OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život po životě - 13. kapitola

14.10.2013 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 672×

Našel jsem ucházející oblečení na rande, oblékl jsem ho na sebe a šel rychle koupit nějakou kytku od paní Leersové, která měla krásnou zahradu a měla maličké květinářství přímo v jejím domě. Koupil jsem žluté lilie, protože ty má Talinda ráda a dával jsem jí je, když jsem byl naživu. Zaplatil jsem a šel vyzvednout Talindu.
   Talinda vypadala překrásně. Měla na sobě světle modré šaty, které končily kousek nad koleny. Usmála se na mě, když jsem jí pochválil šaty a řekl, že jí to moc sluší. Také mi řekla, že mi to sluší, ale to bylo jen zdvořilostní. Dal jsem jí květiny, tak je skočila dát do vázy a potom jsme vyjeli do restaurace. Vzal jsem jí tam, kam jsme spolu chodili každý pátek, pokud to šlo a zamluvil jsem i stejný stůl, kde jsme vždycky seděli.
„Proč jsi vybral tuhle restauraci?“ zeptala se.
„Líbí se mi. Je tu taková fajn atmosféra,“ odpověděl jsem. Zvolil jsem slova, která jsem tady často používal. Opravdu mám tuhle restauraci rád, je tu prostě fajn atmosféra.
„Aha,“ řekla trochu zvláštně.
   Číšník nám přinesl jídelní lístky. Během prohlížení menu jsme si povídali, bylo to skoro jako za starých časů. Talinda si vybrala pstruha, já si vybral kuře se zeleninou, protože držím tu dietu.
„Sem jsme chodili s Chesterem, promiň, že jsem teď taková zamyšlená. Mám na tohle místo krásné vzpomínky.“
„To jsem nevěděl, promiň. Můžeme jít jinam, jestli chceš.“ Nepůjdeme, odmítne to.
„Ne, to ne. Mám to tady ráda, a když už máme objednáno, tak už nikam nepůjdeme.“ Usmála se na mě.

   Povídali jsme si o všedních věcech, o práci, o televizních pořadech. Choval jsem se jako já a snažil si ji získat. Občas jsem řekl vtípek, tak se zasmála a odpověděla mi také vtípkem. To mi opravdu chybělo, to naše vtipkování.
   Omluvil jsem se a šel na záchod. Chvilku jsem tam potom koukal do zrcadla a prohlížel si sám sebe. Už to prostě nejsem já. „Šla s tebou na večeři, to ti gratuluju!“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se a uviděl Henryho. On mě snad pronásleduje!
„Ty mě sleduješ?“
„Tak trochu. Aspoň mám co dělat, když nemám co dělat, jestli chápeš. Navíc jsi fajn chlap, tak se o tebe zajímám.“
„Tomu se říká voyeurismus.“
„No tak to ne, já z toho sexuální uspokojení nemám!“ Zasmál se.
„Aspoň, že tak,“ zabručel jsem.
„Chceš jí to říct, viď?“ zeptal se. Odpověď ale věděl.
„Jo, chci.“
„Ale víš přece, jak to dopadne, no ne? Chceš na celou restauraci řvát, že chceš znásilnit kočku? To už jsem taky slyšel, byla to sranda.“
„Je mi jedno, jak dlouho budu muset říkat sprostý slova, jak dlouho budu řvát v restauraci, ale já jí to řeknu. Já jí to musím říct. Povede se mi to a já jí to řeknu!“ Rozhodl jsem se, opravdu jí to řeknu. Řeknu jí, kdo doopravdy jsem.
„No jak myslíš. Já se budu královsky bavit. Něco ti řeknu, než se do toho pustíš. UPZ tohle mají skvěle vymyšlené a nenechají tě, abys jí to řekl. Navíc, myslíš, že ti uvěří, když by se ti povedlo říct jí pravdu?“
„UPZ nejspíš udělali chybu, když se mi povedlo prozradit Tylerovi, kdo jsem. A musím se o to pokusit.“
„Tyler… s Tylerem to je trochu jinak, než si myslíš. Zjistil jsem, proč mě vidí a proč odhalil tebe.“
„Co? Tak mi to řekni.“
„Ne.“ Zmizel. Proč vždycky zmizí, když mi řekne zajímavé věci? Zmetek je to.

Vrátil jsem se ke stolu. „Talindo, musím ti něco říct,“ řekl jsem váhavě. Se zájmem se na mě podívala a tak jsem začal. Opět jsem spustil vlnu vulgarismů a různých nadávek. Vykulila oči a s otevřenou pusou se na mě dívala. Určitě si myslí, že jsem šílenec.
   Nenechal jsem se odradit a pokračoval jsem. Snažil jsem se jí říct pravdu, několikrát jsem to opakoval, ale stejně z mých úst vycházela jen sprostá slova a urážky. Musí se to přece jednou povést. Slyšel jsem sám sebe, jak zpívám sprosté písně, jak říkám šílené věci a potom jsem slyšel, jak jsem začal Talindu urážet a nadávat jí. Sousloví, co jsem použil, jsem nikdy neslyšel. Talinda na mě stále zírala s vykulenýma očima a otevřenou pusou, nebyla schopná slova. Viděl jsem Henryho, jak se mi směje. Po chvilce přišla obsluha a žádala mě, ať se uklidním a ptala se Talindy, jestli ji neotravuju.
„Dost!“ zařvala. Mrskla ubrouskem na stůl, vstala a s opovržením se na mě podívala. „Mám tě dost, ty ubožáku.“ Chytil jsem ji za ruku, vytrhla ji a naštvaně odešla. Běžel jsem za ní, odstrčila mě. „Nepřibližuj se ke mně! Drž se ode mě dál, jestli se přiblížíš, jestli se mě dotkneš, začnu křičet a volat o pomoc! Nech mě být!“ zavrčela a rychle odešla. Nechal jsem ji. Tohle jsem opravdu podělal. Chtěl jsem to zkusit, chtěl jsem jí to říct, věděl jsem, že to nepůjde, ale přesto jsem to zkusil. Naděje umírá poslední.

Doma jsem ležel na gauči a přál si, abych neexistoval, abych ztratil vědomí, ztratil paměť, nebo abych Talindu na to rande nezval, abych nebyl takový idiot, abych se nikdy nevrátil do lidského světa, abych se nikdy nenarodil.
„Zásilka pro pana Sanderse,“ zavolala slečna, která mi nosí zásilky. Už volá potřetí, ještě jsem nebyl schopný vstát. „Ricku Sandersi, nemám na vás celej den!“ zavolala. Donutil jsem se vstát a té slečně otevřít. „No hurá!“ Podala mi papír a já ho podepsal.
„Slečno, mohla byste předat zprávu Billovi, co dělá správce databáze?“ zeptal jsem se. Dostal jsem nápad.
„To bych mohla,“ řekla. Poprosil jsem ji, ať mi tu chviličku počká, načmáral jsem vzkaz Billovi a dal ho té slečně. Poděkoval jsem jí a zavřel za sebou dveře.
   Dnes jsem ani nečetl papíry, co jsem převzal. Bylo mi jedno, jak kdo umře, bylo mi jedno v kolik hodin, se stane neštěstí, bylo mi jedno všechno. Padnul jsem do postele a nechal se uspat tím absolutním nezájmem o svět okolo sebe.

Ráno mě vzbudil Henry. Ignoroval jsem budík, nevylezl jsem z postele, tak přišel až do mé ložnice, aby se zeptal, kde jsou ty papíry. Když viděl, v jakém jsem stavu, odpustil si „já ti to říkal“ a raději šel.
Chtěl jsem tak zoufale vrátit čas, že jsem opět začal myslet na to, jak se zabít. Každý způsob, který jsem vymyslel, jsem detailně v myšlenkách naplánoval a potom jsem se zase vrhnul na další způsob. Stejně se nemůžu zabít. Nemůžu být se svou rodinou, nemůžu se zabít… nemůžu nic.
„Můžeš mi říct, proč ses pokoušel zabít a proč pořád myslíš na sebevraždu?!“ ozvalo se. Otočil jsem hlavu a uviděl Alberta. Vyletěl jsem z postele a nemohl uvěřit tomu, že přišel.
„Alberte! Potřebuju s tebou mluvit!“
„Já bych toho potřeboval. No tak o co jde?“ Byl otrávený.
„Henry mi řekl, že je možnost vrátit mě do mého těla a upravit minulost a budoucnost.“
„Hm... co já s tím?“ Zamračil se.
„Co bys chtěl za to, abys to udělal?“
„Já tě nevrátím zpátky.“ Ušklíbl se a zapálil si cigaretu.
„Proč? Řekni si, co chceš! Já ti to dám!“
„I kdybych mohl, neudělal bych to. Dělal jsem to jednou a jsem rád, že víckrát nemusím, je to hnusný proces.“ Cože? On už to udělal? Moje naděje právě zemřela.
„Takže tys už někoho oživoval?“ zeptal jsem se pro jistotu.
„Ano, přesně tak.“
„Koho?“
„Neřeknu ti to.“ Škodolibě se usmíval.
„Takže ho znám? Kdo je to?“
„No dobře, znáš ho. Jeho jméno je Tyler Lee… Bennington.“
„Ale… to je… to je můj syn.“ Byl jsem v šoku. Musel jsem si sednout. Tyler že umřel?
„Jo, já vím, že je to tvůj syn. Zemřel před jedním rokem, dvěma měsíci, patnácti dny, v devět hodin ráno, padesát šest minut a osm sekund na dětském hřišti. Spadnul z houpačky hlavou na ostrý kámen a zemřel. Ptal se mě na možnost se vrátit a já mu řekl pravdu. Malý Tyler se bál o svou maminku, aby se nezbláznila, protože když ztratila tebe, sesypala se. Uzavřeli jsme tedy dohodu. Řekl jsem mu, že mu otce vrátit nemohu, protože tys zemřel ještě před jeho smrtí. Vrátil jsem ho zpátky, protože mě dostal svým smutným pohledem. Jak já nesnáším děti.“
„Co jsi od něj chtěl?“ zeptal jsem se. Bylo mi ještě hůř než předtím.
„Co jsem chtěl?“ Křivě se usmál. „Až podruhé zemře, zaujme mé místo poslíčka smrti a odslouží navíc dvacet let z těch mých. Mně teď zbývá díky němu jen rok práce, zbytek odpracuje on. Samozřejmě si na nic nepamatuje.“
„Ty hajzle!“ vrhnul jsem se po něm, ale on zmizel a už se neukázal. Pochopil jsem, proč Tyler viděl poslíčka Henryho, protože už jednou zemřel.

Po zbytek dne jsem se nehnul z postele. Bylo mi hrozně. Nechtěl jsem nikoho vidět, nechtěl jsem s nikým mluvit, dokonce jsem vyhodil Henryho, když za mnou přišel. Vykašlal jsem se na cvičení s Paulem, vykašlal jsem se na všechno. Jediné, co jsem chtěl, bylo ležet v posteli a utápět se v sebelítosti.
   Domovní zvonek mi ohlásil, že je jedenáct večer. Vstal jsem a šel otevřít. Slečna mi předala obálku, která byla mnohem tlustší, než obvykle a chtěla podpis. Podepsal jsem to a zavřel. Obálku jsem otevřel, vyndal z ní papíry pro poslíčky a našel jsem v ní ještě pár papírů, které nebyly pro poslíčky.
„Chestere, tady máš informace, které jsi po mně chtěl.“  Tak Bill mi už poslal informace o Paulovi, jak jsem ho žádal. Okamžitě jsem se dal do čtení. Vůbec se mi nelíbilo, co jsem se dočetl. Paul se pěknej hajzl, vybírá si ovdovělé ženy, a když se s ním ty ženy dají dohromady, začne s nimi manipulovat, zakazovat jim všechno možné, prostě se z něj stane tyran. Dohnal k sebevraždě jednu ženu, ale soud ho neodsoudil. Bylo mi z něj zle.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život po životě - 13. kapitola: