OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zapomenuti v očistci (3) - S cejchem smrti (prolog)

16.04.2017 (09:00) • mondy • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 296×

„Co myslíš, že mu je?“ zeptal se starý Cyril šeptem své ženy a zopakoval tak jinými slovy to samé, o čem nervózně polohlasem debatovaly desítky lidí před jeho stavením. Sešla se tam skoro celá vesnice.

„To zatím netuším,“ přiznala jeho manželka, posunula si na nose popraskané brýle a s mírným heknutím usedla na nízké štokrle přistavené k posteli. V jejím věku jí to už dělalo trochu problémy. „Celý hoří,“ konstatovala s hřbetem dlaně jemně položeným na propadlé skráni pacienta, „kůži má ale suchou. Dýchá nepravidelně, povrchově. Puls…“ přiložila své krátké, silné prsty na pergamenovitou pokožku na krku osoby na lůžku a na chvíli se odmlčela, „puls má zrychlený, nitkovitý.“ Povzdechla si a ihned si pečlivě omyla ruce v připraveném lavoru. „Rozhodně je k smrti vyčerpaný a dehydrovaný,“ prohlásila s jistotou. „Můžeme se pokusit do něj vpravit trochu vody, ale víc toho pro něj teď neuděláme. Ne, dokud se neprobere k vědomí a nezjistíme, kde ty dva týdny vlastně byl.“

Dělala si starosti. Od války jí rukama prošly desítky pacientů – často lidi, které znala již od narození – a velkou část z nich dokázala zachránit. Nebyla lékařka, ale vždy měla velkou zálibu v bylinkářství a zajímalo ji, jak funguje lidské tělo. A za poslední roky nasbírala spoustu zkušeností; mnohem víc, než by se jí samotné líbilo. Přesto teď pociťovala bezmoc.

„Vážně tě nenapadá nic, co by to mohlo být?“ podal jí Cyril utěrku a ani se nesnažil zamaskovat napětí ve svém hlase.

Jindřiška Holubová, které celé Prackovice nikdy neřekly jinak než Tetka, se nevesele pousmála. „Napadá mě tisíc věcí,“ prohlásila, osušila si ruce a otřela si pot z čela. V domě bylo k zalknutí, betonové tašky na střeše rozpálené červencovým sluncem fungovaly jako kamna. Jenže venku bylo vedro ještě horší. A od půlky června ani jednou nesprchlo. „Mohl se praštit do hlavy a dezorientovaně bloudit celou tu dobu po okolních kopcích, bez jídla a bez vody. Ten jeho stav by tomu nasvědčoval. Třeba se něčím otrávil – co já vím, možná mu selhávají ledviny, ale nemám, jak to zjistit.“ Došla ke knihovně a prstem přejížděla po hřbetech mohutných starých svazků, až se na jednom z nich zastavila. Vytáhla jej, položila na stůl a jala se studovat rejstřík. „Nebo je prostě jen nemocný. Takhle spatra si sice nevzpomínám na žádnou chorobu, která by těm jeho symptomům odpovídala, ale snad něco najdu tady. Jenže polovinu z těch příznaků může mít na svědomí únava a nedostatek tekutin. Takže se musíme postarat nejprve o ně. Zítra budeme moudřejší. Radši bych ale počítala s nejhorším, takže dokud nezjistíme víc, budeme s ním zacházet, jako by byl nemocný – a nakažlivý.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasil její manžel, naklonil se k ní a políbil ji do šedinami prokvetlých dlouhých vlasů. „Vyřídím to chlapům, co ho našli. Ať se hned pořádně vydrbou v kádi a s nikým se zatím moc nemuckaj. Náhoda je blbec, nechceme tu žádnou další epidemii jako loni. Lepší to mít pod kontrolou, než se pozdějc divit.“

Přes rozrušené hlasy, které sem doléhaly zvenčí, oba dva téměř přeslechli slabé zasténání, jež se ozvalo z lůžka.

„Probírá se,“ vydechla Jindřiška a zaryla prsty do paže svého muže.

„Pít… pít…“ zachrčel hlas drsný jako struhadlo.

„Rychle, přines sklenici vody,“ přikázala postarší žena energicky. „A nějaký hadřík, ze začátku mu ji budeme muset dávat jenom po kapkách.“ Zatímco Cyril rychlým krokem zmizel v kuchyni, přisedla si Jindřiška blíž k posteli a pohladila ležícího muže po rameni. „Už jsi v bezpečí, Toníku,“ konejšila ho. „Chlapi tě našli na Lovoši, kdo ví, jak ses tam dostal. Cyril ti hned přinese trochu vody. Odpočineš si, dáme tě do pořádku. Co nevidět zase budeš chodit na ryby, uvidíš.“

„Tady máš tu vodu,“ oznámil manželce Holub a podal jí sklenici a čistý látkový kapesník. „Jestli mě nebudeš potřebovat, půjdu ven říct lidem, jak na tom je. Jeho bráchové musí být jako na trní.“

„Jen běž,“ mávla rukou Jindřiška, oči ovšem nespustila z pacienta, kterému už opatrně navlhčovala rty. „My si poradíme, viď, Tondo?“

Cyril si narychlo uvázal šátek kolem úst, a sotva za ním zapadly dveře, bzukot hlasů zesílil. Před domem manželů Holubových, o kterém vesničané občas v dobrém rozmaru mluvili jako o „špitálu“, se sešly skoro celé Prackovice. Byli tu všichni – mladí i sešlí věkem, starousedlíci i uprchlíci z okolních měst, kteří se sem stáhli během války. Celá ves, celá tahle velká, starostlivá rodina.

Proto si neměl kdo všimnout skupiny podivných postav v neforemných bílých overalech, které se mírným poklusem blížily po silnici od jihu.

První je spatřil starý Němeček, který podřimoval na lavičce před svou chalupou na kraji vsi a držel symbolickou hlídku u silnice na Lovosice. Dusot deseti párů nohou jej vytrhl z letargie, při pohledu na ty lidi si však ještě pár okamžiků myslel, že stále spí. Velké nádrže na zádech, ochranné přilby s prosklenými štíty… to si tu někdo hraje na kosmonauty?

Pistole s dlouhými hlavněmi vypadaly v mohutných pogumovaných rukavicích jako hračky. Nebyly.

Sst.

Než se Němeček stačil zeptat: „Co má tahle maškaráda, krucinálfagot, znamenat?“, poskočila mu hlava dozadu a s udiveným výrazem ve tváři se zhroutil na zeď. Z drobné dírky uprostřed čela mu ihned začal vytékat tenký karmínový pramínek.

Skupina bílých duchů se rozdělila. Větší část pokračovala po obvodu vesnice, dva však zůstali na místě a vstoupili do prvního z domů.

„Co tady, do prdele…“ ozvalo se zevnitř.

Sst. Sst sst.

Tlumený náraz, rachot převržené židle. Ticho. Za pár okamžiků byly bílé overaly opět venku.

Zpoza rohu vyšla žena, v rukou těžkou bedýnku. Jedna z postav bez váhání zaklekla a na dobu jednoho úderu srdce zamířila. Tlumič krátce sykl a po silnici se rozkutálely žluté cibule.

„Mami?“ ozval se udivený hlásek. Žena nebyla sama, v patách jí kráčela asi pětiletá holčička. Klečící střelec zaváhal, jeho kolega však nemeškal.

Sst.

To vše se seběhlo během jediné minuty. Ještě dalších šest minut a třicet dva sekund trvalo, než obyvatelé Prackovic zjistili, že si pro ně přišla smrt. Teprve pak propukla panika. Tou dobou již však měli zmatení vesničané odříznuté všechny únikové cesty a dvoučlenné týmy bílých andělů zkázy je postupně zatlačovaly směrem k Labi. Černá jizva asfaltové silnice z Lovosic do Ústí, jež se vinula podél řeky, byla zakrátko poseta mrtvolami, jako by si nějaký obr chtěl ozdobit čokoládovou palačinku sladkou rýží.

Někteří Prackovičané se snažili spasit skokem do vody, jiní chránili vlastním tělem své blízké, pár se jich dokonce pokusilo o odpor. Jenže deset pistolí střílelo tak rychle, jak rychle stačili jejich majitelé měnit zásobníky. Krvavým jatkům na břehu Labe nikdo neunikl.

Překvapivě dost lidí projevilo dost duchapřítomnosti – nebo to možná byla zbabělost? – a včas se schovali v útrobách svých domů, ve skříních, prádelnících a spižírnách. Se zběsile tlukoucím srdcem a třesoucími se koleny doufali, že zrovna jejich dům unikne pozornosti, že zrovna do této komory zabijáci nenahlédnou. Mnozí opravdu zrakům bílého komanda unikli. Avšak ještě stále nebylo po všem.

Jakmile masakr u řeky skončil, postavy v bílých overalech, s prosklenými helmami a velkými nádržemi na zádech, se opět rozešly po všech koutech vesnice. Tentokrát promluvily plamenomety.

Ještě v poledne žilo v Prackovicích dvě stě čtyřicet osm lidí. Dvě stě čtyřicet osm lidí, kteří děkovali nebesům, že nalezli svého dva týdny nezvěstného souseda. Jenže nebesa, k nimž až dlouho do noci šlehaly desetimetrové jazyky ohně, byla toho dne hluchá. 

Autor: mondy, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuti v očistci (3) - S cejchem smrti (prolog):