OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 26. kapitola

19.06.2010 (19:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3430×

26. kapitola

 Mirandě Ronald moc času na úvahy nedal. Bylo mu jasné, že sama by se nejraději svým povinnostem vyhýbala tak jako dosud. Dal tedy rozkaz, že ji mají ostatní ženy do své práce zasvětit. To jí došlo už hned odpoledne po jejich hádce. Přišla za ní totiž Debra. Miranda ji od prvního pohledu neměla ráda a ten pocit byl vzájemný. Prostě jí oznámila, že má jít s ní a Miranda raději poslechla. Ve skrytu duše doufala, že těmihle povinnosti to bude končit a Ronald neměl na mysli i „ty další povinnosti”, kterým se hodlala vyhýbat hodně dlouho. Nebo spíše co nejvíce to půjde.

Debra ji odvedla do prostorné místnosti, kde se rozléhalo pravidelné cvakání dřeva o dřevo. Velkou část místa zabíraly dva tkalcovské stavy. U každého už pilně pracovala jedna žena.

„Nejprve se dívej a pak si to sama zkusíš,” přikázala jí Debra.

Miranda se po ní podrážděně ohlédla, ale nemohla říct ani slovo, ačkoliv jí jich napadalo hodně. Teď byla na koni ona. Měla to přikázané přímo od Ronalda a Miranda nechtěla vyvolávat další problémy tím, že by se vzpírala. Navíc chování všech okolo bylo jiné. Ta obezřetnost a úcta, co byla ještě ráno v jejích výrazech byly pryč. Nyní pro ně byla něco míň. Z jejich pohledu si ani moc ohledů či úcty nezasluhovala. Některé z žen se dokonce tvářily, jako by snad byla něco méně než ony, počestné a slušné ženské.

Naštěstí Miranda nikdy nebyla nikterak přecitlivělá a tak jí nedělalo potíže to prostě vypustit z hlavy. Poslušně sledovala rychlé kmitání rukou na stavu. Člunek s nití jí poletoval z jedné dlaně do druhé a zpět.

„Tak teď ty,” vyrušil ji protivný hlas Debry.

Vystřídala ženu na stoličce před stavem. Nohy položila na podnožky. Okoukaným pohybem začala střídavě šlapat. Na tom nebylo nic těžkého. Skoro se i usmála, když se stav dal do pohybu a v pravidelných intervalech se jí mezi oběma vrstvami naplých nití tvořil prošlup. Její dobrá nálada však zmizela při třetím nezdařeném pokusu člunek prosmýknout prošlupem. Vždy se jí zachytl za nějakou z nití a zaplantal. Cítila pohledy všech ostatních žen v místnosti. Nikdy nebyla z těch kdo se vzdávají, ale ať to zkoušela kolikrát chtěla, protáhnout člunek s nití na druhou stranu se jí povedlo jen výjimečně.

Nemusela ani vzhlédnout, aby věděla, že Debra společně s ostatními mají na tváři výraz zadostiučinění a náležitě si to vychutnávají. Potěšení z jejího zoufalství a pokoření jim však odmítala dopřát. Na tváři si mermo moci držela netečný výraz, který ji však stál stále více přemáhání.

„To by snad stačilo,” zahučela Debra, když se naplé nitě na stavu začaly třepit, jak za ně stále člunkem zachytávala.

Miranda bez jakéhokoliv dalšího pobízení vstala.

„Raději se jen dívej,” řekla jí žena, která po ní zpět přisedla ke stavu. „Než napácháš další škody,” ucedila ještě potichu. Oběma však bylo jasné, že to Miranda slyšela. Jim to však bylo jedno. Po zbytek odpoledne ji nechaly už jen sledovat.

Při večeři na ni občas některý hodil zvědavý pohled. Ignorovala je, stejně jako ten Ronaldův.

„Jak ti to šlo?” zeptal se konečně bez okolků, když se ona k rozhovoru neměla.

„Mizerně,” zamumlala a ani k němu nevzhlédla.

„Chce to jen čas,” snažil se jí trochu zvednout viditelně mizernou náladu.

„Možná,” přikývla. Nechtěla se o tom bavit. Pod stolem si protáhla prsty, které měla doškrábané od neohrabaného chytání člunku a pořezané od napnutých nití. Tkaní by nejraději vyřešila jedna dvě. Stačilo by jí jen zůstat s Debrou chviličku o samotě...

Další den hned po snídani ucítila Miranda v zádech někoho stát. Prudce se otočila. Byl to spíše léty naučený reflex. Stála tam Debra, ale při jejím rychlém pohybu a ostražitém výrazu, který se Mirandě na tváři mimoděk objevil, zůstala chvíli nehnutě stát. Až po chvíli jako by se probudila se zatvářila povýšeně jako předešlý den.

„Můžeme?”

Miranda sevřela pevně čelist a přikývla. Následovala ji a už nyní jí představa dalšího dne u stavu snižovala náladu hluboce pod bod mrazu. Debra však v chodbě místnost se stavy minula bez povšimnutí a pokračovala o místnost dál. Miranda ji následovala do menší místnosti, kde seděly jen dvě ženy a před nimi stroj, který Mirandě trochu připomínal kolo na lámání končetin, který jim sir Roger kdysi popisoval. Možná se tenkrát některý z žalářníků právě od kolovratu nechal inspirovat. Musela se nad tou myšlenkou pousmát.

„Sedni si vedle nich,” štěkla Debra, které se její náhle dobrá nálada moc nepozdávala.

Miranda si sedla k volnému kolovratu, který stál kousek od okna. Venku se sice valila těžká mračna a počasí slibovali řádnou průtrž, ale stále to bylo lepší než si zase nechat některou z těch fůrií dýchat za krk. To už vážně raději ten průvan u okna.

Ač jí kolovrat na první pohled připadal mnohem jednodušší a nenáročnější, zas tak moc si s tkalcovským stavem nezadal. Miranda po vzoru ostatních roztočila kolo a začala mezi prsty snovat z chumlu vlny vlákno. Místo pravidelné nitě se jí však od prstů navíjel prapodivný motouz, který místy tvořil chuchvalce a jindy se jí už v prstech přetrhl.

Snažila se nevnímat obě ženy vedle, ale přesto jejich pobavené pochechtávání doléhalo až k jejímu sluchu. Začínala to ho mít dost. Nikdo si nedovoloval se k ní takhle chovat. Vždycky měla možnost se rovnoprávně bránit, nebo spíše dát dotyčnému za vyučenou, ale teď? Snášet posměch za něco, co nikdy nedělala a nechtěla dělat ani v tom nejhorším snu? Tohle nebyl její svět a ač se vážně snažila, tak jí stále nadhazovali, že sem nepatří.

Zatnula zuby a cítila, jak se jí zatínají mimoděk vztekem ji ruce. Vlákno se jí začalo v prstech stále více trhat. Nakonec ruce složila do klína. Sledovala se skloněnou hlavou, jak se jí vztekem a bezmocí chvějí.

„Říkala jsem ti, že to nezvládne,” donesl se k ní tichý šepot jedné z žen k té druhé. Jako by se protrhla tenká hráz, která ji stále ještě držela pohromadě. Všechno to okolo, jako by ji konečně dostihlo a zaplavilo.

V další chvíli se místností rozlehl vyděšených výkřik obou žen a ohlušující rána.

Debra prudce vrazila do místnosti. Nevěřícně se zahleděla na obě ženy přitisklé ke zdi a Mirandu, jak vztekle stojí a zhluboka oddechuje. U zdi před ní byly zbytky roztříštěného kolovratu, kterým mrštila.

Miranda nyní vypadala jako rozzuřený býk a ani Debra se neodvážila ze sebe dostat jediné slovo. Jen vyděšeně kvíkla, když se okolo ní Miranda prohnala ven na chodbu. Debra přitisklá ve dveřích na stranu co to jen šlo, hleděla jak se prohnala chodbou. Pak se na sebe s ostatními podívaly. Ve tvářích všech tří žen byl vidět strach.

Mirandě bylo jedno jak se tváří, nebo kdo si co myslí. Musela pryč, dusila se tady. Utíkala od toho všeho co jí to jen nohy a spletité chodby dovolovaly, až konečně proběhla i přes nádvoří a branou ven nevšímajíc si divokého větru ženoucího se okolo.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 26. kapitola: