OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Doll of Revenge (7. kapitola)



Doll of Revenge (7. kapitola)Michelina pomsta začíná pozvolna nabírat na obrátkách a Tom i všichni lidé kolem něj se mají rozhodně na co těšit. V tom nejhorším slova smyslu, pochopitelně...

Michele to ráno vstávala mnohem klidnější a vyrovnanější, než by se mohlo vzhledem k tomu, co včera večer prožila, zdát, a ani provoz pod okny jejího přepychově vybaveného hotelového pokoje, na který nebyla z New Orleans zvyklá (tam mohla pozorovat maximálně tak parníky), jí nemohl pokazit dobrou náladu a pocit zadostiučinění, které zažívala pokaždé, kdy si vybavila rafinovanost své pomsty. Dokonce se nezřízeně těšila na vše, co jí dnes a v nejbližších dnech čeká (nebo spíše co čeká jejího někdejšího idola), a ani v nejmenším se nestyděla za to, co provedla a jak se zachovala k někomu, koho tak moc obdivovala a milovala.

Její babička, jejíž hovor těsně po probouzení odmítla přijmout, by se na ni za to všechno, co měla na svědomí (a v čem hrály zásadní roli její netradiční schopnosti) jistě zlobila a spílala jí do nevděčných malých holek, které zneužívají svou moc, ale jí bylo ze srdce jedno, co by si o jejím chování, myslela. Její prapraprateta Marie by s tím, co udělala, určitě souhlasila (zvlášť když šlo primárně o její kouzlo, které selhalo a donutilo ji tak k mnohem drsnějšímu přístupu a zabroušení do vod temnější magie)! Ta nikdy neměla problém využít své dovednosti ke zkvalitnění svého života (a dosažení sebekontroverznějšího cíle), a proto ji také všichni v New Orleans uctívali a leželi jí u nohou.

Její teta byla skutečnou "královnou", ne jako její babička, která se zmohla jen na to, že od raného mládí vedla pochybný magický obchod určený spíše turistům (kteří si chtěli přivést z „města voodoo“ nějaký roztomilý talisman, jenž neměl s daným uměním nic společného), než skutečným praktikujícím čarodějkám. Ta zapšklá zlomená žena, která se ve své „magické kariéře“ nikdy nedostala dál, než ke čtení z ruky nebo karet (pochopitelně hlavně kvůli penězům, jež za to byli někteří návštěvníci ochotni zaplatit), jí opravdu neměla co mluvit do jejího života. Nebyla jako ona a tak hluboko nikdy nemínila klesnout!

Pro ni měl osud jistě v rukávu jiná esa a jedno z nich měla momentálně doslova na dosah ruky. Sice jinak, než si vysnila a než tolik dlouhých měsíců plánovala, ale… měla, a to bylo hlavní! Účel světí prostředky, jak se říká, a ona už od včerejšího večera nebyla tou ustrašenou, naivně zamilovanou holčičkou, která si idealizovala svého vysněného prince a věřila, že si zaslouží její lásku a ten nejněžnější možný přístup, jakého byla jako voodoo čarodějka schopná!

Teď už věděla, co od něj čekat, a přestože ji to velmi bolestivě zklamalo a jediné, na co dokázala momentálně myslet, byla pomsta, nebyla tak zlá, aby mu jednou (až bude žebrat, aby mu odpustila, což se zcela určitě stane) nedala druhou šanci.

Naopak, poskytne mu ji velmi ochotně a on jí za to bude vděčný, o to se včera postarala, a dnes… už mohla jen v klidu sedět a sklízet plody své práce, o nichž se jistě brzy dočte na internetu. Něco takového Tom totiž zcela určitě dlouho neutají, to jí bylo jasné, a pochopitelně nebyla daleko od pravdy…

-o-

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, jak sis mohl splést nulu s mínus dvojkou?“ lamentoval Chris zhruba půl hodiny poté, co s Tomem opustili jeho hotelový pokoj, a vůbec nechápal, jak mohlo dojít k tomu, že spolu už nejméně dvacet minut zmateně bloudili v suterénu hotelové budovy a cestou naráželi na nejrůznější technické zázemí, které ani jeden z nich nikdy netoužil vidět (prádelna ani kotelna na seznamu míst, jež si chtěli v San Diegu prohlédnout, vážně nefigurovaly). Ale jeho přítel žádnou vinu za to, že se místo ve zlatem a květinami zdobené hale ocitli právě zde, mezi všemi těmi trubkami a pavučinami, necítil…

„Já si nic nespletl, zmáčkl jsem nulu jako vždycky. Přísahám!“ bránil se důrazně, jasně si vzpomínajíc na chvíli, kdy se jeho prsty dotkly příslušného tlačítka opatřeného velkým tiskacím nápisem „RECEPCE“. Chris se však jen nedůvěřivě ušklíbl.

„No jasně, a proč jsme teda odjeli dvě patra pod zem, co?“

„To vážně netuším! Asi nějaký zkrat v obvodech.“

„V pětihvězdičkovém hotelu, jo? Tomu nevěřím!“ Připadalo mu absurdní, aby se něco takového stalo zrovna v době, kdy byl hotel každoročně nejvytíženější (a v jeho zdech byli ubytováni ti nejslavnější a nejprominentnější hosté), a znovu se zoufale rozhlédl, zda nespatří kýženou tabulku s nápisem „EXIT“.

Bohužel… tak pokrokovým vybavením tyto prostory, které nikdy neměl spatřit nikdo jiný, než správce a zaměstnanci hotelu, nedisponovaly. Do háje!

„Určitě jsi to popletl, tak si to přiznej. Nikdy není dokonalý. Ani ty, i když si to o tobě většina tvých skalních fanynek myslí,“ dodal o něco smířlivěji, protože rozhodně nechtěl svého přítele urazit (ačkoliv si nebyl jistý, zda to vůbec je v lidských silách, když ještě nikdy nepotkal nikoho, komu by se to povedlo), ale Tom stále trval na svém.

„Dokonalý sice vážně nejsem, to je, myslím, dnes ráno očividné, ale nic jsem nepopletl! Vždyť si to vem, kdyby to nebyla porucha, přece by se ta kabina neodmítla znovu rozjet. No ne?“ namítl celkem logicky a vážně mu nepřišlo normální, aby se po otevření dveří ve špatném patře zdviž zasekla a přestala spolupracovat (načež z ní byli nuceni neochotně vystoupit a vydat se hledat jinou cestu vzhůru), ale Chris nad tím jen nesoustředěně mávl rukou. Už to nechtěl řešit, chtěl zpátky mezi lidi! Začínalo mu to tady nahánět husí kůži, a to bylo vzhledem k jeho průbojné povaze co říct! Jak labyrint na Krétě, kde už fakt chyběl jen ten Minotaurus…

„To je fuk, radši mi pomoz najít nějakou cestu odtud! Víš, že na náš v hale čeká najatá ochranka, a pokud nedorazíme včas, začnou vyšilovat a zburcují celý hotel v domnění, že jsme byli minimálně uneseni nějakou teroristickou buňkou!“

„Já vím, ale co mám dělat? Vylézt na nejbližší strom a hledat světýlko! Na to sis měl spíš vzít Jeremyho, ten s tím má rozhodně víc zkušeností a včera byl do toho při hledání Gemmy celej žhavej…“ povzdychl si, narážejíc na „Jeníčka“, který teď nejspíš někde vysoko nad nimi vesele vyspával včerejší večer v baru a netušil, v jakém maléru se jeho přátelé ocitli, ale Chris jen znovu bezmocně rozhodil rukama. Další slibně vyhlížející chodba totiž končila místo schodištěm jen zamčenými dveřmi. Paráda! Copak tu budou bloumat tak dlouho, dokud oba nezemřou sešlostí věkem?

„Třeba by úplně stačilo zavolat pomoc! Já tu totiž nemám signál,“ stěžoval si s pohledem na displej svého obstarožního mobilního telefonu, který zdaleka nedosahoval kvality a možností Tomova smartphonu, a vůbec mu nedošlo, že ten jim dnes opravdu nepomůže…

„A čím mám asi tak volat, když mám v telefonu prasklinu jak Grant Cannon? Já můžu tak maximálně křičet o pomoc, a to pochybuju, že bude mít nějaký efekt!“

„A jo, ty nemáš ten mobil, viď?“

„Bohužel…“

„A víš, že mě to u tebe dneska ráno vůbec nepřekvapuje? Ty, i kdybys ho měl, tak by ses tutově nedovolal, protože by zrovna hurikán přerval dráty nebo zbloudilá raketa sestřelila příslušný komunikační satelit,“ popíchl ho ještě jednou, aby odlehčil situaci (přeci jen to nebylo zase tak vážné, aby kvůli tomu museli začít doopravdy panikařit), ale než se mohl dočkat nějaké reakce, za dalším ohybem spoře osvětlené chodby se konečně objevilo to, co hledali! „No sláva!“ Rozběhl se ke schodišti označeném tabulkou „POŽÁRNÍ“ a bylo mu ze srdce jedno, že to hlavní (vedoucí přímo do prvního suterénního patra s barem a wellnes zázemím a pak do recepce) se jim objevit nepodařilo (ve skutečnosti bylo hned za rohem od výtahu, ale to by nesměli suverénně vyrazit na druhou stranu).

Cesta přes skladiště za hotelovou kuchyní byla taky cesta, a přestože na ně kuchtíci a číšnici koukali trochu divně, hlavní bylo, že dorazili ke dvěma najatým bodyguardům, postávajícím v mramorem dlážděné hale hotelu (dřív než mohli začít aktivně řešit jejich zpoždění).

„Kde jste byli?“ vypadlo zaskočeně z mladšího z dvojice osobních strážců, když se objekty, jež měly dnes střežit, vynořily z úplně jiné strany, než očekávali, a na jejich výmluvu, že nefunguje výtah, jen nechápavě povytáhl obočí skryté za slunečními brýlemi.

„Ale vždyť… funguje?“ mávl mezitím jeho starší kolega k lesknoucím se dveřím výtahové kabiny, z níž se právě vyhrnul zástup lidí, a Chris se zatvářil vítězoslavně i pobaveně zároveň. Líbilo se mu, když měl pravdu a někdo jiný se mýlil (a v Tomově společnosti se mu to nestávalo tak často).

„Vidíš, já říkal, žes to zvoral! Páni, to by bylo sousto pro bulvár: „Slavný představitel Lokiho neumí jezdit výtahem!“ To jim snad sám prodám…“ chechtal se celou cestu k přistavenému vozu, který na ně čekal u chodníku, a Tom ho ani nemohl otevřeně okřiknout. Na to měli až příliš mnoho nevítaných diváků.

„Ha, ha ha, no tak jo. Dobře, jsem vinen a hluboce se za to omluvám. Vážně, mrzí mě to. Ale teď se, prosím tě, přestaň tak škodolibě křenit, nevidíš, kolik je tu fotografů?“ mávl rukou k hloučku lidí, kteří postávali přesně tam, co očekával (a okamžitě na ně zamířili hledáčky svých fotoaparátů), a přestože pořád nechápal, jak mohl být v kabině tak nepozorný (což se mu nikdy dřív nestalo), už to nechtěl dál řešit. Chtěl rozdat pár úsměvů do objektivů, zamávat několika nejvytrvalejším fanynkám, které se tlačily za bezpečností páskou na druhé straně ulice (a podle toho, jak vypadaly, zjevně chuděry nocovaly na chodníku, jen aby mohly na třicet sekund spatřit některou z ubytovaných hvězd), a vrhnout se do pracovního procesu, aby na celé tohle šílené ráno mohl konečně zapomenout, ale to mu jaksi nemělo být dopřáno…

Sled katastrof, které ho měly dnes potkat, zdaleka neskončil a další na sebe nenechala dlouho čekat. Vlastně… číhala hned u pronajatého BMW, vybaveného kouřovými skly, které je mělo dopravit před budovu rádia a jehož zadní dveře se pokusil elegantně otevřít. Dělal to za přísného dohledu novinářů i fanoušků už milionkrát a věděl přesně, jak na to, aby nedošlo k nějaké nehodě, jenže… dneska měl prostě ten Chrisem zmiňovaný „den blbec“ a nic mu nevycházelo tak, jak by si byl přál. A proto...

„Krucifix!“ vypadlo z něj už značně rozladěně, ale bohužel… kus stříbrné kliky, který mu zůstal v ruce (aniž by se dveře pohnuly byť o jediný milimetr), nikam nezmizel. Leskl se mu v prstech jako odlomený důkaz jeho pekelné smůly a nevypařil se ani ve chvíli, kdy prudce potřásl hlavou (doufajíc, že se mu to celé snad jen zdá). No to snad… Nevěřícně třeštil oči na tu zatracenou kovovou součástku, která se snad z běžného vozu ani nemohla samovolně uvolnit (alespoň nikdy o ničem podobném neslyšel), a Chris, který s nacvičeným úsměvem (věnovaným fotoaparátům i fanouškům) trpělivě čekal, až konečně zapluje dovnitř, nervózně přešlápl.

„Tak co je? Nastupuješ, nebo tu zapouštíš kořeny? Už mě začíná od té úsměvové křeče bolet pusa.“ Sklopil oči k jeho ruce, na kterou tak konsternovaně zíral, a… stejně jako jeho kolega, ani on nemohl uvěřit vlastním očím. „Pane bože, co to zase děláš?!“ zaúpěl tak nahlas, až sebou nejblíže stojící člen ochranky škubl, ale Tom jen zoufale zavrtěl hlavou.

„Já nic nedělám. No vážně! Přísahám! Prostě… prostě to upadlo!“

„Jak ti mohla upadnout klika od dveří u auta! To snad… ani nejde!“ uvažoval zjevně úplně stejně, jako před chvílí on sám, a na okamžik vůbec netušil, co by teď měli udělat. Upíraly se na ně desítky párů očí (a brzy to budou tisíce a miliony, až pořízené fotografie obletí celý svět), a to znamenalo, že… že se museli chovat přirozeně a nedělat rozruch. No tak! První pravidlo celebrit… nic není problém! Vzpamatoval se mnohem dřív než Tom a přinutil se začít uvažovat pragmaticky a vyhnout se dalším malérům…

Sice šlo jen o prkotinu, která by většinu lidí spíše pobavila, než znechutila, ale… jednu věc už se v showbyznysu naučil… Čím větší blbina, tím horší následky! Bůh ví, co by z jedné urvané kliky mohla médi stvořit za pikantní historku! Nafukování bublin jim šlo na výbornou a v nejhorším případě by se také mohlo za chvíli mezi fanoušky šeptat, že se s Tomem na ComicConu tak ztřískali, že zlikvidovali najaté auto! A to by jim vážně ještě scházelo… 

„Dělej jakoby nic!“ procedil proto skrze semknuté rty a co nejrychleji mu kliku odebral. „Hej, budeme potřebovat náhradní odvoz. Hned!“ houkl poté na mladíka z ochranky a znovu tak projevil svou autoritativní stránku, jíž na něm jeho přítel (který se zjevně stále ještě nevzpamatoval z toho, že si k rozbitému strojku a mobilu může rovnou připsati zbrusu nové BMW, jenž bylo bez funkčních dveří k ničemu), vždy veřejně obdivoval. Bylo mu totiž jasné, že autem, kterému nefungují jedny dveře, podle předpisů jet nemůžou. To by se pojišťovna té agentury pominula (zvlášť kdyby je, nedej bože, potkala nějaká nehoda, což nebylo dnes ráno, kdy šlo všechno na levačku už tak nějak z principu, vůbec vyloučené).

„Ovšem, ale… my… další auto nemáme. Všechna jsou už zabraná…“ koktal bodyguard omluvně a naštěstí se duchapřítomně postavil zády k přihlížejícím davům, čímž jim znemožnil, aby si v jeho tváři přečetli čirou beznaděj, kterou se Chris sám u sebe snažil maskovat dalším úsměvem.

„Tak zavolejte obyčejné taxi, proboha. Hlavně rychle!“ Vtiskl tomu druhému do ruky odlomenou kliku a zatvářil se tak velitelsky, že se mu ani jeden z nich neodvažoval vzepřít. S jeho úctyhodnou výškou a širokými rameny vypadal i v obyčejném tričku a bundě jako někdo, komu se neodmlouvá!

„Ovšem, jistě!“ vyrazil mladší z mužů jako střela zpět k hotelu a ten starší chvatně naskočil do vozu, který vzápětí zaparkoval v jedné z přilehlých uliček, a ihned se vrátil zpět ke svým svěřencům (kteří mu, i když se oba chovali velice mile a vstřícně, zjevně měli dát zabrat mnohem víc, než kdejaké rozcapené celebrity, s nimiž měl doposud tu čest).

„Fajn, a já jdu na chvíli naproti odvést pozornost od toho šílenství, co se tu děje,“ obrátil se Chris mezitím zpět k Tomovi, ale ten se konečně vzpamatoval natolik, aby byl schopen ocenit jeho iniciativu, a vděčně na něj pohlédl. Nemít ho vedle sebe… nejspíš by ze sebe právě udělala v očích veřejnosti totálního pitomce!

„Díky moc a… hrozně se omlouvám!“

„To nic.“

„Ale jo, jsem idiot! A k těm fanouškům půjdu s tebou a klidně jim do očí řeknu, jaký jsem nešika,“ chystal se vyrazit k silnici, aby se mu alespoň nějak odvděčil, ale Chris ho popadl za rukáv tak prudce, až zavrávoral.

„Hlavně to NE!“

„Proč ne?“ znělo to jako od malého zoufalého kluka, kterému právě starší bratr zakázal jít na zmrzlinu (byť byl ve skutečnosti z nich dvou tím starším právě on), ale nebylo mu to nic platné. Chris ho totiž přes tu zpropadenou silnici (na které by ho určitě něco srazilo, a to i v případě, že by byla na obou koncích uzavřená a rozkopaná) pustit odmítal, a měl k tomu velmi dobrý důvod!

„Protože mám hrůzu z toho, co zase provedeš!“ snažil se znít spíš omluvně, než rozzlobeně, ale Tom se zatvářil, jako by mu právě uštědřil facku.

„Ale já to přeci nedělám schválně, proboha!“

„Já vím, kámo, ale to tak nějak vyjde nastejno. Takže víš co… běž zpátky dovnitř, tam si sedni do recepce, s nikým nemluv, nic nedělej a zkus se dát dohromady. Platí?“ stiskl mu povzbudivě předloktí a přinutil se k dalšímu bezstarostnému úsměvu, který už ale zdaleka nebyl tak přirozený jako před chvílí, kdy mu to, co se dělo, vážně přišlo vtipné.

Teď už mu to připadalo spíš otravné (a krajně podezřelé), i když se kvůli tomu prostě nedokázal na svého přítele zlobit (nejspíš za to vážně nemohl a vypadal tak zbědovaně, jako by měl na svědomí i ozonovou díru).

„Já jim řeknu, že sis něco zapomněl na pokoji, co ty na to?“

„No dobře, ale…“ váhavě těkal pohledem mezi skupinou fanoušků a jeho tváří, ale žádného smilování se nedočkal.

„Žádné ale. Alespoň to neskončí jako včera s tou černoškou. A navíc… Buď realista! Ještě bys tam nějakou tu ječící holku při dávání autogramů nedopatřením zmrzačil, a do konce života bys jí pak splácel tučný bolestný. No fakt, ty bys byl schopnej jí dneska ráno třeba, co já vím… probodnout tepnu propiskou!“ Mělo to vyznít jako vtip, ale bohužel… v kontextu celé situace se to zdálo natolik reálné, že se Tom celý otřásl hrůzou. To by vážně nerad! To včera mu bohatě stačilo…

„Nejspíš máš pravdu, počkám uvnitř. A slibuju, že se zkusím nějak zklidnit.“ Se sklopenou hlavou se odloudal zpět do recepce, kde se (velmi opatrně a obezřetně) usadil do jednoho z nepohodlných proutěných křesílek a skrze prosklené vstupní dveře po očku pozoroval Chrise, jak naproti přes ulici, v doprovodu staršího z ochrankářů, rozdává autogramy a s úsměvem rozmlouvá se svými růžovolícími fanynkami.

A docela… mu to ranní povyražení záviděl! Sice by se mohlo zdát, že ho ty davy pištících puberťaček (i mnohem starších ročníků, když na to přijde), skandujících jeho jméno prakticky na všech akcích, které v posledních letech navštívil, musí unavovat, a lhal by, kdyby tvrdil, že to tak občas není, ale dneska by dal cokoliv za to, kdyby se mohl ke svému příteli připojit a chovat se tak jako obvykle (i po tom, co ohledně své slávy zažil včera).

Dnešní ráno bylo vážně… podivné! A on se nemohl zbavit nepříjemné mrazení v zádech, jehož původ mu bohužel unikal (jako by měl permanentně v patách větrák, foukající na něj ledový arktický vzduch). Nejspíš šlo o cosi, skryté někde hluboko v jeho podvědomí, protože to nedokázal ani při největším soustředění odhalit, a neklid, který se ho díky tomu zmocnil, mu vůbec nebyl po chuti. Měl by se uklidnit a sebrat, jak mu doporučil Chris, a ne se ještě víc nervovat.

No tak… o nic přeci nešlo, jen vstal dneska ráno špatnou nohou, to se někdy stane. Když se přestane chovat zbrkle a bude o tom, co dělá, víc přemýšlet (tak jako celých těch uplynulých pětatřicet let svého života), určitě se to všechno srovná a vrátí do normálu. Však… co horšího se mu mohlo ještě stát? Už stihl rozbít a pokazit, co mohl (dokonce se i sám zranil), tak čeho se má ještě bát? Meteorit mu snad na hlavu nespadne, takže není proč se zbytečně stresovat. Hlavně klídek… opakoval si v duchu tak dlouho, dokud se k němu nepřipojil mladší osobní strážce a následně se před hotelem neobjevil taxík, který měl nahradit poničené BMW. Vypadal docela ošuntěle, což byl jeden z důvodů, proč si raději nechal dveře otevřít svým bodyguardem (přeci jen mu přišlo reálnější, že poškodí takovou starou káru, než fungl nového bavoráka), a když se pohodlně usadil na zadním sedadle, cítil se o něco líp.

 

Dokonce mu ani nevadilo, že když se k němu po chvíli připojil i Chris, byli nuceni se mladšího člena ochranky vzdát (dozadu k nim si sednout odmítal, protože by tam byli příliš namačkaní, a na přední sedadlo se vešel jen jeden), a připadalo mu, že ta zatracená smůla, která ho od probuzení pronásledovala, je konečně pryč. Ach, kdyby jen věděl, jak moc se mýlí…

-o-

Michele seděla pohodlně stulená na pohovce ve svém hotelovém pokoji, kam se hned po snídani servírované na pokoj přesunula, a s polštářem v náručí pozorovala svou novou voskovou voodoo panenku, ležící na konferenčním stolku uprostřed kruhu ze soli a bylinek. Její magie, s jejíž pomocí včera tento předmět aktivovala, zjevně fungovala, to cítila až sem, aniž by se musela panenky dotknout, a její škodolibý úsměv se ve chvíli, kdy voskový panáček, propíchaný špendlíky, vyslal další energetický šíp kamsi do éteru, ještě rozšířil. Věděla, kdo je cílem toho výpadu, a věděla i to, že je to pro něj stále celé jen začátek.

Ještě před pár dny by rozcupovala na kusy (a to nikoliv jen obrazně) každého, kdo by jen pomyslel na to, že jejímu miláčkovi ublíží, ale po tom, co jí včera provedl a jak se choval k dívce, kterou měl bezmezně milovat… si trochu toho příkoří rozhodně zasloužil! A možná nejen trochu. Možná mnohem víc než to! A víc a víc a víc… dokud se za ní nepřiplazí s prosíkem, jako ta puberťačka, jejíž platinový lístek na ComicCon nyní ležel roztrhaný v nedalekém odpadkovém koši (už ho k ničemu nepotřebovala a stejně nevěřila, že by ji ochranka objektu po včerejšku pustila dovnitř).

Bude… škemrat, aby z něj sejmula svou kletbu, a ještě rád jí splní každičké přání, které před ním vysloví. Bude ji milovat… musí! Jinak bude trpět jako zvíře a už nikdy nepozná, jaké to je mít klid a cítit se v bezpečí. Její moc, zděděná po neworleanské královně a zakladatelce voodoo kultu byla natolik obrovská, že by mu s ní hravě zvládla škodit až do konce života, ale byla si stoprocentně jistá, že tak dlouho nebude třeba ho mučit.

Však on dostane rozum, jen co pozná, jaké to je cítit najednou bolest, hrůzu i beznaděj, což byly emoce, které si ona včera užila měrou vrchovatou! Bude ji na rukou nosit a milovat věrně a nezlomně, už jen proto, že bude mít hrůzu z toho, co by mu mohla udělat, kdyby se zachoval tak, jak by se jí nelíbilo (a každý, kdo tvrdí, že takový vynucený cit nemá smysl, ať jde do háje, protože neví, jaké to je milovat někoho, kdo o vás nestojí).

Mohla… cokoliv a byla připravená mu to předvést, ale na to byl ještě čas. Pomalé zvyšování dávek její promyšlené pomsty byla nejsnadnější cesta k vítězství, to už si vyzkoušela v minulosti mnohokrát, a vybalit vše na rovinu nemělo ten správný drajv.

Jen ať se její milovaný princ ještě chvíli přesvědčuje, že o nic nejde (o to horší pak bude procitnutí do reality). Znovu se pousmála a spokojeně sáhla po sklence s červeným vínem, které si hned po ránu nalila. Ona měla času dost a trpělivosti… ještě víc!

-o-

„Tak kam to bude, pánové?“ zajímal se nadšeně postarší taxikář, kterého by dnes ráno při ochodu do práce ani omylem nenapadlo, že namísto turistů, kteří touhle dobou každoročně tvořili až devadesát procent jeho zákazníků, poveze dvě hollywoodské hvězdy, ale dvojice mladých mužů na zadním sedadle mu odpovědět nestihla. Slova se totiž chopil přísně vyhlížející bodyguard, usazený na sedadle spolujezdce, a tvářil se u toho, jako by žvýkal šťovík (a jen těžko se mu mohl někdo divit, když právě přišel o kolegu a ještě musel přesedlat z pohodlného bavoráka do nějakého nanicovatého starého forda, které vypadal, že přesluhuje minimálně stejně dlouho, jako jeho majitel).

„Potřebujeme do rádia,“ začal profesionálně odtažitým hlasem, kterým by se daly brousit diamanty, a v mžiku z rukávu vysypal adresu, kterou taxikář naštěstí velmi dobře znal. Bylo to zhruba dvacet minut cesty odtud (pokud tedy nedojde k nějakým dopravním zácpám, které byly tady v San Diegu na denním pořádku, ale v tuto denní dobu snad nehrozily), a cesta nebyla nijak náročná ani komplikovaná. Zkrátka běžná rutina… až na ty významné cestující.

„Ovšem, do půl hodiny jsme tam, takže si, prosím, zapněte pásy a vyrážíme,“ snažil se i nadále udržet dobrou náladu a pocit výjimečnosti, který mu ten otravný kravaťák málem pokazil, a Chris s Tomem mu za to byli docela vděční. Po tom všem, co je dnes ráno už stihlo potkat, nějaký ten optimismus rozhodně ocenili.

„Ovšem, hned to bude,“ chopili se oba svorně bezpečnostních pásů, které vzhledem ke stáří, výbavě i technickému stavu vozu neskýtaly příliš pohodlí (o dělených, anatomicky tvarovaných zadních sedadlech si mohlo tohle auto nechat teda tak zdát), ale to naneštěstí nebyl jediný problém, který se vzápětí vyskytl…

Zatímco na Chrisově straně vozu bylo vše v pořádku a jeho přezka na pásu bez trucování zapadla na správné místo, té Tomově se do toho vůbec nechtělo. Dělala docela slušné drahoty a neustále tvrdohlavě vyklouzávala ze zádržného mechanismu, do něhož bylo nutné ji zacvaknout.

„Ale no tak!“ zašeptal nervózně, protože mu bylo jasné, že se čeká jen a jen na něj, a důrazným škubnutím se pokusil tenhle neposlušný „technický zázrak“, se kterým vážně neměl čas ani náladu se potýkat, nějak usměrnit. Bohužel… však neodhadl svou sílu (nebo spíše podcenil stáří a chatrnost bezpečnostního pásu), a než se nadál… přezka mu zůstala v ruce úplně stejně, jako před chvílí ta zatracená klika od BMW (načež zbytek bezpečnostního pásu se s rámusem navinul zpět a upozornil tak celý vůz na to, že už ZASE něco pokazil). „To snad ne!“ vypadlo z něj nevěřícně, když si uvědomil, že si právě na své trestuhodně se rozrůstající konto, může připsat další poničený vůz a připadalo mu, že se celý svět kolem něj zbláznil. Mobil, holicí strojek i zásuvka by se daly omluvit a výtah a BMW horko těžko také, ale tohle? Tohle… to už vážně znělo jako nějaký hodně špatný vtip, ze kterého Chris vedle něj málem dostal infarkt.

„Kristepane, co zase blbneš! To si snad už děláš ze mě legraci! Opravdu jsi ten pás urval? Vážně?“ zpražil ho tak naštvaně, až sebou řidič poplašeně škubl a zmateně pátral ve zpětném zrcátku po důvodu takového drsného chování (zvlášť od někoho, kdo vypadal na první pohled tak sympaticky jako Chris), a Tom se chudák celý zachvěl hrůzou. Nebyl zvyklý, aby s ním jeho přítel jednal takhle, zvlášť když… si to přeci nezasloužil!

Tohle všechno, to, to… byla vážně noční můra a pro někoho, kdo neměl ve zvyku dělat rozruch a být středem negativní pozornosti (což byl rozhodně jeho případ), by se dala použít i mnohem ostřejší slova. Spíš možná… peklo! Ano, to bylo to pravé…

„Já… já nechtěl, opravdu. Prostě to… upadlo!“

„No jo, já vím, jako ta klika, co?!“

„Jo! Nic jsem s tím… nedělal! Ale omlouvám se! Strašně mě to mrzí!,“ koktal zmučeně a Chrisovi stačil jediný hlubší pohled do jeho zoufalých očí, aby ho ten výbuch vzteku, který ho potkával jen zřídka, zase rychle přešel. Ten chudák za to vážně nemohl a křičet na něj to bylo jako… řvát na bezbranné dítě, kterému se porouchala tříkolka!

„No jo, dobře, promiň. Vím… Hele, já vím, že to neděláš naschvál, jen… Ale to je fuk. Spíš by ses měl omluvit někomu jinému, než mně. Moje auto jsi nezničil. Teda zatím…“ kývl smířlivě hlavou směrem k volantu a Tom své neslušné zaváhání ihned překotně napravil.

„Jistě, já… vážně je mi to moc líto, pane,“ naklonil se k řidiči a nasadil ten nejprovinilejší štěněcí výraz, kterého byl schopen. „Všechno vám to zaplatím, přísahám! Stačí se ozvat na tohle číslo a všechno se vyřeší,“ vtiskl šokovanému staříkovi do ruky utrženou přezku i s vizitkou svého manažera, který, jak doufal, obstará vše potřebné, a chudák řidič se zmohl jen na prkenné pokývání hlavou.  

Že nemá vůz ve špičkové formě, to věděl, ale pásy přeci pravidelně kontroloval, tak jak… nechápal, jak se mu zrovna před tak významnými pasažéry mohlo stát něco takového, a cítil se tak trapně a provinile, že Tomovy omluvy co nejrychleji odbyl s tím, že se nic neděje a že žádná finanční kompenzace nebude nutná, a raději co nejrychleji nastartoval své auto. 

 

Během rekordních pěti minut se jeho nadšení z kontaktu s hereckou smetánkou změnilo v touhu mít tohle nevděčné ryto co nejdřív z krku a ve jménu takového přesvědčení (a s přihlédnutím k netrpělivému výrazu bodyguarda po jeho boku) bez dalšího otálení dupl na plyn a vyrazil na cestu k sídlu rádia.

Netuše, že právě udělal jako řidič, zodpovědný za všechny přepravované osoby, jistou zásadní bezpečností chybu, které bude litovat nejen on, ale i všichni jeho cestující… Zvláště jeden z nich!


Omlouvám se za dlouhou pauzu mezi kapitolami, měla jsem nějaké problémy doma, ale vše se vyřešilo k mé spokojenosti (snad), a proto jsem zpět a budu se snažit přidávat pravidelně a s menšími rozestupy. A moc děkuji, že mé výtvory čtete a komentujete!!!


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Doll of Revenge (7. kapitola):

1. Darkness přispěvatel
08.12.2015 [20:36]

DarknessTo je přeci samozřejmost, že si to někdo čte. Já jsem velice ráda, že vůbec píšeš tuhle nádhernou povídku! Emoticon Rozhodně piš dál...
Tom má vážně "den blbec"... Přestala jsem počítat co všechno pokazil. Ano já vím, že za to nemůže. Emoticon
Kapitolka je nádherná, konečně jsi ji přidala, a jsem ráda že se ty problémy vyřešily. Těším se na pokračování! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!