OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zloděj duší - 3.

19.03.2014 (20:00) • TheCyanWolf • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 916×

Šamanovo tělo se opět začalo podivuhodně kroutit. Ale teď nebyla vhodná chvíle, musel to zapřít. Ztěžka oddechoval, ale nakonec přeměnu v nebezpečné zvíře oddálil. Jeho dva společníci na něj upírali ustrašené pohledy, zatímco on se jen hystericky smál. 

„Nezdá se vám, že jsme zašli moc daleko?"

„Ale copak to tu vidím? Vy se snad bojíte? Komu záleží na pár vypelichanejch patronech?!“

Oba jeho společníci zmlkli. Věděl už od začátku, že na tyhle hrátky se nehodí, ale především hledal slabé povahy, které by mu bezmezně důvěřovaly.

„Já jen říkám, že není rozumný-“

„Seru na to, co je rozumný! Já potřebuju moc, o nic jinýho se nestarám! A vy byste taky neměli. Nejsem tady, abych udobřoval mezinárodní vztahy, jsem tady, abych dokončil, co jsem kdysi začal.“

Společníci zmlkli. Nasadil vítězný úsměv a napil se z hrnku kávy, položeného na mahagonovém stole. Možná, že všechen ten luxusní nábytek byla z jeho strany marnivost, ale on si to vychutnával - moc a peníze. Tak nádherně nebezpečná kombinace eufórie... Však on si to může dovolit. Ještě není vše vyhráno, přesto měl zvláštní nutkání pozvednout pomyslný vítězný pohár nad hlavu.

Po chvíli vzhlédl ke svým společníkům a pokynul jim, aby z kanceláře odešli. 

Je čas se trochu provětrat.

***

Sienna neodpovídala. To Jareda vyvádělo z míry nejvíc. Seděla na posteli s pohledem upřeným do neurčita, zatímco Emily tiše postávala ve dveřích, nervózně těkajíc očima z jedné strany na druhou. Po dlouhé, nepříjemné chvíli Sienna konečně zvedla hlavu.

„Nevěřím ti.“

„V tom se ti ani nedivím,“ odpověděla Emily, když Jared nenacházel odpověď. Šlehl po ní pohledem, jako kdyby měl nachystaný proslov na prezidentskou kandidaturu a Emily mu vše překazila. Otráveně protočila oči a radši se stáhla pryč - přinesl si patronku, tak ať se o slečnu patronku také stará. Ona se zatím dole v kuchyni občerství, to bude mnohem záživnější. 

Jared se za Emily ohlédl a pak nejistými kroky došel k Sienně. 

Čekal leccos, ale letargický pohled strhaného člověka rozhodně ne. Překvapeně zamrkal a ihned ustoupil. Předpokládal vražedné pohledy, opětovné pokusy ho zmrzačit, avšak odevzdanost v Sienniných očích ho odzbrojila.

„Fajn, chápu. Zachránil jsi mě. Ale nemáš nejmenší tušení, co jsi tím způsobil. Jak myslíš, že bude reagovat zbytek patronů, co zachytěj náš pach? Nejspíš už teď mě hledají, takže nebude trvat dlouho a dojdou až sem. Předpokládám, že po sobě neumíš zahladit stopy,“ zavrčela tiše.

Další ticho. Nesnesitelné mlčení. Sienniny smaragdové oči se opět upřely do prázdna. Jared byl pěkně dopálený - mohla mu alespoň poděkovat za to, že jí zachránil život, přitom nemusel. Mohl ji tam nechat zemřít. No klidně, proč by měl zachraňovat holku, která mu na zádech nechala doživotní jizvu? Zároveň však cítil její zármutek, bolest a vztek, jež skrývala pod mlčenlivou maskou.

„V noci pršelo, nemusel jsem zahlazovat nic,“ odpověděl až podivuhodně vyrovnaným hlasem, „a být tebou, tak se moc nerozčiluju, pořád jsi slabá a potřebuješ sílu. Jestli máš pravdu, budeme muset bojovat.“

„Bojovat budeš ty, protože já odsud zmizím. Nepotřebuju péči, už vůbec ne od šamana.“

„Vážně?“ zavrčel nevrle Jared, „Patroni se hojí rychle, ale nevím, že by se někomu z nich někdy vyléčila sešrotovaná hnáta za pár hodin. A stačilo by obyčejný díky! Až budeš potřebovat pomoc příště, ode mě ji nečekej!“

„Fajn!“ odpověděla stejně ostrým a paličatým tónem.

„Fajn? No jasně, fajn!“ rozhodil rukama.

„Prostě fajn! Co tě na ,fajn´ tak fascinuje?!“ odsekla Sienna.

„Nic, ,fajn´ je přece fáájn slovo!“

„Tak fajn.“

Jared se k Sienně otočil zády a odkráčel z pokoje. „Počkat, kam jdeš?“ ozvalo se za ním. Jared se otočil a pohlédl na shrbenou dívku sedící na jeho posteli. Byla krásná, i když dokonce víc paličatá než on sám, což ho udivovalo a štvalo zároveň. „Omlouvám se, já nechci bejt nevděčná, jen pochop, že nebude lehký to všem patronům z rodiny vysvětlit,“ přiznala o něco mírumilovnějším tónem.

„Dobře, chápu to. Nemáš hlad?“

Jared tou otázkou Siennu poněkud zaskočil, po chvíli však nesměle přikývla a Jared zmizel. Ještě nikdy neměl tak smíšené pocity. Dívka se zavázanou nohou na něj hleděla se stejně rozporuplným výrazem. Dívala se, jak odchází člověk, který má být podle pravidel jejího druhu úhlavním nepřítelem, místo toho jí však zachránil život, ačkoliv ona se mu ho předtím pokusila sebrat. 

A o chvíli později jí přinesl talíř plný jídla. Ačkoliv to bylo proti všem přirozeným zákonům, jídlo přijala a nakonec i musela sama sobě přiznat, že s poraněnou nohou utéct nedokáže.

Jared se na malý moment zadíval na černovlasou dívku a vzpomněl si, na co se měl zeptat už předtím.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

***

Nikdo nemá ani páru, co je to bolest, dokud nezažije svrbění a přeměnu vlastní duše. Šaman to už zažil mnohokrát, bolest však nyní dosahovala nesnesitelných rozměrů. Vzpírala se mu, protože byla kdysi součástí nepoddajného a svérázného člověka. Když už ji měl na dosah, vždy mu proklouzla. Pak jí ovšem začalo ubývat sil, a šaman tak duši přeci jen lapil do svého pevného sevření.

Uhlově černý vlk se postavil na nohy a rozběhl se se napříč lesem. Nebylo ho možné nijak ovládat, ani když les opustil a zamířil do ulic města. Ne že by to šamanovi vadilo - bylo pro něj přímo slastné ploužit se stíny a užívat si nového, zcela nezřízeného mladého těla. 

Na ulici vyšla lidská bytost. Uhlově černý vlk se rozběhl - hlad mu svíral žaludek. Vycenil tesáky a drápy zaťal do ženina těla dřív, než stačila vykřiknout. 

Šaman se nakrmil a zmizel stejně rychle, jako se jeho temný přízrak objevil. Vzápětí dolehly do koutů celého předměstí výkřiky a pláč.

Na zem se snesl žal, vztek, chaos. To přesně on chtěl, nestačilo jen teplé maso, kterým by se jeho nynější podoba nasytila. Jeho duše si nyní žádala plnohodnotnou potravu: ty nejprimitivnější, avšak nejčernější lidské emoce.

Když šamanova vycházka skončila, přeměna do lidské podoby byla už o něco snazší. Omyl si zakrvácené ruce a spokojen mohl pokračovat ve své práci.

***

„Emily! Zavři všechny okna v přízemí, rychle!“

Drobná blondýna pobíhala po bytě tak rychle, jak jen jí to její krátké nohy dovolily.

Zvenčí se ozval rachot. Jared se instinktivně přikrčil a vzápětí zavřel další střešní okno, kterým dovnitř proudil vichr. Sienna vstala z postele a doskákala na jedné noze ke dveřím. Náhlá rána hromu ji vyvedla z rovnováhy a ona tak dopadla na podlahu. K jejímu údivu se zem třásla. Je přece nemožné, aby nastalo zemětřesení... přece se země chvěla. Cítila každičké svrbění, jako by se země prohýbala, měnila tvar.

„Sienno!“ zakřičel Jared a rychle k ní doběhl, aby jí pomohl vstát. Sienna však ležela omráčená, naslouchajíc šeptání vycházejícího ze záchvěvů, jako kdyby k ní někdo promlouval. Začala kolem sebe máchat rukama a vzpírat se Jaredovi, který ji pevně držel. I on to nyní cítil, nehodlal se však poddat. Soustředil se na Siennu, jejíž tělo odstartovalo proměnu - kůže se rozpínala, páteř vlnila.

Najednou vše ustalo, v hraničním okamžiku, kdy se Siennina přeměna dala zastavit. Oba se zhroutili a ztěžka oddechovali, jako kdyby je něco tlačilo na hrudník a nutilo je suše lapat po dechu.

„Co... co to... bylo?!“ dostal ze sebe Jared.

„Nemám... páru.“

Chvíli oba lapali po dechu, dokud tlak neustal. Jaredovi se v mozku rozsvítila varovná kontrolka.

„Emily!“ vykřikl a dal se do běhu. Několika skoky překonal schodiště, následně prohledal celé přízemí - jediné, co však našel, byly dveře dokořán.

„Em! EMILY!“ volal v doznívajícím dešti, ale odpovědi se nedočkal.

Autor: TheCyanWolf (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zloděj duší - 3.: