OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život po životě - 9. kapitola

10.10.2013 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 607×

Tylera si vyzvedla Talinda. Vypadala, že měla příjemnou noc, byla oblečená v tom samém, v čem večer odcházela, tudíž si ho vyzvedla hned, jak přišla a ani nebyla doma.
„Bavila ses?“ zeptal jsem se.
„Jo, bylo to fajn,“ odpověděla mi a lehce zčervenala. Takže se s ním vyspala. Chci vědět, co je zač ten blb! Jestli je to nějakej debil, ať si mě nepřeje!
„Tak jo, tak zatím ahoj.“

Dorazil můj cvičící stroj. Skládal jsem ho dohromady tři hodiny, potom jsem se na to vykašlal a šel si zakouřit. Nedařilo se mi to složit dohromady, ten návod byl vadný, vůbec jsem to z toho nepochopil. Rozezněl se mi telefon.
„Haló?“
„Ahoj, Ricku, tady Mike Shinoda.“
„Ahoj, Mikeu. Co potřebujete?“
„No, říkal jste, že děláte hodinového manžela, že?“
„Jo, to dělám.“
„Žena mě požádala, ať vymaluju pokoj, ale já na to vůbec nemám čas. Dneska večer se má vrátit domů z lázní a já to ještě nemám hotové, ani jsem nezačal. Navíc dneska opravdu nemám čas, abych to udělal. Tak mě napadlo, že bych vám nabídl práci.“
„Jasně, vymaluju to. Kdy mám přijít?“
„Nejlépe hned. Nejsem sice doma, ale nechal jsem vám tam klíč, je pod květináčem s červenou kytkou na okně. Je to pokoj nahoře, je tam připravená barva, kterou to má být vymalováno a taky vzorník barev, kde je zaškrtnutý odstín. Všechno, co budete potřebovat, tam je.“
„Jasně, tak já se převlíknu a dorazím tam.“
„Díky. Já dorazím kolem sedmé. Žena by měla dorazit v devět večer, takže se to všechno stihne.“
„Tak se tam pak potkáme.“
   Převléknul jsem se do vyplandaných šedých tepláků a černého trička, nasedl jsem do auta a odjel k Mikeovi. Klíč jsem našel pod květináčem, tak jsem odemknul a vydal se do pokoje nahoře. Našel jsem tam zelenou a žlutou barvu a nátěr, z toho mám vyrobit výsledný odstín – hráškově zelený.  Byla tam i fólie na pokrytí podlahy, štětka, váleček a vanička, štafle.
   Začal jsem míchat odstín barvy. Doufám, že se mi povede to namíchat správně, udělal jsem to podle návodu, co na tom vzorníku byl.
   Hráškově zelená z toho všeho vznikla, to jsem rád, teď už to jen vymalovat. Rozložil jsem štafle, dal si do vaničky trochu barvy, vzal jsem si malířskou štětku, vylezl jsem na štafle a začal jsem s malováním. Bylo tam hrozné ticho, tak jsem si začal prozpěvovat.
   Šlo mi to docela od ruky. Několikrát jsem slezl ze štaflí a doplnil barvu do vaničky, posunul štafle a zase maloval. Když jsem to vymaloval, otevřel jsem okno, ať barva rychleji schne a začal jsem po sobě uklízet. Otřel jsem futra, okenní rámy, vypral jsem malířskou štětku, umyl jsem vaničku na barvu a barvu postavil na chodbu. Fólii jsem složil a odnesl do popelnice, protože jsem ji pokapal barvou. Vážně se mi to povedlo, nebylo to ani šmouhaté.
   Odešel jsem z domu, zamknul jsem, klíč vrátil na místo a jel jsem do města do obchodu, kde jsem si koupil provaz.   

Doma jsem přehodil provaz před větev stromu, co mám na zadním dvorku, udělal jsem smyčku a přinesl jsem si stoličku. Jestli chci přivolat Alberta, budu se muset pokusit o sebevraždu, jelikož jak Henry řekl, ti co umírají, vidí poslíčky smrti.
   Rozhlédl jsem se kolem sebe. Díky živému plotu kolem dokola na mě nebylo od sousedů vidět, takže jsem se mohl v klidu oběsit. Vážně se mi do toho nechce, nějaký pud sebezáchovy mám, ale risknu to, protože si chci s Albertem promluvit.
   Vylezl jsem na stoličku, dal si kolem krku smyčku a chvilku jsem tam stál. Odhodlával jsem se k tomu, co se chystám udělat. Tak jo, udělám to. Udělám to hned teď!
   Skopnul jsem stoličku, provaz se napnul a zaříznul se mi do krku. V tu chvíli se mi zastavil přísun kyslíku. Lapal jsem po dechu, mlátil sebou jako ryba na suchu. Nebyl to dobrý nápad. Co když to nebude fungovat? Co když tady doopravdy umřu? Nemůžu dýchat, dusím se, lapám po dechu.
   Když už jsem myslel, že bude po mně, větev praskla a já dopadl na zem. Lapal jsem po dechu, kterého se mi konečně dostávalo, kašlal jsem. Nakonec jsem byl rád, že to ta větev nevydržela, protože to byl opravdu příšerný zážitek.
   Ještě chvíli jsem tam ležel na zemi a byl rád, že žiju. Smyčku jsem si sundal z krku, roztáhl jsem ruce a nohy a díval jsem se na nebe. Budu muset zkusit jiný způsob, jak se dostat na pokraj smrti. Dneska už to ale zkoušet nebudu, mám pro dnešek dost.
   Vstal jsem ze země, rozvázal jsem provaz a sundal ho z větve. Potom jsem si všimnul, že ta větev nepraskla normálně, ta větev byla naříznutá, proto mou váhu neunesla. Kus byl prostě rovný a zbytek už vypadal jako normální prasklá větev. Proč by někdo nařezával větev?

Odpoledne ke mně přišel Tyler na čaj. Prý máma takový čaj neumí udělat, že já ho dělám nejlépe. Já ten čaj ale nedělám nějak speciálně, prostě mu tam kydnu lžičku medu a je to.
„Půjdu zase do mojí staré školy,“ řekl mi a napil se čaje.
„To je dobře.“ Sednul jsem si k němu ke stolu. On se na mě dlouze zadíval.
„Co se ti stalo s krkem?“ zeptal se.
„Ale to nic, vyrážka z nového trička,“ zalhal jsem. Kdyby věděl, že jsem se pokusil zabít, ublížilo by mu to.
„Nevypadá to jako vyrážka,“ zamumlal a napil se čaje. Dále to nerozebíral.
„S kým to máma měla schůzku, nevíš?“ zeptal jsem se po chvilce.
„To byl Paul. Byl u nás už dvakrát. Nemám ho rád.“
„A co dělá ten Paul? Víš o něm něco víc?“
„Máma říkala, že prý je to podnikatel a vlastní fitcentrum a dělá osobního trenéra.“
„Tak osobní trenér…“ Napadlo mě, že bych ho mohl poznat trochu lépe. Ten cvičící stroj asi dohromady nedám a proč nevyužít osobního trenéra, když ještě navíc randí s mou ženou. Alespoň zjistím, co je to za blba.
„Nemusíš hubnout, mně je jedno, jak vypadáš. Hlavně, že jsi tu se mnou,“ řekl Tyler a chytil mě za ruku. To mě dojalo, málem jsem se rozbrečel, ale ustál jsem to.
„Díky, Tylere. Ale už kvůli svému zdraví bych pár kilo shodit měl. Pak tě vyprovodím a zeptám se Talindy na číslo na toho Paula.“
„Tak jo.“ Usmál se.

   Po šesté hodině jsem vyprovodil Tylera a požádal Talindu o číslo na Paula. Divila se, jak je možné, že vím, kdo Paul je. Vysvětlil jsem jí, že mi to prozradil Tyler a poprosil ji, aby se na něj nezlobila. Dala mi číslo na Paula do práce a já jsem zase šel. Musím zajet k Mikeovi a nechat si zaplatit za vymalování. Snad bude spokojený.
   Cestou jsem zavolal na to číslo a domluvil si s Paulem schůzku na zítra. Tak uvidíme, co na mě řekne a jaký bude trenér a chlap.
   Chvíli jsem seděl v autě před Mikeovým domem a čekal, až dorazí. Přijel pět minut po sedmé a hned mě vítal zářivým úsměvem.
„Ahoj, Ricku. Tak jak jste to zvládnul?“
„Myslím, že dobře. Ale radši si to zkontrolujte.“
   Mike byl nadšený, srovnával barvu se vzorníkem a byl spokojený, protože to bylo přesně to, co chtěl. Ptal se mě na cenu, něco jsem plácnul, ale on s tím nesouhlasil. Ještě mi přidal. Chtěl jsem to nejdříve odmítnout, ale potom jsem si uvědomil, že ty peníze budu potřebovat na svého trenéra, tak jsem jen poděkoval.
„Ricku, jste fajn chlap, dobře se s vámi povídá. Co kdybysme si tykali?“ řekl Mike. Byli jsme v kuchyni a on dělal kávu.
„Tak fajn, rád.“ No konečně ho to napadlo.
   Pili jsme kávu a povídali si. Navedl jsem téma na Linkin Park, ale on se o tom bavit nechtěl. Řekl mi jen, že Linkin Park už není a bez Chestera, tedy beze mě, nikdy nebude.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život po životě - 9. kapitola: