Cože?! - Kapitola 4. • OurStories.cz ~ naše povídky

Střetnutí s naštvaným Starkem není zrovna nejpříjemnější věc... Jak se s tím Vendy popere?

31.10.2016 (10:00) • Destiney • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1101×

Jiný

„Slečno Stonesoul,“ probudil mě robotický hlas.

„Jsem vzhůru, něco se děje? Apokalypsa, Loki útočí, nebo co?“ rozhlížela jsem se kolem sebe jako nakopnuté štěně.

„Ne, slečno. Pan Stark by s vámi rád posnídal.“

„Kolik je vůbec hodin?“ promnula jsem si oči.

„Bude jedna hodina odpoledne, slečno,“ řekl Jarvis a vsadila bych se, že to znělo mírně pobaveně.

„Neměl by to být spíše oběd?“ brblala jsem, zatímco jsem se hrabala z postele.

„Pan Stark vstal před chvílí, slečno,“ odpověděl pohotově Jarvis.

Potichu jsem se zasmála a jala se vstávat. Moc se mi nechtělo, postel byla opravdu pohodlná.

Když jsem se konečně vyhrabala, zjistila jsem, že vlastně ani nemám nic na sebe. Nechala jsem si tedy to vypůjčené triko a natáhla si kraťasy, které jakž takž přežily. Zhlédla jsem svůj vzhled v zrcadle a zašklebila jsem se na sebe. Udělala jsem si na hlavě takovej ten divnej drdol, co vlastně skoro není drdol, však víte, vlasy trčí úplně všude.

Chvíli jsem tak na sebe civěla a pak mě napadlo se zeptat Jarva.

„Jarve? Jak vypadám?“

„Vypadáte mimořádně, slečno Stonesoul,“ odpověděl.

„Říkej mi, prosím, Vendy. A jak jako mimořádně?“ Tak trochu jsme věděla, co odpoví.

„Mimořádně zvláštně,“ odpověděl znovu. Povzdechla jsem si.

„Veď mě, prosím,“ řekla jsem odevzdaně.

Jarvis mě dovedl až do patra, kde jsme byli včera. Konečně jsem si to mohla pořádně prohlédnout.

Celé místnosti dominoval bar, za kterým byly vyrovnané různé lahve s alkoholickými nápoji. Kousek před ním byla bílá sedačka, která by směle mohla konkurovat větší posteli. Na zdi viselo bílé plátno a kolem soubor malých repráčků. Vlastně něco jako domácí kino.

Kolem mě prošel Stark a zacvakl mi pusu. Ani jsem si neuvědomila, že jsem ji otevřela. Dala jsem si imaginární facku.

„Dobré ráno,“ řekla jsem radši.

„Dobré,“ odpověděl Tony a nalil si do skleničky trochu whiskey.

„Není trochu brzo na pití?“ optala jsem se se zvednutým obočím.

„Není trochu brzy na moralizování?“ odpověděl mi sarkasticky. Odfrkla jsem si a posadila se na jednu z barových stoliček. „Kafe?“ ozval se Stark.

„Ano, prosím,“ odpověděla jsem mu. Očima jsem projížděla názvy alkoholu za jeho hlavou.

„Dáš si palačinku? Pepper jich tu pár nechala, než odjela.“

„Dám si, díky,“ čekala jsem, kdy se začne ptát. Není to moc dobrý pocit, když o vás někdo něco ví, a vy nevíte co. Vlastně mi to dávalo výhodu. Beze slov ke mně přistrčil palačinku s nuttelou. Zasvítila mi očička a on se pobaveně usmál.

Jedli jsme mlčky. Bylo to takové to tíživé, nepříjemné ticho. Vlastním způsobem mi ta palačinka ani nechutnala. Odložila jsem příbor a podívala se na Tonyho.

„Tak co chceš vědět?“ zeptala jsem se ho přímo. Pomalu odložil příbor a podíval se mi do očí.

„Co o mně víš?“ řekl nepříjemně tvrdým hlasem, z kterého mě zamrazilo. Mírně jsem sebou cukla, to nebyl ten Tony, kterého znám z filmů. Tohle byl Tony tváří v tvář svého nepřítele. A já nevěděla proč. Rozhodla jsem se ale nedát na sobě znát můj strach. Mírně jsem se posunula vpřed a odpověděla jsem mu:

„Úplně všechno.“ Pak se stalo pár věcí, které poměrně nechápu. Stark vyskočil na nohy, já přepadla dozadu na stoličce zděšena jeho náhlým pohybem. Praštila jsme se do hlavy a v uších mi nepříjemně hučelo. Rozmrkala jsem mžitky před očima a podívala se nad sebe, kde se tyčil Stark. Srdce mi tlouklo jako splašené.

„Co o mně víš?“ zeptal se znovu a pomalu se přibližoval. Já naopak couvala dozadu. Byla jsem opravdu vyděšená. Zády jsem narazila do zdi a byla jsem nucena zastavit se v mém chabém pokusu o útěk. Stark už byl u mě a v očích mu nebezpečně blýskalo. Cítila jsem srdce až v krku. Nebyla jsem si jistá, jestli je schopen mi ublížit.

„Všechno,“ zašeptala jsem, vlastní hlas mě zradil. Rozklepala jsem se jako ratlík a v očích mě pálily slzy. Takového ho neznám. Klekl si na kolena a ještě o kousek se přiblížil. Přitáhla jsem si nohy k sobě.

„Co všechno?“ zopakoval.

„Vím, co bylo. Vím, kde ses stal Iron Manem. Vím o oblecích, vím o atomovce. Vím o tvém strachu,“ řekla jsem mu tiše. Oddálil se a já začala brečet.

Slyšela jsem bouchnout dveře. Zvedla jsem hlavu a viděla mizející červenozlatý oblek. Chvíli jsem setrvala v klubíčku a uklidňovala samu sebe.

„Jarve?“ řekla jsem tiše do prostoru.

„Ano, slečno?“ odpověděl mi jeho hlas.

„Je vždy takový?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, slečno. Jen ho děsíte. To je jeho obrana,“ odpověděl mi zdá se až jemně. Vydechla jsem a trochu se sebrala.

„Znám ho jinak,“ konstatovala jsem a pomalu se zvedla na nohy.

„Není zlý,“ řekl.

„Doveď mě, prosím, do pokoje,“ požádala jsem ho.

„Ano, slečno,“ odpověděl Jarvis a dle jeho instrukcí jsem se dostala ke dveřím od pokoje. Hodlala jsem si dát dlouhou sprchu a smýt ze sebe ten hnusný pocit strachu.

----------

Sedla jsem si do křesla a dívala se z okna. Bylo mi teplo a i trochu lépe.

„Jarve?“

„Ano, slečno?“

„Už se vrátil?“

„Ano, slečno.“

„A co dělá?“

„Opil se a spí, slečno.“

„Díky, Jarve.“

Chvíli jsem hleděla z okna. Pak se ozval znovu Jarvis.

„Dovolil jsem si navštívit pár fór na internetu. Při psychickém otřesu radí čokoládu, teplo a někoho, s kým si o tom můžete promluvit.“

Usmála jsem se.

„Děkuji, Jarve,“ řekla jsem. „Jen nevím, co to do něj vjelo. V mé realitě, tam byl jiný. Citlivý blázen ve skořápce ironického a sarkastického playboye. Nejsem jeho nepřítel,“ povzdechla jsem si.

„Nejste, slečno. Pouze ho děsí, že o něm víte věci, které by neměl vědět nikdo než on sám.“

Chvíli bylo ticho, přemítala jsem nad svými myšlenkami.

„Prý ještě pomáhá pohlavní styk,“ ozval se najednou Jarvis. Vyprskla jsem smíchy a zároveň jsem byla rudá až na zadku. „Jsem rád, že jsem vás pobavil, slečno,“ řekl znovu.

„Děkuji, Jarve,“ smála jsem se. Třeba to opravdu nebude tak zlé. Prostě měl Tony jen špatný den. „Jsou tady někde knihy?“ zeptala jsem se znovu se zájmem.

„Ano, slečno, o pár pokojů dál je knihovna.“

„Veď mě,“ řekla jsem s jiskřičkami v očích. Po pár zatáčkách jsem prý byla na místě. Otevřela jsem dveře a naskytl se mi pohled na rozlehlou místnost plnou knih.

„Tohle je… úžasné,“ vydechla jsem. Vydala jsem se k prvnímu regálu a přejela prsty po hřbetu knih.

„Knihovna pana Starka čítá na dva tisíce titulů,“ oznámil mi Jarvis.

„Je tu někde Hobbit? Nebo Pán prstenů? Nebo třeba John Green?“ zeptala jsme se se zájmem. Přece jen, jsem v jiné realitě; kdo ví, co tu je a není za knihy.

„Jistě, slečno.“ Jarvis mě dovedl až ke chtěným titulům. Rozhodla jsem se pro opětovné přečtení Hobbita.

Sedla jsem si do jednoho z takových těch rozměrných a pohodlných pytlů na sezení a začala číst.

Když jsme dočetla, vzala jsem si knížku od Johna Greena, Hledání Aljašky. Venku už se stmívalo. Došlo mi, že bych měla mít hlad, ale já ho neměla.

Dostala jsem se skoro ke konci knihy, když jsem za sebou uslyšela odkašlání. Mírně jsem sebou trhla a podívala se na vyrušitele. Byl to Stark. Bleskově jsem se postavila a o kousek od něho couvla.

„Chci se ti omluvit,“ řekl. Vypadal strhaně a nevyspale. Byl bledý a pod očima měl tmavé kruhy. Mírně jsem polkla a pokusila se potlačit špatné vzpomínky.

„V pohodě,“ řekla jsem mírně přiškrceně. V pohodě to určitě nebylo, ale chtěla jsem mu dát druhou šanci. Přece jen, něco si prožil, a to na něm zanechalo následky. Natáhl ke mně ruku a já mimoděk ustoupila o krok vzad.

„Bojíš se mě,“ konstatoval fascinovaně.

„Neznám tě,“ řekla jsme mu o něco pevnějším hlasem.

„Předtím jsi říkala něco jiného.“

„Jsi jiný.“

Dívali jsme se sobě do očí. Taková malá válka pohledů.

„Máš hlad?“ překvapil mě otázkou. Vyvedlo mě to z koncentrace a těkla jsem pohledem. Po tváři mu proběhl malý úšklebek.

„Vlastně docela jo,“ usmála jsem se a trochu uvolnila napjatý postoj. Otevřel dveře a čekal v nich.

Odložila jsem knihu na stůl a vydala se směrem k výtahu.

„Mimochodem, nejsi k zahození,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se na pobaveného Tonyho a pak si uvědomila, co mám na sobě. Mírně jsem zrudla a otočila se radši zase zpátky. Přivolala jsem výtah a počkala, než Tony dojde až ke mně. Společně jsme vyjeli do onoho patra s barem.

„Dáš si pizzu? Nebo čínu? Nebo já nevím, na co máš chuť?“ zeptal se mě.

„Pizzu s kukuřicí?“ navrhla jsem.

„Máš ji mít,“ mrkl na mě a pokračoval: „Jarve, slyšel si. Pro mě tu čínu.“

„Ano, pane,“ ozval se Jarvis.

„On ti objednává jídlo?“ nadzvedla jsem obočí.

„Jo, je to chytrej a úžasnej robot. Aby taky ne, vždyť jsem ho dělal já.“ Jo, to byl Tony, kterého znám. Usmála jsem se. „Můžeme se podívat na film,“ řekl Tony.

„Dobře,“ zašklebila jsem se. „A na jakej?“

„Uvidíš,“ řekl tajemně a zasedl na gauč. Uvelebila jsem se v druhém rohu.

A víte, co pustil?

„The Fault in Our Stars?“ zeptala jsem se se smíchem.

„No co, vy puberťáci to máte rádi, ne?“

„Už dávno nejsem puberťák,“ smála jsem se.

„Ne? Já myslel, že ti je tak čtrnáct,“ ušklíbl se.

„Hej, to přeháníš. Je mi dvaadvacet, náhodou,“ vyplázla jsem na něj dětinsky jazyk.

„Týjo, to jsi velká holka,“ šklebil se na mě. „A jak to, že děláš pořád střední?“

„Dělám už druhou střední. Baví mě to. Ale už půjdu na vejšku,“ odpověděla jsem mu, sledujíc Augusta Waterse narážet do dveří.

„Jakej obor?“

„No, tak zajímala mě fyzika, ale nebaví mě počítání. Pak mě zajímalo programování, ale nechci to studovat. A tak půjdu studovat psychologii.“

„Tak to je docela divný,“ konstatoval. Chtěla jsem něco namítnout, ale to už se ozval Jarv, že jídlo je tu, a tak jsme měli zas na chvíli zacpaný pusy.

Zbytek večera jsme prokecali. On vyzvídal věci o mně, já zas o něm. Vlastně to bylo poměrně fajn.

Když už jsem ležela v posteli, ozval se Jarvis.

„Říkal jsem, slečno, že není zlý.“

„Já vím, Jarve. Jenom potřeboval vědět, kdo jsem,“ odpověděla jsem do prostoru.

„Mám vám vyřídit, že zítra jedete nakupovat, slečno.“

„A proč?“ zakňučela jsem frustrovaně. Nesnáším nákupy, ale jakože fakt ne.

„To byla řečnická otázka, slečno?“ tázal se.

„Vlastně ano,“ povzdechla jsem si s uvědoměním, že v tom, co mám, nemůžu prostě pobíhat po ulicích. „Dobrou noc, Jarve,“ popřála jsem mu.

„Dobrou noc, slečno,“ odpověděl mi.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Destiney (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction