OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život po životě - 7. kapitola

08.10.2013 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 591×

Pořád jsem se díval na ty čárky a Pana Kvígyho. Co mají znamenat ty čárky, co počítal?
Potřebuju sehnat Alberta a zeptat se ho na zvrácení smrti, já se prostě potřebuju vrátit do svého těla a být s nimi, s mojí rodinou. Co když si Talinda nabrnkne nějakýho blba, který se k nim nebude chovat správně?
„Alberte, jestli mě slyšíš, přijď za mnou, prosím.“ Tohle už jsem opakoval několikrát, ale Albert nikdy nepřišel. Prostě se na mě vykašlal, jsem mu teď ukradený, když svou práci splnil.
   Vyšel jsem ven z domu a sednul jsem si na schůdky, v ruce jsem měl láhev piva. Přemýšlel jsem, jestli se mám napít, nebo ne. Nakonec jsem láhev ani neotevřel a postavil ji za sebe.
„Ahoj, Ricku,“ pozdravila mě Talinda. Přišla za mnou.
„Ahoj, Talindo. Copak tě přivádí?“ Usmál jsem se na ni, vypadala prostě úžasně.
„Všimla jsem si, že u tebe dneska byl Tyler. Tak se chci zeptat, co chtěl, řekl ti něco? A neotravuje tě?“
„Jak by mě mohl otravovat? Jsem rád, že přišel. Mám rád děti, opravdu mi nevadí, když za mnou kdykoli přijde. Dali jsme si čaj, snažil jsem se s ním mluvit, ale neodpověděl mi na nic. Jen mi tu nechal blok s čárkami a zase odešel. Zajímalo by mě, co ty čárky znamenají.“ Ukázal jsem Talindě, aby si sedla vedle mě. Sedla si.
„Já opravdu nevím, co znamenají. Přestal je ale dělat, začal kreslit nějakou postavičku s kulatou hlavou, vyhublým tělíčkem, krátkýma nohama a dlouhýma rukama. Našla jsem ji namalovanou už šestkrát. Ale je to pokrok, když začal kreslit, místo toho, aby dělal čárky. Poslyš, Ricku, co jsi mu řekl, když jsi za ním šel do pokoje?“
„Řekl jsem mu, že kdyby si chtěl promluvit, že za mnou může přijít.“ Talinda se usmála a pokývala hlavou. Potom se zadívala na láhev piva. „Jestli chceš, můžeš si ho vzít, já to pít nebudu. Nechci si zadělat na průšvih.“
„Možná bych to potřebovala, ale nevezmu si ho, děkuju. Jaký průšvih myslíš?“
„Nechci se vrátit do starých kolejí,“ odpověděl jsem. „Byl jsem alkoholik.“
„Aha…“ řekla jen a zadívala se na strom u sousedů. Vypadalo to, že se nechce vyptávat, ale že ji to zajímá.
„Osobní problémy, špatná práce,“ řekl jsem.
„Já se nechtěla vyptávat.“
„Já vím.“
Potom jsme seděli v tichosti, dokud nezačalo zapadávat slunce. Rozloučila se a šla domů.

V jedenáct večer jsem opět převzal zásilku. Zapnul jsem si televizi a díval se na reklamní kanál, protože stejně nic nedávali. Byla to otrava.
   Objevila se reklama na revoluční cvičící stroj. Musel jsem se smát, protože ta reklama byla tak trapná a nenormální, až to bilo do očí. Díky tomu jsem ale došel k tomu, že bych opravdu mohl začít něco dělat s mojí váhou a kondičkou, když se zadýchám, když jdu do schodů u vstupních dveří, a to jsou tam jenom tři. Zavolal jsem proto na telefonní číslo na obrazovce a jeden ten stroj si objednal. Jsem vážně zvědavý, jestli bude tak skvělý, jak ho propagovali.
   U televize jsem usnul, vzbudil mě až budík ráno. Vstal jsem, udělal jsem si kávu a vyšel ven, abych počkal na poslíčky. Bylo už pět hodin a pět minut a ani jeden se neukázal, divné. Alespoň od Freda jsem čekal přesnost, když na mě řval, že jsem mu dal pozdě papíry.
   V pět hodin ráno, sedm minut se konečně objevili všichni tři poslíčci, na které jsem čekal. Fred mi naštvaně vyškubnul papíry z ruky a zmizel. Frank si je vzal v klidu a také zmizel.
„Co se stalo, že jdete pozdě?“ zeptal jsem se Henryho.
„Jen jedno slovo – Albert.“ Henry si vzal papíry a prohlédl si první stránku.
„Co? Tys potkal Alberta? Co udělal?“
„Nepotkal jsem ho, ale moc rád bych ho potkal a dal mu přes hubu. Je to největší kretén na světě,“ řekl naštvaně.
„Co se teda stalo?“
„Ve tři hodiny ráno, dvacet minut a šest vteřin se stala hromadná dopravní nehoda dvou autobusů a sedmi osobních automobilů. Albert tam měl být a všechny hromadně odvést do UPZ. Dorazil tam, ale hned jak umřeli všichni, kteří umřít měli, zmizel a nechal je ztratit v ničem. Kontrolor viděl, že tam poslíček je, tak si to odškrtnul, ale Albert hned potom vypadnul. Takže nastal chaos, když ti, co se měli dostavit na UPZ se tam nedostavili. Zjistilo se, že se všichni ztratili v ničem. Kontrolor povolal ostatní, aby šli a našli ztracené. Mezi nimi jsem byl i já, Frank a Fred. Hledali jsme je až do té doby, než jsme přišli sem. Našli se všichni a docela rychle. Až já Alberta potkám, zbiju ho. Zabil bych ho, kdybych mohl, ale to bohužel nejde.“
„To je teda debil. Henry, kdybys ho potkal, řekni mu, ať za mnou přijde, prosím.“
„To tě to ještě nepustilo? Chceš se pořád vrátit do svýho těla?“
„A kdo by nechtěl?“
„Kdybych měl na výběr, nešel bych do toho,“ řekl a ušklíbl se, když otočil na další stránku.
„Proč ne?“
„Umřel jsi, smiř se s tím. Podle mě na tom nejsi tak špatně, vždyť ses vrátil a žiješ, bydlíš vedle své ženy a syna, můžeš na ně dávat pozor. Co víc bys chtěl?“
„Chci je zpátky. Chci být zase Chester a být s nimi.“
„Chceš se tak moc vrátit do svého těla, že bys riskoval svoje dokonalé manželství, lásku a přátelství? Chceš vážně riskovat to, že když se vrátíš do svého těla, že budeš bez přátel, bez manželky a bez syna?“
„Cože? O čem to mluvíš?“ Henry se opřel o sloupek, který držel stříšku nad schůdky.
„Vážně bys svěřil Albertovi svůj život? On by s tvým životem mohl udělat cokoliv, mohl by ti vytvořit minulost, která by nebyla moc hezká a nacpat ti vzpomínky, které by se ti taky nemusely líbit. Pokud by ses s ním domluvil a skutečně s ním uzavřel dohodu, mohl by si s tebou udělat, co by chtěl.
   To znamená, že by za dva roky, cos strávil v UPZ, mohl vymazat tvoji šťastnou rodinu. Mohl by tě rozvést a rozhádat s tvou ženou. Tvůj syn by tě mohl nenávidět, tví přátelé by se o tebe nestarali, byl bys jim ukradený. Opravdu chceš tohle všechno riskovat?“
„To by mohl udělat?!“ Trochu mě to rozhodilo.
„Jednou ti život vzal, může ti ho zase dát, ale může s ním naložit, jak uzná za vhodné. Proto ti doporučuji, upusť od toho, vykašli se na to a snaž se prožít těch pět let tak, abys měl na co vzpomínat.“
Zmizel. Nechal mě tam stát s gulášem v hlavě a prostě si zmizel. Nevěděl jsem, že by Albert mohl tohle udělat. Ale on přece říkal, že mě má rád, protože jsem z Linkin park. Ale můžu se na to vůbec spoléhat?

   Vypustil jsem to z hlavy a šel si udělat snídani. Popřemýšlím o tom později. V tichosti jsem se nasnídal a chystal jsem se jít projít, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Věděl jsem, že to je Tyler.
„Ahoj, Tylere. Tak pojď dál,“ pozdravil jsem ho a usmál jsem se na něj. On mi neodpověděl, ale dovnitř šel. Sedl si na své místo u stolu. Udělal jsem mu čaj, postavil ho před něj a sednul jsem si. Chvilku seděl, potom se napil čaje a zadíval se na mě. Po pár vteřinách zase zrak sklopil k desce stolu.
„Vrátil ses,“ zamumlal. Bylo to sotva slyšitelné, ale opravdu to řekl. Srdce mi poskočilo radostí, že promluvil. Také jsem byl lehce v šoku, že ví, kdo jsem. Pak Kvígy byl velká nápověda, to ano, ale nečekal bych, že se to povede.
„Ano,“ řekl jsem.
„Proč vypadáš takhle?“ Opět to bylo sotva slyšitelné. Podíval se na mě se slzami v očích.
„Já o tom nemůžu mluvit, Tylere. Když o tom začnu mluvit, místo toho, co chci říct, začnu říkat sprosté věci.“ Vstal jsem ze židle a dřepnul jsem si k němu. Vzal jsem ho za ruku. „Jsem tu pro tebe.“

Tyler mi pevně stisknul ruku a rozbrečel se. Brečel a držel mě za ruku a já ho nechal. Potřeboval to.    

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život po životě - 7. kapitola: