OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Doll of Revenge (6. kapitola)



Doll of Revenge (6. kapitola)Voodoo magie je velmi rozmanitá a nevypočitatelná, a Tom to díky Michelině promyšlené pomstě již brzy pozná na vlastní kůži. Bohužel...

Najatý vůz, který celé odpoledne a večer trpělivě čekal na parkovišti poblíž klubu, zastavil na červenou na jedné ze sandiegských křižovatek a GPS navigace na palubní desce informovala řidiče i tři jeho spolujezdce, že do hotelu Four Seasons zbývá ještě několik bloků. Kromě mladíka u volantu to však bylo těm ostatním celkem jedno.

Jeremy na předním sedadle spokojeně poklimbával (což se vzhledem k tomu, kolik panáků do sebe stihl nakonec obrátit, dalo čekat) a jeho dva kolegové vzadu mlčky hleděli z oken na všudypřítomná světla neonů a bloumali každý ve svých vlastních myšlenkách. Nakonec ale bylo ticho mezi nimi přeci jen přerušeno…

„Jsi v pohodě?“ naklonil se Chris k Tomovi a tón jeho hlasu byl natolik starostlivý, že se jeho přítel musel nevesele pousmát.

„Už mi bylo i líp, ale neboj. Na depresi to není,“ poznamenal hořce a marně se snažil vytěsnit z hlavy vzpomínky na tu nechutnou scénu v klubu. Kdyby to všechno mohl vzít zpátky a nehrát si na hrdinu, bez mrknutí oka by to udělal a nechal ochranku, aby to celé vyřešila a ušetřila ho setkání s Michele i jejím šílenstvím, jenže na takové úvahy bylo bohužel pozdě. Měl poslechnout své přátele, ale neudělal to, a teď se upřímně styděl za to, co následovalo!

Nechtěl té dívce ublížit! Opravdu ne, ale… bohužel se mu to podařilo, a přestože šlo jen o pád na podlahu, který se naštěstí obešel bez zranění, vyčítal si ho víc, než na sobě dával znát. Ještě nikdy v životě žádnou ženu neuhodil (dokonce ani před kamerou nebo na jevišti) a bral to jako samozřejmost, přes kterou nejede vlak (bití slabších považoval obecně za něco odporného a nedůstojného), a teď si připadal, jako by tuhle svou celoživotní filozofii porušil.

Sice to nebyla skutečná rána, jen takové nepatrné postrčení, které skončilo katastrofou, a on vůbec nechápal, jak proti té holčině mohl použít sílu (když si vážně nevzpomínal, že by měl v plánu něco takového udělat), ale i tak neustále viděl ty její vyčítavé oči, když na něj ukřivděně hleděla z perského koberce. Dokonce byla natolik v šoku, že přestala vyvádět a nechala se ochrankou celkem poklidně vyvést z klubu, ale on by snad nějaké ty další scény i ocenil, protože to, že nijak nereagovala na jeho omluvy (po tom, co mu vyznávala lásku), ho tížilo jako kámen.

Měl se Chrisovi vzepřít a jít jí pomoct vstát, nebo se alespoň pokusit omluvit o něco důrazněji, ale jeho přítel mu to nedovolil, a teď už bylo pozdě mu kvůli tomu něco vyčítat. Beztak neměl co! Nebýt jeho a jeho invence, bůhví jak by to celé dopadlo, a on rozhodně nechtěl působit nevděčně. Chris mu vůbec pomáhat nemusel (mohl prostě jen zavolat ochranku, tak jako Jeremy s Chadwickem, a sám zůstat v závětří), ale šel do toho a riskoval kvůli němu svou pověst v konfliktu se šílenou fanynkou (který snad naštěstí nikdo v klubu nenafotil ani nenafilmoval, protože i víc jak hodinu po akci internet mlčel), za což mu byl neskonale vděčný. Ale… i tak se cítil pod psa, a ani další dva panáky, které do sebe po té nešťastné události nalil, mu nijak nepomohly.

Za všech sil se to však snažil na sobě nedávat příliš znát a nekazit přátelům i zbytek večera, který mohl být velice zábavný (nebýt jeho a jeho soukromých problémů). Vážně Chadwicka rád poznal, a když se spolu před klubem loučili (bydleli totiž s Chrisem a Jeremym v jiném hotelu a on jim milostivě přenechal najaté vozidlo), už se nemohl dočkat, až se s ním v průběhu ComicConu znovu potká, ale po zbytek večera bral jeho přítomnost především jako další důvod k bezstarostnému chování (nikdo jiný si nezasloužil poslouchat jeho nářky, a už vůbec ne někdo, koho znal jen pár hodin). A přestože obyčejní lidé by měli po tom všem, co zažil, nejspíš problém předstírat, že se nic neděje, on se do toho pustil s vervou sobě vlastní a… celkem mu to i vyšlo.

Proč by také nemělo? Byl přeci herec, ne? Dokázal zahrát jakoukoliv emoci a ohromit s ní publikum v divadle i přítmí kinosálu, a tak nebylo divu, že se mu Chadwicka i Jeremyho podařilo přesvědčit, že celou tu klubovou aférku dávno hodil za hlavu. Přesto… na Oscara jeho dnešní výkon rozhodně nebyl. Chris mu na to, jako jediný z jeho přátel, neskočil (na to ho znal až příliš dobře), a proto se na něj nyní díval dost nedůvěřivě a trpělivě čekal, až ke své ironické poznámce dodá ještě něco. A on… bohužel nedokázal tomu jeho pronikavému pohledu čelit déle než pár desítek sekund.

„No dobře, cítím se pod psa, stačí?“ povzdechl si unaveně a Chris chápavě pokýval hlavou.

„To je mi jasné, ale… Nebyla to tvoje vina. To, co se stalo. Na to nezapomínej,“ zdůraznil poslední slova a povzbudivě mu stiskl předloktí. „Ta holka si za ten pád mohla sama, tys ji na zem nestrčil!“

„Samozřejmě, že jsem ji strčil.“

„Ale nechtěl jsi to udělat!“ odporoval tvrdohlavě a Tom se musel znovu pousmát jeho dojemné snaze. Zjevně mu bylo jasné, co ho na celé té věci trápí nejvíc, a ze všech sil se ho pokoušel přesvědčit, že nemá důvod si nic vyčítat. Milé, ale… zbytečné.

„A to má být polehčující okolnost?“ odtušil potichu a Chris zoufale protočil oči. Odmítal takové poraženecké řeči poslouchat a odmítal té holce přiznávat jakékoliv výhody a ještě ji na Tomův úkor litovat! Dostala jen to, co si zasloužila (a dost možná by si zasloužila i mnohem víc), a on vážně nechtěl, aby si jeho přítel něco vyčítal. 

„Samozřejmě, že to je polehčující okolnost! Ta psychopatka na tebe zaútočila, takže to byla sebeobrana a nic jiného.“

„Když myslíš…“

„Jak, „když myslíš“? To je přeci jasné! Kdyby ses nebránil, kdo ví, co by ti provedla,“ odmítal ze svého stanoviska ustoupit a Tom by mu hrozně rád uvěřil (zvlášť když z určitého úhlu pohledu měl pravdu), ale vzpomínka na Micheliny oči mu to ne a ne dovolit. Dívala se na něj tak… zoufale a ublíženě, jako by ji zklamal ještě mnohem víc, než když s ním předtím mluvila (čemuž sice stále nerozuměl, ale bral to jako projev její lability), a to bylo něco, co ho skutečně ničilo. Zklamat kohokoliv ve svém okolí, to… přímo z duše nenáviděl!

Vždycky dělal všechno pro to, aby lidi kolem sebe potěšil a dostál jejich očekáváním (a pro jeho fanoušky to platilo dvojnásob), a většinou v tom byl úspěšný, ale bohužel… tahle slečna už pro něj jako jeho obdivovatelka byla zjevně definitivně ztracená.

„Asi máš pravdu, ale… mám takový dojem, že ta dívka mě teď nenávidí,“ šeptl zoufale a Chris se zmohl jen na to, že nevěřícně zakroutil hlavou. Tenhle chlap se mu snad vážně jen zdá! Místo toho, aby byl rád, že z toho vyvázl se zdravou kůží a ta holka taky, tak řeší… tohle!

„Aha, takže to je to, co tě trápí? Že už tě ta střelená furie nemá ráda? To snad ne!“

„Ovšemže ne. Tedy… no… vlastně asi ano,“ připustil neochotně a musel uznat, že řečeno takhle nahlas to v daném kontextu skutečně znělo dost podivně. Přesto si nemohl pomoct. Pomyšlení, že dívka, která do něj byla blázen a nejspíš utratila všechny své úpory, aby ho mohla vidět naživo, teď někde pláče, protože ji jako její idol totálně zklamal a ještě jí fyzicky ublížil, byla… minimálně nepříjemná. Chris to však vnímal celé mnohem méně dramaticky.

„Ale jdi ty! Přeci nebudeš hořekovat nad jednou ztracenou fanynkou. Vždyť jich máš mraky a přijít o jednu takhle vyšinutou, to je přeci výhoda, ne? No tak… Ty další miliony, co o tobě básní na síti, ti nestačí, nebo co?“

„Samozřejmě, že mi stačí, ale tady přeci vůbec nejde o mě. Jde o ni! Víš, jak jí teď musí být? Byl jsem pro ni modla a teď… dokážeš si představit, jak mizerně se asi právě cítí?“ Nedokázal to lépe vysvětlit, ale naštěstí ani nemusel. Chrisovi bylo okamžitě jasné, odkud vítr fouká, a vůbec se tomu nedivil (spíš ho doposud překvapovalo, že by se z jeho přítel zničehonic stal takový narcistní idiot, kterému by záleželo na něčí ztracené přízni).

To byl zkrátka celý Tom a on mu mohl tenhle povahový rys, který ho nutil myslet v první řadě na ostatní a až pak na sebe, jen tiše závidět (už proto, že byl pochopitelně hlavním důvodem, proč ho většina jeho fanynek považovala za dokonalého a bezchybného, a on s nimi v určitém směru nemohl nesouhlasit). Sice za ty roky, co ho znal, moc dobře věděl, že mu lze přičíst i pár nelichotivých vlastností (tak jako komukoliv jinému), ale sobeckost a sebestřednost mezi ně skutečně nikdy nepatřily. Naopak, jeho vlastní prospěch nikdy nehrál v jeho životě tu hlavní roli, a už kvůli tomu si teď rozhodně nezasloužil užírat se kvůli nějaké pošahané náně, která ho z lásky málem umačkaka!

Naštěstí ale věděl, jak ho od jeho neadekvátní provinilosti odpoutat a přivést na jiné myšlenky, a proto mu nyní předvedl svůj pověstný chlapecký úsměv, který ho vždycky dokázal dostat z deprese, a bezstarostně ho poplácal po rameni.

„Ts, jen počkej, garantuju ti, že taková ujetá osoba jako ona se do týdne vybrečí, roztrhá pár tvých fotek, napíše něco nelichotivého na internet a pak kapituluje, zapomene a pověsí se na nějakého jiného umělce, kterého už teď lituju! A víš, co je na tom nejlepší?“

„Ehm, ne?“

„Že mám jistotu, že po tom, jak mě málem poškrábala a pokousala, když jsem si ji od tebe dovolil odtrhnout, to určitě nebudu já ani nikdo z mé rodiny!“ uzavřel se smíchem, aby trochu odlehčil atmosféru a ukázal svému příteli i tu světlejší stránku dnešních událostí, a Tomovi nezbývalo nic jiného, než se po chvilce váhání zasmát s ním.

A vlastně… to ani nedělal tak úplně nedobrovolně. Jako by ta špatná nálada, která ho doteď sužovala, přeci jen nepatrně pobledla a konečně mu o pár minut později, když se s Chrisem a Jeremym rozloučil v recepci a zamířil do svého pokoje, dovolila hodit celý ten nepovedený večer v baru za hlavu a začít se těšit na zítřek, který měl hned po ránu začít jakýmsi rozhlasovým pořadem v místním rádiu. Tam už ho určitě žádná šílená psychopatka pronásledovat nebude a on si bude moci dosyta užít své slávy. Bohužel se však radoval předčasně…

-o-

„Haló? To je pokojová služba? Ano… ano, vím, že už je dost pozdě, ale nutně potřebuju na pokoj číslo 418 doručit několik plátků citronu. Ano… ano, rozumíte správně, potřebuju citron! Je to snad problém? No proto! Ano, počkám!“ uzavřela Michele tónem natolik nesmlouvavým, že se jí dívka v recepci neodvažovala znovu odporovat, a třískla sluchátkem hotelového telefonu tak prudce, až v něm zlověstně zapraštělo! Na jemnůstky teď vážně neměla náladu!

Celou cestu taxíkem od toho zatraceného klubu, do jehož útrob vstupovala jako naivní, láskou zaslepená mladinká dívenka (a opouštěla ho jako zhrzená a rozlícená dospělá žena prahnoucí po pomstě), se v duchu připravovala na to, co ji nyní čekalo, a byla odhodlaná to všechno dotáhnout až do hořkého konce (tedy… hořkého pro něj, pro ni měl být tím nejsladším, co si momentálně dokázala představit). Za každou cenu!

Ten… arogantní zmetek, do kterého byla ještě nedávno beznadějně zblázněná (a svým způsobem po něm toužila i nyní, jen mnohem méně něžným způsobem) si za své nevhodné chování zasloužil trpět jako zvíře a ona přesně věděla, jak na to! Znala ty nejkrutější způsoby rafinovaného mučení a měla v hlavě celkem jasný plán, kterak zajistit, aby Tom Hiddleston v dohledné době prožil nejhorší okamžiky svého života! Sám si o to tím svým dnešním vystupováním řekl, a byla tudíž jen a jen jeho vina, že to s ním nemohlo jít po dobrém!

Ona byla ochotná ho k sobě přilákat něžným milostným kouzlem, které mu nemělo nijak uškodit, ale on jím prachsprostě pohrdl (byť nejspíš zcela nevědomky), a proto to holt nyní muselo jít po zlém! Svého snu o tom, že jí bude patřit jeho srdce i duše, se totiž nemínila jen tak vzdát a nyní měla o důvod víc udělat pro to vše, co bude v jejích silách! A tím důvodem nebylo nic jiného, než chladnokrevná, promyšlená pomsta, která mu velmi bolestivým a ponižujícím způsobem oplatí to, jak necitelně se k ní dnes zachoval, a současně ho přinutí, aby se za ní připlazil jako červ a na kolenou žebral o slitování!

Teprve pak bude spokojená a dostatečně pomstěná, ale aby tento okamžik, na který se nezřízeně těšila, mohl nastat, musela nejprve znovu využít svou sílu a provést úplně jiný rituál, než o jaký se v hotelovém pokoji pokoušela dnes po poledni! A rozhodně nešlo o nic jednoduchého ani příjemného, ale ona neměla strach, že by to nezvládla. Naštěstí pro ni šlo o magii, kterou už několikrát (no, spíše mnohokrát) v životě úspěšně použila, a tudíž měla jistotu, že na rozdíl od tetiččina pochybného kouzla určitě zabere tak, jak má! Ts, to děvče, kterému kdysi patřila její vstupenka na ComicCon, by mohlo vyprávět… zasmála se pro sebe, když ze svého neseseru lovila vše potřebné, a potěšilo ji, že citron, který si právě objednala u pokojové služby (a který bohužel nemohla táhnout až z New Orleans), je skutečně tou jedinou věcí, která jí k přípravě rituálu schází. Všechno ostatní si s sebou pro jistotu sbalila a poslední dvě specifické (a nejzásadnější) ingredience měla taktéž po ruce…

 

Tou jednou byla Tomova maličká ohmataná fotografie, kterou už pět let nosila v peněžence (a jíž nyní s fanatickým leskem v očích pomazala vlastní krví a umístila na dno rituální misky umístěné ve středu dalšího ochranného kruhu ze soli a bylinek), a pak samozřejmě to nejdůležitější, co mělo spojit její magii s vytipovanou obětí… Předmět, který už dnes v poledne jednou použila (což však naštěstí nehrálo roli) a který nyní musela netrpělivě vypárat z nitra hedvábné panenky (již vzápětí vztekle odhodila do kouta pokoje).

Šlo pochopitelně o zlatavou kadeř Tomových vlasů, kterou s pomstychtivým úšklebkem položila na fotografii a o chvíli později konečně zakápla šťávou z objednaného citronu (donesl jí ho poměrně pohledný mladík, ale ona mu zabouchla dveře před nosem, protože ji nezajímal o nic víc, než kdokoliv jiný kromě jejího bývalého idola), jež měla symbolizovat nekonečné utrpení. Přesně to utrpení, které Tomovi ze srdce přála a které mu měly zajistit i další propriety připravené na konferenčním stolku.

Byla mezi nimi ještě černá svíčka, režná niť téže barvy, rituální dýka, velký kus bílého vosku a samozřejmě něco, co nesmělo chybět ve výbavě žádné správné voodoo čarodějky… látkové pouzdro, tající v sobě tucty špendlíků, jehel i dalších ostrých předmětů, které již brzy měly posloužit jako nástroje její pomsty! Shromažďovala je celé roky, protože babička by jí nikdy nedovolila pořídit si je veřejně, a byla na ně po právu hrdá. Nyní však měly na scénu přijít až jako poslední!

Nejprve bylo třeba zapálit obsah misky (který se ve vteřině vzňal vysokým plamenem a ona při tom ani na vteřinku nezalitovala, že právě sežehla něco, za co by jiné Tomovy fanynky cedily krev) a následně i černou svíčku, nad jejímž plamenem bylo třeba misku podržet a postupně do ní k sežehnutým zbytkům přidat na kousky nalámaný vosk. Teprve když se vosk roztavil a spojil s popelem, mohla svíčku dočasně odložit a vymodelovat z chladnoucí voskové hmoty další, mnohem menší panenku.

Tahle však, na rozdíl od té hedvábné, neměla ovlivňovat ničí city. Kdepak, měla na starosti mnohem hmatatelnější věci, a Michele si dala záležet, aby byla co nejhladší. Líbilo se jí, jak černá režná nit, kterou svůj výtvor následně omotala, zanechává na jejím povrchu viditelné rýhy, a s rozkoší si představovala, že jde o krvavé šrámy, které si Tom za to, co jí dnes udělal, rozhodně zasloužil, ale o nic tak násilného jí ve skutečnosti nešlo (alespoň ne na první pohled)! Tak primitivní její kletba zdaleka nebyla, a proto ho její niť, rozdírající figurku, pochopitelně nemohla fyzicky zranit.

A nesvedly to ani bodce, špendlíky a jehly, které do panenky v příštích minutách zabodávala a odříkávala při tom prastaré magické formule, a bylo to tak naprosto správně! Nebyly a neměly to být žádné „neviditelné zbraně“ (jak se snažili tvrdit tvůrci špatných hororů o voodoo a zombie), které měly její nebohé oběti způsobit bolest…

Ne, to by bylo až příliš milosrdné! Pár kapek krve, troška utrpení, nějaké jizvy… Ts, to bylo zoufale málo za to, jak moc jí ublížil! Zasloužil si trpět mnohem víc, a tohle kouzlo mu mělo taková muka zajistit až do okamžiku, než ho ona sama dobrovolně zruší...

Šlo totiž o velmi rafinovaný a pozvolný způsob mučení, který měl oběť fyzicky i psychicky zdeptat, odříznout od všech jejích blízkých a ponechat opuštěnou, vyděšenou a zoufale zranitelnou napospas krutému osudu.

S ničím míň se jako strůjce celého rituálu nemínila spokojit a také nemusela. Cítila známou krutou energii vycházející z jejího těla a vpíjející se do voskové figurky a ve chvíli, kdy na důkaz ukončení rituálu sfoukla černou svíčku a oči se jí zaleskly potlačovaným triumfem, si byla stoprocentně jistá, že tentokrát se její magie neminula účinkem. A měla pravdu…

Mnoho kilometrů vzdáleným pokojem hotelu Four Seasons se totiž přesně v okamžiku, kdy plamen její svíčky definitivně zhasl, prohnal závan ledového vzduchu a mladý muž spící na širokém manželském loži se nespokojeně zavrtěl a v polospánku obrátil na druhý bok.

Jako by… mu cosi narušilo poklidný sen, který právě snil, a zahalilo jeho i jeho mysl zlověstným černým závojem nadcházejícího utrpení...

Michele však byla spokojená. Dosáhla toho, co si předsevzala, a zbývalo už jen sedět a čekat na zprávy o tom, že Tom Hiddleston právě neprožívá zrovna nejšťastnější a nejpoklidnější období svého nanicovatého života!

-o-

Designové kovové hodiny na stěně hotelového pokoje číslo 609 ukazovaly přesně šest hodin a čtyřicet pět minut, když se na nočním stolku vedle sněhobíle povlečeného manželského lože rozřinčel mobilní telefon (konkrétně jeho budíková funkce), oznamující svému hluboce spícímu majiteli, že je čas vstávat. Jednalo se o jeden z nejmodernějších (a také nejdražších) smartphonů nové generace, který by si někdo jako Tom Hiddleston sám od sebe nikdy nekoupil (i když si ho samozřejmě mohl dovolit), ale když ho nalezl pod vánočním stromkem jako dárek od své starší sestry, byl za něj vděčný. Bohužel… už však za něj neměl být vděčný dlouho, protože ve chvíli, kdy v polospánku natáhl ruku, aby ho zvedl a umlčel (tak jako každé ráno už od Štědrého dne), nějak neodhadl vzdálenost a strčil do něj tak prudce, že se po naleštěném dřevěném povrchu nočního stolku rozlétl přímo k jeho okraji a… dopadl na parkety tak nešťastně, že zmlkl sám od sebe. Poslední zvuk, který vydal, bylo zlověstné křupnutí, a když se po něm jeho majitel (náhle zcela probuzený) zoufale vrhl, zjistil, že displej mu zdobí nevzhledná a děsivě hluboká prasklina.

„Do háje!“ zasténal spíš zoufale, než vztekle, a několik dalších minut se bez valného úspěchu pokoušel svůj telefon, v němž měl uložené všechny kontakty i spousty soukromých fotografií (které raději nikde nezálohoval, aby nedopadl jako někteří jeho kolegové, jimž byly účty na internetu hacknuty a vybrakovány bulvárními novináři) vzkřísit.

Bohužel… se však jednalo o definitivní exitus, který nemohla zvrátit ani jeho zběsilá snaha celý přístroj restartovat.

„Ach jo, Sarah mě zabije,“ povzdechl si pro sebe, když mu došlo, že mobilní telefon za několik měsíčních platů průměrného britského dělníka, z kterého měla jeho starší sestřička takovou radost, je na pravdě boží, a alespoň se z něj pokusil vysvobodit svou sim kartu. Ani zde však nebyl úspěšný... Celý zadní kryt telefonu (dle informací v manuálu vysoce odolný proti poškození) se pádem na podlahu (z té nebetyčné výše čtyřiceti centimetrů) nepěkně zdeformoval a odstranit ho se ukázalo být nadlidským úkolem. Zvlášť když mu po těch několika včerejších panácích nepříjemně třeštila hlava a další pohled na hodiny mu navíc připomněl, že by měl okamžitě vylézt z postele a začít se urychleně chystat k odjezdu do onoho radiového studia, kde měli s Chrisem domluvený ten zatracený rozhovor. Sakra! Už měl být dávno oblečený!

Vystřelil z postele, odkládající dolování sim karty na nějakou vhodnější dobu, a nedbaje mírné závratě (které odmítal říkat „kocovina“, protože to bylo vážně příliš silné slovo) zamířil rovnou do mramorem obkládané koupelny, jíž si včera večer, po tom nešťastném hektickém večeru (na který si už zakázal myslet), ani nestihl pořádně prohlédnout.

A nestihl to ani teď, protože sebou musel skutečně hodit a k tomu se ještě modlit, aby se mu někdo nepokoušel dovolat (třeba jeho manažer, kterého vážně nechtěl naštvat, nebo nedej bože někdo z Marvelu či organizátorů ComicConu). Najatý vůz, který měl jeho i Chrise vyzvednout, měl dorazit už za pár minut, a přestože ranní hygiena ve spěchu pro něj nebyla žádnou novinkou (prakticky byla v době, kdy neměl volno, jeho denním chlebem), po tak náročném dni, krátké noci a nepříjemném ranním šoku, jakým roztřísknutí jediného komunikačního prostředku, jež momentálně vlastnil, rozhodně bylo, by ji měl raději za sebou co nejrychleji. Jako by podvědomě tušil nějaké další problémy a… bohužel se nemýlil!

Sprcha, toaleta i čištění zubů proběhly hladce a bez malérů, ale pak se na scéně objevil cestovní holicí strojek, a bylo zle…

„Ale no tak,“ obrátil oči v sloup, když se pokusil stroječek zapnout a indikátor nabíjení mu červeným zablikáním oznámil, že baterka je stejně mrtvá jako jeho mobil, a urychleně doloval z koženého pouzdra přiloženou nabíječku. Zrovna teď se mu takové zdržení zoufale nehodilo, ale tak nějak… to byl jen začátek. „Co to, kruci…?!“ vyjekl tak hlasitě, že jeho slova ještě notnou chvíli rezonovala pod vysokým stropem koupelny, a překvapeně třeštil oči na dílo zkázy, které měl právě na svědomí. Ne že by předstíraných i zcela reálných pyrotechnických efektů nezažil na place víc než dost, ale aby mu modrozelený plamen vyšlehl přímo z koupelnové zásuvky, do které se právě pokusil zapojit nabíječku holicího strojku… to se mu tedy stalo prvně! A nebylo to vůbec příjemné! „To snad ne!“ Nerudně zíral na obláček štiplavého dýmu páchnoucího po spečené gumě, který jasně napovídal, že touhle věcičkou se v dohledné době nikdo neoholí, a vůbec nechápal, jak se mu mohlo podařit zničit dva elektronické přístroje během pouhých deseti minut. To snad byl nový celosvětový rekord, nebo co?! Báječné! Jen tak dál… Dneska vážně vstal levou nohou a teď byl parádně nahraný, protože s sebou na cesty náhradní holicí strojek vážně nevozil. A tudíž… bezmocně pohlédl na svůj odraz v zrcadle a zoufale se snažil sám sebe přesvědčit, že mu to strniště docela sluší. Bohužel… neslušelo! Ne že by ho občas nenosil, dokonce ho měl celkem rád (a jeho fanynky dle informací, které se donesly k jeho uchu, také), ale to chtělo trochu víc péče, než jen vstát z postele a kvůli své grandiózní nešikovnosti se neoholit. Nedbalé elegance nerovná se houmles styl, jak mu bylo doma vždy vštěpováno, a i když ho dnes jako první čekalo jen vystupování v rádiu, nemohl si dovolit vylézt z hotelu takhle! 

 

Po všech těch letech strávených v showbyznysu mu bylo nad slunce jasné, že venku před hotelem už několik hodin stepují houfy fanoušků i novinářů (koneckonců, pár jich tam bylo i včera v noci, kdy dorazili s Chrisem a Jeremym z klubu), a že každý jeden z nich je připravený začít zběsile mačkat spoušť fotoaparátu, jakmile se zjeví mezi dveřmi. Tutově tam na něj i jeho kolegu číhali a on opravdu nestál o to, aby jeho neupravený vzhled za chvíli obletěl celou zeměkouli. Sakra! Někdy ta média vážně nesnášel…

Nevrle odložil spálený strojek, a zatímco se oblékal do tmavých kalhot, bleděmodré košile s rozhalenkou a sportovního saka, horečně přemýšlel, co udělat. Volat na recepci o pomoc, na to nebyl čas, a holit kapesním nožem se fakt neuměl! Ledaže… No ovšem! bleskla mu hlavou spásná myšlenka, která mu mohla zachránit kůži i reputaci, a naštěstí k její realizaci stačilo jen sbalit vše potřebné a místo do haly zamířit o několik dveří dál (a modlit se, aby Chris už nestepoval v recepci).

A měl štěstí (poprvé toho podivného rána, které si s včerejškem v ničem nezadalo - a to se naivně domníval, že nic horšího, než setkání s psychopatickou fanynkou, ho už letos v San Diegu nemůže potkat), protože jeho naléhavé klepání na dveře číslo 603 přineslo kýžené ovoce.

„To jsi ty? Co tu děláš? Měli jsme se sejít v hale, ne?“ přivítal ho Chris překvapeně, pochopitelně již perfektně upravený a díky bohu i oholený (což u něj nebývalo pravidlem), a on se kolem něj co nejrychleji protáhl dovnitř. Nikdo sice nebyl v dohledu, ale i tak nechtěl riskovat, že ho někdo uvidí, jak ráno v sedm hodin tluče na dveře cizího hotelového pokoje.

„Já vím, ale potřebuju tvou pomoc!“

„Pomoc? Jakou? Doufám, že nějakou méně dramatickou, než včera večer,“ sondoval opatrně a dle vážného výrazu ve tváři nejspíš očekával nějakou jobovku srovnatelnou s včerejším nepovedeným flámem, ale Tom na něj naštěstí vybafl něco úplně jiného a mnohem méně závažného.

„Potřebuju půjčit holicí strojek!“

„Cože?“ vykulil nechápavě oči a vzápětí se neubránil úlevného pousmání. „Jenom? A já čekal přinejmenším asistenci při záchraně lidstva!“

„Podle mě je to docela závažné!“

„Holicí strojek? Hm, no jo, to je přímo jobovka! A jen tak mimochodem… Ty sis ho nezabalil, nebo co?“

„Zabalil, ale tak nějak... se mi rozbil. Vypálila se mi zásuvka v koupelně, a… Hele, to je fuk, půjčíš mi ho, nebo ne?“ Neměl chuť Chrisovi líčit své mizerné ráno a zbytečně ho tím otravovat, a jeho přítel pobaveně mávl rukou ke koupelně.

„No jasně, je na umyvadle. Teda… tak trochu.“

„Díky moc!“ Vystřelil do koupelny dřív, než mohl dokončit větu, a modlil se, aby nemusel znovu použít zásuvku. A jeho modlitby byly vyslyšeny, i když… ne tak, jak by si byl přál!

Ukázalo se totiž, že jeho kolega vlastní místo klasické moderní techniky cosi, co nejspíš lidé používali ještě ve středověku a co elektřinu vážně nepotřebovalo, a to byla pro něj i po tolika letech, co Chrise znal, vážně novinka. Na klasickou skládací břitvu se střenkou vykládanou stříbrem (jakou viděl naposledy, když natáčel jistý snímek z viktoriánské doby) by ho netipoval, a co hůř… vůbec netušil, jak si s takovým kusem historie poradit!

„Krucifix,“ obracel ten nešikovný předmět v ruce, ale netroufal si proti němu nic říct.

Darovanému koni na zuby nehleď a o půjčené břitvě s pekelně nabroušeným ostřím to platí dvojnásob! Jen kdyby… sakryš, jen kdyby přišel na to, jak se to otevírá! Lámal si hlavu nad tajemným mechanismem a současně se snažil nezapomínat, že je tlačí čas. „Hned jsem hotový a vyrazíme. Kolik nám ještě zbývá do začátku toho pořadu v rádiu?“ Nervózně hledal v koupelně hodiny, ale Chris byl zjevně v pohodě a nezdálo se, že by příliš pospíchal. A brzy se ukázalo proč…

„Buď v klidu, máme skoro hodinu, před chvilkou mi volali moderátoři, že nás posouvají. Ještě se stihneme stavit cestou někde na snídani, když tady v hotelu s námi nepočítali a pak už to nezvládneme. Chadwick říkal, že kousek odtud je výborný podnik…“ Opřel se o rám koupelnových dveří a s úsměvem pozoroval Toma, jak bojuje se stále zavřenou břitvou. „Chceš s tím pomoct, než si ufikneš prst?“ popíchl ho, když viděl, že je značně bezradný, a on k němu nasupeně napřáhl ruku s tím naleštěným nesmyslem. Dneska ráno nějak ztrácel svůj pověstný smysl pro humor…

 

„To bys byl neskonale laskav!“

„Tak ukaž, než jim tady zakrvácíš tu mramorovou podlahu. Stačí, že jsi hotelu tady vyrobil zakázku pro elektrikáře, uklízečku bys mohl nechat vyspat.“

„Ha, ha, vážně vtipné! Kdybys měl vybavení z jednadvacátého století, nebyl by problém. To do Austrálie ještě nedorazila elektřina, nebo co?“ vrátil mu jeho rýpání i s úroky, ale ve skutečnosti byl rád, že u něj nalezl azyl a nezištnou pomoc. Vážně to začínalo vypadat na souboj mezi ním a břitvou, přičemž břitva rozhodně vedla na body.

„Ale jo, dorazila už loni, takže neměj strach, až přijedeš na návštěvu, můžeš mi doma vypalovat zásuvky do aleluja. Ale tuhle břitvu jsem dostal od Elsy k narozeninám. Je to klasika.“

„Aha, tak to chápu. Dárky od manželek se neodmítají…“ zasmál se, sahajíc po holicí pěně (na kterou také nebyl zvyklý, ale rozhodně mu nenaháněla takový strach jako předmět, jímž kdysi disponovali sérioví vrazi), a raději se rozhodl vrátit zpět k pracovním záležitostem.

Přeci jen nechtěl působit nevděčně a hlavně dál rozebírat své dnešní průšvihy (a také ty včerejší, když na to přijde, ale o nich se naštěstí Chris už nezmiňoval, což vážně ocenil).

„A jen tak aby řeč nestála, proč nás odsouvají v tom rádiu? Myslel jsem, že trvali na téhle nesmyslné ranní hodině z nějakého vážného důvodu, když nás tahají z postele tak brzy. Zvlášť po flámu.“

„Nevím, prý mají nějakou mimořádnou relaci, nebo co. Něco o dopravě a počasí, nevím, ještě jsem napůl spal, když mi volali. Tobě nebrnkli?“ podivil se upřímně, protože mu bylo do telefonu sděleno, že jeho kolega bude také informován (to si pamatoval zcela zřetelně, ačkoliv jinak si vybavoval jen nesouvislé šumění, které zaznamenal přes nepříjemnou „pomejdanovou“ bolest hlavy), a Tom viditelně znervózněl. Málem už na tu nehodu s telefonem, který měl nyní bezpečně uložený v kapse saka, zapomněl.

„Nejspíš jo, ale bohužel se nedovolali. Rozbil… se mi mobil,“ přiznal neochotně a Chris zvědavě povytáhl obočí.

„Ehm, neříkal jsi, že to byl holicí strojek a koupelnová zásuvka?“

„No jo, ty taky, ale až pak.“

„Kdy pak?“ Začínal se v tom nějak ztrácet a Tom mu musel chtě nechtě vyklopit, jak báječně se mu dnes ráno vedlo (čímž ho pochopitelně nehorázně pobavil).

„Hm, tři mouchy jednou ranou, gratuluju. Koukám, že tu má někdo den blbec, a výjimečně to nejsem já!“

„Jo, „den blbec“, to je přesný termín,“ obrátil se zpět k zrcadlu a provedl další opatrný tah břitvou.

Hle, nebylo to tak složité, jak se obával. Vlastně… to fungovalo podobně jako klasické žiletky, kterými se ještě poměrně nedávno holil docela často!

„Tolik malérů jsem neměl, už ani nepamatuju, naposledy někdy na základní škole, a to ještě kdoví jestli! Ale řekl bych, že už mám vybráno, protože… AU! Do háje! No to snad ne!“ Zjevně při svém nadšení z toho, jak rychle na břitvu vyzrál, podcenil její ostrost a sněhobílá holicí pěna na jeho tváři se hbitě zbarvila do šarlatova, což vyvolalo v Chrisovi další uchechtnutí. Ne že by raněného přítele nelitoval, ale… tahle načasovaný gag aby pohledal i ve scénáři hodně zdařilé komedie (kterých už měl jako herec pár za sebou).

„Hm, tak bych řekl, že to s tím vybráním nebude tak žhavé, co?“ chechtal se jako puberťák i tehdy, když mu podával čistý ručník, a Tom se na něj za takové chování ani nemohl zlobit. Ono to… vážně bylo k popukání. Jen kdyby se to dělo někomu jinému!

„No, to asi fakt nebude. Kruci…“ snažil se zastavit krvácení z drobné, ale nečekaně hluboké ranky na bradě, ale nakonec mu pomohl až náplast, kterou mu Chris donesl z pokojové lékárničky (bohužel byla tak o tři čísla větší, než bylo třeba, a žádná subtilnější prý nebyla v dohledu). „Bezva, vypadám jak veterán z Vietnamu!“ stěžoval si, když chvatně dokončil holení, a konečně spolu bok po boku zamířili na chodbu, kde se mohl naposledy zkontrolovat v rozměrném nástěnném zrcadle, a už teď si dokázal živě představit ty všetečné dotazy novinářů (stejně jako tehdy, když se zranil na čele). Chris to však stále bral jako ohromnou legraci.

„Ještě že máme první na programu to rádio, viď? Tam tě alespoň nikdo neuvidí a nebude mě moct obvinit, že jsem ti dal po ránu pěstí,“ dobíral si ho celou cestu k výtahům a ani zdaleka netušil, co všechno je ještě čeká a že nějaké náplast na bradě bude brzy tím posledním, co by je mělo zajímat. Kdyby to byl tušil, nejspíš by se tak pobaveně neusmíval a rozhodně… by svému příteli nesvěřil tak zodpovědnou činnost, jako byl výběr a stisknutí příslušného výtahového tlačítka. Ale bohužel nevěděl nic. Zatím…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Doll of Revenge (6. kapitola):

1. Darkness přispěvatel
20.11.2015 [14:45]

DarknessJsem zvědavá jak na ten krásně rozbitý mobil zareaguje jeho sestra. Emoticon A to ráno bylo zajímavé. Emoticon
Čekala jsem celkem dlouho na to, až přibyde tahle kapitolka a nemohla jsem se dočkat. A tentokrát komentuju celkem brzy, konečně začínám mít tu správnou náladu na čtení! Emoticon
Těším se na další a kapitolu, prosím rychle! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!