Život je boj... ale stojí za to! - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Lilly je patnáctiletá dívka, co má ráda hudbu. Její největší sen je, dostat se na konzervatoř ve Washingtonu. Dostane se jí tohohle snu? Co když se stane něco, co by nikdy nečekala a tak se její život obrátí vzhůru nohama? Lilly sama pozná, že život je boj. Bude se muset vypořádat se všemi překážkami, které na ni život nachystal.

17.07.2011 (11:00) • patulka13 • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 708×

Lilly

Dneska. Už dneska si splním svůj sen. Dnes to bude můj nejšťastnější den v životě. Právě oslavuji své patnácté narozeniny. Vím, že patnáct let ještě není moc, ale já jsem se opravdu hodně těšila na tenhle den. Abych to vysvětlila.

Před sedmi lety, když se projevil můj talent hraní na klavír, všichni chtěli, abych někde vystupovala. Prý jsem byla dokonalé dítě. Podle rodičů jsem nikdy nezlobila, ve škole jsem dostávala krásné známky a ještě k tomu jsem uměla hrát na klavír. Nikdy jsem tomu moc nevěřila, ale teď jsem již v deváté třídě, základní školy v New Yorku. Akorát čas na to, abych se mohla začít rozhodovat o tom, co bude dál. Moje volba byla jasná. Konzervatoř. To byl vždy můj sen. Nikde jsem nechtěla vystupovat nebo se jakkoliv předvádět, ale hudba byla můj život. A teď se dostáváme k tomu důvodu, proč je dnes můj nejšťastnější den.

Právě dnes se mám dozvědět výsledek, jestli mě přijali nebo ne. Zkoušky jsem dělala už dávno, takže dnes jenom čekám na výsledek. Byla jsem opravdu hodně nedočkavá. Každou chvilkou jsem kontrolovala schránku na poštu, jestli mi něco nepřišlo.

„Lilly! Prosím tě, sedni si na chvilku. Co když to nepošlou dnes, ale zítra?“ snažila se mě klidnit mamka. Jenže to mi moc nepomohla. Byla jsem nervózní ještě víc, než předtím.

„Ale oni to posílali už před týdnem! Už by to tu mělo být!“ vztekala jsem se jako malá holka. Za chvíli přišel táta s babičkou a dědou, popřát mi. Já jsem ale pořád myslela na to, kdy mi to už přijde. Slíbili, že do mých narozenin už budu vědět výsledek. Všichni mi přáli, ani jsem nevnímala, co mi přejí. Vím, že od babičky jsem dostala bonboniéru a dort, na kterém bylo patnáct svíček. Děda mi dal nádhernou květinu a peníze. Věděl, že si šetřím na nový a lepší mobilní telefon. Máma mi dala mp3 přehrávač a k tomu zlatý řetízek s motýlkem jako přívěšek. Pak přišel na řadu táta. Čekala jsem cokoliv, ale tohle určitě ne. Jako dárek mi dal dopis, kde stálo, že jsem byla přijata na konzervatoř! Byla jsem opravdu moc šťastná! Ani neví, jakou mi tím udělal radost. Tohle byl nejlepší dárek, jaký jsem kdy dostala. Poděkovala jsem všem za dárky a spolu s dopisem letěla do svého pokoje, abych mohla zavolat své nejlepší kamarádce Abby.

„Ahoj, Lilly! Všechno nejlepší! Tak co jsi dostala? A co ta konzervatoř?“ vyptávala se hned, jak to zvedla. Zasmála jsem se a žuchla sebou na postel.

„Děkuji, Abby. Dostala jsem hodně věcí… bonboniéru, peníze, kytku, dort, mp3 přehrávač, zlatý řetízek s nádherným přívěškem a tomu neuvěříš! Od táty jsem dostala dopis z konzervatoře, kde stojí, že mě přijali!“ křičela jsem radostně do telefonu, až jsem se divila, že Abby ještě neohluchla. Na druhé straně hovoru byl ale klid.

„Abby? Jsi tam?“ zeptala jsem se zmateně. Odpovědí mi byl hlasitý jekot, který musel jít slyšet až dole.

„To jako fakt?“ pištěla mi do telefonu a já jsem se tomu jen smála.

„Ano! To jako fakt! To je super! Já už se tak těším!“ pištěla jsem s ní. Ještě chvíli jsme si povídaly, ale já jsem to pak zavěsila. Ještě jsem musela jít dolů za ostatníma.

Přišla jsem dolů a první, co jsem udělala, jsem obejmula mámu a tátu. Byla jsem opravdu ten nejšťastnější člověk na světě. Tohle byl vždy můj sen, dostat se na konzervatoř ve Washingtonu. Ještě teď tomu nemůžu uvěřit. Zbytek dne jsme oslavovali, ale ne jen moje patnáctiny, ale také mé přijetí.

Večer, když jsem šla spát, byla bouřka. Já jsem bouřky nikdy moc ráda neměla, takže jsem dlouhou dobu nemohla usnout. Když jsem konečně usnula, zdál se mi divný sen.

Balila jsem si věci na konzervatoř, byl konec prázdnin. Máma s tátou mě vyprovázeli na vlak, protože auto jsme – z nepochopitelného důvodu – neměli. Když jsem nastoupila do vlaku, ještě z okna jsem jim mávala. Jenže se stalo něco, co bych nikdy v životě nechtěla zažít. Rodiče srazil vlak. Ovšem já jsem se z toho nemohla vyrovnat, takže jsem požádala o vyloučení z konzervatoře a vrátila jsem se domů, kde se stalo to, co mi změnilo celý život.

Prudce jsem se posadila a cítila, jak mi teče pot po čele. Opakovala jsem si dokola pořád tu samou větu. Byl to jen sen…

Ráda bych vás všechny poprosila, jestli byste mi tu mohli zanechat nějaký komentář, jestli mám pokračovat. Přijmu i kritiku, co mám a nemám zlepšit. Byla bych opravdu moc ráda... Děkuji... patulka13 :)

PS: Prosím o komentáře!

Autor: patulka13, v rubrice: Povídky » Na pokračování