OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Dvě strany téže mince - 8. kapitola - Pozdě, maličká

10.07.2011 (12:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 2599×

8. kapitola – Pozdě, maličká

Uběhl téměř měsíc od mého příjezdu do Mystic Falls a musela jsem podotknout, že nedošlo k moc velké změně. Všechno bylo při starém, skoro. Mezi Elenou, Jeremym a mnou se zrodilo velké pevné přátelství, i když každý z nás něco tajil. Oni mi nechtěli říkat, na čem právě pracují a já jim neprozradila to, k čemu jsem se zavázala. A hlavně komu. Ale… nikdy předtím jsem neměla rodinu a najednou tu pro mě byli. Elenina starostlivost, Jeremyho narážky, Jenniny úsměvy… cítila jsem se po dlouhé době konečně sama sebou.

S ostatními jsem vycházela, Bonnie se pořád strachovala o můj krk – ale lepšilo se to, hojilo se to. Už to ani nebolelo. Nikdo nevěděl, proč se mi tak špatně hojí zranění, nikdo z nás to nedokázal pochopit. Stefan se na všechno snažil najít odpověď. Možná tím, že jsem začínala znát Damona z jiné stránky, jsem zase nemohla já najít odpověď na Stefanovu nenávist ke svému staršímu bratrovi. Připadalo mi, že se oba chovali jako idioti. A taky tady rozhodně nebyl důvod k tomu si to zazlívat. To Katherine byla ta, kdo je rozdělil, kdo v nich zasel semínko pochybnosti. To ona měla pykat za to, co se stalo. Ne Damon, ne Stefan.

A Damon.

Už jsem nemohla popírat, že jsme si vážně rozuměli. Nemuseli jsme ani dopovídat věty, ten druhý si je dokončil sám… A proto jsem musela být hrozně obezřetná, abych mu nepověděla něco, čeho bych litovala. Jeho prioritou stále bylo dostat se ke Katherine. Miloval a nenáviděl ji zároveň. Nevěděl, co chce víc. Jestli její lásku, nebo se jí pomstít.

Tušila jsem, že kdyby ji viděl, neodolal by. Podlehl by jí stejně jako kdysi, stejně jako každý.

Usrkla jsem si horké čokolády a usmála se. Stefan seděl naproti mně u jídelního stolu a zvedl oči od knížky. „Na Elenu nemusíš čekat, má s holkama dámskou jízdu v baru.“

„Vím, že ji má,“ opáčila jsem. „A já sedím doma, protože nejsem úplně zdravá.“

„Zahojilo se to už docela slušně,“ usmál se.

„To jo, čekala bych, že to bude horší,“ pronesla jsem konverzačně.

Zhluboka se nadechl a zadíval se na mě. „Vím, že tu Damon tráví noci, Kathy.“

„No a?“ pokrčila jsem rameny.

„Nechci tím zatěžovat Elenu, neví o tom,“ řekl.

„Elena nemusí mít o mě strach, vím, co dělám.“

„Nelíbí se mi to, Kat,“ nesouhlasně se zamračil.

„Taky tu nic není. Takže je celkem nelogický…“

Skočil mi do řeči. „V Damonovi nezůstalo nic dobrého, Katie. Je to vraždící monstrum.“

„Tak proč mě má hlídat!?“ vyjekla jsem.

„Slíbil to.“

„A přesto o něm tvrdíš tohle, Stefane?“ osopila jsem se na něj a prudce vstala ze židle.

„Je to tak. On není milý člověk. A ani upír, když na to přijde.“

„Nemáš pravdu!“ vřískla jsem. „Vůbec mu nerozumíš!“

„Říkám ti, jaký je,“ bránil se. Chabě, jak podotýkám já.

„A to jsi jeho bratr?“ vyhrkla jsem obviňujícím tónem. „Nerozumíš mu, Stefane. Vůbec ho nechápeš.“

Otočila jsem se na podpatku a s dupotem vyběhla schody. Abych scénu dotáhla do konce, třískla jsem za sebou parádně dveřmi, až se zachvěly skleněné tabulky oken.

Začala jsem si strkat věci do kabelky. Elena měla být v Grillu, tak jsem se chtěla vydat za ní. Se Stefanem v jednom domě nezůstanu. Jeremy, místo aby mi dělal společnost, radši poslouchá jejich zpitomnělý báchorky o deníku, co je dovede k otevření hrobky a usilovně pročítá každou starou knihu.

„Ty ses mě zastala,“ ozval se za mnou překvapený hlas.

„No a?“ zavrčela jsem na něj. „Přeber si to, jak chceš.“ Bez jediného pohledu na něj jsem vypochodovala z pokoje a mířila si to k hlavním dveřím.

„Kam jdeš?“ zastoupil mi cestu Stefan.

Měla jsem pocit, že ty blesky, které mi srší z očí, vidí. Asi ne. „Do toho ti nic není,“ odsekla jsem, prosmýkla se kolem něj a vyběhla do tmy za dalšího hlasitého prásknutí dveří. Skoro vyletěly z pantů. Páni, asi se tím začnu živit.

Nasupeně jsem si to štrádovala směrem do středu Mystic Falls. Jestli si ten navždy sedmnáctiletej upír myslí, že mi bude mluvit do toho, s kým se mám přátelit, tak se setsakramentsky zmýlil. Nerozumí ani vlastnímu bratrovi. Možná byl Damon vraždící nestvůra, která s nikým neměla slitování. Bezpochyby byl nafoukaný, egocentrický, sobecký a posměvačný. Ale uvnitř něj bylo víc. Uvnitř něj byl hluboko zakopaný láskyplný cit, empatie a smysl pro spravedlnost. Znala jsem ho, stejně jako on znal mě.

Za ten skoro měsíc jsme se stali přáteli, důvěrníky – a to jsme oba měli tajemství, které jsme tajili. Jen to moje bylo o pár milionů důležitější a větší.

Možná jsem si trochu naivně myslela, že Damon nic neví. Tušil, to nepopírám. Ale nemohl vědět vůbec nic.

Zazvonil mi telefon.

Jestli je to ten bídák Stefan, tak mu to típnu. Ne, špatně. Zakřičím si na něj a pak to teprve položím.

„Prosím?“ houkla jsem do telefonu.

„Jsi sama?“ ozval se mně známý hlas.

„Jistěže jsem,“ opáčila jsem nevrle.

„Zlatíčko, jak to pokračuje?“ zajímala se.

„Isobel,“ povzdechla jsem si. „Zatím Damon v ničem nepokročil.“

„Výborně, ma chérie,“ zaradovala se. „Katherine bude potěšená.“

„Hm,“ hlesla jsem. Nejradši bych totiž nadávala – nenáviděla jsem ji.  Jen díky ní mám pana Otravného každý večer v pokoji. A jen díky ní musím lhát vlastní sestře… jestli ji potkám, přísahám, že se změní pořadí dřevěných kolíků v srdci. Asi by se to dotklo Damonova ega, kdyby zjistil, že jsem ho odsunula na druhé místo – a po dnešku možná až na třetí za jeho mladšího bratra -, ale Katherine byla teď ta hlavní.

Anebo že by to mělo prostě jen souvislost s tím, že jsem se na Damona nedokázala dívat jako dřív? Že se opravdu stal mým přítelem a naše rozhovory dostávaly kamarádštější ráz?

Možná.

„Kate, snaž se, zlatíčko. Závisí na tom naše budoucnost,“ přemlouvala mě.

„Jistě, matko,“ prskla jsem na ni to slovo jako nadávku, „hlavně ta tvoje a Katherinina. Nezapomínám na to. A o svůj život přijít nechci. Hrobka zůstane zavřená.“

Chvíli bylo ticho. „Splň, na čem jsme se dohodly. Buď opatrná,“ dodala celkem zbytečně.

Hned nato jsem zavěsila. Buď opatrná, parodovala jsem ji v myšlenkách. Je to stejně vypočítavá mrcha jako Kat. A bohužel i jako já, uvědomila jsem si nevesele. Sice nechtěně, ale je to tak.

Kdybych to mohla Eleně říct. Že znám Isobel, že jsem dokonce mluvila s Katherine… co všechno se skrývá v hrobce, co všechno tím riskujeme, když se ji podaří otevřít… Ale nemohla jsem.

Oddechla jsem si, když se bar objevil na dohled a ještě přidala do kroku.

V tu chvíli se kolem mě rozvířil vzduch a někdo mě přišpendlil ke zdi nejbližšího domu. Vyrazil mi dech, a tak jsem lapala po vzduchu jak ryba na suchu.

„Ale, ale… kohopak to tu máme?“ ptal se sladce. „Katie Gilbertová.“

„Ve skutečnosti se …“ spustila jsem.

„Mlč,“ rozkázal mi příkře. Jeho tmavě hnědé oči se objevily těsně u mých. „Budeš poslouchat, rozumíš?“

Damonův náramek, blesklo mi hlavou a v duchu jsem panu Dokonalému poděkovala. Za tohle by si zasloužil metál. „Jistě,“ hlesla jsem poslušně. Neštěstí jsem tušila, jak ovlivnění probíhá... kéž by to procitnutí fungovalo líp, nemusela bych nosit sporýš.

„Nějak moc se kamarádíš s bratry Salvatorovými, stejně jako tvoje sestra,“ přejel mi palcem drsně po čelisti.

„To není pravda,“ namítla jsem.

„Že není?“ divil se naoko.

„Damon umře, až já budu chtít,“ zamumlala jsem, „protože to budu já, kdo mu srdce probodne kůlem.“

„Hádám, že to nakonec neuděláš,“ prohlásil upír.

„Koneckonců,“ pokračovala moje prořízlá pusa, „k smrti ráda bych ti ten kolík prohnala srdcem právě teď.“

Znovu se mnou praštil o zeď, až se mi zatmělo před očima. Tak tenhle upír bude zřejmě ještě popudlivější než pan Dokonalý, do prkýnka.

„Myslím, že jsem to já, kdo tady má esa v rukávu, Kate!“ zavrčel.

„Taky by ses mohl chovat trochu slušněji,“ odtušila jsem nepolepšitelně. „Jsem dáma, jestli sis nevšiml.“

„Slušněji?!“ opakoval po mně nevěřícně.

„Jo,“ hekla jsem, protože mě šťouchnul do žeber. „Co ode mě chceš?“

Usmál se. A ve mně hrklo. Nevyděsilo mě tolik jeho vyhrožování jako tenhle ďábelský úsměv. Ať je to cokoliv, rozhodně to se mnou neskončí zrovna dobře. „Zbavíš se jich, nebo zemřeš, Katie.“

„Tak na to zapomeň, krvežíznivče,“ vyhrkla jsem okamžitě a pokoušela se mu vysmeknout.

„Ale, ale… copak? Nelíbí se ti moje nabídka? Chceš mi snad říct, že jsi ochotná obětovat se pro Stefana s Damonem?“

„Ne zrovna obětovat,“ namítla jsem, „ale chtěla jsem umřít ve spánku a ty mi tak trochu kazíš plány, takže čau.“ Kopla jsem ho do slabin – což ve finále vůbec nepomohlo -, a podařilo se mi zdrhnout jen pár metrů. Za okamžik jsem byla zase napláclá na stěně a on byl na mě nalepený. Zuřil. Viděla jsem mu to v očích.

A já si zase nemohla pomoct. „To se ti tak děsně líbí být na mě namačkaný? Kdybys dal vědět, mohli jsme si rande dát jindy.“

Proč tak žvaním, když jsem v nebezpečí? Proč, sakra, proč?

Čekala jsem výbuch zlosti, která v něm kypěla, ale on se místo toho zase pousmál. „Možná tuším, co na tobě Salvatore vidí,“ zašeptal a odhrnul mi vlasy z obličeje. Prsty mi přejel přes hojící se ránu na krku. „Ublížil ti, nebo mu dáváš svoji krev dobrovolně?“

„Pak jsem já ublížila jemu,“ informovala jsem ho. „Má štěstí, že mám tak špatnou trefu se dřevem.“

„Opravdu?“ zeptal se.

„Jo. Ale měla bych tě upozornit, že jsem hodně moc trénovala,“ přimhouřila jsem oči.

„Nemáš mě čím zranit. A proč bych se tě taky měl bát?“ konverzoval úplně v klidu a tím mě vytáčel. Protože jsem z toho dostávala strach a já nesnášela ten pocit, kdy se objevovala za dalším rohem beznaděj.

„Dobrá otázka,“ šeptla jsem poraženě.

Sklonil se k mému krku a opravdu opatrně přejel zuby po pokožce. Cítila jsem, jak se uvolnilo pár kapek krve. Přitiskl na ranky svoje rty a slastně vzdychnul. „Teď už se Damonovi opravdu nedivím,“ sdělil mi. „Tvoje krev… Bože, to je naprostá dokonalost…“

„Nech mě jít,“ zaprosila jsem a do očí mi vytryskly slzy. Hrůzou mi naskakovala husí kůže.

„Pozdě, maličká,“ odmítl mě, „nechtěla jsi přistoupit na mou dohodu. A druhá část zněla tak, že zemřeš… možná jsem měl v plánu tě ušetřit, nechat tvůj život na vlásku. Ale tvoje krev řekla ne. Tak sladká, voňavá, chutná...“ A mezitím, co skládal ódu na moji vlastní životudárnou tekutinu, jeho oči ztmavly a s novou zuřivostí se mi zakousl do hrdla. Vykřikla jsem bolestí.

Pil, hltal, kůže na mém krku se poddávala ostrosti jeho zubům, černota přicházela, vědomí se loučilo… a on kousal, znovu a znovu, trhal můj krk na kousíčky, opět a ještě jednou, jak se mu zachtělo, podklesla mi kolena a on mě stále držel za ramena, chtěl každou kapičku.

A najednou jsem byla volná a sesunula se na asfalt. Chtěla jsem otevřít oči, jestli už odešel, chtěla jsem něco zaslechnout, ale nemohla jsem pochopit, kde se vzalo to překvapivé ticho.

Pak ho proťal bolestivý výkřik a já otevřela jedno oko na malou škvírku. Dvě postavy, jedna právě té druhé prohnala ramenem nějakou ostrou věc a napřahovala se k další. Jenže ten druhý zřejmě pochopil, o co se jedná, a vzal roha. Byl pryč, v setině vteřiny. Až když se nade mnou sklonila tvář, tak jsem ji poznala.

„Damone,“ snažila jsem se říct, ale z mých rtů nic nevycházelo.

„Katie, už je to v pořádku, jsem u tebe,“ šeptal a vzal mě do náruče.

Snažila jsem se dívat na jeho obličej, neupadnout do bezvědomí – mohlo by to taky být to poslední, co bych udělala. Kdo ví, kolik toho ze mě ten upír vysál.

Damonovy oči. Musela jsem být celá zakrvácená a on…

„Tvoje oči,“ hlesla jsem.

„To nic,“ řekl pevným hlasem, „vydržím to. Teď tě musím dostat do bezpečí.“

„Damone,“ zopakovala jsem.

„Nic neříkej, prosím,“ mluvil tiše. „Postarám se o tebe.“ A až tohle bylo to poslední, co jsem vnímala.

Děkuju Vám za komentáře. =) Koukala jsem, že tu řešíte jejich délku - a chci Vám říct, že já jsem vděčná za jakoukoliv zmínku, že to čtete. Mám ráda Vaše postřehy, co se Vám líbí, nebo co Vám tam naopak chybí. A budu Vám vděčná, když mě jimi budete nadále zasypávat. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Dvě strany téže mince - 8. kapitola - Pozdě, maličká: