OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu VII.

07.06.2019 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1009×

Zlomený nos

Ani jsem se nehnula. S potěšeným úsměvem na tváři jsem se – ve full HD – dívala na to, jak Thor bráchovi vrazil ránu, čímž mu zlomil nos. Karmínová tekutina tekla ohromenému bohu lží a klamu přes rty a bradu, než její kapky začaly padat na zelenou tuniku. Loki se chtěl bránit – dal ruce před sebe, jako by se pokoušel Thora odtlačit. Tipla bych, že se chystal použít svou magii, avšak náramek, který se mu skvěl na levém zápěstí, v ten moment zazářil a ukázal, čeho všeho je schopen. Z Lokiho dlaní vyšla jen chabá náhražka jakéhosi modrého, silového pole. Bylo to vtipné, protože Loki bezradně zaúpěl, zatímco Thor se zašklebil, znovu ho čapnul za límec a vytáhnul ho na nohy.

Navzdory tomu, že bych se na ně mohla dívat celý den, jsem začala jednat. Takových ran z Habánovy strany na Lokiho účet bych sice ocenila ještě aspoň tucet, ovšem má znalost lidské anatomie mne vedla k přesunu ke vchodu do mágovy cely. Byl kost a kůže – mohl vážit tak nanejvýš pětasedmdesát kilo i s postelí, což bylo na jeho výšku opravdu málo.

Nechat Thorovu sílu ještě chvíli působit, rozmačkal by Lokiho jako ploštici.

„To stačí, Thore, už má dost,“ pravila jsem, ani moc nahlas, ani příliš tiše; zkrátka tak akorát, aby mě oba slyšeli. Thor se sice napřáhnul ke své třetí ráně, ale rozmyslel si to.

Konečně byl zase schopen vnímat i jiné věci než jen svůj vztek. Pustil svého bratra a odstoupil od něj. I on to musel, zcela evidentně, rozdýchat.

Všimla jsem si, že Habán několikrát naprázdno semknul dlaň, z čehož jsem odvodila, že ho bolela.

„Hej… jsi v pořádku?“

„Ano.“

„Ne!“    

Odpověděli mi oba dva najednou.

„Mluvím s Thorem,“ upřesnila jsem pobaveně. „Někdo by se ti na tu ruku možná měl podívat.“

Loki si odfrknul a já k němu konečně střelila pohledem. Obličej měl zakrvácený, dlaně si tisknul k nosu a k čelisti. I když nic neřekl, z jeho pohledu jsem poznala, co si myslel. Proč se starám o Thora, když mu nic není, a ne o něj. Káral mě očima za to, že jsem cítila zcela nemístnou spokojenost z toho, jak ho brácha zmlátil. Nenáviděl mě, a kdyby mohl, nejspíš by mě byl býval proklel.

Srdce mi podivně ztěžklo a satisfakce mi zhořkla v ústech.

„Nic mi není, lady Gen. Zůstanu tu s vámi, dokud-“ bránil se blonďák.

„Ne, běž,“ tentokrát jsem zněla neústupně. Ani nevím, kde se ten tichý příkaz ve mně vzal. Habán to se mnou ale myslel dobře, proto mi rozum našeptával, abych ho nenechala odejít. Avšak něco uvnitř mě mi říkalo, že Loki byl, minimálně v tomto stavu, neškodný.

„Neboj, nic mi nehrozí,“ špitla jsem ještě. Chtěla jsem ho vzít za bolavou ruku a stisknout ji v dlaních, jenže jsem si nebyla jistá, že se dnes opatřil kouzly proti popálení. A tak mi nezbylo, než se na něj pouze povzbudivě usmát.

Ještě si něco pod vousy zabrblal v rodné staroseverštině, než se zrakem přesunul k Lokimu a ukázal na něj prstem.

„Proměň lady Imogenu zpět do její midgardské podoby, bratře. Neučiníš-li tak, nebesa jsou mi svědkem, že se, při našem dalším setkání, nebudu držet zpátky!“ zahřměl výhružně. Ani na moment jsem nezaváhala, že to myslel vážně.

„Thore!“ zavolala jsem za ním, když odcházel. Zastavil se a kouknul na mě přes rameno. „Děkuju.“

Přikývnul, než nenávratně zmizel za dveřmi cely. Vydechla jsem z plic přebytečný vzduch. Tohle pro mě byl nový pocit. Nikdy se za mě nikdo nepral, minimálně ne doslova. První z mých celkových tří partnerů mně, v patnácti letech, dal kopačky, protože se zamiloval do roztleskávačky, která se – na rozdíl ode mě – ani trochu nebála sexu. Taky, ještě v prváku na gymplu, neuměla násobilku osmi a devíti, natožpak vědět, jaký je rozdíl mezi rulíkem a borůvkou… ale koho to zajímá? Nikoho, když jste vysoká blondýna s ňadry velikosti pomela a nohama dlouhýma jak most přes řeku Kwai.

Můj přítel z vysoké se se mnou rozešel, protože – po dvouletém vztahu a žádosti o mou ruku – zjistil, že se mu více zamlouvá opačné pohlaví. Teda, jeho vlastní pohlaví… no, však víte, jak to myslím. A s mým třetím objevem jsem se, cirka po dvou měsících, rozešla já proto, že byl moc divnej, a to i na mě.

„Spokojená?“ Zpátky do reality mě dostal sarkasmem protkaný hlas. Zacukaly mi koutky a já se otočila tak, abych na Lokiho viděla.

„Maximálně,“ odpověděla jsem mu popravdě, než jsem k němu došla a snížila se do dřepu. „Chceš to ošetřit?“

„Drž se ode mě dál!“

Naprázdno jsem skousla a můj pohled ztuhnul.

Může si mě odstrkovat, jak chce, holomek, stejně mě bude muset dát do pořádku!

„S radostí! Jakmile mě proměníš zpátky, už o mně neuslyšíš,“ zalhala jsem hladce a rychle. Když se na to dívám s odstupem, byl to dost velký risk. Přece jenom, sám říkal, že věděl, kdy mu ostatní lžou. Mně to však, v ten moment, nedošlo.

Loki byl rychlejší než smrt. Natáhnul se do strany, a než jsem stihla utéct, chytil mě pod krkem. Dlaní mi sevřel hrdlo, a já na něj vytřeštila oči. Rukama jsem se pokusila jeho dlaň odtlačit, protože mi v první chvíli nedošlo, že mi hrdlo nesvíral nijak pevně. Bylo to spíš jen takové varování, že jestli ho nepřestanu pokoušet lhaním, bude hůř.

Na kůži jsem cítila, podivné vlhko – patrně od krve, jíž měl zašpiněné ruce – a potom dobře známý chlad. Měnil se v Avatara, na což mé ohnivé já zareagovalo sprškou jisker.

„Tvé chabé pokusy o lži jsou k pláči!“ Přiblížil se a zasyčel mi do ucha: „Bitvy za tebe bojují jiní, zatímco ty nejsi schopna přijmout dary, které ti bohové nadělili. Nejsi nic víc než zašlá měď v diamantové schránce! Nenávidím tě, rozumíš? Nenávidím!“

„Ha! A já si zrovna říkala, že jsi můj nejoblíbenější člověk na Asgardu,“ odsekla jsem ironicky. Cítila jsem, jak mě opouští horko a velká část mojí energie. To ze mě, nejspíš, ustupovala ohnivá obryně, a nahradilo ji moje normální, pozemské já.

Loki mě ještě pár sekund svíral, než mě pustil. Promnula jsem si krk, ne snad proto, že by mě bolel, ale byl to prostě takový podvědomý reflex.

Takže on mě proměnil zpátky… Možná, že vážně nebyl tak špatný, jak ho vylíčil midgardský bulvár a místní klepy. Jak to jenom Frigga říkala? V hloubi duše není tím padouchem, kterého v něm všichni vidí. No, pravdivost toho výroku jsem sice ještě potvrdit nemohla, ale už jsem byla nahlodaná aspoň k otevření své mysli vůči téhle Frižině teorii.  

„Ehm… tak asi díky,“ vypotila jsem, stále sedíc na zemi v jeho blízkosti.

„Tím jsme spolu, my dva, skončili,“ oznámil mi ledově. „Několikrát jsem jasně vyjádřil, že si nepřeji, abys mě nadále navštěvovala. Je na čase, aby ses tím začala řídit.“

„No, tak to máš smůlu,“ ušklíbla jsem se. „Zařídila jsem, aby tě Odin propustil. Taky jsem řekla Thorovi pravdu o tom, jaks mě vydíral, jemu se to nelíbilo a přišel tě zmlátit. Takže za tohle...“ Natáhla jsem ruku k jeho zmalovanému ciferníku a poplácala ho po tváři. Pochopitelně se znechuceně odtáhnul. „... si můžeš sám!“

Střelil ke mně pohledem, který stál za všechny peníze. Šok se mísil s rozhořčením, zlobou a kvantem dalších emocí a pocitů z cholerické sféry. Připadalo mi, že jsme se přetahovali v tom, kdo víckrát dosáhne pocitu zadostiučinění.

Já si, po podrobném zvážení toho, čím jsme si my dva vlastně byli, uvědomila, že se mu mohu pošklebovat a rejpat do něj, jak jen budu chtít. Byl sice princ, ale na Asgardu z něho nijak odvaření nebyli, a já ho teď navíc měla na starost. Můj úkol měl přesně stanovené limity. Nemusela jsem se s Lokim kamarádit, musela jsem najít nějakou páku, s jejíž pomocí ho dostanu na správnou stranu. Toť vše.

„Na co čekáš? Zvedej se, Nádhero!“ přikázala jsem tvrdohlavě a hrabala se ze země.

„Za jakou cenu mě Všeotec propustil?“ zeptal se skepticky. Ačkoli jsem na něj neviděla, dokázala jsem si živě představit, že se ani nepohnul. „Za můj jazyk, nebo snad za mou magii? Mám přísahat věrnost mocnému Thorovi, ctihodnému králi veškerenstva?“

Uchechtla jsem se. „Něco daleko horšího, pro nás oba. Odteď tě mám na povel já, od samého rána do okamžiku, kdy v noci zavřeš oči. Kamkoli půjdeš, cokoli uděláš, budu u toho. Jediný špatný pohyb a fičíš zpátky do lochu.“

„V tom případě,“ nosem prudce vdechnul a semknul čelisti, „mile rád zůstanu pod zámkem.“

Trhla jsem rameny. Něco takového jsem čekala. Mně ale, na rozdíl od něj, bylo jasné, že se mu to rozleží v hlavě. Údajně je chytrý, takže mu nejspíš brzy dojde, že je to jeho jediná šance jak se dostat ven… že já jsem jeho jediná šance, jak se dostat ven.

„Jak je libo. Prosit tě nebudu.“ Trhla jsem rameny a odkráčela z cely pryč. U vchodu do vězení jsem strážím sdělila, že Odin Lokiho oficiálně propustil, tudíž že jsou povinni ho pustit, když si o to řekne. Tvářili se skepticky, a jeden z nich, krátce po mně, opustil kolegu, aby se šel na ty čachry s Hannibalem zeptat samotného jednookého Al Capona.

No, co už, můj problém to nebyl.

Zamířila jsem rovnou do svého pokoje. Chvátala jsem a těšila se, až se na sebe podívám do zrcadla (a pak že něco takového bylo nemožné). Moje pokožka byla v normálu – ani bledá, ani příliš tmavá. Moje oči byly zpátky u své staré, dobré čokoládové, a – díky zorničkám – bylo už zase jasné, kam koukám. Plameny nahradily prameny, a mně se k lopatkám snášely mé drahé, kaštanové, lehce zvlněné kadeře. Několikrát jsem se svého obličeje dotkla, abych se ujistila, že tohle nebyl jenom sen.

Tím to ale neskončilo. Moje touha po ujištění, že jsem to zase byla já se vším všudy, posílila. Kvapně jsem se svlékla. Obvykle mi můj nahý odraz v zrcadle přinášel depresi, tentokrát jsem z něj ale byla nadšená. Koho zajímaly špeky, když je z vás naráz zase člověk?

Usmála jsem se na sebe, přičemž mi ze srdce spadnul obrovský, ohněm rozžhavený balvan. Odtančila jsem do koupelny, za účelem dát si sprchu, hvízdajíc.

Do pokoje jsem vešla v ručníku. Proč by taky ne – byl to můj pokoj a já rozhodně nečekala návštěvu. I kdybych nějakou čekala, všichni tady byli slušně vychovaní, takže by zaklepali a počkali, dokud bych je nevyzvala ke vstupu. V tomto ohledu byl život na Asgardu daleko jednodušší než život na Zemi.

„Aux Champs Elysées, Aux Champs Elysées,“ broukala jsem si slova písničky, u čehož jsem si druhým ručníkem sušila vlasy, „au soleil, sous la pluie, à midi ou à minuit,“ přišla jsem k zrcadlu a přehodila si vlasy dozadu, „il y a tous que vous voulez aux… uá!“ V tomto bodě jsem otevřela oči a spatřila za sebou postavu. Seděla v mém křesle, u mého okna, čtouc moji knihu. Zamrkala jsem a otočila se, rudá rozpaky.

„J-jak ses sem sakra dostal?!“ vyjekla jsem, jen co jsem osobu rozpoznala. Zřejmě vás to nepřekvapí ani zpola tak, jak to překvapilo mě – byl to Loki. Kdo jiný než místní Glum, by se taky, nečekán a nezván, v osm večer, vplížil do pokoje v ženském křídle, že jo.

„Dveřmi,“ odpověděl mi, jeho tón neutrální. Stála jsem a strnule na něj vejrala, jako by byl duch. Tím, že jsem se nehýbala, jsem evidentně zaujala jeho pozornost. Vzhlédnul od knihy a obdařil mě pokřiveným úsměvem. Očima pomalu klouzal po mém těle hodnotícím pohledem. To byl impuls, který jsem potřebovala k pohybu. Přeběhla jsem k posteli, ze které jsem vzala své pyžamo, než jsem odsprintovala do koupelny a zabouchla za sebou dveře.

Ztěžka a rychle jsem vydechovala, zády opřená o dveře.

Sakra! Co se to právě stalo?!

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu VII.: