OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zelený písek - kapitola 1.



Zelený písek - kapitola 1.Rok 3026. Janice Esca před třemi lety přišla o maminku a ze všech sil se snaží plnit její poslední přání, tedy studovat, aby z ní jednou mohlo být něco víc než jen jehla ztracená v kupce sena Třetího Londýna, města chudých. Chce žít relativně normální život relativně normálního člověka. Přesto se kolem ní začnou dít podivné věci... Aneb hluboko v šuplíku objevený návrh na urban fantasy příběh, který vychází z jednoho z prvních námětů, se kterými jsem kdy pracovala. Postupně se můžete těšit na kapku scifi, střípek romance a narůstající hromadu metafyzična. Text první kapitoly je poměrně starý, takže možná stylově ne až tak vybroušený, ale doufám, že mi to bude odpuštěno. ;)

KAPITOLA PRVNÍ: MOTORKÁŘ

Nad obrovskou metropolí pomaličku vycházelo slunce. Dřív, v dávných dobách, bývávalo za úsvitu krvavě rudé; dnes svítilo bledě žlutou barvou, schované za důkladnou vrstvou smogu. Janice zeširoka zívla. Deset, devět, osm, začala v duchu odpočítávat, šest, pět, čtyři… Vtom se ozvalo ostré zazvonění budíku. Úžasné. Dnes se sekla jen o tři sekundy! Tiše si povzdechla a přinutila se vstát.

Bloumala domem jako ve snách. Z pohovky v obývacím pokoji zvedla temně modrou flitrovou halenku a hodila ji do koše na špinavé prádlo. To bude zas den. Zase další pondělí, nudné, obyčejné, šedivé pondělí ve Třetím Londýně. Psal se rok 3026 našeho, tedy spíš možná jejich letopočtu, a bylo právě osmého června.

Málokdo by věřil, kolik se toho dokáže změnit za tisíc let – a málokdo by věřil, že i po tisíci letech bude život vypadat v podstatě pořád stejně. Janice měla ráda dějepis. Bavila se prohlížením starých videozáznamů a fotografií, přemítala o životech lidí, jejichž obrazy zůstaly zachyceny a jejichž duše (existence duší stále neprokázána ani nevyvrácena, stejně tak existence Boží, z čehož se každý den radují všechna náboženství světa) zmizely ve víru času.

Prach jsi a v prach se obrátíš, říkávala k tomuto tématu Janicina sousedka Trisha. Říkala to i na pohřbu Janiciny maminky, která před třemi lety umřela na rakovinu. Rok 3026 a pořád to neumí léčit dostatečně rychle. Měla nádor na mozku. Rychle se rozrůstal a rychle zabíjel. Prý moc netrpěla. Janice trpěla hodně, maminka pro ni byla vším. Ale čas plyne jako řeka a nakonec s sebou vezme i lidskou bolest.

Po maminčině smrti se Janice přestěhovala k Trishe. Trisha měla něco přes padesát, zálibu v kouření doutníků a ve střídání milenců. Janice si většinou nestíhala zapamatovat ani jejich jména, ale bylo jí to celkem jedno. O vztazích se s Trishou nebavila – ani o jejích, ani o svých. Janici bylo šestnáct, Trishe kdysi taky – a velice dobře věděla, že v té době opravdu nepotřebovala konzultovat své lásky s padesátiletou bábinou. Málokdo v roce 3026 považoval padesátileté ženy za bábiny, ale Trisha si tak říkala. Možná, že jí ve skutečnosti bylo daleko víc, i když na to nevypadala. Janice se neptala. Nepřišlo jí to slušné.

„Dobré ráno, Janie,“ oslovila ji Trisha v růžovém koupacím županu, když Janice vstoupila do kuchyně. „Nachystala jsem ti snídani, ať nepřijdeš pozdě do školy.“

„Jsi skvělá, Trish,“ odpověděla Janice, posadila se ke stolu a pustila se do jídla.

„Kdy přijdeš domů?“ zeptala se Trisha. Janice okamžitě pochopila, že se ptá proto, že by si ráda přivedla nějakého dalšího přítele. Nu, proč ne. Jen ať si užije.

„Zdržím se,“ odpověděla Trishe, „dorazím někdy kolem sedmé.“

Její opatrovnice spokojeně přikývla. „To je fajn. Díky. Ty jsi prostě nejlepší, Janie.“ Janice odvětila, že to ví, hodila prázdnou misku od snídaně do dřezu a vrátila se do svého pokoje, aby se oblékla.

Když otevřela skříň, zíralo na ni staré zrcadlo jako jedno velké stříbrné oko. Janice to zrcadlo neměla ráda. Bylo to maminčino zrcadlo. Janice si ji pamatovala, jak před ním stávala a česala si vlasy, zatímco ona, tehdy ještě malá holčička, poskakovala kolem a pozorovala ji. „Víš,“ říkávala maminka, zatímco si malovala oči tmavými linkami, podobná bystě starověké královny Nefertiti, stejně krásná a tajemná, „nejde o to, co děláš, ale jak to děláš. Vždycky můžeš vypadat pěkně. I když prodáváš mrkve.“

Maminka prodávala nejen mrkve, ale všechnu zeleninu, kterou se jí podařilo vypěstovat. Bylo to zakázané, samozřejmě. Na zeleninu fungoval přídělový systém, ale existovalo hodně lidí, kteří si byli ochotní připlatit za přídavek. A jelikož současně existovalo málo lidí, kteří by zeleninu tajně pěstovali, museli si připlatit hodně. Jak hodně, to Janice zjistila až po maminčině smrti.

Našetřené peníze z prodeje by mohly Janici živit dalších třicet let, kdyby se rozhodla nepracovat, a teď momentálně jí platily školu. Samozřejmě, Janice samotná v matčině řemesle nepokračovala. Měla strach z toho, že by se všechno provalilo – i když v Třetím Londýně policii trvalo vyšetřování tak dlouho, že by pravděpodobně stihla utéct dřív, než by na ni přišli. Třetí Londýn nebyl zrovna bezpečné místo k žití, ale Janice si nestěžovala; jí se tu žilo dobře. Měla tu ostatně Trishu a taky maminčiny peníze, o jejichž přesném množství nikdo kromě ní a bankovních úředníků nevěděl.

Holka holka, co z tebe bude, ozval se jí v hlavě Trishin hlas, když se na sebe podívala do zrcadla. Potřásla hlavou, vytáhla ze skříně školní uniformu a dveře se zrcadlem zavřela. Mohla by ze mě být modelka, napadlo ji. Mám na to postavu i obličej. A sebevědomí taky, pomyslela si na závěr s úšklebkem.

Ale měla pravdu. Díky šťastné shodě matčiných a otcových alel byla Janice nezvykle pohledná, dokonce i na poměry Třetího Londýna, který byl hezkými ženami proslulý. Bývaly to většinou mulatky s uhrančivýma očima a tajemným úsměvem, oděné do výrazně vzorovaných šatů, typických pro tuto oblast. Janice ty šaty občas nosívala taky, i když v nich podle Trishy vypadala jako „bledule“. Asi to tak bylo. Janice totiž měla takovou tu zvláštní olivovou pleť, která v zimě chytala nezdravě nazelenalý odstín - a k tomu velké, tmavě hnědé oči mandlového tvaru. Její vlasy byly kaštanově hnědé, těžké, lesklé a dlouhé až skoro do pasu. Teď momentálně se v nich skvěly modré a červené proužky, které se tam ocitly vinou Janiciny sázky s kamarádkou. Janice prohrála. Na tyhle věci neměla štěstí.

Janice byla po otci celkem vysoká; zbytek postavy podědila díkybohu po matce. Pan otec, jak mu maminka říkala, byl zavalitý, s velkýma nohama a širokými dlaněmi. Byl to umělec a zmizel na Janiciny osmé narozeniny. Janici po něm zbyla jenom výška a příjmení Esca, které si vybral jako pseudonym, když se dal na uměleckou dráhu. Jak se jmenoval ve skutečnosti, Janice nevěděla, ani co se s ním stalo. Prostě ho pohltil Třetí Londýn. To se občas dělo.

Shodila župan i noční košili a nasoukala se do školní uniformy. Už by potřebovala novou, větší, ale nerada utrácela maminčiny peníze - měla z toho špatný pocit. Opustila pokoj a znovu prošla kuchyní. „A nezapomeň klíče!“ zavolala za ní Trisha a Janice cosi broukla v odpověď.

Pěšky se z Třetího Londýna do školy dostat nedalo a hromadnou dopravou ještě hůř, takže Janice jezdila na levicyklu. Byla to jednoduchá a vcelku levná mašinka, která však dokázala dosáhnout poměrně rozumné rychlosti a navíc na ni člověk nepotřeboval řidičák, což znamenalo, že ji využívala většina středoškoláků.

Ráda takhle jezdila – vítr ve vlasech, žádné myšlenky v hlavě. Jen cesta, řídítka levicyklu a ona, to byl celý svět. Jela rychle, protože se jí chtělo, ne proto, že by spěchala. A vždycky tak akorát na hranici předpisů. Ještě jedna křižovatka – tradá, pěkně ji projet! A pak už zpomalit a vjet na školní dvůr. Po zemi (respektive těsně nad zemí) jezdily v podstatě jen samé levicykly, všechno, co přepravovalo více než jednu osobu, se vznášelo o několik pater výše, takže neměla strach, že by ji něco srazilo.

Bez přemýšlení vpálila do křižovatky a pak cítila jen ošklivou bolest.

***

Když se probrala, ležela na okraji silnice a nějaký kluk přibližně v jejím věku se ji, očividně k smrti vyděšený, snažil vzkřísit přenosným defibrilátorem. „Nech mě, nech mě!“ Odstrkovala ho a jeho rozklepané ruce, v nichž držel elektrody. „Nic mi není, slyšíš? Dýchám, srdce mi buší, žiju!“

Konečně vzal její slova na vědomí a pustil defibrilátor na zem. Samozřejmě, že se při tom dopadu rozbil, ale tyhle věci byly naštěstí v roce 3026 dost levné. „Ještě že tak,“ řekl neznámý kluk. Měl docela příjemný hlas. „Nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti něco stalo.“

„No to teda ráda slyším,“ zavrčela. Příšerně ji bolela hlava, což jí podstatně komplikovalo soustředění, ale přesto si všimla, že ta věc, na které neznámý přijel, rozhodně není levicyklem - měla kola, nikoliv dva ploché disky, které by vytlačovaly vzduch a umožňovaly tak stroji klouzat nad povrchem zemským, a po černých pneumatikách zůstávaly na silnici tmavé šmouhy, když zabrzdil. „Na čem to sakra jedeš?“ kývla Janice k vozítku.

„Tohle?“ usmál se. „To je motorka. Starožitnost, v podstatě. Jede ještě na benzín,“ vysvětlil šibalsky. Janice se pokusila pohnout. S uspokojením zjistila, že má v pořádku všechny končetiny, i když ji dost bolela ta hlava a taky žebra. Rozhodla se zvednout do sedu. „Hele, hele, opatrně, jo?“ Tlačila ji ruka toho kluka zase zpátky k zemi. „Byla jsi dost dlouho mimo, odvezu tě radši do nemocnice. Máš určitě otřes mozku.“

„Nikam mě vozit nemusíš. Jsme za hranicemi Druhého Londýna, klid, sanitka je tu během pár minut,“ odpověděla, ale nechala se přesvědčit a znovu si lehla.

„Ale já nikoho nevolal!“ vykulil oči. Modré oči, veliké. Přišly jí zajímavé – neobvyklé v těchto končinách.

„To přece nevadí, všechny levicykly mají čip, který pošle pro záchranku v případě nehody,“ řekla Janice. „Na oblast Třetího Londýna to nefunguje, ale tady jsme už ve Druhým, jak jsem řekla, takže se uklidni a počkej. Odkud jsi? Podle té motorky a toho, že jsi do ní schopný sehnat benzín, bych tipovala První Londýn…“

První Londýn bylo město bohatých. Ten kluk měl na sobě černou koženou bundu a kožené kalhoty a měl pojízdnou motorku tak z dvacátého druhého století. Takové věci se běžně nevídaly. Ano, zcela nepochybně patřil mezi smetánku.

„Nejsem z města,“ odpověděl kluk trochu vyhýbavým tónem. „Bydlím… u tety, daleko odtud. Je to takové zvláštní místo,“ řekl.

Lže. Samozřejmě že je z Prvního Londýna. Má všechno, na co si ukáže, ale stejně se nudí, takže vezme motorku, sjede do města pro nižší třídu a teď se baví s holkou z města lůzy. S holkou, která má dost možná víc peněz než on, protože její matka prodávala mrkev.

Chtěla mu to všechno říct, že ho prohlédla, že do něj vidí a že nemá smysl, aby si na něco hrál. Chtěla mu říct, že ho považuje za sobeckého pitomce, zmetka, který si užívá všech výhod Prvního Londýna a znečišťuje ovzduší benzínovou motorkou. Chtěla to říct, ale neřekla. Možná kvůli těm modrým očím, které ji tak zaujaly. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se místo toho.

„Harry Mortal,“ odpověděl a pohodil hlavou. Na slunci se jeho černé vlasy fialově leskly. Ó bóže, ušklíbla se Janice v duchu. Neměla ráda kluky s nabarvenou hlavou. Barva na hlavě a v hlavě duto, říkávala maminka.

Ozvaly se houkačky a ze vzduchu se sneslo vozidlo záchranné služby. Lékaři si Janici vzali okamžitě do parády. Chlapec v kožené bundě zůstal na ulici sám se svou motorkou a Janiciným pošramoceným levicyklem. Toho levicyklu bude škoda, napadlo Janici, když jí píchli nějaké uspávadlo a ona se pomalu propadla do bezbolestného nevědomí.

Jméno Harry Mortal zapomněla ještě tu samou hodinu.

***

Když dorazila domů, byla už tma. Na ulici zářily oranžové lampy, vrčely a prskaly, protože byly velmi staré a na poměry všech tří Londýnů značně neekologické. I byt byl temný, osvěcovaný pouze tím oranžovým světlem z venku. Trisha seděla u stolu v kuchyni, ruce složené jako v modlitbě, ale nemodlila se. Trisha se nehlásila k žádnému náboženskému kultu, ale, jak Janice věděla, tajně věřila na duchy a na „něco nad náma“.

„Ahoj Trish,“ pozdravila ji Janice tiše, opatrně. Zdálo se jí, že její opatrovnice nemá zrovna dvakrát dobrou náladu, což se potvrdilo, když promluvila.

„Kde jsi byla?“ zeptala se jí Trisha místo odpovědi. „Řekla jsi, že dorazíš v sedm. A ve škole jsi nebyla. Volala jsem tam. Hledala jsem tě.“ Poslední slova zněla jako obvinění. Jako by za to Janice mohla, že zmizela.

„Měla jsem nehodu,“ řekla Janice popravdě. „Zavřeli mě na půl dne do nemocnice a dávali mi dohromady polámaný žebra a otřes mozku. Promiň, neměla jsem jak ti dát vědět.“

V Trishině pohledu se zableskly obavy. Zdravotní péče byla drahá a ona si velice dobře uvědomovala, že půldenní intenzivní spravování žeber a naprasklé lebky Janicina pojistka nepokrývá. Trisha však samozřejmě neznala přesnou výši úspor, které Janice zdědila po mamince. Kdyby věděla, kolik ve skutečnosti leží na Janicině účtu, nejspíš by se nestrachovala. „Co se stalo?“ otázala se.

„Kluk. Nejspíš z Prvního. Drandil si to ulicemi na motorce,“ vysvětlila Janice.

„Chtěla jsi odškodné?“ zeptala se Trisha věcně.

„Ne, ani si nepamatuju, jak se jmenoval.“

„Jsi pitomá,“ odtušila Trisha a vstala. „Měla jsi mi zavolat, Janie. Měla jsem o tebe strach.“ Pomalým krokem, pomalejším než na jaký u ní byla Janice zvyklá, vyrazila ke kuchyňské lince, aby uvařila kávu. „Dáš si taky?“ kývla na Janici. Ta jen zavrtěla hlavou.

„Ty ses o mě vážně bála?“ zeptala se Janice trošku zahanbeným hlasem.

„Ovšem. Slíbila jsem tvojí mámě, že se o tebe postarám jako o vlastní,“ pokrčila rameny Trisha. „Mám tě ráda, Janie. I když si to ne vždycky myslíš.“ A ne vždycky zasloužíš, doplnila si pro sebe Janice. 

Trisha vytáhla ze skříňky kávovou náhražku, protože skutečnou kávu si pochopitelně dvě obyvatelky Třetího Londýna nemohly dovolit (mohly by, kdyby Janice použila maminčiny peníze, ale ona na ně opravdu sahala jen když už nebylo zbytí), a nasypala ji do starého hrníčku. Byl ještě porcelánový, pravý, ne z plastu. Trisha ho opatrovala jako oko v hlavě. Dostala ho od své babičky a ta zase od své.

Janice pozorovala Trishin každodenní kávový rituál mlčky, zamyšlená. Bylo to asi poprvé, co jí Trisha řekla, že ji má ráda. Jako vlastní. Vlastní nebyly, to musel každý poznat. Trisha byla černoška, její rodina v Uropě žila teprve tři generace, nedlouho oproti jiným. Mnohé rodiny z Třetího Londýna pamatovaly ještě dobu, kdy se Uropa psala Europah. Janice věděla, že před mnoha stovkami let to byla dokonce Evropa. Ale to už bylo hodně dávno.

„Trish?“

„Jo?“ reagovala její opatrovnice. Její hlas byl hluboký a uklidňující. Janici Trisha připomínala medvědici - a nejenom tím svým hlubokým bručením. Bylo to něco v její povaze, a možná to taky souviselo s tím, jak se pohybovala - trochu neobratně, hřmotně, ne dvakrát elegantně, ale přesto vyvolávala zvláštní druh respektu. 

„Trish,“ zopakovala Janice tiše. „Já… můžu tě obejmout?“

„Obejmout?“ Trisha se otočila od hrníčku s kávou, který právě zalila, a povytáhla obočí. „Vážně?“

„Tak můžu?“

Trisha se na ni usmála a rozpřáhla ruce. „Jasně, že můžeš, ty myško jedna hloupá,“ řekla. Janice se k ní přitiskla a zanořila obličej do jejích kudrnatých vlasů. Trisha používala výrazný, kořeněný parfém, který Janice nesnášela, ale teď jí najednou přišel nebývale příjemný. Ten otřes mozku byl nejspíš silnější, než si původně myslela.

„Taky tě mám ráda, Trish. A příště ti zavolám. Slibuju,“ slyšela se, jak říká.

„Příště se radši nenech srazit zbohatlickým floutkem z Prvního,“ broukla Trisha a pohladila ji po vlasech. Měla široké dlaně a na prstech hrubou kůži, přesto dokázala hladit se skoro stejnou něhou jako Janicina maminka. „A když už, tak si aspoň zapamatuj jeho jméno. Mohly jsme z něj vytáhnout velký prachy a odstěhovat se někam do tepla.“

Janice se usmála. Toho večera si s Trishou vykládala karty; hodně se u toho pobavily. Nic důležitého se ale už nestalo.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zelený písek - kapitola 1.:

2. TajemnyKvetak přispěvatel
03.03.2021 [20:04]

TajemnyKvetakJé, Reny, díky za koment :) Myslím, že Janicina inklinace k Mary Sue dost souvisí se stářím textu - ten námět mi ležel v šupleti asi od mých 15 let, kdy jsem pro odhalování skytých Mary Sue ještě neměla takový cit, takže mi to ani nepřišlo. Popravdě si nejsem jistá, co se z ní vyvine. Nějak jsem si říkala, že bude zábava ten text stylizovat do toho young adult, kde je těch hraničních Mary Sue vždycky trochu víc a taky si hrát trochu hrát s klasickými fantasy klišé a nenápadně na ně upozorňovat. Tudíž i Harryho příjmení skrývá záměr. Možná lehce klišoidní, ale je tam a je důležitý. Emoticon A já se pokusím to nastylizovat co nejvíc tak, aby to bylo příjemné čtení a ne jen ono klišé Emoticon Takže jinak řečeno - drž mi palce Emoticon

1. RenyNew přispěvatel
03.03.2021 [14:38]

RenyNewKvětáčku, tohle mě baví! Nejsem velký čtenář sci-fi, ale takhle laděnou young adult záležitost si nechám líbit. Právě jsem si k ní odskočila od diplomky a je to moc příjemný relax.
Janice mě po první kapitole oslovila - člověk by sice mohl namítnout, že holka, která žije bez rodičů a je i na poměry svého okolí nadmíru hezká může inklinovat k Mary Sue, ale já věřím, že se ti povede to udržet na uzdě a k ničemu takovému nedojde.
Líbí se mi ten styl, který je lehký, plyne a moc mě baví takové ty postřehy, poznámky, které jsou sice veskrze současné (inu, vypravěč je koneckonců z našich časů, ne z jejich), ale sedí mi tam... Je to takové stylizované doku-drama :-D.
PS: Doufám, že máš pro Harryho příjmení dostatečný důvod :-D. Mortal zní prostě hodně... klišofantasy? :-D. To nevytýkám, zatím mi to nevadí, protože tuším nějaký záměr.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!