OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Kéž by zítra o mne stál! - 2. kapitola - O panence



Kéž by zítra o mne stál! - 2. kapitola - O panenceVe druhé kapitole této povídky, která je zároveň i falshbackem, kterých bude v této povídce více, se podíváme na malou Cosette, která u Thenardierových v dětství vyrůstala, a zjistíme, že Éponine na ni nebyla tak zlá, jak se mohlo na první pohled zdát...

Stála v dešti, kde se dívala na okno do Mariova domu, aniž by v tu chvíli myslela na něj. Jen vzpomínala. Vzpomínala na dobu, kdy byla ještě dítětem. Vzpomínala na dobu, kdy s nimi bylo ještě další dítě… Dítě, které se pro ni brzy stane hrozbou a překážkou, kterou ani ona, byť se malé Cosettě kdysi dokázala postavit, nemůže nyní překonat.

 

Opět přicházejí další zákazníci. Jak znám tatínka s maminkou, brzy to zase všechno začne. Možná bych jim měla pomáhat. Maminka říká, že má pěkná tvářička každého rozptýlí tak, že jim mohou okatě brát věci z kapes a oni si toho ani nevšimnou. Mě už to ale trochu nudí.

Zvedla jsem se a odešla jsem do svého pokoje v prvním patře právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře naší krčmy U Seržanta z Waterloo. Rodiče se ho ihned majetnicky ujali, takže si ani nevšimli, že jsem se odtamtud prostě vypařila. S panenkou na klíně, cítila jsme se v tu chvíli šťastná. Ve dveřích jsem se málem srazila s Cosettou, tou malou nešťastnicí, kterou maminka s tatínkem tak chytře koupili od ženy, která se o ni nedokázala postarat. Myslím, že se jmenovala Fantine, nevím to už jistě. Je to dlouho. Mohla jsem být tak… pětiletá, nanejvýš. Ona je o dva roky mladší než já, a maminka říkala, že je u nás asi od svých tří let.

Vím, jak maminku rozčiluje, když se na Cosettu ptám. Svým způsobem ani nevím, co si o ní mám myslet. Malý usmrkánek, to jsem si vždy myslela… Ale kdybych byla v její situaci já? Nevím, možná bych také takový malý usmrkánek byla. Možná jsou všechny děti, které musí jiným sloužit, usmrkánci.

„Co tady děláš?“ vyjela jsem na ni a vytrhla jsem jí z rukou hadrovou panenku, kterou jsem měla, jakmile jsem začala vůbec něco vidět. Vlastně byla tahle panenka první, co jsem na tomhle světě spatřila. Ne že by se mi nějak zvlášť líbila, ale byla moje.

Cosetta na mne vyděšeně pohlédla a ucouvla tak nešťastně, že se natáhla o smeták, který při střetu se mnou upustila na zem. Teď seděla na podlaze, ve strachu nevěděla, zda se má zvednout a utíkat, nebo čekat na mé svolení.

„Tak mluv, co tady děláš?“ zeptala jsem se znovu, tentokrát o něco klidněji. Tak trochu mi rvalo srdce, když jsem viděla ty vyděšené oči. Musím říct, že Cosetta má krásné oči. Jen v té zubožené tvářičce hrozně zanikají. Možná se u maminky přimluvím, abychom jí nechali trochu vody na umytí. Potřebovala by to – už jen proto, že páchne jako krysa.

„Já… já…“ zakoktala Cosetta, dosud sedící na zemi. „Omlouvám se… chtěla jsem si jen chvilinku hrát.“ Poslední větu téměř neslyšně zašeptala a mě zabolelo u srdce.

Jako bych si až teď uvědomila, že je Cosetta vlastně stejná jako já. Jen prostě není má sestra. Já ale přeci proti Cosettě nic nemám… a rodiče jsou teď stejně dole a neví o tom, co tu budu dělat. Sklonila jsem se k ní a ona se rychle odsunula dál. Třásla se.

„No tak,“ řekla jsem. „Zvedni se. Já ti přece neublížím, Cosetto.“

Dívala se na mne, jako by se v mé tváři snažila najít známky lži. Když nic nenašla, v její tváři se objevil úžas a ona se pomalounku zvedla zároveň se mnou. Přisunula jsem jí židli. Vypadala tak křehounce, že jsem se bála, že se při dlouhém stání prostě zlomí. Sedla si a nespouštěla ze mě své velké, vyděšené oči.

Podala jsem jí látkovou panenku, kterou jsem jí předtím tak surově vzala z rukou, a tím ji asi nejvíc vyděsila. Sedla jsem si vedle ní na druhou židli a mile se na ni usmála, i když nemám tušení, jestli mi opravdu věří. Asi ne.

„Cosettko,“ řekla jsem mile. „Omlouvám se, jak jsem na tebe byla zlá. Vím, že by sis ráda hrála. Chceš si hrát teď? Můžeme si hrát spolu… Rodiče jsou dole, neuvidí tě, a já to nikomu neřeknu, neboj se. A dám ti tu panenku, chceš? Klidně ti ji dám, stejně už se mi moc nelíbí…“

„Myslíš to vážně? Opravdu to nikomu neřekneš?“ zeptala se třesoucím se hlasem. „Opravdu si s tebou můžu hrát? S tvojí panenkou? Neprozradíš to?“

„Samozřejmě, že to neprozradím.“

Usmála jsem se na ni a odolala nutkání pohladit ji po slámově světlých vlasech. Zkusila jsem to, ale ona ucukla. Nejspíše se bála, že ji chci uhodit, takže jsem toho okamžitě nechala.

„Neboj se, Cosettko,“ řekla jsem ještě jednou. „V tuhle chvíli ti nic nehrozí. Jsem tu s tebou a rodičům neřeknu ani slovo. Ale nesmíš zapomenout, že musíme být potichu. Jestli získají podezření…“

„Já vím,“ řekla Cosette. „Zbili by mne.“


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kéž by zítra o mne stál! - 2. kapitola - O panence:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!