Někdy s námi naši blízcí (nebo ve skutečnosti vzdálení, ale blízcí našemu srdci) hrají podivnou hru...
23.02.2012 (20:00) • Lena • Básničky • komentováno 5× • zobrazeno 1135×
V kamenném septu bezhlesně seděl muž.
Přemýšlel teskně, kam se ti ztratila ze rtů růž.
Do oblak,
jež se zavlnila dechem červánků,
do mraků vylitých slz, do tváře beránků.
Byl někdy tvůj?
Hořkosladké kýče v přívalu špatných slov,
na pramici stesku střídá se s novem nov.
Kdo pochopí kámen, co křičí své city slepě,
kdo políbí dívku, jež ztratila srdce, co tepe,
kdo najde ve zmatku metafor zoufalství.
Ztrácím tě,
nezdolně vysoké jsou stěny přátelství.
Autor: Lena (Shrnutí povídek), v rubrice: Básničky
Sdílet
Diskuse pro článek Neopětovaná:
Ary, i tobě vřelé díky :)
naprostá krása 
zbožňuju tvoje básničky 
Ag a SD: Děkuji vám moc, vaši pochvalu si moc cením :)
Skvělé, nádherné a jako vždycky naprosto uchvacující bez možnosti nádechu.
To je tak silný... Nádhera... 
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!