OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dvě strany téže mince - 12. kapitola - Cizí

19.07.2011 (17:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 14× • zobrazeno 3193×

12. kapitola - Cizí

Ozvalo se nesmělé ťukání na dveře. Druhé po několika hodinách. Do pokoje dopadl tenoučký proužek světla. „Katie?“

„Hm?“ odpověděla jsem Eleně. Stejně jako když tu byla naposledy.

„Je tu Damon,“ oznámila mi.

„Nechci s ním mluvit,“ zamumlala jsem.

„Mám potom přijít?“ zeptala se.

Zakývala jsem hlavou a potom mi došlo, že to v tom šeru nemohla vidět. „Prosím,“ šeptla jsem.

Dveře zůstaly pootevřené.

„Nechce tě vidět,“ oznamovala mu.

„Pochopila to špatně, Eleno,“ snažil se vysvětlovat.

„Ať to pochopila, jak chce, Damone, zřejmě ji to ranilo. Nech ji být,“ odpověděla mu a já byla hrozně ráda za ten nepříjemný tón, který na něj použila.

Damon syknul. „Nech ji být,“ parodoval mou sestru ironicky. „Když si to nechce nechat vysvětlit.“

„Nejspíš ne,“ řekla přehnaně mile a moje rty cukly v náznaku úsměvu. „A ani bych se nedivila, kdyby to pochopila správně.“

„Nemyslel jsem -“

Skočila mu do řeči: „Ty nemyslíš nikdy.“ Svatá pravda, sestřičko. Přála bych si vidět jeho výraz. Fakt.

Pohrdavě zasupěl. „Vyřiď -“

Elena třískla vchodovými dveřmi. Ať už chtěl pan Dokonalý říct cokoliv, neměl šanci.

Za chvíli si sedla vedle mě. „Já prostě nevím, kde je pravda. Nechápu to,“ zašeptala jsem.

„On je těžko čitelný,“ usmála se.

Ušklíbla jsem se. „Vážně jsem se snažila. Myslela jsem, že ho chápu. Že všechno, co dělá, má důvod. Ale tohle? Uvěřila jsem mu, že se můžeme přátelit. A teď to postrádá smysl, El.“

Možná si říkáte, proč tak vyvádím, že ano? Vždyť jsem to tady hlavně já, kdo s ním manipuluje a lže mu.

Jak se to říká?

Co nechceš, aby ti dělali druzí, nedělej ty jim?

Takže… „Mám, co jsem chtěla, Eleno,“ šeptla jsem.

Zamračila se. „Jak to myslíš?“

„Co když jsem vážně jako ona?“ vyhrkla jsem a do očí se mi začaly hrnout slzy.

„To není pravda!“ ozvala se pohoršeně a objala mě kolem ramen.

„Měl pravdu, Eleno. Má ji pořád. Jsem jako ona. A nemůžu s tím nic udělat,“ schoulila jsem se do klubíčka.

Konejšivě mě hladila po zádech a nechala mě plakat. Věděla, že nemá smysl mi to rozmlouvat. Neposlouchala bych ji. Bylo jí jasné, že musí čekat na vhodnější chvíli – teď tu pro mě jenom mohla být. A já jí za to byla vděčná. Nesmírně vděčná.

A znovu jsem pocítila výčitku svědomí. Té neupřímnosti.

Když jsem teď s Isobel skončila, neměla bych to Eleně všechno říct?

Přestala bych lhát a věci by se vrátily do normálu…

Ale co když… Ne, nechám si to ještě chvíli pro sebe. Když se do týdne nic nestane, povím jí to. Měla jsem nutkání všechno vyhrknout a zbavit se těch tíživých věcí – ale znala jsem naši matku. Znala jsem Katherine.

A nehodlala jsem nic riskovat.

Najednou se Elena zvedla z postele a klekla si ke zdi. „Ty…“

„Nech to být,“ zahuhlala jsem, když začala sbírat kousky mobilního telefonu.

„Proč jsi to udělala?“ nechápala.

„Asi jsem měla pocit, že se tím všechno vyřeší,“ pokrčila jsem rameny.

Shovívavě se na mě usmála. „Měla by sis odpočinout, Katie. Ráno moudřejší večera.“

„Dobrou noc,“ snaživě jsem se pokusila napodobit něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo úsměv. „A děkuju, El.“

„Kdykoliv, sestřičko. Dobrou noc,“ rozloučila se a za pár vteřin byla pryč.

Vylezla jsem z peřin a šla se nadýchat trošky čerstvého vzduchu k oknu.

Panty zavrzaly znovu. „Kathy? Můžu dál?“ Poznala jsem Stefanův hlas a otočila se k němu.

Založila jsem si ruce na prsou. „Co tady chceš? Jestli jsi přišel s otravným ,Já ti to říkal´nebo ,Měl jsem pravdu´, tak můžeš zase jít.“

Po tváři mu přeběhl pobavený úsměv.

„Nechtěla jsem tě rozesmát. Já to nemyslela jako vtip,“ pokračovala jsem popuzeně.

„Mluvil jsem s Damonem,“ řekl najednou.

„No a? Pohádali jste se? Poprali jste se? Leží někde mrtvý v příkopu u silnice? Jestli ne, tak nejsi posel dobrých zpráv a víš, kudy se jde ven,“ ušklíbla jsem se.

„Vyříkali jsme si spoustu věcí a taky jsme se trochu poprali,“ zazubil se, „ale nikdo z nás není mrtvý. Vysvětlil mi dnešek, vysvětlil mi tebe.“

„Nechci to slyšet od tebe, chápeš?“ namítla jsem.

„Tak proč ho nechceš pustit dovnitř?“ zeptal se.

Stiskla jsem rty k sobě. „Máš pravdu,“ povzdechla jsem si. „Nevím, asi… jsem ještě moc vytočená.“

„Víš,“ uculil se, „nechci být otrava, protože si myslím, že bychom spolu my dva mohli vycházet – ale v tomhle jste si s Damonem tak podobní.“

„Fajn,“ rozhodila jsem rukama, „on neustoupí. Já taky ne. Stejně je lepší, že už mu nebudu pomáhat otevírat hrobku, kterou jsme stejně chtěli nechat zavřenou, nemám pravdu?“

„Ne, správně by bylo lepší, kdybys pochopila, že ti na přátelství s ním záleží – a pomohla mu hrobku otevřít,“ zašeptal.

„Cože?“ vykřikla jsem a pak si připlácla dlaň na ústa. Zírala jsem na něj s vykulenýma očima. To fakt myslí vážně?

„Napadlo mě to, když jsem ho dneska poslouchal. Když mu dáme Katherine, odejde s ní a v Mystic Falls bude zase k žití,“ pousmál se.

„Tak to teda ne!“ vyhrkla jsem, než jsem se stačila zarazit. „To mu nemůžeš ani náhodou dovolit!“

„Proč ne?“ nechápal.

„Copak tě jeden jediný rozhovor s tvým starším bratrem přiměl změnit názor? Já chápu, že ti na něm možná teď záleží o trochu víc – ale připomeň si, prosím, všechna rizika, Stefane,“ promluvila jsem.

Chvíli mlčel. „Možná máš pravdu.“

„Jistěže ji mám,“ protočila jsem oči a usmála se. „Damon to bude muset časem taky pochopit.“

„Jen aby, Katie,“ opětoval mi úsměv.

„Promiň, že jsem se k tobě chovala nepříjemně,“ omluvila jsem se.

„Neříkám, že se někdy nechovám jako vůl. Koneckonců jsme s Damonem bratři,“ zašklebil se a já se rozesmála.

„Díky, Stefane.“

„Nemáš zač. Asi už bych měl jít. Přeju hezké sny,“ rozloučil se.

„Dobrou,“ mávla jsem za jeho mizejícími zády.

Jeho návštěva měla více než jasný důvod. Chtěl, abych nad vším přemýšlela – něco naznačoval. Co znamená to Damonovo: Špatně chápeš. Já to tak nemyslel?

Vážně mi pan Dokonalý nechtěl vnuknout ty myšlenky?

Křivdila jsem mu?

Zírala jsem znovu z okna, na letní oblohu, která byla posetá nejmíň milionem hvězd. Třpytily se, ale přesto byly chladné, vzdálené. Cizí.

Stejně jako já v tomhle městě. A nezáleželo na tom, kolik času jsem tu strávila. Kolikrát se mi snažila Caroline někoho dohodit, kolikrát se Bonnie rozesmála, když jsme se s Damonem hádali na veřejnosti, kolikrát jsem si povídala s Elenou dlouho do noci… Jeremyho bratrské pošťuchování, Jenna, Stefan, Matt, Tyler i Damon… Byli to Elenini přátelé, mezi které jsem se dostala. Možná, že mě brali, že mě měli dokonce i docela rádi. Já je taky, to nepopírám. Ale to já tady byla ten cizinec, ta nová.

Opět se ozvalo zaklepání na dveře. Co se zase děje? „Dále,“ vyzvala jsem čekajícího.

Dovnitř vpadnul Jeremy jako velká voda. Byl trochu zadýchaný, jako kdyby právě vyběhl schody. A jestli tipuju správně – určitě to udělal. „Elena by byla ráda, kdybys přišla dolů,“ vypálil na mě.

Zmateně jsem se na něj podívala. „Stalo se něco?“

Jen zakýval rychle hlavou a otočil se, aby znovu seběhl do přízemí. Vydala jsem se za ním.

„Eleno, co se to -“ začala jsem hned pokládat otázku, ale zarazila jsem se. Přede mnou stál světlovlasý muž, mírně se usmíval – jako kdyby věděl naprosto všechno. Elenin rozzlobený výraz mě zarazil.

Muž si prohrábl vlasy, upoutal mě jeho prsten na levé ruce. Masivní, už od pohledu velice starý.

„Eleno, je mi líto, ale já s ním v jedné místnosti nebudu,“ zamračila se Jenna, probodla ho pohledem a protáhla se kolem mě. „Až odjede, přijď pro mě, prosím,“ dodala ještě a pak jsem ji slyšela vybíhat do patra. Bouchly dveře. Někdo převzal můj zlozvyk, vida.

„Katie,“ nadechla se Elena. „Tohle je John, náš otec.“

Měla jsem co dělat, abych nevykulila oči. „Pane Bože,“ vydechla jsem.

„Chtěl tě poznat,“ procedila skrz sevřené rty.

Koukala jsem na něj. Odhadovala ho. „Tak jestli už se vynadíval dost,“ prohlašovala zrovna moje prořízlá pusa, „ví, kudy může odejít, ne?“

„To doufám,“ přidala se ke mně Elena.

„Zůstanu tu pár dní,“ odpověděl, jako kdyby nás dvě absolutně neslyšel.

„Myslím,“ zamračila jsem se na něj, „že tady nejste vítán.“

„Nikam se nechystám,“ prohlásil a přešel do obývacího pokoje.

Viděla jsem, jak Elena sevřela dlaně v pěst. Položila jsem jí ruku na rameno. „Běž za Stefanem,“ zašeptala jsem. „Asi se nám ho odtud stejně nepovede vyhnat.“

Vděčně se na mě podívala. „Díky.“

„Klidně jeďte pryč. Zkusím s ním promluvit a budu moc milá,“ zazubila jsem se.

Tlumeně se zasmála. „Buď nejmilejší, jak jen dokážeš být.“

„To se neboj,“ přisvědčila jsem.

Krátce mě objala a jelikož Stefan slyší naprosto všechno, už na ni čekal. Za chvíli byli pryč a já slyšela startovat auto.

Opatrně jsem přišla k Johnovi. Čekal na mě. „Nepřijel si, abys mě poznal. Co tě sem přivedlo?“

„Vím, proč jsi tady,“ sdělil mi šeptem. „Byl jsem v kontaktu s Isobel. Jsem tady, abych ti pomohl udržet zavřenou hrobku.“

„Já jsem s ní ale skončila, Johne,“ odsekla jsem. „Jsem tady, protože tady chci být. A je jen na Damonovi, co udělá s tím vším.“

V očích mu zaplála nenávist, jakmile jsem zmínila pana Dokonalého. „S ní nemůžeš skončit, Katie. Je to tvoje matka. Jsme tu kvůli Katherine.“

„Nikdo nebude rozhodovat o tom, co jsem a za jaký tým budu v příští sezóně kopat,“ zasyčela jsem na něj. „Jen já sama budu dělat rozhodnutí. A jestli si myslíš, že se budeš chvíli chovat jako otec, máš smůlu. Oba jste najednou takoví starostliví rodiče, že?“ pronesla jsem jízlivě.

„Kathy,“ oslovil mě.

Nenechala jsem ho promluvit dál. „Zkazili jste si to. Oba. Před sedmnácti lety, když jste mě nechali na zápraží opatrovny. Teď jsem na tahu já. A ty by ses měl co nejdřív zdekovat. Díky upírům jsem se naučila zacházet s ostrými předměty a věř, že bys byl mezi prvními, kdo by si něco takového zasloužil!“

„Musíš nás poslouchat,“ snažil se namítat.

„Já už tady nemusím nic, copak to nechápeš?“ ušklíbla jsem se.

„Takže Kat měla pravdu,“ zašeptal.

„Cože?“ probodla jsem ho pohledem.

„Zamilovala ses do něj, nemám pravdu? Damon Salvatore ti zamotal hlavu, stejně jako jeho bratr tvojí sestře…“ najednou byl nepříjemný.

A ačkoliv jsem se chtěla vztekat, protože k tomuhle závěru tu ve městě pomalu docházel úplně každý – to mám z toho, že se z Damona stal můj kamarád -, jsem byla překvapivě klidná. A naprosto chladná. „I kdyby ano, jak jsem řekla… do mých a ani Eleniných vztahů ti nic není.“

Popadl mě za ramena a zatřásl se mnou. „Prober se, Katie. Jsou to upíři. Monstra.“

„Ale mají mnohem čistější duši než ty,“ reagovala jsem naprosto vážně. Možná proto, že mi to přišlo jako pravda. V Damonovi bylo rozhodně víc dobrého než v Johnovi. Teď bych si na to vsadila cokoliv.

Najednou mi přiletěla facka. „Nebuď drzá,“ osopil se na mě.

Okamžitě jsem mu ji vrazila zpátky. „A ty se nechovej jako otec. Nemáš na to. A nikdy tě poslouchat nebudu. Za tím si stojím.“ Otočila jsem se na podpatku. „A Damon je jenom můj nejlepší přítel, abys věděl,“ utrousila jsem přes rameno. „Katherine se spletla.“

…

Přes parapet se vyhoupla temná postava, téměř nehlučně se její nohy dotkly podlahy. Rozhlédla se po místnosti, ale oči se jí zastavily na spící dívce.

Vetřelec se usmál. Konečně spí, pomyslel si.

Děkuju Vám za komentáře k předešlým kapitolám, strašně mě potěšily a pevně doufám, že se Vám líbil i tenhle díl. =) Ještě jednou velké díky! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 12. kapitola - Cizí: