OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » I hate you because I love you - 10. kapitola 2/2

21.08.2012 (16:00) • KacenQa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 1332×

10. kapitola - druhá část

Lily:

„Dobře, hlavně si nezapomeň dobalit, ať zítra neplašíš,“ usmála se ještě a zmizela v zelených plamenech v krbu. Sedla jsem si na gauč a mrkla na dopis. Je od LUKEA!

Čau,

vím, že nechápeš, proč ti píšu, ale je to důležitý!!! Potřebuju, abys mi s něčím pomohla, a ano myslím, že ty seš v mojí situaci jediná, komu něco můžu říct a zároveň vím, že to neřekneš Řádu a budeš si s tím vědět rady. Odepiš obratem. Luke.

Zírala jsem na dopis snad ještě pět minut a potom jsem se natáhla pro čistý pergamen.

S čím chceš pomoct? Na chvíli jsem se zamyslela a nakonec velmi pomalu, jako bych si tím nebyla jistá, jsem pokračovala. Naši jsou oba v práci. Můžeš přijít. Krb máme připojený ke všem v Řádu, takže i k vám. Godrikův důl 56.

Došla jsem i s dopisem k Hermovi a uvázala mu ho na nohu. Už teď jsem litovala toho, co jsem napsala. Jenže jsem si nemohla pomoct. Když neuvidí můj pokoj, který nemám v plánu uklízet, tak by mohlo jít všechno hladce. Tedy pokud nevyužije toho, že nemá svědky a nepokusí se mě uřknout. Vážně skvělý. Hermés byl zpátky s odpovědí do pěti minut.

Bude mi potěšením. V kolik můžu?

Nemám to odvolat? Ne, ale mohla bych možná trochu uklidit. Rozhodně ne kvůli němu, ale kvůli tomu, že „jsem přeci holka“ nebo tak nějak mi to pořád říká babička Molly.

V jednu.

Fajn, je jedenáct, stihnu uklidit a možná se ještě naobědvat. Ještěže mám hůlku.

Stoupla jsem si doprostřed pokoje a pronesla sérii několika zaklínadel, ani ta nezmůžou všechno, ale pomohou. Naposledy jsem si nechala stůl, vládl tam takový chaos, že by ho většina z vás nazvala jako rozbordelařený, pro mě byl úplně v pořádku, jenže co Luke, že? Většinu pergamenů a knih jsem nastrkala do šuplíků a poliček a zbytek srovnala na úhledné hromádky. Ha! A je to a je teprve dvanáct, jsem holt talent od přírody. Naštěstí jsem už měla zabaleno, protože jinak by mi to trvalo dýl. Přešla jsem do kuchyně a zoufale se po ní rozhlédla, díky mami vážně ti děkuju za oběd.

Nakonec jsem skončila s nějakou polévkou, která chutnala víc jako osolená voda než cokoli jiného.

Půl jedné, ještě se musím převléct do něčeho alespoň trochu elegantnějšího, než jsou moje tepláky a vytahané triko a můžu čelit i Lukeovi. Otevřela jsem skříň a zírala na její obsah… nic, nic a ještě jednou nic. Vytahala jsem asi polovinu věcí, které jsem si nevzala do Bradavic, ale pořád jsem nebyla spokojená s ničím.

Nakonec když jsem si uvědomila, že mám jenom pět minut, jsem na sebe natáhla džínové kraťasy a zelené tričko se smějícím se smajlíkem. Rychle jsem oblečení přenesla bezhůlkovým a neverbálním wingardiem do skříně a odběhla do koupelny.

„Potterová!“ křikl Snape. Rychle jsem vystřelila z koupelny a běžela do obýváku před krb.

„Nemohl by ses příště alespoň ohlásit, než někomu vtrhneš do baráku?“ prskla jsem na něj, když jsem si ho zlostně přeměřila pohledem.

„Taky tě rád vidím,“ řekl ironicky a než jsem mohla cokoliv dodat, pokračoval.

„Ale opravdu ti musím něco říct. Víš už o vloupání ke Gringottovým?“ zeptal se a bezohledně se mi rozvalil v mém křesle. Spolkla jsem všechny možné urážky a poznámky a radši si sedla naproti němu, kde běžně sedával James.

„Slyšela, ale vím jen to, že se vloupali k vám a že se zloděje nepodařilo dopadnout,“ odpověděla jsem.

„Fajn, vím, co ukradli, teda nevím, ale myslím si to a potřebuju to potvrdit. Pravděpodobně to je tohle,“ řekl a podal mi nějaký obrázek.

„Není to jen obyčejný zlatý pohár?“ zeptala jsem se a podávala mu obrázek zpátky. Luke jen obrátil oči v sloup.

„Podívej se na ty okraje,“ řekl a strčil mi obrázek zpátky. Zamrkala jsem a vytrhla mu obrázek z ruky, znovu jsem si pozorně prohlédla pohár a zaměřila se na okraje. Opravdu, byla tam vyryta nějaká slova… ne slova ale starodávné runy.

„Máš překlad?“ zeptala jsem se zájmem.

„Samozřejmě, ale není tam celý text, i když i tenhle kousek mi dost napověděl. V překladu tam stojí: V životě jen jediný strach míti máš. Strach ze smrti, jenž oprávněný jest, však zvrátit dokáže ho jedna věc. Dvě krve síly se v jednu spojí a dokáží zvrátit smrt. K aktu samotnému třeba jest… co my k tomu povíš?“

„Řád o tom textu neví?“ zeptala jsem se.

„Stejně jako ty si toho nikdo nevšiml a když jsem na něj upozornil, bylo mi řečeno, že to s tím nemá nic společného. Jenže jestli tohle nesouvisí s námi a s Voldemortem, tak už zřejmě žádné vodítko nemají,“ zavrčel naštvaně.

„Takže je možné, že tenhle pohár ukradli Smrtijedi kvůli nápisu, který je na něm. Jenže, co s ním chtějí dělat? Smíchat naši krev v tomhle poháru? Já nechápu tu souvislost. Copak má ten pohár nějakou zvláštní moc?“ zmateně jsem se na něj zadívala a čekala, co mi řekne.

„Našel jsem si ještě něco, ale nedokážu to vyluštit. Má to nějaký skrytý význam. Nechápu ho a nikdo z mých přátel taky ne,“ znovu mi podával nějaký papír.

„Vážně vynakládáš takové úsilí na zjištění totožnosti nějakého poháru?“ nechápala jsem. Luke nikdy nejevil zájem o nic, kromě holek a toho, jak ostatním, co nejvíc uškodit.

„Přečti si to,“ přikázal, ale nepodíval se na mě.

„Pravdu, proč ti tolik záleží na tom poháru?“ odmítala jsem se vzdát načatého tématu. Kdybych nevěděla, že je to Luke Snape řekla bych, že se začervenal, jenže tohle byl Luke Snape.

„Jenom mě to zajímá, ale jestli ti dělá takový problém to přečíst a vysvětlit mi to, tak můžu zase jít,“ řekl naštvaně.

„Tak co?“ zeptal se, když jsem zvedla oči od pergamenu.

„Co co? Já to taky nechápu, počkej chvíli, buď tak laskav,“ sykla jsem na něj a znovu se zadívala do pergamenu.

„Myslím, že to mám,“ pronesla jsem asi po půl hodině.

„Výborně,“ vydechl a přisunul si křeslo blíž ke mně. Až moc blízko, kdybych právě neměla plnou hlavu toho, co jsem pochopila z pergamenu, zřejmě bych se tím zabývala víc. Takhle jsem se jen nadechla jeho příjemné vůně, užívala si jeho blízkost a dala se do vysvětlování.

„V podstatě tam píšou, že když chceš být úspěšný ve znovuzrození, potřebuješ tenhle pohár a krev vnuka toho, jenž tě nejvíc zradil a krev dcery toho, kterého nenávidíš nejvíc. Znamená to, že se bohové mýlili, Voldemort nepotřebuje naši věrnost ani naši smrt, stačí mu naše krev a ten pohár, pokud tedy opravdu existuje a je to ten, který ukradli. Ten pohár oplývá zvláštní mocí a ta tě s pomocí krve znovu zrodí, ale pokud to správně chápu, nemáš ji pít ani nic takového, musíš s ní smíchat svou duši. Nevím, jestli má Voldemort duši, ale něco mít musí, když je v podsvětí a je mučen. Takže kdyby se to něco smíchalo s naší krví v tom poháru, tak tu máme živého Voldemorta v plné síle plus mu pohár daruje nesmrtelnost a neuvěřitelnou moc. Kde si našel tenhle pergamen?“

„V Egyptě,“ netrpělivě mávl rukou a vytrhl mi ho z ruky.

„Ty si byl v Egyptě?“ zeptala jsem se inteligentně.

„Dneska v noci, hned jak jsem zjistil, co je napsáno na kalichu a že ten obrázek, který jsem otci ukradl, pochází z Egypta. Bylo to jediné vodítko, tenhle pergamen měla nějaká paní, musel jsem na ni použít silné matoucí kouzlo, abych ho dostal. Na to, že byla mudla, byla překvapivě odolná,“ pokrčil rameny. Jenom jsem na něj užasle hleděla.

„Uvědomuješ si, že tohle všechno mění? Stačí, aby nás unesli a řízli do nohy… no a potom se vrátí Voldemort, samozřejmě nás ještě předtím zabije, jelikož to, že ti sebere krev, znamená i tvou smrt, ne? Achilles taky umřel a to ho jenom trefili šípem,“ vychrlil Luke.

„Asi máš pravdu, trochu se to zkomplikovalo, ale pořád ještě můžeme získat ten pohár zpět,“ namítla jsem.

„Jo, to je přeci ta nejjednodušší věc na světě, proč mě to jen nenapadlo dřív?“ zeptal se a ironicky se na mě ušklíbl.

„Fajn, ale s tím, že umřu, bych se nesmiřovala poprvé a ty taky ne, teda myslím. Navíc nás plánují přeměnit v bohy, takže budeme automaticky nesmrtelní. Ne, že by to byl pro Voldemorta problém, když už mu teď stačí jenom naše krev,“ řekla jsem a pohodlněji se opřela do křesla.

„Pokud tedy vůbec nějaký pohár existuje a tohle není jen pitomá shoda náhod,“ dodala jsem.

„Co chceš dělat?“ zeptal se mě. Zmateně jsem se na něj zadívala, on se mě ptá, co chci dělat? Luke Snape se ptá mě, co chci dělat? Vlastně bych o jedné činnosti věděla, když teď sedím takhle blízko něho, opravdu hodně blízko. Stačilo by se natáhnout a… zděšeně jsem zahnala svoje myšlenky na jeho dokonalé rty.

„Nevím,“ bylo jediné, na co jsem se zmohla. 

„Jak originální. Takže nechceš dělat nic? Chceš jenom tak sedět a čekat, až si pro tebe přijdou Smrtijedi?“ zeptal se naštvaně.

„Fajn, tak co navrhuješ ty, když seš tak chytrej?“ prskla jsem na něj.

„Já nevím,“ rozhodil rukama do stran. Jak málo se teď podobal tomu vždy vyrovnanému Lukeovi, který nijak nedával najevo svoje emoce.

„Nechceš čaj?“ zeptala jsem se po chvíli ticha. Zmateně na mě pohlédl a pak trochu zaraženě přikývl. Odběhla jsem do kuchyně a zabouchla za sebou. Ztěžka jsem se opřela o dveře a vydýchávala náhlý příval neznámých emocí a nutnost se vrhnout na Snapea a konečně ho políbit. Co se to se mnou kruci děje? Jsem tak pitomá, že si chci něco dobrovolně začít s Lukem?

Luke:

Opřel jsem se do křesla. Tohle všechno bylo absurdní. Nesnáším Potterovou a nehodlám na tom nic měnit. To, že o ní mám strach, toužím se jí dotknout nebo alespoň být v její blízkosti a zároveň jsem z ní nervózní, to přeci musí mít nějaký racionální vysvětlení! Kdyby věděla, že jsem ještě před chvílí uvažoval, že překonám tu malou vzdálenost, přitáhnu si ji k sobě a políbím ji, asi by s křikem utekla… vlastně by mi ještě předtím jednu vrazila. Vždyť mě nesnáší a já ji taky. S tím, že nejspíš trpím rozdvojením osobnosti, se budu muset nějak vyrovnat, ale Potterovou do toho zatahovat nebudu. Stejně by se mi jenom vysmála a potom by to všechno vyžvanila svým kamarádíčkům v Nebelvírské věži.

„Doufám, že ti nevadí černý a jestli sladíš, tak cukr je na stole,“ vytrhl mě z myšlenek její zvonivý hlas.

„Hm, ne. Díky,“ odvětil jsem a snažil se tvářit alespoň trochu inteligentně.

„Tak co? Už jsi na něco přišel?“ Jo, že ti sluší zelená.

„Ne,“ narovnal jsem se ve svém křesle a natáhl se pro svůj čaj. Hrnek byl černý s fialovými pantery. Povytáhl jsem jedno obočí a zadíval se na Lily před sebou, jen pokrčila rameny a zazubila se. Jasná narážka na mého patrona.

„Ty máš nějaký nápad?“

„Ne,“ odpověděla. Jak smysluplná konverzace dvou dospělých kouzelníků. Neměl bych už odejít? Ukázal jsem jí, co jsem chtěl, ona mi pomohla a tím to asi končí, že? Jenže mě se nechce odejít… ještě ne.

„Romeo a Julie?“ zeptal jsem se a pohodil hlavou ke knize položené na stolku u dveří vedoucích… někam. Změna tématu z vážného problému na Romea a Julii, přešla bez jakéhokoli komentáře.

„Už jsem to četla a dneska jsem měla už všechny ostatní knížky zabalené, jenže poslední dobou pozoruji ve svém okolí, až mnoho zamilovaných, takže o nich nepotřebuji číst,“ odpověděla. K mému překvapení i upřímně, bez jakýchkoli sarkastických poznámek či vytočených nadávek, že se jí hrabu v soukromí.

„Zajímavá kniha. Myslím na mudlovské poměry. Viděla jsi divadelní hru?“ zeptal jsem se.

„Ne, měla jsem tam jít minulé léto s… kamarádem, ale no, nějak se to prostě zvrtlo. Ty jsi ji viděl?“ zeptala se rychle. Pokud vím, tak minulé léto chodila s Courtem Bottem, namachrovaným troubou z Havraspáru.

„No, ano viděl. Četla jsi Hamleta?"

A závěrem bych chtěla celou desátou kapitolu věnovat všem, kteří čtou a komentují jmenovitě jsou to: Perla, Kajjik, alec95 a Damonika. Děkuju :))

Autor: KacenQa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you because I love you - 10. kapitola 2/2: