Zloděj Shakim - I. kapitola - Vzpomínky na Qweldari 2. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Vpomínky na život v Qweldari se vracejí téměř jako živé. Mladý šlechtic je zmítán pocity hněvu, zoufalství a smutku, jež mu vnukla nenadálá svatba jeho tajné lásky - elfí princezny. Těsně před obřadem ho napadne zoufalá myšlenka. Je ovšem správné se plést do svatby nejvýše postaveným elfům?

13.07.2013 (20:00) • TheLacrot • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 506×

„Co je ti, miláčku? Proč řveš?“ zeptala se a přitom zamrkala svýma rozkošnýma očkama.

„Néé, nic mi není…“ začal jsem ironicky.

„Hele, ty!“ přerušila mě. „Snad mi tu nechceš něco tajit? Lásko, já poznám, když ti něco je. Navíc, proč bys jinak řval?“ ustaraně dodala.

Poněvadž jsem ani po chvíli nedokázal něco říct na její argumenty, spustil jsem: „A myslíš si, že tě Šovi neprokoukne, že už nejsi… panna?“

„No, tak to nás Laadah* ochaňuj!“

Příští dny uplynuly jako voda. Princezna se mě snažila uklidnit (a skoro se jí to podařilo), že všechno bude v pořádku a že Šovi nic nezjistí. Já jsem se ale stále nemohl zbavit špatného pocitu.

Vykrmené prasátko Shovielas přijelo ve stanovený den i se svým zástupem elfských lordů pozdě odpoledne. Zatímco jsem ležel na větvi jednoho buku, viděl jsem, jak kyne jásajícímu davu elfů. Dokonce ho doprovázel i jeho starý svrasklý tatík Alassëon. Chudák. Princova družina čítala odhadem zhruba čtyřicet mužů. Všichni měli bílo-zelené pláště (bratránek měl zlatý) a jeli na krásných ryzácích. Kromě Šoviho. Ten jel nabubřeně na svém vraníkovi s ohnivou hřívou. Teda, říká se, že je ohnivá. Ve skutečnosti má jen hříva a ohon nádech ohnivé barvy. Skutečně vzácný královský oř!

Mezitím družina s rozmazleným pašíkem dorazila k čekající princezně Siris. Mimochodem, moc jí to slušelo. Její medové kadeře byly spletené do jakéhosi složitého copu. A ty její šaty… Pohledem jsem zase sklouzl k bratránkovi. Ten nemotorně seskočil (skoro sletěl) na zem do trávy. Pak přišel k princezně, něco jí řekl (přes šum davu to nebylo slyšet), poklonil se a políbil jí ruku. Dav udělal dojaté: „Áááh“.

Upřímně jsem mu záviděl tu svatbu. Záviděl jsem mu tak moc, že bych ho nejradši… urdousil. Ano, urdousil. No, teď se po mně asi už budou shánět, jsem přece syn prvního lorda v Qweldari, ne? Půjdu si tedy formálně pokecat s pašíkem. Ladně jsem proto seskočil z větve a začal se prodírat skrz přímo dojatý dav k princezně, Šovimu a vysoce postaveným elfům.

Když jsem stanul vedle svého otce, zašeptal mi do ucha: „Jdeš pozdě, Shakërime. Princ už si se všemi promluvil.“

Tu náhle zvolal někdo z poza elfích hlav. Ten hlas se nedalo nepoznat: „Ááá, Shakërime! Bratranče! Konečně jsi tady!“ Když jsem se netvářil moc vesele, pravil dál: „Pojď se obejmout, ty mrzoute!“ Načež udělal tři kroky a už jsem byl v mohutném objetí. Se smířeným výrazem jsem Šoviho objal taky.

„Je to vcelku roštěnka, co?“ zašklebil se Šovi potichu.

„Kdo? Co?“ zareagoval jsem.

„Přece moje nastávající, blbečku. Vyděls už tu její prdýlku? Luxus!“

Říkal jsem někdy, že je perverzní?

Začal mnou cloumat vztek. Takhle mluvit O NÍ! Navenek jsem působil však vcelku klidně. Až na ty klepavé ruce. Snad si toho nikdo nevšimne.

„Tak to by stačilo,“ prohlásil pašík-bratranec a objetí konečně skončilo. Dav se pomalu začal rozcházet – formální princovo přivítání bylo u konce.

„Jdu se s princeznou Sirselií projít. Někdo by mezitím mohl přinést nějakou medovinu, jsem vyžízněný! Otče, řekni někomu, aby to donesl co nejdřív. A Shakërime?“

„Ano?“ zeptal jsem se trpitelsky.

„Můžeš mi ustájit Laitala**?“

„Proč?“

„Proč?“ opakoval. „Protože jsem princ. Otče?“

„Shovielasi, už jsem pro tu medovinu…“

„Ne! Řekni tady bratránkovi, co jsem mu řekl.“

„Princ Shovielas tě žádá, jestli bys neustájil jeho koně, Shakërime,“ zopakoval slušněji strýček.

„Vždyť už jdu,“ řekl jsem mírně načuřeně. Vzal jsem Laitala za uzdu, koukl jsem letmo na princeznu a vydal se do stájí.

„Tvůj páníček si tě asi neumí ustájit sám, co?“ promluvil jsem na koně, když jsme už byli dál. Mlčel.

V noci, kdy už na obloze byly vidět hvězdy, jsem zase seděl na větvi a pozoroval s lahví vína couvající měsíc. Zmítaly mnou dva hlavní pocity. Hněv a smutek. A oba jsem je zapíjel tím vínem. Ptal jsem se sebe: „Proč, proč on?!“ Ve zlosti jsem odhodil lahev někam daleko do lesní tmy. Vzhlédl jsem k měsíci. Říká se, že když couvá, dává prý prostor a svolení k sňatku novomanželům. Asi jsem strašná citlivka, protože mi vyhrkly slzy. A co se stane se mnou, když moje tajná láska bude mít Šoviho? Co se pak stane se mnou? Třeba jej pak začne mít ráda a na mne si už ani nevzpomene…

Znovu jsem pohleděl na měsíc a zlost se mě zmocnila. Má slova jsem skoro vykřičel: „Co si o sobě myslíš?! Jim dáš svolení ke sňatku a na mě a mojí lásku ohled nebereš?!! Copak nevidíš, jak se trápím? CO?! Víš co, seš sobec! Jen nějaká svítící koule na obloze. Seš bezcitnej, jak nějakej šutr!! Vůbec tě nezajímá, jestli se někdo trápí, nebo ne!“

Vzápětí mi zase začaly slzet oči a bylo mi upřímně hrozně. „Promiň, odpusť! Beru vše, co jsem řekl, zpět. To já jsem sobec. Možná je jim to souzeno. Nechci, aby si ho ona vzala, ale asi ani ty s tím nemůžeš něco udělat, viď? Ale když ty s tím nemůžeš nic dělat, možná vím, kdo ano!“ Poslední větu jsem téměř zašeptal.

Půjdu za matkou mojí milé a všechno jí povím. A ona, až mne vyslechne, tak poleví, obřad se neuskuteční a bratránek pojede pryč! Ale obřad začne přesně o půlnoci, mám tedy tak zhruba dvě hodiny…

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

*Laadah (čti: Ladah) – bůh opatrovatel, jenž jako první shlédl k nešťastným bytostem a daroval jim svou náruč ochrany, dobroty a lásky

**Laitalo(čti: Lajtalo) – jméno koně z elfských slov ‚lait‘ –zářit a ‚ëlos‘ – noc, čili Laitalo je ‚Záře noci‘

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TheLacrot, v rubrice: Povídky » Na pokračování