OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Flower Meadow - Prolog

31.12.2013 (12:00) • silvi14 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 725×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Pomalu jsem došla na rozkvetlou louku. Ptáčci zpívali a já si zase připadala šťastná. Ale tento můj dokonalý kousek světa měl jednu chybu. A tou byly hranice. Já stála na louce a po mé levici byl ostnatý drát, vysoký asi pět metrů a dvacet čtyři hodin denně byl pod proudem. Lehla jsem si do trávy se stéblem trávy v ústech a poslouchala štěbetání ptáků a cvrkot broučků, občas narušený nepříjemným bzučením elektřiny. Připravovala jsem se na zítřejší den, na událost, která mi možná změní život. Den Sklizně. Pokud budu vylosována, nikomu to vadit nebude. Koneckonců, moje rodina je po smrti a přátele tu nemám. Tak komu by na mně záleželo? Ale přesto jsem se bála. Bála jsem se smrti, nechtěla jsem zemřít, připadala jsem si ještě příliš mladá. Celé Hladové hry jsou nespravedlivé. Moje nenávist vůči Kapitolu stoupala s každým ukončeným ročníkem Hladových her, s dalšími dvaceti třemi mrtvými splátci. Vím, že lidé v Krajích by s tím chtěli něco udělat, ale tolik se bojí Kapitolu, že se o nic nepokoušejí. Hladové hry jsou pro Kapitol zábava, zvrácená reality show, na kterou se s potěšením dívají. Jistě, existují splátci, kteří se na Hry těší, ale je jich jen hrstka. Bývají z 1, 2 a 4. Kraje, kde se dobrovolně hlásí do speciálních akademií a na Hry pak trénují celý život. V aréně se jim říká profesionálové. Pokud se do arény dostanu, budu se nejvíc bát právě jich.

Vyplivla jsem zbytek sežvýkané trávy a vstala. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, mám tam málo lístečků, určitě mě nevyberou, utěšovala jsem se v duchu, ačkoliv jsem věděla, že mě samozřejmě vybrat mohou. V mých patnácti letech v osudí mám čtyři lístečky. To není moc. Nežádám o oblázky na obilí a olej, nemá to cenu. Lehkým poklusem jsem se vydala zpět domů. Vběhla jsem do lesa a po tváři mě pohladil chladivý vánek a milosrdný lesní stín. Zastavila jsem se a zaposlouchala se. Les byl plný zvláštních zvuků, kterých si normálně člověk ani nevšimne. Ptáčci cvrlikali, různí brouci vydávali cvakavé a škrábavé zvuky a občas jsem zaslechla zafunění nějaké srnky nebo jiného zvířete. Samostatně ty zvuky nepůsobí obzvlášť příjemným dojmem, ale dohromady je to dokonalá symfonie hlasů přírody.

„Ahoj, Bree." Prudce jsem se otočila. Když jsem řekla, že tady nikoho nemám, lhala jsem.

„Ach, Same," vydechla jsem a rozběhla se vysoké postavě naproti. Vběhla jsem mu do náruče a dlouho jsme se objímali. Aby jste věděli, Sam je můj nejlepší kamarád. Poznali jsme se jednou na louce, když se marně pokoušel najít skulinu v ostnatém drátu, aby se dostal ven z Kraje. Tenkrát jsem mu řekla, že jestli toho nenechá, zavolám mírotvorce. A on mi odpověděl, že zemře tak jako tak. Nevěděla jsem, co tím myslel, ale teď už to vím.

„Ani nevíš, jak jsi mě vylekal," řekla jsem se smíchem. Potom mi ztvrdl úsměv na tváři a podívala jsem se do Samových hnědých očí.

„Co se děje, Beruško?" Tato přezdívka vznikla někdy před třemi lety od mého jména, Bree. Nuceně jsem se usmála.

„Zítra je Den Sklizně, víš," řekla jsem s obavami v hlase. Sam se na mě soucitně podíval a pohladil mě po vlasech. Já už jsem to nevydržela a rozplakala jsem se. Zabořila jsem tvář do Samovy košile. Začal mě hladit po zádech a konejšit.

„Pššt, tebe nevyberou, neboj se," šeptal láskyplně. Odtáhla jsem se a zvedla k němu svůj uslzený obličej.

„Jak si s tím můžeš být tak jistý? Já nechci do arény, Same. Já nechci umřít, nemůžu tě tu nechát, já -"
Sam vzal můj obličej do dlaní a setřel mi z tváře slzu.

„Ticho, Bree. Takhle nemluv. Pořád je tu slušná šance, že půjdeme do arény spolu," pokusil se o vtip. Já jsem ale momentálně smysl pro humor postrádala a vytřeštila jsem oči.

„Ne, jen to ne! Já tě nedokážu zabít!"

„Kdo říká, že bys mě musela zabít ty, Bree?"

„Já nevím,"vzdychla jsem vyčerpaně. Už jsem zase prohrála. Se slovy jsem to nikdy neuměla, na to tu byl odborník Sam.

„No tak vidíš," usmál se. Potom se mě pokusil rozveselit.

„Přeji vám všem úspěšné Hladové hry, a nechť vás všechny provází štěstěna,"řekl a napodobil strojený kapitolský přízvuk Effie Trinketové, moderátorky pro náš kraj. Vyprskla jsem smíchy. Strčila jsem do něj dlaní.

„Takhle to dál nejde, Same," smála jsem se. Sam mě objal kolem ramen a vedl mě pěšinkou mezi stromy.

„Půjdeme ke mně domů, co říkáš?" Nadšeně jsem na jeho návrh přikývla.

***

V rukách jsem svírala hrnek s horkým čajem, který mi uvařil Sam. Čekala jsem na něj, zachumlaná v kabátu, než přinese další dříví do krbu. Sledovala jsem, jak jeho šikovné ruce hází do plamenů tenká dřívka. Prsty, které umí chytat ryby, klást pasti, ale také hladit. On by v aréně určitě přežil, kdežto já ne. Všiml si mých obav a přisedl si ke mně.

„Neboj se, Bree, dobře to dopadne," řekl a objal mě kolem ramen. Usmála jsem se a vstřebávala to teplo, které vycházelo z jeho těla. Odložila jsem hrneček stranou a natočila se k němu tak, že jsem se dívali přímo do očí.

„Same, teď chci, aby jsi mě poslouchal -"

„Ne, já chci, aby jsi poslouchala ty mě, Bree. Pokud půjdu do arény, chci, abys něco věděla. Aby jsi věděla, že jsi pro mě všechno, co mám. Že jsi ta nejlepší holka, jakou jsem kdy poznal. A že tě miluju."Oči se mi zalily slzami. Tohle jsem nečekala. Nečekala jsem, že mi kamarád vyjádří city v takové chvíli.

„Same, já..." začala jsem. Neměla jsem daleko k pláči. Ale on mě nenechal domluvit. Naklonil se ke mě a políbil mě. Když se naše rty dotkly, někde v mém nitru se rozhořel oheň vášně, který se nedal uhasit. Každý další polibek, každý Samův dotyk, byl jako olej, který se do ohně přiléval, aby hořel víc. Po tvářích mi stékaly proudy slz. Nevydržela jsem to a vytrhla jsem se mu.

„To prostě nejde!" Křikla jsem a vyskočila na nohy. Viděla jsem Samův ublížený výraz. Určitě si myslí, že jsem ho odmítla.

„Já si prostě nemůžu dovolit lásku, když vím, že za pár týdnů už budu stejně mrtvá. Nechci tě ztratit, víš? Protože...tě taky miluju a nechci aby jsi trpěl," řekla jsem a sklonila se k Samovi. Chytil mě za ruku a přitáhl mě k sobě. Rychlě mě políbil. Potom mě pustil a já vyběhla ven z jeho chalupy. Vítr sušil slzy na mých tvářích, ale ty nezůstaly suché dlouho, protože tekly pořád další a další. Konečně jsem doběhla k své chalupě, kterou jsem zdědila po rodičích. Vrazila jsem dovnitř a skočila na postel. Propukla jsem v takový pláč, že musel být slyšet až do sousedního kraje. Myslela jsem na mrtvé rodiče, na Sama, na svou vlastní smrt. Věděla jsem, že za chvíli už bude po všem, že Sama nikdy neuvidím. Plakala jsem tak dlouho, dokud jsem z očí nevymáčkla poslední slzičku. Popotáhla jsem nosem a otřela si oči rukávem od košile. Vzpoměla jsem si na Katniss Everdeenovou, vítězku 74. Hladových her. Ta je teď mentorkou a trénuje splátce z 12. kraje. Pokud mě zítra vylosují, poznám jí a budu si s ní moci promluvit. I ona totiž žila pro lásku. Pro svou matku, pro sestru Prim, pro Peetu Mellarka a nejlepšího kamaráda Galea.

Vyskočila jsem z postele a převlékla se do noční košile. V břiše mi kručelo hlady a já litovala, že jsem u Sama nic nesnědla. Sam. Ubohý Sam. Chvíli jsem přemýšlela, kdo je vlastně ubohý, jestli já nebo on. Nakonec jsem to nezjistila, protože mě přemohl spánek plný nočních můr, které teprve příjdou.

Autor: silvi14, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Flower Meadow - Prolog: