OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Záře temnoty 6. kapitola

Aselina se ocitá ve vězení a právě na tom nejneočekávanějším místě pozná naději...

08.03.2014 (19:00) • Mea • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 735×

Naděje je jako cukr v čaji, ať je sebemenší, osladí všechno. (Čínská přísloví)

Nevím, jak dlouho už jsem v tomto vězení. Má mysl přestala spolupracovat už při mém příchodu. Je tu vlhko, všude je cítit hniloba a krev. Je tu tma a všude řinčí řetězy. Pořád a neustále... Nemá to konce. Jestli byl ještě někdo dobrý a normální, tak to z něho během pár chvil určitě dávno vymlátili. Sama nevím, kam patřím, kde jsem já. Co jsem já?

 

Někdo tu je a je nevinný, a někdo tu je právem – i když to, že by temnota jednala někdy oprávněně, je pro mě nepředstavitelné. Kdo je kdo? Přeji si, abych na každém okamžitě poznala, jaký je. Aby neexistovala lež, přetvářka, masky. Přitom bych sama bez masky dlouho nepřežila... Proč se mi najednou zdá svět tak těžký a složitý? Nebo takový byl i předtím, ale já si to pouze nepřipouštěla? Proč mám v hlavě miliony otázek a ani jedinou odpověď? Stačilo by mi jen jediné slovíčko... Jen jediná útěcha...

 

Vím, naděje se rodívá, když už nám nic nezbývá. Nejspíš mi toho zbývá ještě mnoho, protože naděje nikdy neumírá. Možná právě to, že může být vždy ještě hůř, je má útěcha a moje naděje.

 

Někdo tu kvůli vidině volnosti vykřikuje věci, které škodí všem. Svědčí o lži, jen aby si zachránil svůj krk. Podle mě je lepší stokrát zemřít bolestivou smrtí, než ztratit víru v podstatu sebe sama.

 

„Maličká?“ promluví někde za mnou hlas protkaný stářím. Polekaně a nenávistně se za tím hlasem otočím. Nevím, proč jsem najednou tak nenávistná. Možná to na mě prostě jenom všechno padlo... Úlek vystřídá ohromení, protože hledím do tváře vlka, který není vůbec starý. Je jenom o pár let starší než já. Nejspíš jeho mysl předběžně zestárla. Nedivím se.

 

„Kdo jsi?“ zeptám se ho nejistě.

 

„Nevím,“ odvětí. Na mém čele se objeví vráska. Tohle nebyla dobrá otázka.

 

„Tak proč tu jsi?“ zkusím to znovu. Něco mě na něm fascinuje.

 

„To bych taky rád věděl,“ odpoví s povzdechem. Nevím proč, ale je mi ho líto, a to o něm vůbec nic nevím! „A proč tu jsi ty?“ zeptá se na oplátku mne.

 

„Omyl. Myslí si, že je můj bratr nějak nebezpečný. Utíkala jsem s ním, ale chytli mě. On naštěstí utekl,“ odpovídám po pravdě. Nevím, proč mu to vlastně říkám. Možná, protože je v jeho očích něco víc. Jeho tvář se zachmuří.

 

„Omyl? To je nejspíše i má odpověď, i když se řídím tím, že nic není náhoda. No, od tvého bratra nebylo moc hezké, že tak malou holku nechal napospas tomuhle všemu,“ říká zamyšleně.

 

Chci se ohradit, že nejsem žádná malá holka, že za to Meny nemůže, že náhody neexistují... Jenže nakonec nic neřeknu. Vždyť on má ve všem pravdu! Jsem malá, neměl mě tam nechávat, i když jsem mu k tomu dala pádný důvod.

 

„Nechtěla bys odsud zmizet?“ řekne najednou s jiskřičkami v očích. Ty jiskřičky naděje mne hřejí u srdce a jeho slova mi rozpumpovávají naději po mém celém zuboženém těle. Ta naděje je dokonalá a nakažlivá, jenomže nemožná.

 

„Jistěže chtěla, ale to nejde. Odsud není cesty ven,“ zašeptám do ticha své duše. Dokud neodejdou špatní, dobří nemají kudy vstoupit. Mám pocit, že mé oči zase začínají propouštět slzy ven. Já nechci být tak zranitelná! Tak ztracená...

 

„Pokud neexistují žádné cesty, je třeba je vyšlapat,“ odpoví. Říká to tak, jako by to snad byla samozřejmost, jako by to bylo ohromně jasné a lehké. Je to blázen, úplný blázen. Každý tu nejspíš zešílíme úplně jiným způsobem. Jakým asi já?

„To je ale šílené,“ řeknu to, co mne pálí na jazyku. Nevěřícně zakroutí hlavou a divně si odfrkne.

 

„Maličká,“ začne. Zamračím se a ihned ho umlčím.

„Nejmenuji se maličká! Jsem Aselina,“ povím mu trpce.

 

„Dobře, Aselino, velké duše mají vůli, ty malé pouze přání a touhy, chápeš?“ ptá se mne. Nevím, kde bere ta slova, jako by snad pocházel z jiných dob. Vím, že má pravdu, ale vím, že pravda tady nic nezmůže.

„Ano, chápu to, ale je to šílenství! Tohle je temné vězení! Nejhroznější útroby světa! Tady nám nějaké moudra nepomůžou!“ ohrazuji se. Možná není moudré vyvracet mu jeho víru, ale život v planých nadějích stojí za nic. Nicméně to i život bez víry a naděje...

 

„Aselino, nedrž se při zemi a létej!“ křikne na mne naštvaně a káravě. Proč je na mě takový? Proč svoje mindráky řeší se mnou? Proč tohle peklo sdílím s takovým snílkem?

 

„Nech mě být!“ zakřičím a otočím se k němu zády. Je mi více než nepříjemné, že mám nechráněná zády k šílenci. Cítím, jak mi jeho pohled vypaluje do zad hlubokou díru. Chci to taky nějak vydržet, nepotřebuji, aby mi to tady ještě někdo víc znepříjemnil. Za jiných okolností bych byla nejspíše velice šťastná, že je někdo v tom pekle se mnou, ale teď radost cítit opravdu nemůžu. Je to protivné. Vlastně jsem celá protivná. Jako by celičký svět mohl za to, že jsem hloupá malá holka, která říká věci, které jenom zraňují.

 

„Nedrž se při zemi a létej... Nedrž se při zemi a létej... Nedrž se při zemi a létej... “ Semknu vzteky tlamu. Pořád si svoje poslední slova opakuje, a to nahlas. Chce mne tím snad zabít?!

 

„Nedrž se při zemi a... Létej! Mám to, Aselino, mám to!“ vykřikne náhle, až nadskočím. Hodím po něm nakvašený pohled.

 

„Co máš?“ zeptám se znuděně. Chci mít už od něho pokoj!

 

„No, už vím, jak se odsud dostat. Uletíme!“ říká to s neskrývaným nadšením, jako by snad přišel na něco světoborného.

 

„Blázne, jak bychom mohli uletět? Nejsou taky žádné otvory a navíc...“ Udělám teatrální pauzu. „Opomněl jsi jedem maličký detail – nemáme křídla!“ vmetu mu do obličeji.

 

„Ale, maličká, létat jde přece i bez křídel...“

Tak, a další kapča je na světě! :D Snad se líbila. :) Jinak, ke ztrátě inspirace by snad už dojít nemuselo, protože mám vymyslené tak tři kapči dopředu. Nebojte, konečně se v příští kapče něco stane! :)

Kapitolka obsahovala tato přísloví: 

Je lepší 100x zemřít bolestivou smrtí, než ztratit víru v podstatu sebe sama. - K. Hoch

Naděje se rodívá, když už nám nic nezbývá – J. R. R. Tolkien

Dokud neodejdou špatní, dobří nemají kudy vstoupit. - Čínská přísloví

Neexistují žádné cesty, je třeba je vyšlapat – Čínská přísloví

Velké duše mají vůli, ty malé pouze přání a touhy. - Čínská přísloví

Autor: Mea (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek Záře temnoty 6. kapitola:

Romino, děkuji za koment! S kapču váhat nebudu! Pokusím se přidat kolem středy.

MariaCCullen, děkuji za krásný komentář. Jsem ráda, že jsi se k té mé slátanině přihlásila. Další kapču se pokusím přidat, co nejdříve a doufám, že se ti bude líbit víc než ta předchozí.

Moc mě tvá povídka zaujala. Četla jsem i ostatní kapitoly, ale tahle mě zaujala najvíc. Jen tak mimochodem, kdy bude další??? Prosím aby byla brzy...

Elis, děkuji za komentík, opravu mne potěšil. (Jak bys řekla ty, jdu z něho do kolen! ) No, přemýšlet můžeš, ale myslím, že tě ještě překvapím!

Zrovna jsem ti chtěla napsat, kde mám další kapitolu, a ona už je tady :D. Tím líp, tak já jdu číst :D.
Tak to jsem zvědavá, jak to chce provést. Fakt jsem hodně zvědavá, takže bych prosila další kapitolu.
Taky by mě zajímalo co je zač (myslím toho Aselinina spoluvězně.
Kapitola byla skvělá, jako vždy. Opět máš můj obdiv za ta přísloví. Sakryš, pořád přemýšlím nad tím, jak by to mohli provést, takže šup sem s další kapitolou :D.

Přidat komentář:

Nick:

Text: