Zavržení - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Esmeralde má plné ruce práce s tím, udržet si pověst dámy ze střední vrstvy, jak by ale mohla, když je v hloubi duše stále tou dívkou z ulice? Vše jí ztěžuje také Damien, který není schopen uvěřit pravdě.

16.04.2013 (09:00) • Everlinet • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 417×

Seděla jsem u okna a dívala se na několik růží ležících vedle mě. Pořád jsem se z toho šoku ještě nemohla vzpamatovat. Přemýšlela jsem o tom, jak je možné, že je ještě tady. Hmotný, zdánlivě živý... A potom mě cosi napadlo. Něco šíleného, ale pravděpodobného. Co když ho udržuje hmotným ta energie, energie z cizích lidí? Kdyby si jí za celý život nastřádal dostatek, mohl by přece ještě nějakou dobu být hmotný i jako mrtvý, nebo ne? Ale jen nějakou dobu. To mě vyděšilo ještě víc.

Damien byl takový můj strážný anděl. To on si mě našel, pomohl mi. To díky němu jsem byla teď tady, spokojená, téměř šťastná. Ale můj život byl bez něj prázdnější, nudnější. Postrádal barvy.

Když jsem si představila, že nebude žít, že už tu nebude, pomalu se vytratí, chtělo se mi se schoulit do koutka a rozplakat se. I přes všechny ty šílenosti, kterým jsem až dosud nemohla uvěřit... i přes všechno měl zvláštní místo v mém srdci, takové, jaké nikdo jiný neměl.

„Křehotinko! Pojď už dolů!“ ozvalo se zvenku. Pod okny se pošťuchovali tři mladíci, viditelně pořád ve stejně dobré náladě.

„Hned!“ křikla jsem a vyskočila na nohy. Na chvíli jsem se ještě zastavila a pohlédla na již vyprané, čisté šaty od Damiena, které ležely na posteli. Již od té doby, co jsem přijela na statek, jsem je neměla na sobě, na druhou stranu ale medailon jsem nesundala téměř vůbec.

Pohladila jsem modrou látku, smutně se usmála a pospíchala dolů. Nechtěla jsem, aby na mně cokoli poznali.

„Slyšel jsem, že máš nápadníka,“ prohlásil Thomas vesele, jakmile jsem sešla dolů. Šťouchla jsem do něj a zakroutila hlavou. Nechtěla jsem tohle téma rozebírat.

„Já bych zase řekla, že jich mám hned několik,“ laškovně jsem se usmála, shodila jsem boty a bosa se rozběhla po dvoře směrem k pastvinám.

Jak jsem předpokládala, ti tři se okamžitě rozběhli za mnou a nezapomínali se u toho se smíchem dál pošťuchovat.

„No, Edmund je tebou vážně unešený, vypadá, že přemýšlí o veselce!“ křičel za mnou Peter. Popravdě mě tahle skutečnost spíše děsila, než že bych měla chuť se tomu smát.

S nuceným smíchem jsem padla do trávy a podívala se na oblohu. Nebyla tu tak šedá jako v Londýně, ale slunce tu také moc nesvítilo.

Thomas s Peterem se svalili vedle mě, ale Jamie si pouze utrhl stéblo trávy a významně jej stiskl mezi zuby. Začal pochodovat sem a tam s rukama za zády.

„Slečno Lucasová, hodně jsem přemýšlel,“ zahuhlal a otočil se ke mně. „Víte, již od první chvíle, co jsem vás v Londýně uviděl, jsem věděl, že my dva patříme k sobě. Doufám, že to nebude příliš troufalé, avšak... domnívám se, že sňatek by byl pro obě strany vskutku velmi výhodný! Pakliže mi řeknete své ano, zahrnu vás láskou a péčí a pokusím se být vám dobrým manželem,“ napodoboval Edmundův hlas, přičemž mu mírně cukaly koutky.

„Jak vidíte, mám peníze, mám vše, o čem by se ženě snilo!“

Teď už jsem musela vyprsknout smíchy. Vážně se mu dařilo napodobit tón Edmundova hlasu, a také jeho výrazy a pohyby. Koneckonců ho znal mnohem více než já.

Jamie nakonec poklekl do trávy, významně mne popadl za ruku a upřel na mě až štěněčí pohled. „Eliso Lucasová, dámo se španělskými předky, přijmete mne jako svého chotě?“

Než jsem stihla cokoli říct, Jamie se smíchem padl do trávy vedle Petera.

„Kdyby tě Ranley slyšel, vyrazil by tě na dlažbu,“ ušklíbl se Thomas. Jamie pokrčil rameny.

„Unesl bych si to nejhezčí, co tady je.“

„Rebekah?“ usmála jsem se. Jamie se zatvářil nečitelně, ale mlčel.

Peter zahvízdal, aby prolomil to zvláštní ticho, které nastalo.

„Neber si Ranleyho, El,“ obrátil se zpátky na mě.

„Jamie,“ povzdychla jsem si a posadila se. „Nevím, jestli si mě vzít chce, ale teprve teď jsem svobodná. Musela bych si hodně rozmýšlet, než bych mu odpověděla,“ nevědomky jsem přejela prsty po medailonku od Damiena.

„Proč ten tvůj nápadník napsal na vzkaz jméno Esmeralde?“ zeptal se Thomas. Zbledla jsem. Z toho všeho jsem si ani nevšimla, že tam nestálo Elisa, ale Esmeralde. Tušila jsem, že jim to všechno řekla Rebekah, ale neměla jsem jí to za zlé. Viditelně stejně neřekla, od koho to bylo, za což jsem jí byla vděčná.

„To je moje... druhé jméno,“ vymyslela jsem si v rychlosti. Všichni tři se na mě teď nevěřícně dívali.

„Totiž.. otec mi tak říkal, jeho matka se jmenovala Esmeralde. Když jsem byla malá, říkal mi tak.“

Nelíbilo se mi takhle lhát, ale co jsem měla dělat? Stalo se, už nebyla jiná možnost. Naštěstí nevěděli, že svého otce neznám. Řekla jsem jim jen, že má matka zemřela při porodu, nic víc. To, že mám španělskou krev, se dozvěděli náhodou.

„Aha! Takže ty nám tajíš svou roztomilou přezdívku.“ Jamie na mě upřel svoje nebesky modré oči a usmál se.

„Můžete mi říkat tak, jak chcete,“ ukončila jsem tenhle nepříjemný rozhovor a vstala. Chýlilo se k večeru. Náhle mi cosi došlo.

„Bože! Musím jít pomoct kuchařce, už tak bude šílet, mám strašný zpoždění,“ vyhrkla jsem a rozběhla se k domu. Téměř hystericky jsem začala pobíhat po dvoře a hledat svoje boty. Nechtěla jsem, aby mi vyhubovali, že se tu flákám, navíc kvůli mně se začali flákat i ti tři, což mi na oblíbenosti zrovna nepřidávalo.

Společně s paní Oakleovou jsme nakonec zvládly uvařit výtečnou večeři. Ta hodná dáma mi se vším ochotně pomáhala a měla obrovskou trpělivost. Občas to sice nevydržela a za něco mi vyhubovala, ale to jsem jí nemohla mít za zlé. Edmund byl celý den ve městě a následujícího dne měl odjet na další ze svých statků, tudíž na této večeři podle kuchařky velmi záleželo. Když bylo vše připraveno, vyhnala mě nahoru. Neustále se mě pokoušela dát s Edmundem dohromady, což mě mírně zneklidňovalo.

Vešla jsem do jídelny, kde už Rebekah a další služebné prostřely. Edmund už jako vždy seděl na svém místě u stolu a vyčkával na můj příchoch. Galantně vstal, odsunul mi židli, abych se mohla posadit.

„Dobrý večer, slečno Lucasová,“ mile se usmál a posadil se zpět na své místo. Až teď si mě sjel pohledem a zastavil se na kdysi bílých šatech, zcela ušpiněných od válení v trávě.

„Jak vidím, chlapci opravdu nezaháleli,“ prohlásil uštěpačně. V jeho očích se cosi zablýsklo, když mluvil o těch třech. Žárlil snad? Myslel si, že jsem se s jedním z nich ležela na zádech někde na pastvě? Musela jsem se ušklíbnout.

„Jsou jen milí,“ opáčila jsem.

„Jamie je vámi uchvácen, slečno. Všichni tři jsou jako utržení ze řetězu, téměř vůbec nepracují, jen aby s vámi mohli trávit čas. Nepřipadá vám to zvláštní?“ přimhouřil oči. Tohle mi přestávalo být příjemné. Ztěžka jsem polkla a podívala se do země. Takový výslech!

„Nechtěla jsem vám dělat problémy, pane Ranley. Je to má vina, omlouvám se,“ pevně jsem zaťala pěsti pod stolem tak, aby nebylo vidět, jak naštvaná jsem.

„Ne. Vy se neomlouvejte. Oni jsou jen... jsou vámi zkrátka nadšení. Omluvte mou troufalost, ale nedivím se jim.“

Na chvíli se odmlčel. Rebekah přinesla polévku. Toužila jsem jí říct, ať zůstane a vysvobodí mě z tohohle podivného rozhovoru, ale mou němou prosbu nevyslyšela. Třesoucí se rukou jsem vzala lžíci a nabrala polévku. Nebyla jsem však schopna začít jíst.

„Nerad bych však, aby mezi chlapci byly nějaké rozbroje. Je zřejmé, že se pokoušejí dobýt vaše srdce,“ pokračoval. Jestli já jsem na polévku chuť opravdu neměla, on zřejmě ano. Jedl, jako kdyby se nic nedělo. Div jsem neupustila lžíci.

„To si nemyslím. Jen... jen tak koketují.“

Pokusila jsem se polknout alespoň trošku polévky, ale marně. Žaludek jsem měla tak sevřený, že to zkrátka nešlo. Nikdy bych si nemyslela, že budu mít ve svém životě tolik mužů. Mužů, kteří jsou zkrátka neodbytní. Thomas, Peter a Jamie mi ale nevadili. Vadil mi Edmund se svým podivným chováním pravého gentlemana, s klidnou povahou, občas trošku chladným vystupováním. Děsilo mě to.

„Já... omlouvám se. Přešla mě chuť k jídlu. Není mi dobře a navíc zítra brzy vstávám. Půjdu si lehnout,“ vstala jsem, aniž bych se ohlížela. Podle odšoupnutí židle bylo zřejmé, že Edmund galantně vstal, ale mně už to bylo jedno. Pospíchala jsem nahoru. Ve svém pokoji jsem za sebou zavřela dveře a padla na postel. Měla jsem vědět, že pohodlný život mě bude něco stát.

Pokud si mě Edmund touží vzít, měla bych o tom uvažovat. Do smrti bych se měla dobře, nemusela bych si dělat starosti, jestli budu na ulici. Ale musela jsem si připustit, že to bych si stokrát raději vzala Jamieho nebo někoho z těch milých chlapců, než jeho.

Z posledních sil jsem se převlékla a zaplula do postele, doufajíc, že můj spánek nebude nikdo rušit.

Uprostřed noci mě cosi probudilo. Mohutné kroky se rozléhaly mou malou ložnicí a záhy se objevilo i světlo petrolejové lampy. Prudce jsem se posadila a rozhlédla. Málem jsem měla infarkt, jakmile jsem ho spatřila. Klidně si tam stál, opíral se o zeď a pohrával si v rukách s jednou z mých růží.

„Co tady děláš?“ procedila jsem mezi zuby a přitiskla si deku víc k tělu. Bylo to poměrně hloupé, jelikož mě viděl už i ve spořejším oděvu.

Usmál se. „Přišel jsem se podívat, jak se tě tu pokouší celá vesnice uhnat,“ zvedl zrak. Srdce se mi divoce rozbušilo. A strachem to rozhodně nebylo.

Už sotva jsem jej viděla, mnou lomcovaly divné pocity, taková podivná malátnost, která také nebyla vůbec nepříjemná. Zatím.

„To proto jsi mi snad poslal ty růže? Tím jménem jsi mě málem prozradil!“ vstala jsem a ruce si založila na prsa.

„To byl účel, Esme,“ odrazil se ode zdi a pomalým krokem šel ke mně. Trhla jsem sebou a začala ustupovat.

„Snad se mě nebojíš. Víš dobře, že ti nic neudělám,“ zamračeně zakroutil hlavou.

„Chceš mě zničit? To proto tu jsi?“

„Ne! Chci ti pomoct. Vždycky jsem chtěl, vzpomínáš? To, co se stalo minulý týden, se nemusí opakovat.“

Mluvil tak tajemně, tak tiše, až mi z toho lezl mráz po zádech. Zjistila jsem, že už nemám kam ustoupit. Zády jsem narazila do zdi. Damien došel až ke mně, opřel si dlaně o zeď vedle mé hlavy a uvěznil mě uprostřed. Čekala jsem, že ucítím jeho horký dech na své tváři, ale nic takového se nestalo. Propaloval mě svým jiskřivým zrakem, ale místo tepla z blízkosti jeho těla jsem cítila jen podivnou zimu. To však neznamenalo, že bych se neroztřásla podivnými pocity, které byly součástí jeho blízkosti. Možná mi tak trochu kradl mou energii, ale dokud se mě nedotýkal, tak to k mé hrůze bylo i příjemné.

„Jak ses sem dostal?“ zašeptala jsem nechápavě.

„Nevidí mě, vzpomínáš?“ Letmo se dotkl mých vlasů stažených bílou stuhou podél hlavy. Byla to jediná část mého těla, které se mohl dotknout. Viditelně si to užíval.

„Pravda,“ zamumlala jsem. Když byl takhle blízko, nemohla jsem přemýšlet, nemohla jsem myslet normálně, on všechno zastínil a já cítila jen úzkost, úzkost, nesnesitelné horko a podivné pocity u srdce.

„Ty víš, že sem nepatříš, viď? On ti nechtěl pomoct, Esmeralde, on tě sem přivedl, aby si tě vzal. Aby tě uhnal. A ti tři jsou jen poblázněni tvou krásou. Kdybys zůstala se mnou v Londýně...“

„Ne, ne, ne, ne, ne!“ Musela jsem se ovládnout, abych ho neodstrčila a neutekla. Věděla jsem ale, že by to nedopadlo dobře. Zamračil se a odstoupil, jako kdyby vycítil mé rozrušení. „Damiene, ty... ty, nemohla bych s tebou zůstat. Bylo by to trápení pro nás oba, ty to víš,“ hlas se mi třásl, nemohla jsem dýchat, ale zato on nemohl.

„Nějak bychom to vyřešili,“ namítl.

„Ale prosím tě! Ty jsi mrtvý, Damiene, umřel jsi!“ Při těch slovech se mi nahrnuly slzy do očí.

Teď ustupoval pro změnu on a já byla ta, co k němu kráčela ve snaze ho ukonejšit.

„Hloupost!“ horlivě zakroutil hlavou a vzal za kliku. „Rozumím ti, už ti rozumím, Esme,“ zasmál se, ale vesele to neznělo. „Je to tvůj život, ale spolehni se, že nedovolím, abys sis ho vlastní vinou zničila.“

Než jsem stačila něco namítnout, byl pryč. Byl pryč a s ním odešel i kousek mě samé. Věděla jsem, že mi neuvěří, ale nikdy jsem mu

nechtěla ublížit.

Autor: Everlinet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování