OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 17. kapitola

14.05.2010 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3603×

17. kapitola

Miranda stála obklopená ostatními členy gardy a sledovala zmučeně jedinou brašnu se svými věcmi. Zbraně a mužské oblečení tu samozřejmě musela nechat a tak se její majetek smrskl na tohle jediné poloprázdné zavazadlo.

„Budeš nám chybět,” pronesl se stopou sentimentu v hlase sir Roger.

„Si piš,” přikývl Will.

„Já vím, Johnovi už nebude mít kdo nakopat zadek,” smutně se usmála. „Nakonec, mohla jsem dopadnout i hůř.” Ohlédla se směrem, kde předpokládala svého manžela. „Má svalnatou postavu a podle pohybů dokáže vzít meč do ruky. No a vypadá to, že krapet rozumu v hlavě taky má. Tak to snad nějak vydržím.”

Otočila se zpět a pohlédla do jejich zaražených tváří. „No taky mi mohli uvázat na krk nějakýho rozklepanýho idiota.”

Netrpělivé ržání se doneslo už až k nim a tak Miranda popadla brašnu a vyrazila. Členové gardy za ní jen hleděli.

„Ona o něm mluvila jako...” zakroutil hlavou Will.

„Jako ty o ženských,” skočil mu do řeči Teron.

Uvědomovali si, že se vlastně vyrůstala mezi nimi a také se podle toho chová.

„Hmm, tak nějak ho začínám trochu litovat,” prohlásil Hector a poškrábal se na týle.

Ronald sledoval Mirandu, jak míří přímo k němu. Překvapeně se zahleděl na jedinou brašnu, kterou nesla bez obtíží v ruce.

„Připravená?” zeptal se jí jen co k němu došla.

Přikývla. „Můžeme jet.”

Přešel tedy k vozu a otevřel jí dvířka. Miranda zůstala chvíli jen stát a pozorovat vůz, na jehož střeše byly navršeny zavazadla, tažený dvěma hnědáky. Byla zvyklá jezdit jen na koni, ale zároveň cítila, že ještě není schopna udržet se na koni dva dny cesty.

Vhodila tedy brašnu na podlahu kočáru a protáhla se dovnitř. Na sobě měla ještě svatební šaty, které musela ještě vtáhnout za sebou, aby šly zavřít dvířka. Rozhlédla se po stísněném prostoru, který ještě více jak z poloviny zabíraly nabírané šaty.

Vůz se s trhnutím rozjel. Miranda cítila, jak na ni opět dopadá únava a v ráně jí nepříjemně škubalo. Usedla tedy do lepší polohy a skopla boty z nohou. Měla chuť strhnout si i ten pitomý korzet, ale v tomhle omezeném prostoru by to bylo obtížné a navíc držel ránu na hrudi i zádech po šípu stažené.

Nechala si jej tedy a během chvíle i přes nepohodlí v něm usnula.

Ronald jel s Gevinem vepředu a teprve za nimi jel povoz a další dva muži. Krajina okolo se pomalu měnila z úrodných nížin na kopcovitou krajinu. Přivřel oči a zhluboka nasál studený vzduch vonící mechem. Tohle byla jedna z věcí, po nichž se mu stýskalo. Svěží vůně zdejších lesů.

Kochal se tím pocitem, že se po tolika letech opět vrací domů. Přesto mu myšlenky občas odbíhaly k Mirandě. Po několika prvních mílích se jí chtěl zeptat, jestli něco nepotřebuje. Věděl jak je cestování pro ženy úmorné, ale když nahlédl dovnitř, zjistil, že tvrdě spí. Když na ni tak hleděl, připadala mu hrozně křehká. Její drobná postava se v záplavě taftu téměř ztrácela a tvář měla bledou, jako by snad nikdy ještě nevyšla na slunce.

Mirandu vzbudilo až prudké trhnutí, když koně zastavili. Chvíli jí trvalo, než se zorientovala. Vykoukla ven. Pomalu se začínalo již šeřit a ostatní začali připravovat věci na přenocování. Vypřahovali a odstrojovali koně, zatím co další šli pro vodu k potoku.

Miranda se vyhoupla ven.

Ronald odsedlával koně, když za sebou zaslechl zašustění. Otočil se i ze sedlem v rukou a překvapeně pohlédl na Mirandu. Bez jediného slova mu vzala sedlo z rukou a odnesla, aby se za chvíli vrátila s ohlávkou.

„Díky.”

Společně postupně odstrojili koně a odvedli kousek od již praskajícího ohně, aby se mohli v klidu napást. Teprve pak si přisedli k ohni a s ostatními se pustili do jídla.

„No ještě štěstí, že zítra už dorazíme na Garwan,” zasmál se Ronald, když viděl kolik v ní mizí jídla. „Jinak bychom asi nevystačili.”

Miranda se na něj jen ušklíbla, na podobné narážky byla zvyklá. Spíše začala věnovat pozornost tomu, kde bude spát. Někteří si již rozložili věci okolo ohniště.

„Raději bys asi měla spát ve voze,” zahuhlal Gevin s plnou pusou, když zahlédl její pohled.

„Klidně budu spát tady,” zavrtěla hlavou Miranda.

Ronald na ni pohlédl a musel dát zapravdu Gevinovi. Vypadala tak křehce a představa jak by tu jen v košili pobíhala, mu nebyla příliš příjemná.

„Má pravdu, raději bys měla spát uvnitř.”

Miranda se na něj podívala a zamračila. Než měl však Ronald možnost cokoliv říct, zvedla se a vykročila k vozu.

„Řekl jsem něco?” zavrtěl nechápavě hlavou.

„No myslím, že v zájmu klidu u vašeho rodinného krbu bych jí špatný zprávy měl asi říkat já,” mrknul na něj Gevin.

Miranda to ještě zaslechla, ale bylo jí to jedno. Ať jí to říká kterýkoliv, ona se nehodlala cpát někam, kde o ni nestojí. Vyšplhala se do vozu a začala ze sebe svlékat konečně ty příšerný šaty. Vděčná, že šněrování mají vepředu začala povolovat tenké tkaničky. Za polovinou však už měla co dělat, aby na ně nevzala nůž.

Jediné co jí v tom zabránilo byl nepříjemný fakt, že zítra si je potřebuje zase obléct. Nakonec se jí je podařilo bez újmy ze sebe svléknout a položila je i se všemi těmi spodničkami na podlahu kočáru, kde bylo mnohem více místa, než na úzkých lavicích. Spokojeně si na ně lehla a nechala si všechny ty dnešní události volně plynout hlavou.

Ronald ještě chvíli rozmlouval s Gevinem u ohně, než se i oni zvedli a začali připravovat na noc. Teprve nyní si všiml, že si Miranda nevzala ani deku a jen uraženě vyrazila do vozu. Vzal ji tedy a vyrazil k ní. Potichu otevřel dvířka a zůstal stát s pohledem na ni. Spala tvrdě jako špalek na zemi, a pod sebou měla zmuchlané bílé šaty, že do nich úplně zapadla. Na sobě si nechala jen nohavičky a korzet.

V první chvíli měl chuť ho z ní sundat, aby se aspoň v noci mohla normálně nadechnout, ale nakonec ji jen přikryl dekou a vrátil se k ohništi. Po Gevinově vzoru si zalezl do deky. Chvíli ještě mžoural do skomírajících plamínků.

„Miranda tam spí k korzetu,” zamumlal, jak mu to pořád vrtalo hlavou.

„Když se jí tak spí líp,” zamumlal mu usínající Gevin v odpověď.

„O tom pochybuju.”

„A to tu ta tvoje rusalka celý večer pobíhala bosa. Ženský nepochopíš, s tím se smiř,” překulil se Gevin na druhý bok. „A to by tu určitě našla pár ochotných rukou, které by jí do něj ráno zas ochotně pomohly,” uchechtl se.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 17. kapitola: