OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dvě strany téže mince - 17. kapitola 2/2 - Společná noc

22.08.2011 (13:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 13× • zobrazeno 3476×

17. kapitola – 2. část – Společná noc

Při jedné otočce jsem koutkem oka zachytila pohyb a pak Damonovo „Dovolíš?“ směrem k Tylerovi. Ten jen pokrčil rameny, usmál se na mě a já skončila v náruči pana Dokonalého.

„Co to má znamenat?“ zavrčela jsem na něj.

„Tančíme?“ zeptal se. „A navíc si s Lockwoodem byla už příliš dlouho. Jsou tu i jiní.“ Obratně mě zaklonil a přitáhl si mě zpátky, blíž než předtím.

„Přestává se to tanci podobat,“ namítla jsem, když jeho dlaň sklouzla z lopatek na můj bok.

Nevšímal si mých připomínek. „Rudá je pryč?“

„Do toho ti nic není,“ šlehla jsem po něm pohledem.

„To nevadí,“ zašeptal, „stejně mám tvoje rty radši takhle.“ Lehce a překvapivě rychle se jich dotkl prstem a zase ruku vrátil zpátky.

„Jsi idiot,“ zamumlala jsem.

„Víš, že se tomu nevyhneme,“ přesvědčoval mě.

Další pomalá otáčka a já chvíli tančila zády k němu, jeho ruce se mi sevřely kolem pasu a jeho rty si neomylně našly cestu k mojí šíji.

„Damone…“

„Slečna Piercová by nám mohla říct svůj názor,“ zašeptal.

Věděla jsem moc dobře, co tím myslí. Jeho nabídka mě rozechvěla a já byla v pokušení ji přijmout… jeho přítomnost na mě měla zvláštní účinky, přestávala jsem rozumně uvažovat…

„Slečně Piercové se nechce, pane Salvatore.“

„Ale pan Salvatore by to rád věděl,“ prohlásil nekompromisně. Zřejmě ho přestalo bavit čekat.

„Váš problém,“ odsekla jsem.

Prudce si mě otočil k sobě. Jeho rty se mi přitiskly k uchu, abych ho přes dunící muziku slyšela, a já se proti své vůli zachvěla. „Jen dnešní noc, Katie,“ žadonil.

Věděl, že bylo dávno rozhodnuto. Dnes už někdo za nás kostky hodil. „Pod jednou podmínkou,“ vypadlo ze mě nakonec. Kdy jsem se rozhodla dát mu to, co chce? To, co chci já? Podvědomě nejspíš už děsivě dávno…

„Jakou?“

„Nekousneš mě.“

„Myslel jsem, že ti to nevadí,“ zatvářil se nechápavě.

Po setkání s Gregem tomu ale bylo jinak. Užila jsem si upířích zubů víc než dost. Sice jsem věděla, že by to pan Otravný nejspíš stejně neudělal, ale nebylo od věci to mít pojištěné nějakou dohodou. „To ty jsi tady ten, kdo něco chce,“ opáčila jsem.

„Hádám, že platí i ta první podmínka.“

„Samozřejmě, že platí. Žádné tvoje zapomínací pokusy.“

„Slibuju,“ vzdal se.

Matně jsem pochopila, že hudba zpomalila, automaticky si mě přitáhl blíž. Ono to ještě šlo? přemítala jsem a chtěla se utopit v jeho očích, které mě držely a nehodlaly propůjčit nikomu jinému. „Kdy jsem na tohle přistoupila?“ zeptala jsem se tiše.

„Kdy jsem já dovolil, abych ti podlehl?“ odpověděl otázkou.

„Jednu noc můžeme vymazat hranice, Damone.“

„Myslím, že to právě děláme.“ A pak se jeho obličej objevil těsně u mého a během pár setin vteřiny se jeho rty vpily do mých. Zamotala se mi hlava a mým tělem se rozeběhl ohnivý plamen, který ale neskutečně studil. Naskočila mi husí kůže.

Zamotala jsem mu prsty do vlasů a polibek opětovala.

Byla to jednoduchá rovnice. Já, on, my. Po nocích jsme se oba chovali pošetile, sdělovali si svoje trápení, měli pochopení jeden pro druhého… a teď jsme se potřebovali. Jinak než doposud. Proč bychom se tomu měli bránit? Jen jednou, napoprvé a naposledy.

„Vypadněme odsud,“ žádala jsem ho.

„Tohle přání ti milerád splním,“ usmál se, vzal mě za ruku a začali jsme se proplétat mezi tančícími páry k parkovišti.

„Jak se utíká zadem,“ zamumlala jsem.

„Pochybuju, že to Stefanovi ušlo,“ utrousil.

„Práskne to Eleně.“

„Budeme mít problém,“ prohlásil.

„To už je celkem normální věc, pane…“ Dokonalý, dopověděla moje mysl. Ústa to nestihla, protože ta jeho byla rychlejší a umlčela mě. Proč jsem si nikdy neuvědomila, jak mi jeho rty chybí? A co mi způsobují?

„Chceš to vzdát?“ naléhal.

„Proč? Kvůli našim sourozencům?“

Kývl.

„Nikdy,“ hlesla jsem.

Jestli mezi námi bylo někdy něco velmi pozitivního, byla to gradace dnešního večera. Jeho touha, moje touha. Nedalo se tomu říkat jinak. A my tomu nemohli nijak zabránit. Zahodili jsme za hlavu všechny problémy, které jsme ze společné noci mohli mít. Někde uvnitř se ozval hlásek, který mě varoval, že tím Elenu zklamu.

Ale Damonovy oči byly přesvědčivější. A mnohem milejší.

Chtěla jsem ho, stejně jako on chtěl mě.

Věděl, co všechno jsem právě obětovala. Každý ve městě znal jeho pověst. Ale neznal ho tak, jako jsem já měla tu čest v našich přátelštějších nocích.

A já si ho dnes večer vybrala, dobrovolně.

Přestala jsem se vymlouvat na Isobel a její řeči. Ty zpropadené předsudky. Že mu mám dát to, co chce. Proč se nikdy nezajímala o to, co chci zrovna já?

A proč jsem si nikdy neuvědomila, že tahle cesta je ta snadnější? Ta, ve které rozhoduju sama za sebe. A tohle bylo moje rozhodnutí.

A dnes i můj Damon.

Přitiskla jsem se k němu a nastavila mu svoje rty. Nenechal se pobízet.

Cestu k němu domů jsem vůbec nevnímala, srdce mi bušilo, krev mi tepala ve spáncích a jediné, co jsem dokázala vnímat byl Damon.

Když se za námi zabouchly vchodové dveře, popadl mě do náruče a já skopla úlevně lodičky na zem. Se zaduněním spadly na dřevěné parkety. Pan Dokonalý se zaculil. „Ještě ty zpropadené šaty.“

Donesl mě do svojí ložnice, sklouzla jsem po jeho těle dolů a on se hned zmocnil mých rtů. „Ta cesta byla nekonečná,“ šeptal, „chyběla si mi víc než vzduch.“

„Čistě teoreticky bys ho nepotřeboval,“ ušklíbla jsem se.

Přirazil mě na právě zavřené dveře. „Ty malá potvoro,“ zasyčel, ale usmíval se. Absolutně mu to nevyšlo…

„Přestaň mluvit,“ obořila jsem se na něj. „A radši mě líbej, ty pako.“

„Bude mi potěšením,“ šlehl po mně temně modrýma očima, sklonil se ke mně a splnil moje přání. Naše rty se pohybovaly v dokonalé souhře, jednou rukou jsem mu vjela do vlasů a druhá mu zatínala nehty do ramene.

Ucítila jsem jeho dlaň na zádech, neomylně našel zip těch otravných šatů a konečně dodržel svoje slovo, že mě jich zbaví – svezly se mi ke kotníkům.

„Začíná to být nespravedlivé,“ zamumlala jsem do polibku.

„Přestaň mluvit,“ zopakoval moji výtku, vzal mě za ruku a poslepu klopýtal směrem, kde tušil postel. Sedl si a mě si za boky přitáhl k sobě. S očekáváním v očích mě zbavil podprsenky. „Jsi nádherná,“ zašeptal. Okamžitě začal ochutnávat každý kousek mojí kůže, začal na břichu a neomylně si vedl cestičku nahoru…

Dech se mi zrychlil, tělo mě přestávalo poslouchat… a co bylo horší, přestávala mě poslouchat i hlava.

Strčila jsem do jeho ramenou, posadila se mu na klín a zlobně se po něm podívala. „Už sis hrál moc dlouho,“ zamračila jsem se.

Tlumeně se zasmál. „Mohl bych to dělat celý život.“

„Tolik času nemáš,“ osopila jsem se na něj. „A já nehodlám čekat.“

„Moje nedočkavá Katie,“ zašeptal. A jeho ruce se nedaly odbýt. I když… chtěla jsem to vůbec? Už bylo příliš pozdě vycouvat. A já to ani neplánovala.

„Nepřivlastňuj si mě, krvežíznivče,“ zavrčela jsem. Sako letělo dolů a pak jsem, schválně mučivě pomalu začala rozepínat jeho košili. Co knoflíček, to polibek na krk. Zakláněl hlavu a měl pevně sevřenou čelist. Slastně přimhouřené oči mi ale dávaly jasně najevo, že ať se snaží sebevíc, stejně mu to bude málo platné.

Košile letěla za sakem.

Přejela jsem dlaněmi přes jeho hrudník. „Měl bys bez triček chodit častěji,“ prohodila jsem tiše a chtěla se sklonit a týrat ho stejně, jako si on předtím hrál se mnou.

Nenechal mě, lehounce chytil moji tvář do dlaní a políbil mě. Objal mě a pomalu nás položil do peřin.

Nahmatala jsem pásek u jeho kalhot. „Ať jsme na tom stejně,“ zamumlala jsem mu do rtů.

Pomohl mi a vzal to důkladněji. Když mrsknul se zbývajícím prádlem někam do pokoje, věnoval mi svůj samolibý úsměv. „Teď jsi tady oblečená jenom ty.“

„Ty jeden nafoukaný parch-“ nestihla jsem to dopovědět, protože použil svoji nejoblíbenější metodu. Umlčel mě zase dalším políbením.

Měla jsem pocit, jako by se čas zasekával. Návaly horka, naprostý nedostatek vzduchu a potřeba mít pana Dokonalého stále u sebe byla neskutečná…

Jeho ruka mi sjela po břiše, prsty se zahákly o lem a on mě jich naprosto jednouše zbavil. Ale aby mi to ani náhodou neulehčil a potrestal mě za všechny nadávky, opustil moje rty a trýznivě pomalu následoval můj poslední kousek oblečení. Horké rty mi přejížděly po stehně, přes koleno až ke kotníku. Tam zahodil ten nepotřebný kousek látky a vrátil se ke mně.

Věnoval se mému krku, sestupoval níž přes klíční kost až k dekoltu – tam se zastavil a mučil mě. Dělal to naschvál, viděla jsem ten šíleně spokojený záblesk v jeho ztmavlých očích, když jsem zasténala jeho jméno a vypjala se proti němu. A on mě nutil to opakovat – čím dál častěji.

Ale nejradši ze všeho měl moje rty.

Líbal mě se skoro neuvěřitelnou bázní – jen aby mi neublížil, lehoučce se jich dotýkal a tím mě přiváděl k šílenství.

Skousla jsem mu spodní ret. „Katie,“ zasténal a čas se znovu zastavil.

Jeho ruka mi přejížděla po boku, druhou opatrně vzal moji pravačku, která se až do teď věnovala jeho zádům, propletl si se mnou prsty a dal naše spojené dlaně nad moji hlavu.

Oba jsme v očekávání přivřeli oči.

Byl to jen okamžik, ale mně se to zdálo jako celá věčnost, než se naše těla spojila v jedno. Chvíli všechno utichlo – všechno kromě frekventického bušení mého srdce a zrychleného dechu nás obou.

Opřel se čelem o to moje a pak se nepatrně pohnul. Způsobilo to, že jsem se prohnula v zádech a ze rtů mi uniklo jeho jméno. Hlasitěji než doposud.

Usmál se a políbil mě.

Zdrženlivost z nás v tu chvíli vyprchala, naše těla se k sobě tiskla, pohybovala se dokonale synchronizovaně, naprosto přirozeně a já si kdesi v koutku mysli uvědomila, že to on měl celou dobu pravdu.

Nemohli bychom se tomu vyhnout, protože se zdálo, že jsme byli stvořeni jeden pro druhého. Něhu jsme vložili do polibků, které nás trochu brzdily, ale černota přicházela, zatemňovala mi rozum, od téhle chvíle pro mě existoval jen on.

Zatraceně.

Topila jsem se v jeho stříbřitě modrých očích, stahovaly mě k sobě do hlubin, svazovaly mě těmi stříbrnými lany k sobě, pevně se utahovaly kolem mých útrob a já čekala, kdy ta voda v nich uhasí ten rostoucí žár.

Nepřicházelo to.

Oheň rostl, touha po něm se stupňovala, v těle mi začaly vybuchovat tisíce granátů, postupně… od konečků prstů se šířily plameny.

Došlo k výbuchu. Všechno ve mně explodovalo a cítila jsem jeho tělo, jak se na mě přitisklo, nehodlal mě pustit… Kousla jsem se do rtu tak silně, až jsem ucítila v ústech krev. Byla jsem příliš vysoko, než abych jen tak spadla dolů…

Trvalo mi, než jsem pochopila, že na mě mluví.

Lehounce mě líbal na ucho a šeptal moje jméno. Dokolečka. S takovou něhou, až jsem se roztřásla… pod všemi těmi pocity, které nás obklopovaly.

Položila jsem mu ruku na tvář a přinutila ho, aby se na mě podíval. A pak jsem ho políbila.

Jeho tělo se napjalo, když se setkal s mojí krví.

„Katie,“ zachraptěl. Potom se velice jemně věnoval mému spodnímu rtu těmi svými. Otíral je o drobnou ranku a spokojeně mručel – nijak mi neubližoval, jen přijímal to, co mu bylo nabízeno.

Když krev přestala téct, sedl si na paty a vytáhl mě za paže do sedu. Uvěznil mě ve své náruči a po zádech spadl na druhou stranu postele. „Už tě nepustím,“ mumlal zrovna.

„Slib mi to,“ šeptla jsem.

„Slibuju,“ řekl tiše a políbil mě na čelo. Znovu jsme spadli do peřin, oba jsme se pořád potřebovali vydýchat. A já měla pocit, že se stále třesu.

…

Pololežela, poloseděla jsem opřená o pelest. Pan Dokonalý měl položenou hlavu na mém břichu a zálibně si mě prohlížel. Líbilo se mi, jak se na mě dívá.

Prsty jsem mu začala kreslit po tváři, legračně nakrčil nos a chytil moji ruku do své dlaně.

„Líbí se mi, když jsi rozcuchaná,“ řekl najednou. „A kvůli mně,“ dodal spokojeně.

„Ráno to nerozčešu,“ udělala jsem obličej, ale zkazil mi to zářivý úsměv, který jsem mu věnovala. Přitiskl svoje rty blízko pupíku a já sebou cukla. „To lechtá, ty idiote!“

Bříšky prstů mě začal šimrat a já mu vytrhla svoji dlaň a třískla ho do ramene. Zvedl se a s naprosto vážným výrazem se přiblížil k mojí tváři. „Jsi roztomilá,“ pokřiveně se usmál a jeho prsty mi přejely po boku nahoru, znovu jsem sebou trhla. „A nádherně lechtivá.“

„Když řeknu ,ty idiote´, není to lichotka,“ zamračila jsem se na něj.

Políbil mě do koutku úst. „Neumíš nadávat, zní to jako pohlazení, Katie. Měla bys víc trénovat.“

„Jednou tě zabiju,“ slíbila jsem mu těsně předtím, než jsem se nechala hýčkat jeho rty. Stejně jako celý večer… a pořád dokola…

***

**

(***)

Bylo pozdě v noci, když usnula. Díval se na ni, sledoval její spící tvář a neubránil se úsměvu. Byla tady, protože chtěla. A on byl s ní, protože si to přál.

Teď už věděl, že se všechno změnilo. Ona byla jiná – jiná než Katherine. A překvapivě si uvědomil, že ji hladí po vlasech, že je namotává na prsty… a že během noci cítil něco, co mu bylo kdysi povědomé.

Zamračil se a vstal od ní. Ne! přikázal si ostře. Jeho úkolem je otevřít hrobku a vysvobodit svoji milovanou Kat. Čekal na to celou svoji věčnost a nic mu v tom nezabrání.

V tu chvíli se Katie pohnula a něco nesrozumitelného zamumlala. A on byl téměř hned u ní. Roztál při pohledu na ni. „Všechno počká,“ šeptnul. „Ty jsi pro mě nejdůležitější, Katie. Teď.“

Lehounce, aby ji neprobudil, ji políbil na rty.

Jeho dávno mrtvé a zlomené srdce se léčilo. Díky ní. Teď. Přesně jak řekl.

Ale… Damon si to neuvědomoval. Zřejmě potřeboval větší dávku léčiv. A víc času. I událostí.

Neuměl si připustit, že by existovala i jiná cesta, než kterou si naplánoval. A ani o tom nehodlal uvažovat.

Byl plný pocitů, věděl, že dnešní noc byla jiná.

Nevěděl, jak s tím má naložit.

Jen jedna noc.

Tak... jak si slíbili.

Chtěla bych Vám ohromně poděkovat za komentáře - jste opravdu úžasní. Prostě děkuju, děkuju, děkuju, děkuju, děkuju! =) A jen doufám, že se Vám tahle kapitola líbila - mořila jsem se s ní opravdu dlouho a bojovně vykřikovala, že Kate s Damonem se k sobě prostě nehodí. =D Nakonec to ale dopadlo jinak. =)

Děkuju! =) =*

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 17. kapitola 2/2 - Společná noc: