OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život a čest - 32. kapitola

16.07.2010 (15:00) • Texie • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4245×

32. kapitola

Ronald s Gevinem čekali na chodbě. U zraněného muže, na kterého se převrhl vůz, byl právě doktor. Jeho zranění ale nevypadala moc dobře. Nyní tedy napjatě čekali až vyjde a dozví se víc. Ronald doufal, že podobné úrazy už nebude muset řešit, když se konečně z války vrátil domů.

Gevinovi myšlenky se však začaly toulat zela jiným směrem.

„Už jsem viděl toho kováře, co ho Miranda přivedla.”

„No a?” odsekl.

„Já jen, že tvá ženuška má asi slabost pro velký věci,” uchechtl se.

„Gevine, buď tak laskav a ušetři mě, jo?”

„Ale no tak, jen se ti snažím zvednout náladu. V tomhle ohledu by si u tebe teda stěžovat nemohla, ne?” dloubl jej do žeber s potutelným výrazem.

Ronald se na něj vražedně podíval, že Gevin raději zmlkl. Pobavený výraz mu z tváře ale zmizel, až když se otevřely dveře a na chodbu vyšel doktor. Už podle jeho výrazu to nevypadalo dobře.

„Jedna noha bude v pořádku, ale ta rána na druhé se nechce hojit. Musela se do ní zanést nečistota a tkáň okolo začíná odumírat. Nemám jinou...”

„Nemusíte to říkat, víme co to znamená,” hlesl Ronald. Mrtvá tkáň přenášela nákazu dál a pokud by to nezastavili, tak by se mohla dostat i do celého těla, což by znamenalo jeho smrt. Jedinou možností tak byla amputace.

Chodbou se rozhostilo ticho.

„Řekl jste mu to?”

Doktor přikývl.

„Zatím je ale zásadně proti, ale je to záležitost jen pár dnů, kdy už nebude na výběr.”

Ronald mu poděkoval a vydal se do své pracovny, chtěl chvilku klidu. Ve válce to aspoň bylo takové neosobní, taky jste ale znali ty lidi několik let, jejich rodinu, děti.

Na dveře se ozvalo zaklepání. Chtěl jim říct, ať jdou pryč, to už se však ve dveřích objevila Miranda. Zvědavě se na něj zahleděla. Zavřela za sebou dveře a dosedla na křeslo vedle něj.

„To je to až tak zlý?”

Přikývl. Nechtěl ji do toho moc zatahovat, samotnému z toho bylo špatně.

„Přijde o nohu,” hlesl. Čekal, že tohle jí bude stačit.

„Jak to?”

Podíval se na ni. Vážně to chtěla vědět. Pokrčil rameny.

„Tkáň okolo rány se nehojí, ale odumírá a jestli to bude pokračovat dál, tak se mu infekce rozšíří i po zbytku těla.”

Miranda se mlčky zahleděla před sebe. Chvíli tak oba seděli, než se zvedla a vyšla z pracovny. Ronald zůstal sedět. Neměl náladu na nic. Seděl tam snad hodinu či dvě, ani sám nevěděl. Najednou se hradem rozlehl příšerný řev. Teprve ten probudil Ronalda z jeho pochmurných myšlenek a donutil ho rozběhnout se nahoru. Chodba už se mezi tím začala plnit i dalšími zvědavci. Nikdo si však netroufal vejít dovnitř. Byl to pokoj, kde ležel ten zraněný muž.

Ronald vrazil dovnitř a zůstal překvapeně zírat na Mirandu a Packeta, který držel muže na lůžku, ačkoliv se mu to moc nezamlouvalo.

„Raději bys měl zavřít dveře,” řekla mu neuvěřitelně klidně. Raději to udělal. Teprve pak přistoupil blíže.

„To je hnus!” odfrkl si Packet.

„Koukat nemusíš, hlavně drž!” zavrčela na něj a dál se snažila muže připoutat k lůžku.

„Ježíši,” zamumlal vyděšeně Ronald, když se mu odkryl pohled na jeho nohu a tím zřejmě důvod, proč tak příšerně řval. Muž pomalu začal ztrácet vědomí, ale v ráně na jeho noze to čile žilo. Rána už předtím sama o sobě vypadala hrozně, nyní se v ní ale ještě pohybovaly drobné bílé larvy. Prolézaly zčernalou tkání, že to Ronaldovi připomínalo několik dní staré mrtvoly, do kterých se už pustily červy.

„Jak se to tam dostalo?” Nedokázal pochopit, jak se v takové ráně mohly tak rychle objevit a namnožit.

„Dala jsem je tam,” ozvala se Miranda naprosto klidně.

„Cože jsi?” Popadl ji za ramena a zacloumal jí. „Máš sakra vůbec rozum?!”

„Chtěla jsem to zkusit. Má snad co ztratit?”

„Zkusit?!” poskočil mu už hlas o oktávu výš.

„Nemůžeš se mi pokusit prostě věřit?” řekla mu tiše, že to spíše znělo jako prosba o důvěru.

„Já se o to snažím, ale ty mi to vůbec neulehčuješ.”

Na to mu Miranda už neměla co říct, zůstala na něj jen vyčkávavě hledět. Ronald po chvíli napjatého ticha spustil ruce z jejich ramenou. Ztěžka se nadechl a prsty si zoufale zajel do vlasů.

„Musel jsem zešílet,” zamumlal si spíše pro sebe. Naposledy se na ni podíval a vyřítil se ven na chodbu.

Miranda ještě okamžik hleděla na zabouchlé dveře, než se otočila k Packetovi.

„Zůstaň tu hlídat a nikoho nepouštěj dovnitř, jasný?”

„Mohl bych hlídat spíš na chodbě. Z toho pohledu je mi drobet šoufl.”

„Jo, můžeš,” přikývla.

Moc jej ale nevnímala. Začala s ní cloumat nejistota, co když to nevyjde, třeba se stav té rány ještě zhorší. Raději si na to zakazovala myslet. Věděla, že ji čeká pár nepříliš příjemných dní. Na nevraživost ostatních byla sice zvyklá, ale bála se, aby tak nepřišla i o Ronaldovu důvěru. Netušila proč, ale to ji děsilo snad nejvíce.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život a čest - 32. kapitola: