OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Jen a jen pro tebe - 19. kapitola

Videjko, jak jinak... Nepláču, přísahám, jen se mi potí oči! :D

„Věštba? Co je to za blbost?" zeptal se Stark se svým obvyklým sarkasmem, když Sigyn vysvětlila, co s Lokim na Midgardu hledají. 

„Magie," pronesl prostě Loki stále stojící u okna, jako by to všechno vysvětlovalo.

„Ale jak to funguje? Logicky..." Rogers nestihl svou otázku dokončit, protože Sigyn bolestně zaúpěla a skočila mu do řeči.

„Na tohle nemáme čas! Ta příležitost přichází jednou za deset tisíc let a já ji nehodlám promarnit posedáváním s vámi. Pomůžete nám tedy?" Nastala chvíle ticha vyplněná jen otáčením hlav a vyměňováním si tázavých pohledů. Rozhodl nakonec sám Stark. Vstal, až židle trochu zavrzala a rázně promluvil.

„Tak na co tady čekáme?"

***

„Je to vážně ono?" zapochyboval Rogers, když doprostřed místnosti položil malou, dřevěnou, detailně vyřezávanou bedýnku, kterou před pár hodinami vyzvedli z podzemní jeskyně v pohoří Grajských Alp na hranici Itálie a Francie. Sigyn k ní poklekla a přejela po jí dobře známých vanaheimských runách po obvodu.

„Jistě," přitakala a tajemně se usmála.

„To fakt? Představoval jsem si to trochu..." Stark pohodil rukou, jako by nevěděl, jak dál. „Ne snad? Nechápeš? Ne?" otočil se na Lokiho, který jen zavrtěl hlavou. „Fajn, tak nic." Sigyn uvolnila trochu své magie a víčko skryté v poklopu bedny se otevřelo. Postavila se a porozhlédla se po přítomných. Byl zde Stark, ta jeho přítelkyně, kterou tak zvláštně oslovovali, poté Romanovová, Rogers, Banner a dokonce i Thorova Jane.

„Abyste mohli přihlížet," začala vážně, „musíte něco obětovat."

„Prsty si řezat nebudu," zamumlal si Stark pod vousem, ale bohyně ho ignorovala.

„Předmět, který pro vás hodně znamená, který máte neustále u sebe. Jen tak něčím to ale neoblbnete." Všichni se tvářili zamyšleně, trochu zamračeně, možná. Sigyn opět poklekla, z krku si sundala drobný stříbrný přívěšek s modrým kamínkem, který jí kdysi věnovala Kainara, čarodějnice, která ji vychovala. Řekla, že ho dostala od Sigyniny pravé matky. Bohyně netušila, co je na tom pravdy, a možná to ani vědět nechtěla, ale i přesto ho vždy nosila u sebe. Lepší nějaká naděje, než žádná. Opatrně ho vložila do bedýnky. „Bez obav, je to jen dočasně," dodala na vysvětlenou, když si všimla všeobecné nejistoty.

Do bedny se tak postupně dostávaly další šperky, hodinky a různé drobnosti. Loki si dával na čas, až zbyl nakonec. Nerozhodně přešel ke své ženě, chytil ji za ruku a z prstu stáhl stříbrný prstýnek, který jí před časem vyčaroval tady na Midgardu. Od té doby ho nesundala, což ho někde uvnitř jistým způsobem velice uspokojovalo. S tichým cinknutím dopadl dovnitř bedny. Sigyn se pousmála, pochopila, kterým směrem proudily jeho myšlenky. To ona byla to nejcennější, co svým způsobem vlastnil, to ji měl neustále u sebe... Všichni jejich počínání nechápavě pozorovali. Truhla se zaklapla, což znamenalo, že „oběti" přijala. Sigyn pustila Lokiho a postavila se k ní čelem. A vtom to začalo.

Spodní poklop se náhle rázně otevřel a vyšla z něj jasná záře, která se postupně formovala v ženskou postavu. Byla průsvitná jako duch, tvořilo ji jen nazelenalé světlo. Zřetelně však viděli detaily jejích prostých šatů, velké propadlé oči i holou hlavu pokrytou četnými vytetovanými runami. Nesly významy jako zrada, lež, smrt, prokletí, věčnost. To si ale nikdo krom Sigyn nepřeložil. Věštba se pozorně rozhlédla po přítomných.

„Ještě nikdy se nestalo, že by Midgarďané přihlíželi," promluvila zastřeným hlasem. Pohled stočila k bohyni stojící před ní. „Sigyn, dcero Freyova, tvá rodina naslouchá mým věštbám již po mnohé tisíciletí," oslovila ji vřele a mírně se poklonila.

„Já ale nejsem dcera Freyova, jsem jen bastard," ohradila se Sigyn chabě.

„Jsi dcerou svého otce více, než si myslíš," nedala se Věštba. Bohyně chtěla klást další otázky, ale nebylo jí to dovoleno. „I když je, má paní, otázka tvého původu jistě velmi fascinující, není to dnešním tématem." Následně pozvedla ruce, oči začaly bíle zářit a celý její obraz vystoupal asi půl metru do výše. Když promluvila, její hlas zněl ještě zastřeněji a vzdáleněji než předtím. „Devět světů padá do chaosu, ovšem konec nepřichází. Naopak, je to nový začátek. Do života vstoupí dva bratři, synové tří světů, podobní si jako vejce vejci a přitom rozdílní jako den a noc. Až přijde jejich čas, z prachu nechají povstat země vzdálené a sjednotí je v jeden celek, pevný jako sám Yggdrasil. Tak bylo předpovězeno, tak zní má slova." 

Oči Věštby pohasly a ona opět klesla k zemi. Nikomu z přítomných moc nedocházel význam jejích slov, ona však ještě neskončila. „Jistě není náhodou, Sigyn, má paní, že jsi zrovna ty cítila potřebu mě vyhledat. Chlapci, či muži, chceš-li, o kterých jsem mluvila, jsou tví synové. Vaši synové," dodala a pohlédla i na Lokiho, který na sobě nedal znát jedinou emoci. „Synové, které již nějakou dobu nosíš pod srdcem." Sigyn zalapala po dechu, Loki jen třeštil oči. Věštba se nad jejich reakcí potutelně usmívala. „Skryjte mě na místo, které sami vyberete. Má poloha však musí zůstat skryta," přikázala klidně, její světlo pohaslo a bedýnka se rázně zaklapla. V místnosti se rozhostilo hrobové ticho, oči všech se zaměřily na vládce Devíti světů...

***

Nakonec si Midgarďané vzali z truhly zpět každý svých pět švestek a ponechali stále ještě více než zaraženým manželům trochu soukromí. Stáli tam mlčky, až nakonec Loki sebral dostatek odvahy promluvit.

„To bylo ono, že? Ten tvůj stres. Věděla jsi to?" Jeho hlas zněl chladně, bez emocí, stejně tak i z jeho očí Sigyn nedokázala nic vyčíst.

„Tušila," opravila ho prudce, možná prudčeji, než chtěla.

„Proč jsi mi nic neřekla?!" štěkl a přistoupil k ní blíže.

„A k čemu by to bylo?" také zvýšila hlas a zaujala svůj obvyklý bojový postoj.

„K něčemu jistě," odsekl a založil si ruce na prsou.

„Na co narážíš?" zeptala se ostře bohyně, která z Lokiho slov vyčetla něco více.

„Vůbec na nic," ohradil se, ne však dostatečně na to, aby to byla pravda. Sigyniny zorničky se zúžily.

„Chceš tím snad říct, že je to moje vina?!"

„Ne přímo, ale..."

„Ale?!" Loki se chvíli rozmýšlel, jak svou myšlenku podat. Věděl, že již nevycouvá, nic jiného mu tedy nezbylo.

„Když tvá magie selhala, muselo selhat i to kouzlo, které mělo zabránit... tomuhle," vysvětlil a rukou mávl k jejímu stále nic neříkajícímu břichu. Přes její tvář se přehnalo něco jako smutek, zklamání, ale nic na to neřekla. 

***

„Jsou na místě gratulace?" zeptal se Stark mírně provokativně Lokiho, který se zrovna skláněl pro onu osudnou truhlu.

„Zmklni," procedil bůh skrz zaťaté zuby a přešel ke své ženě, která v ruce třímala Kopí osudu, pomocí kterého se bez jediného slova přenesli z Midgardu pryč.

Truhlu schovali na Múspellsheimu, ohnivém světě. Celou dobu pracovali mlčky, nepromluvili spolu po zbytek dne a ani navečer se to nezdálo být lepší. 

Leželi vedle sebe na posteli a zírali na tmavá nebesa nad jejich hlavami. Loki nehnul ani brvou, Sigyn se nervózně kousala do rtu. Pomalu sunula ruce po svých bocích až k podbřišku, kde se zastavila. Tady rostou její děti, její synové, synové tří světů, kteří jednoho dne nastolí mír a pořádek v Devíti světech. Byla z toho tak zmatená, cítila tolik nového, neznámého a bála se toho. Na druhou stranu to byly její děti, děti, které mohou dát jejímu životu nový směr. Zavřela oči a snažila se je vycítit. Bylo na to zřejmě příliš brzo, ale díky své magii mohla být dětem blíže, než kterákoliv jiná matka. Loki se zájmem sledoval její počínání.

„Cítíš je?"odhodlal se po tom dlouhém mlčení promluvit. Sigyn nejdříve napadlo, že mu neodpoví, nakonec přece jen zavřela hlavou.

„Ne, ještě je příliš brzy."

„Bude to katastrofa," pronesl do ticha.

„Myslíš my jako rodiče? Je to... k smíchu," připustila Sigyn a smutně se usmála.

„Čelili jsme někdy horším věcem?" zeptal se a nakrčil čelo. 

„Hloupá otázka," zasyčela nebezpečně. 

„Já... myslím, že ti dlužím omluvu," oznámil po chvíli. „Neměl jsem ti to dávat za vinu." Loki se neomlouval, nikdy. Ani v tuto chvíli neřekl přímo omlouvám se, pouze že by se měl omluvit. I to však Sigyn považovala za jistý pokrok.

„Nepovídej," vyjekla teatrálně. „K takovým věcem jsou obvykle potřeba dva." 

„To jistě," zamručel. „Na druhou stranu, kolik vládců přede mnou se mohlo pyšnit tím, že jim jejich manželka porodí hned dva syny s tak slibnou budoucností?" zatvářil se samolibě a otočil k Sigyn tvář.

„Aha," zachmuřila se ona a zapřela se o lokty. „Takže teď jsem jen ta, co ti porodí děti? Skvěle, tohle bylo vždy mým snem. Královská rodička dětí. Nezapomeň si teď najít milenku, ať to máš pojištěné." Praštila sebou zpět do polštáře a otočila se k němu zády. Zněla skutečně uraženě a Lokimu chvíli trvalo, než mu došlo, že ho s největší pravděpodobností jen provokuje. Zvedl se do sedu, popadl ji za rameno a přetočil zpět na záda. Rukama se zapřel vedle její hlavy a naklonil se blíže k její tváři.

„Milenka budiž, nebráním se," zašeptal provokativně, „pochybuji ale, že bych kdy našel takovou, která dosahuje všech tvých kvalit," políbil ji mezi klíční kosti, „ve všech ohledech," dořekl a přivlastnil si její ústa. Tělem se k ní tiskl a nevypadalo to, že má jen tak v plánu přestat. Sigyn ho popadla za ramena a vši silou, kterou dokázala vyvinout, ještě za pomoci manželovy nenápadné kapitulace, ho svalila pod sebe.

„Jdi si za milenkou," řekla drze a v očích jí jiskřilo.

„Nech mě si alespoň naposledy si užít toho, co za chvíli budou okupovat mé děti." Při těchto slovech se zvedl do sedu, aby ji měl co nejblíže, a opět získal dokonalý přístup k jejím rtům. Sigyn se zachvěla, když z Lokiho úst uslyšela: „mé děti". Znělo to jako... jako smíření. Pro tuto chvíli bylo vyhlášeno dočasné příměří...