OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život po životě - 6. kapitola

07.10.2013 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 637×

Večer jsem převzal zásilku a šel spát, protože vstávám v pět ráno. Tentokrát jsem si nastavil budík na dřív, abych tak uspokojil Freda a předal mu jeho úkoly včas.
   Ráno, když budík zazvonil, vyletěl jsem z postele, oblékl jsem se, vzal jsem papíry a šel před dům. Měl jsem ještě pět minut, tak jsem si sedl na schody a pozoroval ptáky v koruně stromu u domu naproti.
   Přesně v pět hodin přišli tři poslíčci smrti pro svoje papíry. Henry se na mě usmíval, Fred byl zamračený a Frank se tvářil tak nějak neurčitě.
„Dej to sem!“ řekl Fred a vyškubnul mi papíry z ruky. „Máš štěstí, že jsi tentokrát nezaspal.“ Zmizel pryč.
„Tak co tu dneska máme?“ zeptal se Frank, když si bral svoje papíry. „Achjo, zase Egypt. Proč mě pořád posílají do Egypta?“ povzdechl si a zmizel.
„Rita Galbrolová, to je zajímavé. Včera jsem u nich byl pro jejího syna, dneska si mám jít pro ni. A hele, spáchá sebevraždu ze smutku. No, i takové případy tu máme. Tak já jdu, měj se,“ řekl Henry.
„Jo, ty taky. Stav se někdy,“ rozloučil jsem se a zase jsem si sedl na schůdky. Bylo příjemné lehce chladné ráno. Bylo příjemné ticho, jen ti ptáci zpívali.

 Usnul jsem tam a probudilo mě šťouchání do ramena. Otevřel jsem oči a uviděl před sebou Tylera.
„Ahoj, copak potřebuješ?“ zeptal jsem se a usmál se na něj. Neopověděl, jen na mě zíral, ale jeho pohled už nebyl prázdný. Viděl jsem v jeho očích zájem. „Ví mamka, že jsi tady?“ Opět jsem odpověď nedostal. „Tak pojď dovnitř, udělám nám čaj, jo?“

Šel jsem do domu a Tyler mě následoval. Byl jsem rád, že za mnou přišel.
   Posadil jsem ho ke stolu a podal mu čaj s medem, který měl tak rád. Sedl jsem si naproti němu a usmál se na něj. Vážně nevím, co mám dělat, když neodpovídá.
„Tak co tě za mnou přivádí?“ zeptal jsem se a napil se svého čaje. Tyler se svého ani nedotkl. Místo toho, aby mi odpověděl, vytáhnul z kapsy papír a položil ho na stůl. Byl to ten papír, na který jsem nakreslil Pana Kvígyho. Takže si na něj možná pamatuje. „To je pan Kvígy,“ řekl jsem a papír mu vrátil.
   Svými malými prstíky si papír přitáhl k sobě a potom ho chytil do hrsti a pevně ho zmačkal. A potom se na mě zase zadíval. Ten jeho pohled byl spalující, zíral na mě tak uhrančivě.
„Ten čaj ti vystydne, potom už nebude tak dobrý,“ řekl jsem a doufal, že se skutečně napije. Přitáhl si k sobě hrneček se šálkem a chvilku držel ouško hrníčku mezi palcem a ukazováčkem a díval se na něj, ne na mě, potom se napil. Za to jsem byl rád.
   Někdo zaklepal na dveře. Šel jsem otevřít, byla to Talinda a hledala Tylera. Uklidnil jsem ji tím, že je u mě, že si dáváme čaj.
„Čaj? On s tebou pije čaj?“ zeptala se a opět zvedla jedno obočí.
„Nejdřív se mu nechtělo, ale napil se. Pojď dovnitř, jestli chceš.“
Talinda dovnitř nešla, jen si zavolala Tylera a potom ho odvezla do školy. Tyler mi na stole nechal papír s Panem Kvígym a napůl nedopitý čaj. Já myslím, že jsem udělal pokrok.

 Dopoledne jsem se vydal k Mikeovi. Napsal mi adresu na papír, ale já ji nepotřeboval, vím přece, kde bydlí.
„Ahoj Ricku, neměl jste problémy to tady najít?“ zeptal se Mike, když mě přivítal. Pozval mě do domu a zavedl k lednici.
„Žádné problémy jsem neměl. Máte pěkný dům, Mikeu.“
„Děkuju. Tak teda, nechám vás tu chvilku samotného, abyste se mohl podívat na tu ledničku. Mám tu kámoše, musím se jim věnovat. Kdyby něco, zavolejte na mě a já přijdu.“
„Dobře.“
Mike odešel z kuchyně a já tam zůstal s tou ledničkou sám. Lednice byla vypojená a odšoupnutá od stěny, takže jsem se mohl podívat za ni, ale to mi stejně nepomohlo, protože o ledničkách opravdu nic nevím.
   Chvilku jsem si prohlížel zadek lednice a pak mě napadlo, že bych se mohl zeptat, co ta lednice dělá nebo nedělá. Šel jsem do obývacího pokoje, kde jsem uviděl Mikea s Bradem a Robem.
„Eh, Mikeu, chtěl bych se na něco zeptat,“ řekl jsem. Mike se otočil a čekal na otázku. „Co ta lednice vůbec dělá? Co je s ní špatně?“
„Hrozně bzučí a nechladí,“ odpověděl mi. „Ještě něco potřebujete vědět, Ricku?“
„Ne, to je všechno, co jsem potřeboval vědět.“

Zaplul jsem zase do kuchyně k lednici. Otevřel jsem dveře a podíval se dovnitř, odšoupnul jsem ji ještě kus od stěny, abych se za ni dostal a podíval se na zadní část. Nic mi tam nepřipadalo špatně, ale co já vím… potřeboval bych tu Ricka.
   Tak jo, zkus myslet jako Rick Sanders, buď Rick Sanders. Vůbec to nepomáhá. Kdybych se ho mohl nějak zeptat, co mám dělat. V papírech psali, že to zvládnu, a že kdybych měl problém, mám kontaktovat některého z těch tří poslíčků. „Henry,“ zašeptal jsem. „Henry, potřebuju pomoc!“ zkusil jsem to znovu. Neobjevil se. Tak co já teď budu dělat?
   Vytáhnul jsem mobil a projel jsem seznam čísel. Objevil jsem číslo na Henryho. Haleluja!
„Co se děje Ricku?“ zeptal se vesele Henry.
„Potřebuju pomoc. Mám opravit lednici, ale já to vůbec neumím, nevím, co mám dělat. Potřebuju skutečného Ricka. Potřebuju jeho pomoc.“
„Zkus myslet jako on. Měl bys to zvládnout opravit.“
„To už jsem zkoušel, nepomohlo to.“
„Hele Ricku, nemůžu ti na pomoc sehnat Ricka. To nejde. Já nevím, kde je, co s ním je a co dělá. Ty jsi teď on, vžij se do jeho role a poslouchej instinkty.“ Zavěsil mi. No to mi fakt pomohl.
   Rozebral jsem, co se dalo rozebrat a tupě jsem zíral na všechny ty součástky. Co s tím mám teď asi dělat? Všechno je to takové složité.
„Zdravím,“ pozdravil mě Rob, když vešel do kuchyně.
„Čau, Robe,“ pozdravil jsem ho zpět. Ani jsem nezvedl oči od vnitřku lednice.
„Jak vám to jde?“ Vzal si sklenici ze skříňky a nalil si džus.
„Ale jo, jde to.“ Podíval jsem se na něj a usmál se. On vypadá pořád stejně.
„Tak jo, jdu zase vedle.“
„Jojo,“ zamumlal jsem, protože jsem se pekelně soustředil na jeden kablík, který vedle ze spodu někam pryč.
„Mikeu, já myslím, že neví, co dělá,“ řekl Rob, když se vrátil do obývacího pokoje. Řekl to dost nahlas, takže jsem ho slyšel. Má pravdu, nevím, co dělám, ale snažím se něco dělat.
   Zahýbal jsem všemi součástkami, zkontroloval všechny kablíky, nic jsem neobjevil. Byl jsem už v koncích.

Vstal jsem ze země, zapnul jsem ledničku do elektriky, podíval jsem se na ni a chvíli přemýšlel. Lednice hlasitě bzučela. Potom jsem do ní naštvaně kopnul. „Lednice pitomá!“ ulevil jsem si. Silné bzučení ustalo, už bzučela normálně jako lednice. Že by se stal zázrak?
   Dal jsem do lednice vodu, zavřel jsem dvířka a namontoval na lednici všechno, co jsem odmontoval. Jestli jsem ji opravil, uvidíme za chvíli.
„To je ticho, když už tu tak nebzučí. Opravil jste ji?“ řekl Mike.
„To zatím nemůžu říct. Dal jsem tam vodu, tak ji tam nějakou dobu nechte a pak uvidíte. Zatím jsem odstranil to bzučení. Kdyby to nechladilo a začalo zase bzučet, tak mi zavolejte.“ Podal jsem mu číslo na papírku.
„Kolik jsem dlužnej?“ zeptal se s úsměvem a vytahoval peněženku.
„Zatím nic. Nevím jistě, jestli bude fungovat. Zítra se zastavím, dobře?“
„Tak dobře.“ Mike peněženku zase vrátil do kapsy. Potom mě vyprovodil z domu.

Dal jsem si sprchu a zapnul jsem televizi. Potřeboval jsem si chvilku odpočinout, ta lednice mi dala zabrat. Vážně nevím, co jsem s tím udělal, ale doufám, že to takhle zůstane, že bude fungovat.
U televize jsem usnul, probudilo mě tiché klepání na dveře. Vypnul jsem televizi a šel jsem otevřít. Stál tam Tyler, v ruce měl blok a tužku, díval se do země.
„Ahoj, Tylere. Pojď dál,“ pozdravil jsem ho a uhnul stranou, aby mohl projít. Odpověď jsem nedostal, ale dovnitř šel. Posadil se na pohovku a díval se do země.
„Dáš si čaj, Tylere?“ zeptal jsem se ho. Neodpověděl mi, ale čaj jsem mu stejně udělal. „Tak ho máš tady na stole, jestli máš chuť.“ Tyler si sedl ke stolu a napil se čaje. Měl jsem z toho radost.
„Ví tvoje mamka, že jsi tady?“ zeptal jsem se. Opět hrobové ticho.
„Nechal jsi mi tady Pana Kvígyho, chceš ho zpátky?“ Šel jsem pro papír s kresbou Pana Kvígyho a podal mu ho. Ani se na něj nepodíval, tak jsem ho položil na stůl.
   Když vypil čaj, položil na stůl svůj blok, vstal od stolu a beze slova odešel. Uklidil jsem hrníčky, uložil obrázek Pana Kvígyho a vzal jsem si blok, co tu nechal. Na každé stránce bylo nespočet čárek, vždy tam byly čtyři a pátou byly přeškrtnuté, po celé stránce jich bylo hodně. Nevím, co to má znamenat, co počítal. Čárky byly na každé stránce, ale na poslední stránce jich nebylo tolik. Tam byla jen polovina stránky zaplněná čárkami a pod nimi byl nakreslený Pan Kvígy. Opravdu jsem tomu nerozuměl.   

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život po životě - 6. kapitola: