OurStories.cz ~ naše povídky » Deníky lovců a upírů 1. série: Začátek 2. kapitola



Deníky lovců a upírů 1. série: Začátek 2. kapitolaElena je zpátky, ovšem ne všichni mají z jejího návratu radost. Přeji příjemné počtení, děkuji za případné opravy a samozřejmě vás prosím o komentáře s vašimi názory. ChloeMercer.

2. kapitola

Jakmile jsem dorazila před dům, projela mnou vlna úzkosti. Měla jsem strach vrátit se sem, ale to nebylo nic v porovnání s panikou, kterou jsem začala pociťovat právě nyní. Myslela jsem si, že už se ani neodhodlám. Že nasednu nazpět do auta a vyrazím nazpět směrem chata, ale vtom se otevřely vchodové dveře a v nich jsem spatřila tetu Jennu. Její světlé vlasy zářily ve světle zapadajícího slunce a na rtech jí pohrával úsměv.

„Konečně,“ řekla s úlevou, a než jsem se nadála, už mě objímala, a to dokonce tak silně, až jsem se bála, že mě rozmačká.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.

„Jsem tak ráda, že seš zase doma.“

Doma? Zarazila jsem se, a zatímco mě stále objímala, přejela jsem očima náš dům. Bylo to zvláštní, ale to místo už mi nepřipadalo jako můj domov, přestože jím kdysi bezesporu bylo.

„I já,“ přinutila jsem se říci, i když jsem to tak necítila. „Kde je vlastně Jeremy?“

„No,“ zaváhala, pustila mě a rozpačitě pokrčila rameny. „Ani vlastně nevím, kde se courá, ale ví, že se máš dnes vrátit, takže určitě brzy dorazí.“

Její slova mě znervóznila, ale i tak jsem se přiměla zachovat klid a přikývnout. Když mi následně pokynula, abych ji následovala dovnitř, nadechla jsem se a učinila tak.

Vůbec se to tu nezměnilo. Všude na stěnách visely naše rodinné snímky. Byla jsem na nich já, Jeremy i naši rodiče. Už zase jsem díky tomu měla na krajíčku a to znamenalo, že bych se měla co nejdříve zavřít u sebe v pokoji.

„Nedáš si čaj?“ nabídla mi.

„Jasně, ale nejdřív si asi zajdu vybalit, pokud to nevadí,“ vysoukala jsem ze sebe krkolomně.

„Ale jistě. Zatím ti ho připravím.“ 

„Díky.“

S těmito slovy jsem se po dřevěných schodech vydala nahoru do patra, kde se nacházel můj starý pokoj. Ani v něm se nic nezměnilo. Všechno bylo na svém místě, přesně tak, jak jsem to tam zanechala.

Snažila jsem se příliš nepřemýšlet nad tím, že jsem zpátky. Pouze jsem mechanicky odhodila tašku na postel a začala si z ní vyndávat všechny věci. Některé oblečení jsem vrátila nazpět do skříně, jiné do koše na prádlo. Deník jsem si položila na psací stůl a věci na osobní hygienu zase do koupelny, kterou jsem měla se svým bratrem společnou.

Položila jsem si kosmetickou taštičku na zrcadlo a kartáček na zuby do příslušného stojánku. Přestože jsem věděla, že Jeremy není doma, otevřela jsem dveře vedoucí do jeho pokoje. Překvapilo mě, že to tu zrovna moc nevoní. Všude panoval hrozný nepořádek, a aby toho nebylo málo, povalovala se tu spousta podezřelých věcí.

Raději jsem dveře zase zavřela a předstírala, že jsem nic neviděla. I tak jsem se ale neubránila ustaranému povzdechu. Co se to jen s Jeremym děje? Nejspíš jsem jej neměla opouštět, ale na to, jaký vliv bude mít mé rozhodnutí na něj, jsem v dané chvíli vůbec nepomyslela. Byla jsem sobec a uvědomovala jsem si to. Jenom jsem zkrátka nevěděla, co jiného si počít.

Nechtěla jsem se ve svých soudech nijak unáhlit, a tak jsem se raději vydala dolů za Jennou, protože vybaleno už jsem měla, a tak mi došly výmluvy.

***

Seběhla jsem dolů ze schodů a zamířila přímo do kuchyně v zadní části domu, odkud vedly také dveře na zahradu. Bílá kuchyň s pultem na přípravu jídla ve mně vyvolávala spoustu vzpomínek, neboť máma s tátou si vždycky potrpěli na to, abychom společně snídávali a večeřeli. Pokoušela jsem se na to ale nemyslet. Cítila jsem totiž výčitky, že mě to kdysi tolik otravovalo, zatímco teď bych za to dala nevím co…

Jenna seděla na vysoké židli a lokty se opírala o pult. Před sebou měla dva čajové šálky. Posadila jsem se na židli naproti ní a chopila se jednoho ze šálků. Čaj byl ovocný, a tudíž moc dobrý. Líbilo se mi, jak mi zahřál útroby. Vypila jsem jej skoro naráz, ale Jenna mě pokárala, abych prý tolik nehltala.

Cítila jsem, jak se do mě zavrtávají její modré oči. Bylo to zvláštní. Jenna byla totiž vždycky jako kamarádka. Ani trochu mi nepřipomínala rodičovskou autoritu. Máma o ní říkávala, že je nezodpovědná, ale nejspíš jí jen moc nerozuměla, protože mezi nimi byl poměrně velký věkový rozdíl. Zato mně byla věkem mnohem blíže než jí.

„Nějaké novinky?“ zeptala jsem se už jen kvůli tomu, abych se tomu jejímu pohledu vyhnula.

„Ani ne. Všechno je takříkajíc při starém.“

„A co moji kamarádi? Víš o nich něco?“ zajímalo mě, protože jsem si s nimi v létě moc nepsala.

„Pokud vím, Bonnie byla u svého otce a stejně tak Caroline, takže o nich nic nevím, ale Matt teď přes léto pracoval v Grillu spolu s Vickey, takže jsem jej vídala docela často.“

Ach jo, Matt, povzdechla jsem si v duchu.

Málem bych totiž zapomněla na strasti spojené s ním. Před tou nehodou jsme spolu chodili. Ne, snad proto, že bych ho bláznivě milovala, ale proto, že se to od nás tak nějak očekávalo, vzhledem k tomu, jak jsme si byli vždy blízcí. Pak mi ale došlo, že to není dobré ani pro jednoho z nás a rozešla jsem se s ním. Což ho dost sebralo, ale s ohledem na tu nehodu mi to nikdy nevyčítal.

„Budu si s ním muset promluvit,“ řekla jsem nechtěně nahlas.

„A víš vůbec, co mu chceš říct?“

„Nechci se s ním dát zase dohromady, ale nechat to takhle to není správné. Ublížila jsem mu, ale i přesto doufám, že z nás opět budou přátelé.“

„To bude chtít čas, Eleno. On tě miloval, i když ty jeho ne.“

„Já vím.“ Přikývla jsem. „Dám mu ho, kolik bude potřebovat.“

***

Společně jsme se s Jennou navečeřely a pustily se do úklidu. Měla mi toho hodně co říci. Stěžovala si na svého bývalého, na práci a na spoustu dalších věcí. Byly to malichernosti, ale alespoň odváděly mou pozornost od závažnějších věcí a problémů, takže jsem je uvítala.

„Ach jo. Kde ten Jeremy vězí? Přeci ví, že musí ráno do školy,“ lamentovala, zatímco utírala poslední kus našeho nádobí a vracela jej nazpět do police.

„Je v pořádku?“ ujišťovala jsem se.

„Snad ano. V poslední době se ale doma moc nezdržuje. Myslím, že se chytil špatné party, ale pokaždé, když se s ním o tom pokouším mluvit, jenom se pohádáme. Vážně nevím co si s ním počít. Miranda by to věděla, ale já ne. Připadám si neschopná.“

„To nejsi,“ odporovala jsem jí honem a při zmínce o mámě sebou trhla. „Děláš, co můžeš.“

„Ale co když to nestačí?“ Zvedla ke mně smutné oči plné obav a únavy.

„Myslím, že jen potřebujeme čas,“ pokoušela jsem se ji uklidnit, přestože jsem tomu, co jsem řekla, sama tak docela nevěřila.

Pak jsem si raději honem vymyslela výmluvu, že musím zavolat Bonnie, což jsem později také skutečně udělala, a zavřela se u sebe v pokoji.

***

Stála jsem před zrcadlem a pročesávala si svoje dlouhé tmavě hnědé vlasy, které se mi cestou sem zacuchaly. Na zrcadle jsem měla nalepenou slušnou řádku fotografií. Byla jsem na nich já, mé kamarádky Caroline Forbesová s Bonnie Bennettovou a jedna fotka s Mattem, která byla pořízena na halloweenském večírku, kam jsme šli za lékaře a jeho sestřičku. Všichni vypadali přesně tak, jak jsem si je pamatovala, ale samu sebe jsem na nich poznávala jen pramálo.

Dlouhé hnědé vlasy, olivová pleť, světle hnědé oči. Tyto základní rysy mi samozřejmě zůstaly, ale namísto veselé dívky s rozesmátýma a zářivýma očima na mě v odraze hleděla bledá unavená dívka se zarudlýma očima a kruhy kolem nich od nevyspání.

Byl to zkrátka děs.

Raději jsem toho tedy nechala a zaplula na židli u svého psacího stolu, abych si udělala zápis do svého deníku. Potřebovala jsem to ze sebe všechno nějak dostat a tohle pomáhalo. Můj deníček pro mě totiž byl něco jako terapie.

Zabrala jsem se do toho tak moc, že jsem si ani neuvědomila, že už se připozdilo, a vzhledem k tomu, že ráno je škola, musela jsem vstávat brzy.

Zaklapla jsem tedy deník a schovala jej za ošklivou starou mořskou pannu na poličce, kterou jsem si nechávala pouze ze sentimentu, přestože se mi nikdy příliš nelíbila. Musela jsem uznat, že bych si měla vymyslet lepší skrýš, neboť takhle mohl můj deník objevit téměř kdokoliv, ale byla jsem zvyklá na to, že jak Jeremy, tak moji rodiče vždy respektovali naše soukromí a velmi jsem pochybovala, že tomu u Jenny bude jinak.

Co mi ale dělalo opravdové starosti, byl fakt, že bylo už skoro deset večer a Jeremy ještě stále nebyl doma. Začínala jsem o něj mít už starost a zrovna tak teta Jenna. Nejspíš proto jsem se rozhodla vyplížit, zatímco se koukala na televizi a nadávala na Logana Fella, který právě hlásil zprávy.

Když jsem potichu sešla dolů po schodech, vzala jsem si z věšáku bundu a sehnula se pro tenisky. S klíči v dlaních jsem za sebou zavřela vchodové dveře a úlevně si povzdechla.

Pak už mi nezbývalo nic jiného než se na verandě v rychlosti obout, obléct si bundu a vydat se do noci.

***

Ulice Mystic Falls byly setmělé, přestože je osvětlovaly pouliční lampy. Nejspíš za to mohl i fakt, že ne všechny byly plně v provozu, ale to byla má nejmenší starost.

V duchu jsem si lámala hlavu hlavně nad tím, kde by asi mohl být Jeremy. Snášel smrt našich rodičů přinejmenším stejně špatně jako já, ale vyrovnával se s tím způsobem, který jsem rozhodně neschvalovala. Koneckonců, komu kdy pomohlo pití alkoholu a braní drog?

Bonnie se mi několikrát do telefonu zmínila o tom, že ho viděla opilého. Zorničky měl prý stejně veliké jako Texas a celkově působil, jako že je totálně mimo. Pamatovala jsem si také, že to prý bylo v blízkosti starého hřbitova, a tak jsem se tam vydala.

Ne, že by se mi takhle pozdě v noci chtělo toulat po hřbitově, který je navíc částečně v lese, ale moc jiných nápadů na to, kde bych měla svého bratra hledat, jsem bohužel neměla.

Nepopírám ale, že když jsem otevírala starou kovovou branku, která značně hlasitě vrzala, měla jsem strach. Celá ta atmosféra byla totiž strašidelná. Ve dne jsem sem chodívala celkem ráda. Byl tu klid. Mohla jsem nerušeně přemýšlet a zapisovat si poznámky do svého deníku. Asi je to paradox, ale hrob našich rodičů bylo to jediné místo, kde jsem cítila jejich přítomnost.

Rozhodla jsem se, že tam musím zase zajít, ale až zítra. Teď je nejdůležitější najít Jeremyho.

Naštěstí jsem ho nakonec nemusela hledat dlouho, protože jsem dost dobře slyšela to neustálé pochechtávání a rozbíjení lahví o staré náhrobky.

Kličkovala jsem mezi nimi a blížila se k okraji lesa. Tam jsem je teprve uviděla, přestože rámus činili teda pořádný. Byla to poměrně početná skupina lidí. Některé z nich jsem znala ze školy, ale rozhodně to nebyli žádní moji kamarádi. Snad jen Vickey, což byla sestra mého nyní už bývalého přítele Matta. Právě se opile tulila k mému bratrovi, který taky nebyl právě při smyslech.

Naštvaně jsem si to nakráčela přímo před ty dva a oslovila ho, aniž by mi věnoval sebemenší pozornost. V podstatě mě zazdil, abych byla přesná.

„Jeremy!“ zvýšila jsem tedy hlas.

„Jé! Hele, to je Elena,“ zvolala Vickey a zamžourala na mě zarudlýma očima.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji sice, ale že bych měla zrovna radost z toho, že ji vidím právě tady, jak se sjíždí a ovíjí kolem mého bratra, se říci nedalo.

„Neřekls mi, že se vrátila?“ postěžovala si směrem k Jeremymu.

„A není to fuk?“ nechápal.

Pokoušela jsem se nedat na sobě znát, že mě jeho slova ranila. Koneckonců, v tomhle stavu nejspíš ani neví, co vlastně vypouští z pusy.

„Pojď,“ vybídla jsem ho rázně. „Jdeme domů!“

„Tak to teda ani omylem,“ odporoval mi a sotva jsem se ho pokusila vzít za ruku, vysmekl se mi.

Než jsem se nadála, obklopil mě hlouček jeho kamarádů, kteří mi začali strkat otevřené lahve s odporně páchnoucím alkoholem až pod nos. Dokonce se mě několikrát i dotkli na místech, na kterých jsem jim to rozhodně nedovolila, a to už na mě bylo příliš.

„Dej ze mě ty pracky pryč!“ rozkřikla jsem se a uhodila prvního, který mi přišel pod ruku.

„Nefackuj mi kámoše,“ napomenul mě Jeremy opile.

„Tak ať na mě nesahají,“ odsekla jsem a byla připravená se znovu napřáhnout a udeřit, jenomže jedna facka zřejmě stačila na to, aby se ode mě začali držet dál, což bylo nejen moje štěstí, ale také jejich.

„Ta je ale netykavá,“ zabrblal jeden z nich, ale já si ho nevšímala.

„Jenna se zblázní, jestli zjistí, že jsme pryč oba,“ naléhala jsem stále na svého bratra. „A zítra začíná škola.“

„Co je mi po ní,“ uchechtl se.

„Měli bychom být rádi, že se o nás stará, a ne jí to oplácet takhle…“

„Říká ta, co utekla z města?“ vpálil mi a tvářil se u toho děsně vzpurně.

„To není fér,“ povzdechla jsem si a rezignovaně svěsila ramena.

„Víš, co není fér?“ zeptal se najednou, ale vzápětí si sám opověděl. „Bylas v tom autě taky. Jak to, že ty žiješ, zatímco oni jsou mrtví?“

Překvapeně jsem zamrkala a otevřela ústa. Strašně ráda bych mu na to něco řekla, ale naprosto mě tím zaskočil a také ranil. Nečekala jsem, že by mi byl kdy schopný říci něco takového, a to ani když by se hodně zlobil, protože to znělo jako výčitka a současně přání, že bych měla být taky mrtvá, a to mi ublížilo.

Jemně jsem kývla a znovu zamrkala, ovšem tentokrát bylo mým cílem zahnat přicházející slzy. Útroby se mi sevřely žalem, ale nakonec jsem se přeci jen přiměla otočit a vydat se pryč.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Deníky lovců a upírů 1. série: Začátek 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!