám přejít chodbou ke schodům a sejít dolů do místnosti, kde jsem ho slyšela mluvit. Sedí na tom starém ošoupaném gauči, který už ale není tak zaprášený jako včera (zřejmě se mu podařilo z něj ten prach nějak dostat), a upřeně se dívá před sebe. Asi o něčem přemýšlí. Když uslyší zavrzání podlahy, otočí se ke mně a usměje se.

„Ahoj,“ řekne. „Přinesl jsem z přístavu rybu a podařilo se mi sehnat i kus chleba. Doufám, že ses dobře vyspala, protože možná už dneska nás čeká to velké dobrodružství, o kterém jsi mluvila.“ Trochu se zasměje. Kontaktní čočky nasazené nemá; jeho oči se také usmívají. Srdce se mi rozbuší tak hlasitě, že se mi chvíli zdá, že to musí slyšet. Nakonec se ale taky usměju a sednu si vedle něj. Na stole před námi leží čerstvě upečená ryba, která nádherně voní, a kousek chleba. Rozhodnu se, že mu to musím říct.

„Víš, přemýšlela jsem a došlo mi, že se s tátou musím rozloučit. Chtěla bych tam zajít třeba hned po snídani. Můžeš tu na mě počkat, jestli chceš.“

Chvíli se na mě jen zmateně dívá. Po chvilce řekne: „Myslím, že jsme se včera domluvili, že mu necháš vzkaz. Nemůžeme ztrácet včas.“

„Nechápeš, že je to důležitý? Nemyslíš, že bych se měla rozloučit s člověkem, se kterým žiju od narození a který mě vychoval, když už ho možná nikdy neuvidím?“

„Pořád opakuješ, že už ho nikdy neuvidíš… To si myslíš, že oba umřeme, nebo co? Myslíš, že to nezvládneme?“ zeptá se mě ostře. Tohle mě překvapí. Chtěla jsem se ho ještě zeptat na spoustu věcí, třeba kdo je Jack, o kterém předtím mluvil se svým velitelem, ale nakonec si řeknu, že teď možná není ta nejlepší chvíle. Za tátou ale půjdu, ať se mu to líbí, nebo ne.

„No, je to dost možný, když si představíš, že jsme v podstatě dva proti celému Státu,“ odpovím mu klidně. „Neříkám, že určitě umřeme, já udělám všechno pro to, aby se to nestalo, ale ta možnost tady je. Copak ty ses nerozloučil se svojí rodinou, než jsi odjel na tuhle misi?“

Mlčky se na mě dívá s přimhouřenýma očima, ale pak je ode mě odvrátí. Mlčí. Pohled, ve kterém je zároveň smutek i zlost, upírá před sebe. Dojde mi to rychleji, než bych čekala.

„Ty nemáš rodinu?“ vystřelím tu otázku, aniž bych si uvědomila, co vlastně říkám. Okamžitě toho lituju, ale zeptat jsem se musela. Podívá se zpátky na mě.

„Ne,“ řekne prostě. Pak si povzdychne. „Moje rodiče i staršího bratra zabili vojáci z vašeho Státu, když mi bylo pět. Bylo to během útoku na naši zemi. Něco si pamatuju, ale ne dost na to, abych to mohl vyprávět. Pak už jen vím, že jsem vyrůstal v dětském domově. Začal jsem chodit na speciální vojenské tréninky. Chtěl jsem se Státu pomstít. Proto jsem se taky snažil dostat se na tuhle misi. Chci být ten, kdo aspoň pomůže dopadení Mr. Catapulta a odsouzení Státní Rady.“

Do očí mi vyhrknou slzy a instinktivně ho obejmu.

„Promiň,“ šeptám. „To jsem netušila. Já ti pomůžu. Nejsi na to sám…“

„Nemusíš se omlouvat,“ řekne. „To já bych měl. Za tvým tátou zajdeme společně. Chápu, že se chceš rozloučit. Kdybych mohl, taky bych to udělal.“ Trochu uvolní naše objetí, ale pořád sedíme blízko u sebe a díváme se jeden na druhého. Ty jeho oči mě úplně pohlcují. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího.

Vezme můj obličej do dlaní a políbí mě. Jeho rty se něžně přitisknou k těm mým. V břiše se mi zvedne podivná vlna a po celém těle mi přejede mráz, který ale vůbec není nepříjemný. Naopak, ještě nikdy jsem se takhle necítila. Oplatím mu polibek, obejmu ho a ucítím jeho vypracované tělo. Cítím na tváři jeho horký dech. Položí mě na pohovku a začne mě líbat trochu odvážněji; umí to vážně dobře. Svoje prsty mu vsunu do vlasů. Cítím jeho nádhernou vůni. Po chvíli se naše rty od sebe vzdálí.

„Musel jsem to udělat,“ zašeptá, usměje se svým nádherným úsměvem a ještě jednou mě jemně políbí na rty. Pak se znovu posadí a já si sednu vedle něho. Ani jeden z nás pořádně neví, co má říct. Naposledy se na sebe usmějeme. Umírám hlady a tak začnu jíst svoji půlku ryby.

„Chutná to skvěle,“ řeknu.

Přikývne. „To doufám, protože jsem ji ukradl u toho nejdražšího stánku. Stála tam děsně protivná ženská s takovým malým psem, asi dost bohatá. Držela si tu rybu na tácku strašně daleko od těla, prý aby po ní nesmrděla. No, a když se zrovna nedívala, rychle jsem jí tu rybu vzal, položil jí na ruku prázdný tácek a ztratil jsem se v davu. Asi si to uvědomila až za chvilku, ale to už jsem byl dávno pryč.“ Oba se smějeme a pak si ještě chvíli povídáme. Je mi s ním skvěle, ale všimnu si, že se vyhýbá mému pohledu, jako by se styděl po tom, co se stalo.

Nakonec si zase nasadí svoje kontaktní čočky a vyjde se mnou z domu ven. Vydáme se po dobře známé cestě směrem k majáku, kde na mě už určitě čeká táta.

Autor: storymaKer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zachránce - 5. kapitola: