Kéž by zítra o mne stál! - 7. kapitola - Cosetta • OurStories.cz ~ naše povídky

V sedmé kapitole se setká Éponina s Cosettou a bude ji žádat o pomoc. O jakou pomoc? A bude Cosetta souhlasit, nebo se na Époninu vykašle, protože je Thénardierová?

19.06.2013 (17:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 811×

Váhavě přešlapovala před brankou domu Cosetty a muže, se kterým žila. Přemýšlela, zda na sebe má upozornit. Však si ji ona jistě ani nevšimla, ani ji na tom náměstí nepoznala… A pokud ano, nehlásila se k ní. Proč také? Thenardierovi se k ní nikdy nechovali dobře. Proč by nyní, po deseti letech, měla pomáhat jejich dceři? A s čím vlastně pomoci? Eponine to věděla, ale není zbytečné o to žádat? Cosette již určitě zapomněla na dětskou příhodu s panenkou, jistě už zapomněla na to, že jí bylo řečeno, že jednou bude ona lepší. Eponine je pro ni jistě už opět pouze Thenardierová, zlá a nicotná. Nebo ne? Konečně se odhodlala zazvonit.

Čekala jsem. Určitě mi nikdo nepřijde otevřít. Co jsem si myslela, že jsem se odhodlala sem přijít? Co jsem si myslela, že tím získám? Určitě si na mě Cosette už ani nepamatuje, vždyť jsem se tolik změnila! Ona se také změnila, téměř bych ji nepoznala, nebýt těch očí.

Z úvah mě vyrušilo mihnutí se bledé postavy v zahradě. Byla to ona, byla to Cosette. Buď tudy šla náhodou a ani nevěděla, že jsem zvonila, nebo mě šla vyhnat. Jiná možnost neexistuje.

Zastavila se až u branky a chvíli mě zkoumavě pozorovala. Potom se naše pohledy střetly a my jsme se jedna druhé podívaly do očí, a ona se zářivě usmála.

„Eponine!“ řekla. „Tak dlouho jsem tě již neviděla… Tedy…“ zachichotala se, „myslím, že jsem tě viděla už u náměstí, ale…“ Přikývla jsem.

„Ano, viděla jsi mě tam, a já tam viděla tebe… Cosette… Myslíš, že bys mi mohla s něčím pomoct?“ zeptala jsem se, aniž bych z ní spustila oči.

Zarazila se a já sklopila zrak. Opravdu jsem si myslela, že mi s čímkoli pomůže? Cosette? Opravdu jsem doufala, že by mi pomohla ona? Zbláznila jsem se snad?! Jak jsem vůbec mohla v něco takového doufat? Povzdychla jsem si.

„A…“ začala váhavě Cosette, „s čím chceš pomoci?“ S úžasem jsem na ni pohlédla, podobně jako ona, když jsem jí kdysi řekla, že si spolu můžeme hrát. Opravdu jsme si dnes vyměnily role. Celou dobu jsem věděla, že se něco obrátilo, změnilo. Celé dětství to vypadalo, že ta lepší budu já. Že já budu mít v Paříži domek se zahradou, altánek a mramorovou lavičku! Že já budu mít všechno, o čem jsem kdy snila, a že ona, Cosette, bude dívka z ulice, jakou byla vždy.

„Musím se dostat na barikády, které se tu připravují, Cosette,“ řekla jsem. „Musíš poprosit Maria, aby mi to dovolil. Přimluv se za mě. Řekni, že mě znáš…“

„Maria?“ zeptala se zmateně.

„Toho studenta z náměstí, Cosette,“ připomněla jsem, „pamatuješ si na něj? Tmavé vlasy, nádherné zelenohnědé oči, dolíčky v tvářích…“ Zarazila jsem se. Jestli mu tu budu vyzpěvovat ódy, všechno bude ztracené.

„Ach, už vím!“ usmála se. „Ale jak ho mám poprosit, když ani nevím, jak ho najít?“

A tak jsem jí řekla všechno. Řekla jsem jí, že Marius ji hledá, protože se do ní zamiloval, a že mne požádal, abych našla její dům, a já že to udělám, aby byl šťastný. A proč že chci, aby byl šťastný? Protože jsem do něj zamilovaná. Ale že si Cosette nemusí dělat žádné starosti, protože o mě Marius nestojí. Nanejvýš tak jako o kamarádku.

„Dobře, promluvím s ním. Ale… proč tam vlastně chceš být?“ zeptala se.

„Protože tam mám bratra,“ odpověděla jsem. „Děkuju ti, Cosette. Nikdy ti to nezapomenu.“

Při odchodu jsem se zatrhla u hrot proti ptactvu, který byl na brance. Nu což, to nevadí. I předtím jsem měla své oblečení roztrhané.

Eponine zmizela do tmy tak náhle, jako se v ní objevila. Byla pryč. Cosette stála u branky a zmateně pozorovala prázdnotu před sebou. Nebyla si jistá, zda to bylo skutečné, ale jedno ji usvědčilo v realitě. V dlani držela tmavý kousek oděvu, který zde Eponine nedobrovolně zanechala…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction