OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu XI.

26.06.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 964×

Nefalšovaný horor

Odin se usadil zpět do své majestátní židle, jejíž nohy zavrzaly třením o mramorovou podlahu. Pochopila jsem, že tohle bylo na delší dobu, proto jsem dala vlastním nohám svobodu a taky se usadila.

„Loki vám o mně ale řekl, ne?“ optala jsem se zmateně. „Nebýt jeho, nebyla bych tu.“

„To nepopírám,“ zamručel smířlivě. „Asgard je mu vděčný za jeho prozřetelnost. Byl ovšem za svůj přínos náležitě odměněn udělením svobody.“

„Jo tak.“ Teď už jsem se regulérně mračila. Něco se mi na téhle konverzaci nezdálo, ale nemohla jsem se přít s Odinovými argumenty. Faktem bylo, že Loki si zasloužil, co dostal, a já neměla důvod za něj orodovat. „No, a jaký úkol tu teda mám?“

Nejvyšší z bohů si dal s odpovědí na čas. „Vznesete nárok na muspelheimský trůn a já jej uznám. Spolu s korunním princem se postavíte do čela asgardského vojska, dobudete svět ohnivých obrů krví a železem a stanete se jeho právoplatnou vládkyní.“

Brada mi spadla snad až na podlahu. Měla jsem se postavit do čela světa… já. Imogena O’Conellová, pětadvacetiletá, smrtelná Midgarďanka. Cože?! Ale vždyť… to přece… co?!  

„M-můj pane, já ale nejsem královského původu!“ 

„Mýlíte se, má drahá,“ oznámil. „Vaše matka, rodným jménem Sólveig Surtrdóttir, je jediným potomkem krále Muspelů, Surtra. Vy a vaše sestra jste jeho přímými dědičkami.“

Zatočila se mi hlava. Najednou bylo těch informací na mě nějak moc. Toho dne jsem navíc jaksi nestihla snídani, protože jsem hledala Lokiho, a na oběd jsem si, v knihovně, dala dvě sušenky. Hladina cukru v mé krvi bila na poplach.

Zvedla jsem se, bez Odinova svolení. Kupodivu mě pozoroval s ustaraným výrazem ve tváři.

„J-já… omluvte mě, prosím, Veličenstvo. Potřebuji na vzduch,“ zamumlala jsem rychle. Dokonce jsem se i uklonila. Odin mě propustil s tím, že mám být připravená a bůhvíco – já ho neposlouchala.

Vypálila jsem z místnosti jako Sputnik z Bajkonuru a spěchala chodbou pryč.

Zatraceně! Tenhle výlet mi byl čert dlužnej!

Čím víc jsem se blížila ke svým komnatám, tím hůř mi bylo. Zdálo se, že hlava se mi rozskočí. Měla jsem vládnout… ale jak? Nikdy ve svém životě (povšimněte si důrazu na NIKDY) jsem neměla takové ambice! Když jsem byla malá, chtěla jsem být doktorkou, pilotkou či vědkyní, nikoli princeznou, královnou nebo prezidentkou! Faktem bylo, že jsem, už cirka čtyři roky, v telce na Midgardu sledovala seriál The Tudors, takže jsem aspoň měla hrubou představu o tom, jak to rozhodně nedělat.

„Lady Gen!“ Z čista jasna na mě někdo zavolal. Neotáčela jsem se, nepozastavovala se nad tím, jen jsem přidala do kroku. Nechtěla jsem se s nikým bavit. Toužila jsem si lehnout do své velkolepé postele, zachumlat se pod peřinu a dělat, že nejsem přítomna.

„Gen!“ Tentokrát se hlas ozval ještě blíž. Ztrácela jsem naději, že dotyčný pochopil a nechá mě být. No, asi to potřeboval slyšet zařvané z plných plic.

Chytil mě za zápěstí a trhnul se mnou tak, že jsem najednou, chtě nechtě, stála čelem k němu. Sakra, proč byl tak perzistentní?!

„Fandrale?!“ vyjela jsem šokovaně poté, co jsem konečně očima spočinula na narušitelově tváři. Opět mi nezbylo než tápat nad tím, kam zmizely jeho manýry. Pohled jsem sklopila k jeho ruce svírající tu mou a ostentativně jsem pozdvihla obočí. Snad mu došlo, že jsem s tím nebyla úplně v pohodě.

„Omlouvám se,“ vydechnul, načež mě pustil. „Nezastavila jste se, když jsem na vás volal. Myslel jsem, že…“

„Že s vámi nechci mluvit? Tak to jste myslel správně!“

Přes tvář se mu prohnal temný stín ublíženého výrazu a já si povzdechla. Založila jsem si ruce na hrudi, zavřela oči a zaklonila hlavu, ve snaze trochu se vzpamatovat.

„Co se stalo poté, co jsme odešli? Co vám Všeotec řekl?“ začal starostlivě. Kruci, on si prostě nemohl pomoct! 

„Nechci se o tom bavit,“ opáčila jsem a promnula si dlaněmi paže.

„Gen, podívejte se na mě,“ naléhal. Copak jsem mohla odmítnout, když se na něj, ještě k tomu, tak hezky koukalo? „Stojím tu před vámi, neozbrojen. Nejsem vašim nepřítelem! Můžete mi říct cokoli, anebo nemusíte říkat nic.“ Udělal krok mým směrem a já zpanikařila. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč jsem se nepohnula směrem k ústupu.

Fandralův výraz zvážněl. Vztáhl ruku k mé tváři a já napjatě čekala, co udělá. Nakonec vzal do prstů jeden pramen mých vlasů a zastrčil mi ho za ucho.

„To, co jste navrhla Válečné radě, je velmi dobrý, strategický tah. Ušetřila jste životy desítek, dost možná i stovek obyvatel Devíti světů.“ Jeho hlas se ztišil. Teď skoro šeptal zastřeným, hlubším tónem: „A já… jsem vámi fascinován, má lady. Již nemohu to břemeno na srdci nosit sám.“

„Ach, Fandrale…“ hlesla jsem tak trochu zoufale. Tahle situace působila jako klišé scéna vytažená z romcomu pro pamětníky, včetně diskursu, šatů a lokací… Bylo jasné, že Fandral nepochopil, že já nejsem Audrey Hepburn, on že není George Peppard, a dokonce si i odmítal připustit, že nejsme ve Snídani u Tiffanyho, poněvadž se usmál moc hezkým a přitažlivým úsměvem, u čehož mě pohladil po tváři.

Do háje, Imogeno, vezmi nohy na ramena!

Než jsem se stihla nadát, stál těsně u mě. Zaznamenala jsem vůni jeho kolínské, byla velmi mužná – snad santal, eukalyptus a ještě něco, co jsem nedokázala rozpoznat. 

„Ehm, to…“ zkusila jsem mu odporovat.

Nepovedlo se mi to, protože mi bříškem palce přejel po spodním rtu, čímž mě umlčel. No, a pak už to šlo ráz na ráz. Sklonil se ke mně a zamluvil si mé rty v něžném polibku, který jsem neopětovala.

Krucifix, copak jsem mohla?! Já byla ohnivá obryně, on byl asgardský šlechtic. Měla jsem ho ráda a rozhodně mě fyzicky přitahoval, ale my dva jsme se k sobě prostě nehodili! Proč jsem to, u všech čertů, zase viděla jenom já?!

Ani jsem ho nemusela odstrkávat. Pochopil. Odtáhnul se ode mě, ztěžka vydechnul a nechápavě mi kouknul do tváře.

„J-já… nemůžu, promiň,“ přiznala jsem s těžkým srdcem.

„Proč ne?“ nedal si pokoj.

Protože mým Hamletem je člověk, který o mě (a vlastně nejspíš o žádnou Ofélii) nestojí. Tedy, možná by o mě i stál, kdybych byla cizí planeta a on mě mohl dobýt.

„Já… myslel jsem, že vás přitahuji. Jsem na vás příliš rychlý? Zpomalím. Budu se vám dvořit, přejete-li si to,“ mlel. Zavrtěla jsem hlavou.  

Tady ani dvoření nepomůže, drahouši.

„Nebo je to kvůli tomu bídákovi Lokimu? Řekněte, ubližuje vám?“ 

Nadechla jsem se k řeči, ale nevyšlo mi to. Kdosi mě předběhnul ironickým smíchem. Natočila jsem tedy hlavu oním směrem a zjistila, že se o zeď vedle nás ledabyle opíral dříve zmíněný strýc Claudius.

No ten tu ještě chyběl.

„Ne, ale s obrovskou satisfakcí ublížím tobě, v případě, že se lady Imogeně neomluvíš za svou drzost. Není její povinností ti cokoli vysvětlovat.“ Jeden by řekl, že když se Loki, ještě pár sekund zpátky, smál, bude mluvit pobaveně. Nebo aspoň bude moje veřejné ponížení vítat a s Fandralem si podají ruku. Ale on ne. Zaprvé, mluvil tak ledově, že jsem nemohla nic víc, než s hrůzou koukat, a zadruhé, tvářil se jako bůh pomsty.

Počkat. Nebyl taky bohem pomsty, že ne?

No, tak jako tak, kdybych ho neznala, řekla bych, že žárlil.

To Fandral si evidentně byl jistý v kramflících. Zašklebil se, přičemž zničil vzdálenost mezi nimi.

„Ty? Vždyť se na sebe podívej! Jsi ubohý!“

Přesně. Ale moment… tohle bylo doopravdy, ne jenom v mojí hlavě. V tom případě, ajéje!

Loki se napřímil, shlížeje na Fandrala ze své výšky bezmála dvou metrů. Blonďák naráz působil jako trpaslík, a to ani nebyl až tak nízký. Než jsem si všimla pohybu jeho ruky, vrazil Fandralovi facku, až to mlasklo. Ten se překvapeně chytil za tvář, ovšem neohnal se po něm zpátky. Ne že by mě to zklamalo… spíš jsem jenom čubrněla jak blázen na to, že tu Loki stále měl autoritu, a to i u člověka Fandralovitého typu.

„Mluvíš s princem Asgardu, špinavá lůzo! Uvědom si, kdo umožnil tobě a té nevděčné couře, již nazýváš svou matkou, pobyt u dvora!“

„Hej!“ zasyčela jsem a utnula tak Lokiho velmi alarmující řeč. Tahle situace mi nebezpečně připomněla seriál Borgiové, takže bylo jasné, že musím jednat.

Oba mým směrem, zcela neochotně, zamžourali (Fandral s narůžovělou tváří, Zlá čarodějnice ze Západu s vražedným výrazem). „To by stačilo! Zklidněte hormon… oba! V tomhle týdnu už jsem byla svědkem rvačky a bylo to super, fakt, úplně jako Transformeři ve tři dé! Teď se ode mě ale asi čeká, že řeknu, že tomu odmítám znovu přihlížet. Takže to říkám!“

Můj návrh zcela očividně neprošel. Loki se zašklebil, zatímco Fandral se otočil zpět čelem k němu. Bylo mi jasné, že jestli nevlítnu přímo mezi ně, budu muset znovu čelit Lokiho zlomenému nosu. Ten blbec si totiž zřejmě neuvědomoval, že mu chybí ty jeho slavný čáry.

„Loki,“ oslovila jsem ho tiše, avšak neméně naléhavě. Snažila jsem se do toho vecpat co nejvíc ze všech těch protichůdných pocitů, které jsem cítila. Zlost, která mnou zmítala už od pokecu s Odinem, odpor k nechtěnému zájmu o mou osobu, beznaděj z toho, čím jsem se měla stát, zmatení z toho, že mi srdce začalo bít jako o závod, když jsem si uvědomila, že mohl na Fandrala skutečně žárlit kvůli mně. Doufala jsem, že pochopil aspoň půlku ze všeho, co v jeho jméně z mých úst zaznělo.

„Nech to plavat… prosím!“ špitla jsem, jakmile na mě znovu ulpěl pohledem. Neuhnula jsem očima před jeho soukromými, smaragdovým, magnetickými vesmíry, a nakonec mi moje odvaha přinesla ovoce.

Loki udělal jediný krok do strany, než se vydal mým směrem. Obešel mě, neotáčel se, nic neříkal, jenom prostě a jednoduše kráčel chodbou pryč, směrem k mým komnatám. Ze srdce mi spadnul kámen. Dokud jsem teda nezjistila, že Fandral tu ještě stále byl. Provedl ke mně pár kroků, ale já ustoupila. Tentokrát jsem neměla nohy z kamene.

„Fandrale, prosím vás,“ pravila jsem nakonec, „udělejte sám sobě laskavost a držte se ode mě dál. Viděl jste mé pravé já… jsem ohnivá zrůda. Neumím to kontrolovat a rozhodně vám nechci ublížit. Sám přijdete na to, že je to tak správně, jakmile dáte přednost racionálnímu uvažování před pomíjivými city.“

S tím jsem se otočila na podpatku a odkráčela.

***

„Jsi volný, můžeš jít,“ oznámila jsem co nejneutrálněji Lokimu. Seděl v křesle u okna v mém pokoji, listuje jakousi knihou. Já na něj koukala, sedíc v tureckém sedu na koberečku před svou postelí, o kterou jsem se opírala zády. „Všeotec mi dneska řekl, že ti dává úplnou svobodu. Královna tě jistě mile ráda zbaví toho náramku.“

Zabrouzdal ke mně očima. Vyčkávala jsem jeho reakcí. Sázela jsem na to, že se zvedne, práskne za sebou dveřmi a už ho nikdy neuvidím. Jenže on jenom očima sjel zpět na knihu ve svém klíně a ostentativně otočil list.

„Nádhero, posloucháš mě? Odin tě pustil, nemusíš tu být,“ zopakovala jsem, již podstatně méně trpělivě.

„Přeješ si, abych odešel?“ prohodil mimoděk, bez jediného pohledu mým směrem. Zdálo se, že ho můj názor vůbec nezajímal, ale… proč by se pak sakra ptal?!

Stiskla jsem čelisti. Proč musel být tak komplikovaný?

„Ne,“ řekla jsem po pravdě. Bála jsem se, co udělá, že se mi začne smát, nebo něco na ten způsob. To už bych dneska vážně nedala… I když, asi jsem dost dobře nepobrala, proč mi na něm najednou tak záleželo. Co se mezi námi změnilo a kdy se to stalo? Proč se mě rozhodl bránit před Fandralem? A co tady, ksakru, pořád ještě dělá?!

„Pak – jak říkají Thorovi kumpáni ze Země – není co řešit.“

Otočil další stránku a zdálo se, že byl s tímto tématem hotov. To já sice ne, ale nenapadalo mě nic, co bych mu na to měla říct. Tak jsem mlčela. Po chvíli jsem se zvedla, plácla sebou na postel a užívala si tři sekundy uklidňujícího houpání, které mi poskytla místní matrace. Zavřela jsem oči, protože jsem už ani nedoufala v jakoukoli další interakci mezi mnou a Lewisovou Ledovou čarodějnicí.

„Předpokládám, že už jsi zjistila, že členství ve Válečné radě není žádnou výhrou,“ prohodil a já pomalu otevřela oči. Zvedla jsem hlavu tak, abych na něj viděla, a zjistila jsem, že mu na rtech hrál pobavený, pokřivený úsměv.

Položila jsem hlavu zpět na matraci a hlasitě si odfrkla při vzpomínce na dnešní schůzi. Onen zvuk plynule přešel v zoufalé kňourání a já si přitáhla polštář, který jsem si, na chvíli, dala přes obličej.

„Zjistila!“ zahalekala jsem. „Taky jsi mě mohl varovat, že je Válečná rada jenom oficiální název pro bandu bojechtivých vygumovanců!“

„Mohl, ale kde by v tom byla zábava?“

Vyškrábala jsem se do polo-sedu, opřela se o lokty a vyplázla na něj jazyk. Výhružně přimhouřil oči.

Konverzace se postupně rozproudila. Vylíčila jsem Lokimu všechno, co se mi dneska přihodilo, kromě Odinových informací o mém původu a taky o tom, jak si Všeotec představoval můj strmý kariérní vzestup z lékárnice na královnu. Takovou jobovku by totiž, jako nedědic trůnu, nemusel nést zrovna dobře.

Vtipkovali jsme, dokonce jsem ho i rozesmála, stejně jako on mě. Do večeře jsme byli v mém pokoji, pak přišla služka s otázkou, zda mi může rozestlat a připravit pokoj na noc. Odpověděla jsem, že ano, než ji Loki stihnul seřvat za… však on už by si něco našel.

Bavili jsme se celou cestu do jídelny. Dokonce i u večeře jsem si sedla mezi „běžné“ Asgarďany, nikoli do privé pro Thora a spol.

Byl to příjemně strávený zbytek dne, který začal jako nefalšovaný horor. A mohla jsem za to být vděčná jen a pouze bohu klamu, lží a dost možná i pomsty.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu XI.: