OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Kéž by zítra o mne stál! - 14. kapitola - Slzy inspektora Javerta

18.07.2013 (13:00) • • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 959×

Probudily je výstřely, které je vrátily zpět do reality. Okamžitě si uvědomili, co se děje. Snad to bylo proto, že cítili se svými přáteli jisté spojení, ale poznali, že nestřílí Přátelé Abecedy na republikánskou gardu. Ihned věděli, že republikánská garda střílí po Přátelích Abecedy. Něco se stalo. Něco hrozného. Střelba ustala. Žádný výstřel v odpověď těm, co přišly. Nikdo nezbyl, bylo po všem. A Eponine, aniž by věděla, zda to není cesta do hlubin smrti, i přes svoji bolest vyběhla ven. Všechny pokusy zadržet ji byly marné.

Jakmile jsem se octla venku, viděla jsem jediné – zbořené barikády a spoustu mrtvých Přátel Abecedy. Opatrně jsem se rozhlédla, zda poblíž není žádný voják. Protože jsem nikoho neviděla, vydala jsem se blíž k tělům, abych našla někoho, na kom mi opravdu záleží. V průjezdu jsem našla těla, o které se Enjolras již předtím postaral. Klekla jsem si k tělíčku Gavrochovu a dala jsem průchod slzám. Když jsem chtěla vzít bratra do náruče, shledala jsem, že je jeho tělo ledové a podivně ztuhlé, stejně jako když vám zemře pes a vy ho najdete po několika hodinách. Nikdy jsem mrtvého člověka neviděla. Ne takhle. Ne někoho, koho jsem znala. Ovšem někteří členi otcova spolku občas nepřežili své útoky, protože někdo zavolal Javerta a jeho družinu – a co si budu povídat, vím, že oni se málokdy umí opravdu ovládat – ale na těch lidech mi nezáleželo. Jen při vzpomínce na Jacquese se mi zvedl žaludek ještě teď. Vím, že hlavní vinu za to nesl můj otec. Nikdy mě neměl prodat jako něco neživého, popřípadě jako zvíře. Byla jsem jeho dcera. Byla, ale už nejsem. Od té doby jsem mu nikdy nevěřila natolik, abych se mohla označit za jeho dceru.

A nyní jsem držela v náruči svého malého bratra, bratra, který zlo v mé rodině chápal lépe, než já či Azelma. Bratr, který si šel vlastní cestou, když poznal povahu matky a otce. Jen nikdy nepřestanu litovat toho, že jsem svého bratra neznala tak, jak jsem ho znát měla. Nikdy jsem s ním nebyla jako jeho sestra. Vždy se od nás odtahoval a my od něj též. Milovala jsem ho nejvíc na světě, dokud nepřišla jiná láska. Láska, která nikdy nebyla opětována. Gavroche byl a navždy zůstane mým malým bratříčkem, kterého jsem měla chránit svým tělem. A třebaže jsem ho nedokázala zachránit, vím, že mi to odpustí. On takový prostě je. Gavroche umí odpouštět lidem. To mám na něm tak ráda.

Hladila jsem ho po vlasech a plakala jsem a kašlala na to, jak to vypadá. Je to má rodina. Vedle Azelmy jediný člen rodiny, pro kterého jsem nebyla jen pouhý stín.

Prudce jsem se obrátila, když jsem uslyšela kroky. Za mnou stál inspektor Javert. Ztuhla jsem, pozorovala jsem ho vyděšenýma očima, neschopna jakéhokoli pohybu, který by mi v tuto chvíli zachránil život. Vzal do ruky pistoli a já věděla, že je konec. Jenže on na mne nezamířil. On mi ji vložil do dlaně a řekl mi: „Dávej na sebe pozor.“ Nerozuměla jsem tomu a nedokázala jsem to pochopit. Nechtěla jsem se na nic ptát a jen jsem sklopila oči, když prošel kolem mě do tmy, šeptajíc: „Omlouvám se.“ Ještě jsem se za ním dívala, směrem, kterým inspektor odešel, třebaže už jeho silueta dávno zmizela ve tmě. Nepřítomně jsem pohlédla na policejní pistoli ve své ruce a přemýšlela nad jednáním jeho majitele. Co ten muž musel zažít, udělal-li v poslední chvíli něco takového?

Nebyl snad takový, jak jsem ho celou dobu brala? Copak to byl přes to vše dobrý člověk? Člověk s city, které jsme nikdy neviděli? Když jsem si prohlédla pistoli pozorněji, našla jsem na její hlavni rytinu francouzského policejního znaku. Znaku práva. Smutně jsem se nad tím pousmála a políbila jsem svého bratra na čelo. Už bude dobře, bráško, pomyslila jsem si. Už tě nečeká žádná bolest. A na barikádách v nebesích, tam všichni vyhrajeme.

Přes svůj strach si ani nevšimla, že v Javertových očích byly slzy. Pokud ho dokázalo něco rozplakat a zlomit, muselo to být něco, co by jiné lidi zabilo.

A Eponine dál klečela u bratrova těla a snažila se to pochopit.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Kéž by zítra o mne stál! - 14. kapitola - Slzy inspektora Javerta: