OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Zombie Armagedon: Kapitola 1. Nejhorší neděle



Normální ráno se jako mávnutím kouzelného proutku změní v boj o holý život. Samuel musí masakrovat vše nemrtvé i živé, co se mu dostane do cesty, jen aby se mohl dožít dalšího dne. To ale ještě nemá ponětí, že situace kolem bude mnohem šílenější. Zombie a lidé budou tím nejmenším problémem v jeho životě.

Neděle, poslední den volna. Hlavou se mi honily myšlenky o tom, co podniknu a jestli mám něco dělat do školy (to jen tak, aby se neřeklo, protože škola mi byla vážně volná). Uvařil jsem si čaj a vzal si rohlík s lovečákem a zamířil zpátky k sobě do pokoje. Nejradši bych šel ještě spát, ale otčím by mě zase nehorázně seřval za to, že vyspávám do oběda. Byl to hroznej nervák a všechno muselo klapat tak, jak on si přál.

Sedl jsem si na židli a zapnul počítač. Byl to hroznej křáp, a než se stihnul načíst, měl jsem už celou snídani v sobě. Najel jsem na ikonku prohlížeče a zapnul internet. V té chvíli mi tak nějak došlo, že něco není v pořádku. Všude psali něco o lidech, co žerou lidi, o katastrofách, o apokalypse, o tom, že Ježíš všechny spasí a ještě nějaký kraviny. Apríl už byl, tak jsem to moc nepobíral. Rozklikl jsem jeden článek, ale než jsem začal číst, tak jsem uslyšel bouchnutí dveří a přidušený chraplavý křik.

Okamžitě jsem vystartoval ke dveřím, protože mě napadlo, že otčím má nějakou mrtvici, nebo něco takového. Místo toho jsem se málem posral. V chodbě na zemi ležel můj otčím v kaluži krve a nějakého hnisu.

„Jsou všude… a oni… aaargh… Martin... arghh... mě kousl, utekl jsem, árghh, pomoc m… mi…“ Z krku se ozvalo takové bublání a vyplivl gejzír krve, který dopadl až na mě a ulpěl mi na tričku. Proč by ho můj nevlastní bratr pokousal.

Civěl jsem a nevěděl jsem, co mám dělat. Tak jsem k němu přiběhl a vzal ho pod ramenem, ale on mě jen odstrčil.

„Ne... pom… uteč… auu.. to bolí!“

Najednou znehybněl a padl prostě na podlahu tváří dolů. Ještě než jsem se ho stihl zeptat, co se stalo, zvedl obličej.

Oči měl prázdné, jen bělma protkaná rudými žilkami. Kůže dostala nechutně nažloutlou barvu a na mnoha místech začala praskat. Na krku měl obrovské odporné puchýře, které se při pohybu rozprskly a stékal z nich zelenožlutý hnis s příměsí krve. Upřeně jsem na něj zíral, a tak jsem ani nezaregistroval, že pomalými a trhanými pohyby vstává. Stejně tak jsem nezaregistroval fakt, že se můj nevlastní bratr šourá skrz dveře ke mně. Obličej měl ještě v horším stavu než otčím.

Pomalu jsem začal couvat. Z koutků jim začaly téct sliny.

V hlavě se mi promítnuly snad všechny zombie filmy, které jsem kdy viděl. Zakopl jsem o práh od mého pokoje a spadl do hromady hadrů, které se válely na zemi. Díky bohu za můj odpor k pořádku, jinak bych si určitě rozbil hlavu o topení. Ty oživlé kreatury se pomalu blížily a já se snažil vyškrábat na nohy. Doběhl jsem k oknu a byl jsem v koncích. Blesklo mi hlavou, že bydlím v přízemí, a tak můžu utéct ven, ale zavrhl jsem to potom, co jsem se skrz žaluzie podíval ven. Hromada potácejících se oživlých mrtvol, nebo co to kurva bylo.

Napadlo mě, že teď umřu a stanu se jednou z těch nechutných příšer. Jasně, můj mozek tomu nemohl uvěřit, protože tohle se prostě děje jen ve filmech, ale… to, co jsem viděl, mě přimělo tomu uvěřit alespoň na chvíli.

Otčím se objevil ve dveřích. Byl v půlce mého pokoje. To znamená, že bratr bude nedaleko. A já jen stál a vyděšeně jsem se díval na to cosi, co bylo téměř u mě.

Takhle ne, já jsem přece já, a ne nějaká svačinka v zombie filmu. Došlo k momentu, o kterém jsem si myslel, že je jenom fikce. Můj mozek se přepnul do jakéhosi barbarského módu. Toužil jsem tomu zmrdovi rozmlátit lebku.

První věc, na kterou mi padly oči, byl můj noční stolek. Popadl jsem ho do ruky a rozmáchl se proti němu. Stolek mu rozdrtil nos a vyrazil dva přední zuby. Otčím se jen trochu zakymácel a pokračoval dál.

V rychlosti jsem vyskočil na postel. Chtěl jsem říct nějakou drsnou hlášku, jako to dělají ve filmech. Místo toho jsem zařval jako šílenec a znovu se rozmáchl. Moje síla zkombinovaná se značnou vahou nočního stolku se ukázala jako dostatečná. Roh s nechutným křupnutím prošel skrz jeho lebku. Otčím spadl k zemi.

Já jsem se na něj v záchvatu šílenství vrhl a mlátil ho stolkem tak dlouho, dokud útroby jeho lebky nezdobily i můj strop. Ten zmrd si to zasloužil. Po smrti mojí mámy jsem tady musel bydlet s tímhle kokotem a jeho debilním synem. Stolek se s desátým úderem rozletěl na třísky.

Sesunul jsem se unavený k zemi a koukal se na strop, na kterém ulpěly kusy lebky a mozku. Můj relax netrval dlouho. Brácha se objevil ve dveřích.

Tenhle kretén mě sral víc než jeho debilní otec. Mlátil mě, buzeroval, chcal mi do pití a svými čtyřmi hodinami metalu denně mi dokonce zhnusil můj oblíbený hudební žánr. Zvedl jsem se a vrhl se na něj. Místo použití jakéhokoliv předmětu jsem do něj začal bušit holýma rukama.

„Za maminku. Za tatínka. Ještě do druhé nohy. Za chcaní do limošky. Za kopance do koulí!“ řval jsem s každou ranou pěstí.

Moje údery mu vyrážely zuby, lámaly žebra a z jeho obličeje s každým úderem odlétávaly kusy masa a krve. S každou ranou trochu ustupoval do kuchyně. Unavený jsem si uvědomil, že je to zbytečné. Popadl jsem ho za půl metru dlouhé vlasy. 

„Zakousni tohle, ty čůráku,“ zařval jsem a začal mu mlátit hlavou o kuchyňskou linku. Jeho hlava křupala a deformovala se. Mlátil jsem mu s ní do doby, dokud se celá nerozpadla a dokud jsem si neuvědomil, že v ruce držím jen chuchvalec vlasů spojený s kusem lebky.

Můj nevlastní bratr ležel na zemi v horším stavu než oběť dopravní autonehody. Kusy jeho hlavy, oči, mozek, kosti a krev byly po celé kuchyni. Jedno oko bylo ve dřezu, to druhé se odkutálelo do rohu kuchyně. Přísahal bych, že mi kolem desáté rány proletělo kolem hlavy i jeho ucho. Oddechoval jsem jak parní lokomotiva. Vztekem mi odkapávaly sliny od pusy, jako kdybych byl pes.

Skvělej pocit, nemyslíš? Je super, že ty bastardi chcípli, už bylo na čase,“ zazněl mi v hlavě temný a hnusný hlas. 

Okamžitě jsem zahnal jakékoliv myšlenky, které by ho mohly podporovat v dalších projevech. Hned poté jsem si uvědomil, že ty mrtvoly hrozně smrdí a že je u sebe v pokoji a kuchyni rozhodně nechci. Nastal trošku problém, jak je odklidit. Sílu na to mám. Bohužel jsem zjistil, že je velký rozdíl mezi tím tahat živého a mrtvého člověka. Asi, když někdo zaklepe bačkorama, tak přidá na váze. A tak jsem to vzdal.

Barbarský mód ještě fachal na plné obrátky, tak jsem se rozhodl, že ty dva parchanty odnesu po částech do pokoje jednoho z nich. V klidu jsem šel bos tou krví, hnisem a nechci ani vědět čím ještě. Musel jsem se plně soustředit na to, co jsem právě chtěl udělat. Nemohl jsem si ani na vteřinku připustit, že se děje něco vymykající se normálu. Je to prostě část nějaké zvrácené reality show od Big Brothera ve stylu Vyvolení. 

V kuchyni jsem vzal ve spodní zásuvce velký černý igelitový pytel a v zásuvce s noži sekáček na maso. Začal jsem si zpívat Boba Marleyho - tedy ne, že bych byl nějakým fanouškem reggae, ale vzpomněl jsem si, že ji včera venku pouštěli na vedlejší lavičce a uvízla mi v paměti… a nějak se mi hodila k té situaci.
Everything's gonna be all right.

Sekal jsem části těla a házel je do odpadkového pytle a myslel jsem si, že by mě tatínek pochválil, kdyby viděl, jak vzorně si dokážu po sobě uklidit. Když jsem mu tady jako vůl dělal Popelku přes půl roku. Každé seknutí mi trochu pozvedlo kufr, protože sekáček nechutně skřípal o kosti. Bylo to horší než nehty o tabuli.

No, není to krásný pocit házet ten nechutný lidský odpad do smetí?“ Zase se projevil Hlas. 

„Ticho!“ syknul jsem.

Už zbývá jen hadrem setřít tu spoušť a je dokonáno, krása. Sluníčko venku určitě svítí, nejspíš bych se měl trošku provětrat, třeba na koupaliště, nebo tak. Hodil jsem hadr k shnilým rozsekaným mrtvolám v pytlích a odnesl je k bratrovi do pokoje a popřál jim sladké sny a dobrou noc.

Barbarský mód odezněl. Hned jsem se skácel k zemi a začal jsem zvracet. Zvracel jsem jako ještě nikdy v životě. Mohl jsem sníst cokoliv hnusného. Mohl bych si dát do pusy hovno a zapít to litrem vodky a nezvracel bych z toho tak moc, jako jsem zvracel teď. Byl jsem lidská fontána. I přes to, že mi v žaludku později nic nezbylo, tak můj dávící reflex fungoval na plné obrátky a já jsem hekal a plival na čerstvě vytřenou podlahu v kuchyni dobrých deset minut po vyprázdnění žaludku.

„Kurva, píča, hovno...“ začal jsem odříkávat všechna sprostá slova, která jsem znal, a odplazil jsem se do rohu.

Nevím, jak dlouho jsem seděl na podlaze a vyděšeně se klepal. Ale určitě to bylo pár hodin. Seděl jsem tam, dokud mě hlad nedonutil se zvednout a něco si udělat k jídlu. Kručelo mi v břiše, a tak jsem se prostě zvedl a uvařil si polívku z pytlíku k snídani. Podíval jsem se opět z okna v kuchyni, kde mám výhled na louku, a tam jsem viděl asi čtyři oživlé mrtvoly. Pokud to všechno nebyly halucinace, nebo nějaký sen. Ale pro případ, že by to tak nebylo, jsem se musel připravit na to, že nastala zombie apokalypsa (což byla tak nějak pravda). Musel jsem opustit přízemní uvažování moderního člověka, protože teď už nic nebude jako dřív, můj otčím a nevlastní bratr jsou mrtví a já jsem zůstal sám a musím se o sebe postarat.

Když se ohlédnu zpátky, nedokážu pochopit, jak jsem se dokázal tak rychle vzchopit a vyrovnat se s děsivou realitou, která zvenčí dýchala a pronikala studenými vlnami až k mé mysli.

Jako první jsem vstal a šel do chodby a podíval se kukátkem ven. Na chodbě nikdo nebyl, ale nechci nic riskovat. Zamknu dveře a dám na ně i řetěz. Z obýváku jsem přinesl stolek (co jsem nepoužil jako vražednou zbraň), který jsem postavil před dveře a na něj dal ještě těžkou skříňku z koupelny.

Šel jsem postupně do všech místností v bytě a tam zatahoval žaluzie a kontroloval venkovní situaci. Jako poslední jsem si nechal bratrův pokoj, kde byly ty pytle. Proběhl jsem k oknu a zatáhl závěsy a žaluzie. Nechtěl jsem se na ty pytle dívat, ani jsem to nedělal. Ovšem při vzpomínce na ty puchýře a popraskané ksichty. Tentokrát jsem v sobě vše statečně udržel.

Vracím se pro polévku, kterou si hodlám vychutnat ve svém pokoji. Rozhodl jsem se pročíst co nejvíce článků, ale nejdříve si musím prohlédnout skype a facebook. Nikdo nebyl online.

Poslední možnost tedy byla se štípnout a pak si dát facku. 

„Takže to je asi skutečný,“ vzdychl jsem.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zombie Armagedon: Kapitola 1. Nejhorší neděle:

3. Vodovodník
05.05.2020 [23:32]

Plormo, voni tě dostali na Youtrubce?

2. Plormo přispěvatel
05.01.2020 [23:40]

PlormoDíky moc. už makám na další kapitole.

1. Mia
04.01.2020 [16:49]

Wow. Niečo nové a extrémne sa mi to páči. Kedy bude nová kapitola?

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!