OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dvě strany téže mince - 29. kapitola - Pravda

19.10.2011 (13:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 17× • zobrazeno 3069×

29. kapitola – Pravda

Objednala si pití a otočila se na svou společnici. Úsměv jí přelétl přes tvář; ale rozhodně nebyl milý, natož přátelský. Opovržení a chlad v jejích očích to jen potvrzoval. „Nelíbí se mi, že jsi nesplnila to, co jsem po tobě chtěla,“ řekla tiše a napila se z právě přinesené sklenice s vínem.

Isobel uhnula pohledem. „Je to moje dcera, Katherine. Ty si svoji holčičku ztratila, ale já si ji vzít nenechám.“

„Tolik citů, Is? K čemu to? Nikdy jsi nebyla někdo, kdo by emocemi překypoval.“ Její oči přejely po baru a znovu se vrátily k ženě vedle ní.

Opomněla muže v rohu, nestál za její pozornost. A ten večer to byla už druhá chyba.

„Měla jsem právo,“ zavrčela nečekaně upírka.

„Nevyčítám ti to. Ne,“ opravila se, „nebudu ti to vyčítat teď. Potřebuju tvoji pomoc. Kam jste ji schovali?“

„Najdi si ji sama,“ odsekla Isobel a prudce vstala. Katherine ji chytila za zápěstí a přinutila ji sednout si zpátky.

„Buď hodná, Is. Ještě můžu ublížit Eleně. Potřebuju vědět, kde je, aby se k ní nedostal Damon. Ti dva společně… to je hrozba. Katie je moc chytrá a on moc odhodlaný. Kdyby se znovu spojili, nedonutím je, aby to vzdali. Už ne,“ zašeptala.

Damon překvapeně zvedl hlavu. Tak takhle to tedy je?

„V Atlantě,“ oznámila jí to Isobel, krátce se setkala se stříbřitě modrým pohledem a nepatrně kývla. „Splnila jsem, k čemu jsem se zavázala,“ prohlásila a zvedla se k odchodu. Jen ona a mladý muž v rohu věděli, že ta slova nepatřila tmavovlásce na barové stoličce. „Sbohem, Katherine.“

Hodila jsem si do nákupního vozíku pytlík chipsů a chvíli na něj zírala. Pak jsem ho vytáhla a vrátila zpátky na místo. Popojela jsem a vybrala si jinou značku. Neptejte se, proč jsem to udělala. Sama to nejspíš nevím.

A možná vím. Hrudník se mi sevřel a do očí se mi začaly tlačit slzy. Už zase.

Tak jo. S největší pravděpodobností se pro ten pytlík vrátím, ale jen proto, že se budu chtít večer zase litovat. Dívali jsme se tenkrát na film. A ani nevím, co to bylo. Nevnímala jsem televizi. A jeho to zřejmě taky moc nezajímalo. V půlce jsme se začali věnovat… ehm, jiným věcem.

Musela jsem se usmát a opět udělala sáčkovou výměnu. Postarší paní, která si vybírala taky slanou pochoutku, se na mě nechápavě zaškaredila. Potlačila jsem nutkání na ni vypláznout jazyk. A radši začala do vozíku skládat další potraviny, abych odtud byla už pryč.

Venku nebylo bezpečno.

A dnes se to jen potvrdilo. Zrovna jsem si přehazovala tašku s nákupem do druhé ruky, když se přede mnou zjevila. Z ničeho nic se objevila vedle velké kaluže a napadané listí šustilo, když se ke mně přiblížila.

„Katie,“ pronesla sladce. Její zpěvavý hlas se mi zahryzl do mysli a připomněl mi, proč jsem tady. Nenávistně jsem se na ni podívala.

„Katherine,“ oslovila jsem ji nezúčastněně, „přišla ses pobavit mým neštěstím? To je tak milé. A teď uhni, chci se dostat domů dřív, než začne pršet.“

„Budu tě sledovat,“ slíbila mi tiše.

„Pořiď si fajn dalekohled,“ zamumlala jsem a nechala ji za svými zády.

Viděl ji. Po těch nekonečných dnech ji směl spatřit. Jeho mrtvé srdce se stáhlo bolestí. Nikdy, nikdy předtím ji nevnímal tak zlomenou. Její strhanou tvář zpozoroval naposledy, když jim o sobě řekla pravdu. Ale teď? Bylo to mnohem horší. V čem? To sám netušil.

Vůbec se mi nelíbilo, že je tu Katherine. Doufala jsem, že jsem se jí zbavila jednou provždy, když jsem opustila Mystic Falls a Damona nechala daleko za sebou. Ale mělo mi být jasné, že před ní se nikam neschovám, nikam neuteču a ona bude využívat každé příležitosti, aby mi ublížila.

A já nevěděla, jak ji mám porazit. Neměla jsem šanci, že ne? Nikdy jsem ji neměla, všechno bylo předem prohrané. A… proč jsem se vůbec snažila? Pro svůj lepší pocit? Nebo pro Elenu? Pro Stefana s Damonem? Proč?!

Ten parchant mi hrozně chyběl. Zdály se mi o něm sny. Měla jsem pocit, jako kdyby se mnou byl. A já jím chtěla být ovládaná. Navěky.

Tohle je láska? Takhle to má vypadat? Nevím. Nevím nic. Nikdy se mi to nestalo. Jsem pořád ta malá holka z velkoměsta, co si nevidí ani na špičky svých bot. Ale teď mi záleží na ostatních. Protože jim záleží na mně.

Jak tohle skončí? A kdy? Bude to brzy? Nebo ne? Ale jestli si to všechno nepospíší, asi… asi to nevydržím. Už nemám sílu.

„Stefane,“ promluvil tiše do telefonu muž v kožené bundě. „Ano, jsem to já. Omlouvám se. Brzy budeme zpátky oba. Slídí tu. Viděl jsem ji. Ne, dejte si pozor. Tentokrát všechno běží podle plánu.“ Oči se mu žíznivě zaleskly, když spatřil spěchajícího muže. Zatoužil rozhovor s bratrem ukončit a smočit rty v té lákavě horké tekutině. Neudělal to. Klinika na rohu dvacáté šesté a páté avenue mu poskytne mnohem lepší a méně bolestivější uspokojení.

Podívat se Kate do očí a říct, že zabíjel nevinné… to by nedokázal. Ovládal se díky ní. Protože moc dobře věděl, že příště… příště by to mohla být ona. Sevřel volnou dlaň v pěst. Ona mu dovolila, aby z ní pil. Nejsladší krev, kterou kdy ochutnal. Poddávala se mu, nevadilo jí to. Jeho tělo po ní toužilo, strádalo… a brzy bude strádání konec, to tušil. „Jistě, bratříčku,“ souhlasil do sluchátka, „doufám, že se tvoje veverky připravují na zimu, abys i ty přežil.“

Protočila jsem oči. Už dobrých deset minut jsem poslouchala Caroline a její nadšené žvatlání o Mathovi. Přála jsem jí to, to ano, ale nebylo to zrovna to, co jsem teď chtěla slyšet.

„A kdy se vrátíš do školy? A co to znamená?“ vyptávala se.

„Je to jen kurz francouzštiny,“ říkala jsem předem připravenou lež, „chci si udělat ten certifikát, to víš. Mluvily jsme o něm.“

„Máš pravdu,“ ujišťovala mě, „něco jsi mi říkala. Víš, že moc neposlouchám, když mluvíme o škole, viď?“

„Ani jsem to nečekala,“ povzdechla jsem si. „Jak to vypadá v Mystic Falls?“

„Nesnáším podzim,“ odpověděla ihned, „mám teď hrozně popraskané rty, neznáš nějaký dobrý balzám?“

Copak jsem chodící kosmetická taštička? zavrčela jsem v duchu. „Zkus se zeptat El, ano? Musím končit, jdu s pár kamarády ven.“ Další lež na seznam.

„Užij si to, zlato,“ zazpívala a konečně zavěsila. Díky Bohu, tohle už je i na mě moc.

Hodila jsem mobil na pohovku a rozhodla se, že dneska už žádné hovory nevyřizuju. Pan Dokonalý se od toho posledního telefonátu neozval. Byla jsem zvláštně uklidněná, slyšela jsem ho… a to mi dodávalo trochu zdravého rozumu.

Jak už jsem řekla, já rozhodně neskončím jako Bella Swanová. Protože já si ho vybojuju zpátky, ať je kdekoliv. Katherine bude pykat. Ještě jí bude mrzet, že mi chtěla zkazit život.

Vzala jsem si jídlo do postele. Bylo mi fuk, že si budu drobit na peřinu, a zapnula jsem si televizi. Chvíli jsem přepínala kanály a potom jsem to vzdala. Nechala jsem ji běžet a zírala na kreslené postavičky, které se mlátily po hlavě. Zatoužila jsem takhle vzít pár upírů – v čele s největší mrchou pod sluncem a výjimečně jsem nemyslela svoji biologickou matku.

Chtěla jsem ho zpátky.

Byl si naprosto jistý, že v okruhu pěti kilometrů není další upír. Prošel tuhle část města křížem krážem. Chtěl být přesvědčený, že se o tom nikdo nedozví. A zvlášť ne někdo, kdo v jejich odloučení měl prsty.

Jak řekl – nikdy se nevzdával. A ani tentokrát se nevzdá. Strčil do odemčených dveří od vchodu patrového domu; brzy ráno ovlivnil domovníka, aby mu nechal dnešní noc otevřeno. Tiše, neslyšně vystoupal schody až do pátého patra.

Opatrně vzal za kliku u dveří s prostou cedulkou. Gilbert. Bylo zamčeno, usmál se pro sebe. A pak zazvonil.

Trhla jsem sebou, když se bytem rozezněl ten protivný zvuk, co mi ohlašoval, že někdo stojí za dveřmi. Nespokojeně jsem vylezla z postele. Asi budu vraždit. Tohle měl být klidný večer. A já vajíčka nebo trochu mouky nepůjčím.

Otevřela jsem dveře a údivem mi spadla brada.

„Damone?“ šeptla jsem vyděšeně.

Zlatíčka, moc Vám děkuju za komentáře. =) Jste báječní. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 29. kapitola - Pravda: