OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ztracený bůh - Prolog + 1. kapitola



Ztracený bůh - Prolog + 1. kapitolaBudu vám vyprávět příběh o bytosti, která je starší než samotná země. Někdo by tu bytost nazval bohem, i my jí tak budeme říkat... ale jen třeba nemáme ta správná slova, abychom ji pojmenovali.

V této kapitole se se nám představí hlavní hrdinka Nora Lovett, dívka žijící ve 21. století v Anglii. Její život má však jeden menší háček...

Prolog

Už jste někdy přemýšleli, jaké by to bylo zemřít? Já tisíckrát během jediného dne. Ale někdy mám pocit, jako by ty dny nikdy neměly skončit. Je to až mučivé. Jen čekám na další východ slunce a stále se modlím, aby jednou pro mě nevyšel.

Ne, nebojte se, nepřemýšlím o tom, že bych chtěla ukončit svůj život. V mém případě je to vlastně zcela nemožné. Už to dávno vím… po tolika staletích a marných pokusech. Ne, jen uvažuji o samotné podstatě smrti. Jaké by to bylo? Co by bylo pak? Co by to znamenalo pro mě? Nebo je „zemřít“ jen slovo, kterého se máme bát? Místo konce přijde nový začátek? Já ty odpovědi znala… kdysi… Vy byste si je nepamatovali už po prvním tisíciletí, tak mi nevyčítejte, že jsem zapomněla.

Ale existují tři fakta, kterými jsem si naprosto jistá:

    Jsem nesmrtelná.
    Jsem bůh.
    A jsem tady – na zemi.

 

I. kapitola – To jsem já

Černé mraky zakryly oblohu. Zřejmě se někdo tam nahoře velmi rozhněval. Položila jsem si hlavu na okenní tabulku, abych mohla sledovat kapky deště, které začaly padat z nebe. Dotkla jsem se studeného skla rukou. Ten pohled do smutné zahrady mi připomínal tolik vzpomínek…

„Kolem nás voda a vzduch, oheň, země a Bůh je zřejmě žena! Svět, světlo a stín, tvůj hořící klín, v něm žízeň uhašená… Víckrát tě neuvidím, skok do vzduchoprázdna, nic víc, jenom bude míň o jednoho blázna,“ hrála mi příjemná melodie ve sluchátkách. Nezáleželo na tom, v jakém jazyce ta píseň hrála, dokázala jsem jí porozumět, bez toho aniž bych se ten jazyk učila. Jen tahle superschopnost měla jeden háček – dříve jsem dokázala těmi jazyky i plynule mluvit, ale stačilo pár století a bylo to pryč! Dnes už jsem mohla jen naslouchat… možná jsem za ten čas ztratila kus sebe.

Sklouzla jsem nohama z okenního parapetu. Odvrátila jsem pohled od rozhněvaného nebe.
„Příteli, postůj a slyš, jak zřejmě už víš, Bůh je žena!“ broukala jsem si svou oblíbenou píseň. Ten, kdo napsal slova, věděl. Usmála jsem se potěšeně. Kdyby tak autor tušil, jak byl blízko pravdě…

Seskočila jsem z parapetu a přešla ke skříni. Oblékla jsem si přes ušmudlané triko trochu obstojnější svetr, pak jsem vypnula přehrávání písniček a hodila telefon na poličku. Dlouhé světlé vlasy jsem secvakla sponou, aby mi nikde nepřekážely. Uznala jsem, že jsem dostatečně oblečená na večeři a vyšla ze svého soukromého pokoje. Pomalu jsem se vlekla dlouhou chodbou. Některé dny mi připadala až nekonečná. Potkala jsem cestou nějaké pokojské, které se mi mírně poklonily. Nevěnovala jsem jim pozornost. Jednoduše jsem začala sestupovat po dřevěném schodišti do přízemí téhle staré vily. Došourala jsem se do jídelny. Už to tam přímo zářilo energií a lidmi.

„Madam, co ten skleslý výraz?“ nabádal mě k veselosti muž středního věku se začínajícími šedinami v černých vlasech. Seděl v čele masivního jídelního stolu. Na sobě jeden z nejdražších obleků, které vlastnil. Tenhle okouzlující gentleman byl pánem tohoto domu, který se dědil v rodině od první světové války.

„Stýskalo se mi, strýčku Johne,“ škrobeně jsem se usmála, abych mu udělala radost. Usadila jsem se vedle něj. Teprve potom nám začali přinášet večeři. Po celou dobu jsme oba mlčeli.

„Nerozmyslela ses, Noro?“ promluvil tiše, když jsme v jídelně osaměli. Viděla jsem vrásku starostí na jeho tváři. Pohladila jsem ho po ruce, kterou měl položenou na stole. Vyhrnula jsem lem bílé košile, abych odhalila vytetované runové písmo na jeho zápěstí. Prsty jsem přejela po znacích.

„Nepotřebuji chránit,“ oznámila jsem mu jemně, „Vždyť je to jenom škola! Taky to chci vyzkoušet… Ještě jsem neměla k tomu možnost.“

„Ale co třeba soukromý učitel?“ navrhoval John kompromis, ale já odmítavě zavrtěla hlavou. Nestála jsem o další zavírání v tomhle domě. Chtěla jsem ven, mezi lidi. Ta stvoření mě nikdy nepřestala fascinovat. Navíc jsem si soukromých učitelů užila už dost.

„Tak dobře,“ rezignoval a já se rozjásala, „Ale nepůjdeš tam sama.“

Úsměv mi zmrzl na rtech. „Jak to myslíš?“

V tu chvíli strýc pokývl ke dveřím. Ohlédla jsem se tím směrem, abych zjistila, co mi chtěl naznačit. Do dveří tiše vešel mladíček, netipovala bych mu více než dvacet let, ale jeho tělo bylo dobře stavěné. Zápěstí měl obvázané. Nemusel se ani představovat, pochopila jsem. Tenhle mladík byl můj nový ochránce. Museli ho vycvičit všem možným bojovým uměním a střelbě, proto tak perfektní postoj. Prohlížela jsem si ho od hlavy k patě, až jsem se zastavila u jeho ostré brady a očích černých jako uhel. Stejnou barvou se pyšnilo i to jeho brabčí hnízdo, které zřejmě nedokázal zkrotit. Sotva pohlédl zpříma do mých bledě modrých očí, zčervenal ve tváři. Ach, byl ještě příliš dítětem, než aby mne chránil.

„Můj syn,“ prolomil ticho John, „bude tě doprovázet na univerzitu, je zapsaný na stejný obor.“

Utřela jsem si rty do ubrousku, odložila příbor stranou. Vstala jsem a šla k mladíkovi. Předvedla jsem mu perfektní pukrle, abych ho trochu pozlobila. Přes den jsem tu bývala sama a nudila jsem se. On by mohl být moje záchrana, abych se tu z toho nezbláznila.

„Nora Lovettová,“ představila jsem se jedním z mých mnoha jmen.

„Christopher Lockwood,“ oplatil mi. Najednou sebral sebevědomí a vzal mou ruku. Sklonil se k ní, aby mi políbil její hřbet. „Budu tě chránit jako celá má rodina,“ zašeptal. Při těch slovech zvedl své uhrančivé oči. Projela mnou zvláštní vlna déjà vu. Topila jsem se v jejich hloubce. Najednou mi už nepřipadal jen jako pouhý chlapec. Vytrhla jsem se mu a ruku schovala za záda.

„Zřejmě jsem už dojedla,“ dostala jsem ze sebe rozhozeně. Prošla jsem kolem něj a i v papučích s bambulemi jsem se snažila vypadat důstojně.

„Udělal jsem něco špatně, tati?“ Zaslechla jsem ještě jeho nejistý tón, když se snažil přijít na to, proč jsem odešla.

Potřásla jsem hlavou, abych ho vytěsnila z hlavy. Vyběhla jsem schody do patra a běžela ke svému pokoji. Zabouchla jsem za sebou podrážděně, kopla jsem do koše vedle dveří. Sakra, to bolelo. Sykla jsem a raději si sedla ke stolu. Netušila jsem, co mě tak rozladilo. Měla jsem být nadšená, že jsem si vybojovala chodit na univerzitu, ale… Něco mě velmi znepokojovalo…

Zvedla jsem se a došla k protější stěně. Přejela jsem prsty po několika knihách, co tam byly vyskládány. Hladila jsem je po jejich hřbetech. Některé byly velmi staré… Vytáhla jsem jednu z nich – Přehled anglické šlechty. Láskyplně jsem ji rozevřela a usadila se na posteli. Zastavila jsem se někde v polovině knihy. Něžně jsem se usmála na barevnou fotografii, která znázorňovala obraz muže s havraními vlasy. Jedinou dochovanou podobiznu tohoto lorda. Často jsem si ji prohlížela, připomínala mi ztracené časy.

Lehla jsem si na záda a zavřela oči, knihu tiskla k hrudi, ke svému srdci. Vracela jsem se podvědomě zpět do minulosti…


Zdravím všechny, co úspěšně dočetli,

chtěla bych Vám poděkovat za čas, který jste čtení věnovali. Vážím si toho a doufám, že aspoň někoho příběh oslovil, ačkoliv první kapitola toho příliš neprozradila. Ale můžete očekávat romantický příběh s mystickými prvky (pojetí boha v povídce je čistě fiktivní, mým záměrem není rozebírat otázku náboženství). V další kapitole nahlédneme do Nořiny minulosti.

Text píseň citované v kapitole: Chinaski – Vakuum 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ztracený bůh - Prolog + 1. kapitola:

2. siruka
Včera [18:54]

Ahoj musim rict ze si me napnula jak ksandy a uz se tesim na dalsi Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Ali
13.06.2019 [13:29]

Jee, to vypada skvele. Mam rada knizky a povidky kde vystupujou ruzni bohove(nejradeji mam reckou mytologii) a nebo jini "bozsky" stvoreni. Moc se tesim na pokracovani. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!