OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život po životě - 8. kapitola

09.10.2013 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 602×

Tyler přestal brečet, vrhnul se na mě a svalil mě na zem. Schoulil se mi do náruče. A tak jsme mlčky leželi na zemi v objetí a užívali si vzájemnou blízkost. Byl jsem opravdu rád, že ho můžu obejmout.
„Zůstaneš tady už napořád?“ zeptal se tiše.
„Tylere, chci se tu vysrat na zem.“ Ach jo, ani tohle mu nemůžu říct. „A tohle se stane pokaždé, když chci říct, to co nemůžu.“
„Chápu. Nesmíš mi to říct.“ Tyler se na mě podíval a usmál se. Vidět úsměv na jeho tvářičce bylo krásné, opravdu jsem měl krásný pocit.
„Tylere, to, co už víš, nesmíš říct mamince. Já jsem se o to pokoušel, ale nemohl jsem jí to říct. Kdybys jí to řekl ty, mohla by si myslet, že ses zbláznil.“
„Já jí to neřeknu. Slibuju,“ zamumlal a zase se schoulil pod mou ruku.
„Dneska nemáš školu?“ zeptal jsem se.
„Ve škole se maluje.“
„Takže máme celý den. Co bys chtěl dělat?“
„Chci být s tebou.“
„Dobře. Co kdybysme si zašli na tu naši oblíbenou zmrzlinu? Myslíš, že by nás Talinda pustila?“
„Zeptám se jí.“
„Tak to bude valit oči.“ Už ji vidím, jak vykulí oči, když na ni Tyler promluví.

   Tyler vstal ze země a vyběhl z domu. Asi se šel zeptat, jestli se mnou může na zmrzlinu. Jsem rád, že zase mluví. Rozmluvil se opravdu rychle, musel jsem mu hodně chybět.
   Vyškrábal jsem se na nohy zrovna ve chvíli, kdy se do mého domu přiřítila Talinda.
„Jaks to dokázal?!“ ptala se vyjeveně.
„Co přesně?“
„Tyler promluvil! Jaks to dokázal?“
„On začal sám. Já ho k ničemu nenutil.“
„Přiběhl za mnou a zeptal se mě, jestli s tebou může jít na zmrzlinu. Myslela jsem, že to se mnou sekne. Mám takovou radost, že promluvil. Asi si tě oblíbil.“
„Jo, asi jo. Můžeme jít teda na tu zmrzlinu?“
„To rozhodně běžte. Je mu s tebou asi dobře, tak běžte.“
„Večer ti ho vrátím.“
„Jasně. Eh… tak já jdu domů. Jsem z toho úplně hotová. Musím zavolat psycholožce, že Tyler promluvil. Děkuju ti, Ricku.“
Jak rychle přiběhla, tak rychle odběhla.

Strávili jsme s Tylerem bezva den. Před ním jsem nemusel dělat, že jsem někdo jiný, bylo to fajn.
   Hodně se rozmluvil a pověděl mi všechno, co měl na srdci. Také mi pověděl všechno, co se stalo, když jsem tu nebyl. Chtěl mi prostě říct úplně všechno. Oslovoval mě tati, pak jsem mu řekl, že to není dobré, když mi tak říká, protože ostatní neví, kdo jsem. Tak mi začal říkat Ricku.
„Máma taky párkrát přivedla domů cizí chlapy. Seznámila mě s nimi, ale žádný se mi nelíbil, tak jsem je vždycky nechal být. Víc než dvakrát ale u nás ti chlapi nebyli.“
„Takže se máma snažila najít vhodného partnera.“
„Jo, ale nikdo tě nenahradí. Ty jsi nejlepší. Slyšel jsem ji, jak to říkala tetě Anně, když za ní byla.“
„Co přesně říkala?“
„Říkala, že už žádnej chlap nebude jako ty. Že ty jsi byl pan dokonalý.“

Potěšilo mě to, co jsem slyšel. Tak ona mě brala jako pana dokonalého, který prý neexistuje. No, teď už opravdu neexistuje, nejsem to já, teď už je to Rick Sanders, tlustej ňouma.
„Tylere, vynecháme teď mámu. Strašně by mě zajímalo, co znamenají ty čárky, které sis psal do bloku.“
„To jsou dny bez tebe, v dalším tlustším bloku mám hodiny bez tebe,“ odpověděl.
„A ten Pan Kvígy znamená, že jsem se vrátil?“
„Ano.“
   Rozezněl se mi telefon. Vytáhnul jsem ho z kapsy a podíval se, kdo mi to volá. Byl to Mike Shinoda. Pravděpodobně mi chce říct, co se děje s ledničkou. 
„Haló?“
„No dobrý den, Ricku, tady Mike Shinoda. Říkal jste, že mám zavolat ohledně tý ledničky. Tak volám.“
„Jasně, a jak teda?“
„Lednice šlape, jak má. Chladí a nebzučí. Takže kdy se zastavíte pro peníze?“
„Jsem kousek od vás, jste doma?“
„Jo, tak vás budu čekat. Zatím.“

U Mikea jsem vyzvednul peníze a doprovodil Tylera domů.
„Ricku, to jsem ráda, že už jste tady. Ricku, měla bych na tebe prosbu. Mám s někým schůzku a vypadlo mi hlídání, Mohl bys dnes večer pohlídat Tylera?“ Talindě to moc slušelo. Měla na sobě červené přiléhavé krátké šaty.
„Bez obav, pohlídám ho,“ řekl jsem a usmál se na ni. Zajímalo by mě, s kým má tu schůzku. S kterým blbečkem si dává rande?
„Děkuju moc. Dovedu ti ho za půl hodiny.“
„Nemáš zač.“

Doma jsem rychle poklidil. Potom jsem otevřel Talindě a vzal k sobě Tylera. Pochválil jsem jí šaty a řekl, že jí to moc sluší. Poděkovala a rozloučila se, protože u jejího domu zastavilo červené nablýskané drahé auto. Nasedla do auta a odjela pryč.
   S Tylerem jsme se dívali na televizi a potom jsme hráli karty. Uložil jsem ho do postele a šel si rozložit pohovku, abych měl i já kde spát. Dal jsem si rychlou sprchu, pustil jsem si televizi a díval jsem se na nějaký dokument o zvířatech.
   V jedenáct hodin jsem vyzvednul zásilku, vyndal ji z obálky a připravil ji na stolek u dveří. Šel jsem spát.

Zazvonil mi budík. Vstal jsem, udělal jsem si kávu a vyšel před dům i s papíry pro poslíčky. Objevili se přesně v pět hodin, tentokrát zpoždění neměli. Henry se vecpal na návštěvu i přes moje protesty.
„A co ti vadí? Vadím ti já? Nebo proč tu dneska nemůžu být?“ ptal se, přitom si sednul ke stolu.
„Kdo je to, tati?“ zeptal se Tyler. Vzbudil se nějak brzy.
„Tak on mě vidí? Zvláštní… neměl by mě vidět. Měl by mě vidět teprve až by umíral.“
„Počkej, chceš snad říct, že Tyler umírá?!“ Zděsil jsem se.
Henry vstal a šel k Tylerovi. „Já jsem Henry,“ řekl a nabídnul mu ruku. Tyler ji stisknul a také se představil. „Neumírá, necítím to,“ prohlásil Henry, když si zase sednul.
„Tak jak to, že tě vidí?“
„Možná proto, že ví, kdo jsi ty. Vedení z toho nemá moc radost, nejspíš tě někdo navštíví a řekne ti k tomu pár slov. Vyndal z kapsy cigarety a zapálil si. Tyler si sednul ke stolu.
„Ale já mu to přece neřekl, on na to přišel sám,“ bránil jsem se.
„Myslím, že jsi mu to naznačil až příliš dobře. Já nevím, jestli někdo skutečně přijde, ale dost možné to je.“
„A co by mi mohli udělat?“ zeptal jsem se.
„Přestěhovat tě, dát ti jinou práci… co já vím. Mě se na tresty neptej, já ještě trestaný nebyl, svou práci dělám dobře.“
„Tati, kdo je to?“
„Já jsem, můj malý příteli, někdo, koho nechceš potkat moc brzy,“ řekl Henry.
„Smrt?“ Henry se rozesmál.
„Prej smrt! Já! To fakt ne!“
„Henry, když už jsme u toho, jak vypadá smrt?“ To mě opravdu zajímalo.
„Jak to mám vědět?“
„Vždyť vám dává úkoly, ne?“
„To sice jo, ale ty se k nám dostanou od administrativních pracovníků. Smrt vydá každý den seznam, ten se zpracuje a předá dál, tam se zpracuje a předá dál a tak dále, pak je dostaneme my. Smrt nikdy nikdo neviděl. Seznamy nechává před černými dveřmi, tak jsem to slyšel. Vždyť my poslíčci ani nesmíme vstoupit do UPZ.“
„Aha.“
„Takže jste poslíček smrti?“ zamumlal Tyler. Vážně nevím, jestli by se měl dozvídat takovéhle věci. Henry mu to potvrdil.
„Henry, nechci, abys před ním říkal věci, které se týkají UPZ, prosím.“
„Jak je libo, ctěný pane. Stejně už musím jít, mám práci.“

A tak zase zmizel. Ale je dobře, že se tu zdržel, alespoň mě přivedl na způsob, jak přivolat poslíčka smrti.  

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život po životě - 8. kapitola: