Zloděj Shakim - I. kapitola - Vzpomínky na Qweldari 3. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Tákže po dlouhý odmlce (cca tři týdny, co jsem byl na Slovensku) jsem napsal zase další trochu delší díl o našem elfíkovi.
Vyvrcholení kapitoly se blíží! Čtěte a přesvědčete se!

19.08.2013 (18:00) • TheLacrot • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 330×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Šel jsem jednou z chudších částí města a začínající vítr na mě foukal staré listí.

Měl bych o svém činu říci Siris, ale to teď nejde, poněvadž my elfové máme takový zvyk, že nastávající novomanžele nikdo nesmí před obřadem rušit. Je to proto, aby se za tu dobu co nejvíce poznali. A já nechci mít na triku ještě další problémy. Mně už bohatě stačí to s tím spaním…

Prošel jsem kolem elfího staříka. Spal na hromadě odpadků a skoro bych si ho nevšiml, nebýt jeho hlasitého chrápání. Prohlédl jsem si ho. Na opuchlých nohou bez bot měl hnusné boláky, v dlouhých vlasech se mu něco hemžilo (asi vši) a byl na kost hubený. Většinou mezi elfy bezdomovci moc nejsou. Co toho chudáka přivedlo na ulici? Hodil jsem mu do prasklého hrnečku pár stříbrňáků, co jsem měl v měšci a vyrazil dál cestou do paláce.

Hned u vstupní brány jsem cítil, že se děje něco špatného. Vše se událo strašně rychle. V klidu jsem prošel kolem strážných a oni se na mě zničehonic vrhli. Uhnul jsem jednomu ostří halapartny. Tu druhou jsem strážnému chytil a odhodil. Jeden kop do břicha a strážný ses sesul k zemi.

Vtom jsem ucítil v rameni palčivou bolest. Krev tekla proudem. Halapartna druhého se mi zasekla vzadu do ramene.

„Ty hajzle, to ti jen tak neprojde!“ zaskřípěl jsem mezi zuby a jen tak tak se vyhnul druhému útoku. Kotoulem jsem se dostal k ležícímu strážnému. Vytáhl jsem jeho krátký zahnutý meč a skočil jsem na nepřítele. Nastavenou halapartnu jsem odklonil. Čepel meče prorazila koženou zbroj a zarazila se až hluboko v hrudi. Krev mi zalepila oči. A oblečení.

„Siris!“ chytla mě panika. Sebral jsem zahnutý meč a tryskem běžel po dlouhých schodech do Východního křídla. Na konci schodů jsem se setkal zase se stráží. Nechtěl jsem je zabíjet, tak jsem je přehodil přes zábradlí schodiště. No, moc jsem jim nepomohl, rozstříkli se dole jako omáčka. Posledního jsem jen naklonil nad zábradlí a zeptal se ho přívětivým, ale přísným hlasem: „Co se to tu u bohů děje?“

Strážný byl asi nějaký nováček, protože začal ustrašeně koktat: „ Lo-lo-lorde Shakë-kërime, ne- nepouštějte mne do-dolů. Prosíííím!!!“

„Lord se tě na něco ptal, odpověz, jinak skončíš jako ti dole,“ kývnul jsem dolů pod schodiště.

„Ji-jistě pane, vše vše Vám ře-řeknu,“ koktal.

„Kde je princezna?!“

„Prosííím ne-nezabíjejte mě!“

„KDE JE PRINCEZNA?!!“

„Je-je v královniných ko-ko-komnatách,“ vyhrkl, „se všemi vy-vysokými lordy pa-pane.“

„A co Shovielas, je tam také?“

„Nej-nejspíš ta-ta-také, ale nevím to určitě.“

„Dobrá. A moje komnaty, jsou stráženy?!! Mluv!!!“

„Jo, jo jsou. Nechte mě pro-prosííím být, nechci umřííít!“

„Dobře jsi udělal, že si mi pomohl,“ řekl jsem a nechal ho tam.

Do prdele, do prdele! Nejspíš už královna s princem Pašíkem už ví, že sem s princeznou spal. Ale proč by jim to říkala? To mi nejde do hlavy. Navíc, moje komnaty jsou obklopeny nejmíň tuctem strážných. Jak se tam dostanu? Do prdele, to rameno bolí jako čert!

Kráčel jsem jednou chodbou s gobelíny na zdech. Kdysi mi mistr Knihovník říkal něco o tom, že za gobelíny se mohou skrývat… tajné dveře!

Tajné dveře!!! Proč mne to nenapadlo dříve! Cha, teď se dostanu do mého pokoje, protože tam dříve vedla jedna tajná chodba. Jak jsem mohl zapomenout?

Začal jsem tedy úpěnlivě hledat pod gobelíny nějaký náznak tajných dveří. A skutečně, jedny jsem po chvíli našel.

Po otevření jsem si musel najít nějakou louč, abych viděl v té tmě. Naštěstí v chodbě jedna zapálená byla a tak jsem konečně vyrazil do stísněných a zaprášených tajných chodbiček.

„Tajná chodba do mého pokoje vedla přes skříň v koutě místnosti. A když jsou mé pokoje zhruba tímto směrem, tak bych se tam měl dostat zhruba touto chodbičkou,“ řekl jsem si na rozcestí.

A opravdu! Za chvíli jsem už stál v jedné ze svých místností. Musím být opatrný, mohou tu být spousty stráží…

První věc co jsem udělal, bylo, že jsem si opláchl zkrvavené rameno (už moc nekrvácelo) a zavázal si ho kusem prostěradla, které jsem musel utrhnout z postele. Pak přišla na řadu jiná věc – potřeboval jsem svoji šavli. Po chvíli hledání jsem ji našel a připnul jsem si ji k opasku. Nefalšovaná elfská čepel. Cha! Teď už mi nikdo k princezně nezkříží cestu!

Naposled jsem si vzal prstýnek, co mi dala Siris.

Spěchal jsem tajnou chodbou zpět a zastavil se až u komnat královny, kde by podle strážného měli všichni být.

Před tlustými zlatem pobitými dveřmi stáli čtyři ozbrojenci. To už jsem se nerozmýšlel a vrhl se přímo doprostřed nich.

Prvnímu jsem prokopnul napjaté koleno, zato jsem schytal další bodnutí od krátkého mečíku do zad. Bolesti jsem si nevšímal a obrátil jsem se na další dva. Šavle opsala půloblouk a odšpuntovala jednoho z nich jako šampaňské. Krev z krku stříkala dva metry do vzduchu.

Schytal jsem přitom ránu do lýtka od čtvrtého ozbrojence.

Svalil jsem se na zem. Pro krev všude kolem jsem skoro neviděl. Zbývali ještě dva.

Svou šavlí jsem přesekl elfí lýtka jako nůž máslo a na zemi ho dorazil. Podlaha byla teď od krve celá kluzká a tak není divu, že poslednímu uklouzla noha. Přes bolest jsem se zvedl, zanořil mu ostří do břicha a zakroutil.

Nyní nebyl čas si ošetřovat rány, vtrhnul jsem do místnosti za pobitými dveřmi – a zůstal jsem stát jako přimrazený…

Veprostřed místnosti stál triumfálně Šovi, kolem něho ještě tak deset jeho mužů.

„Vida, vida!“ pronesl po chvilce ticha bratránek. „Tak jsi nakonec přece jen přišel. S princeznou jsme tě už čekali,“ krutě se usmíval.

„Kde je princezna?!!! Kde je?!!!“ zařval jsem na něj.

„Jen klid, jen klid. Je přímo tady bratranče.“ Otočil se ke své družině: „Přisuňte jí na světlo, ať ji náš host vidí!“ Muži vykonali rozkaz a já konečně uviděl mojí Siris. Seděla připoutána provazem ke křeslu a měla spoustu modřin.

„Shakërime, lásko!“ zvolala a vrhla na mne zoufalý pohled.

„Proč si jí to udělal? Ty zpropadený pse!!! Co to je za intriky? O tomhle se musí říct královně!“ vychrlil jsem ze sebe proud vět na pašíka. S ironickým úsměvem pomalu odpověděl: „Myslím, že naše královna už nic uslyšet nemůže – zabil jsem ji.“

„Jen žertuješ, že?“ Poslední Šoviho slova zněla opravdu hrozně.

„Já že žertuju? Princ Shovielas?“ Poté se otočil na muže po jeho ruce a řekl mu: „Ukaž tady našemu panu ‚zaraženému‘ že nežertuji.“ Muž na to odešel a vrátil se s pytlem.

„Její hlava,“ obeznámil mě bratránek. Nato vítězoslavně vytáhl z pytle hlavu umazanou od krve. Nežertoval, patřila královně.

Princezna se tiše rozplakala.

„Mlč ty svině,“ rozkázal Šovi a po jeho facce se začal dělat na princeznině tváři otisk jeho buclaté ruky.

„Tak tohle si už přehnal Šovi, mojí lásce tohle dělat nebudeš. Ještě jednou na ní sáhneš a…“

„A co? A co?“ řekl jako med. „A dokonce ses nám k tomu i přiznal, že spolu něco máte. Spal si s ní co? Hmm? Vím to, nemá cenu zapírat to.“

Koutkem oka jsem pohlédl na princeznu – kývla hlavou. Tak od toho má ty modřiny. Ten hajzl ji bil!!!

„Tak už dost!!!“ vykřikl jsem, vytrhnul šavli a skočil na to elfí prase.

Jeho stráže to ale čekali.

Srazili mne na zem a odkopli mi šavli do kouta. Pak mne dva nejsilnější vzali za ruce a dali mi je za záda. Drželi mne.

„Ale, ale, vzpurná povaha viď Shakërime? Byl si vždy takový…,“ chvíli odmlka. „Kde jsem to skončil? Á, už si vzpomínám – spal si s princeznou. Víš, co to znamená?“ ušklíbal se Šovi.

„Vím, trest,“ díval jsem se smutně do země. Cítil jsem princeznin provinilý pohled čekající odpuštění, plný zoufalství. Nemohl jsem se na ni zlobit… Pozvedl jsem hlavu a řekl bratránkovi: „Dobře, mne potrestej, ale ji nech jít,“ kývl jsem na princeznu.

„Nééé! Shakërime, miláčku. Nedělej to, můžu za to já,“ zavzlykala Siris.

„Jak dojemné,“ poznamenal princ Šovi, „vidět dvě spřízněné duše, jak vedle sebe trpí a hledají odpuštění…“ Nato se obrátil na mě s ukrutným úsměvem: „Víš, bratranče, co mne bude těšit ale nejvíc?“

„Co? Že mne budeš mrskat bičem a tak vykonáš můj trest?“

„Ne, že by to byla příjemná zábava,“ začal, „ale mám mnohem lepší způsob, jak si odpykáš svůj trest…“

« Předchozí díl

Autor: TheLacrot, v rubrice: Povídky » Na pokračování