Lovec - 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Přísaha krve...

18.02.2019 (12:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1242×

Strašně se omlouvám, že jste na další kapitolu čekali tak dlouho, ale byla jsem teď tři týdny v nemocnici... Tak snad Vám to tahle kapitola aspoň trochu vynahradí. :)

Ležela jsem přitisknutá k Dorianovi, který hluboce spal. Celý včerejší den jsme strávili v posteli, odpočívali a nabírali síly.

Bylo to jako za starých časů, dívali jsme se na televizi, jedli do sytosti a smáli se... Až na to, že některé chvíle byly proloženy líbáním, nic víc jsem Dorianovi nedovolila, ač by nebyl proti. Stanovila jsem jasné hranice a on je respektoval.

Teď jeho svalnaté předloktí spočívalo na mém břiše a vlasy mi čechral sladkým dechem. Neřekla jsem mu o postavení wharda, které otec přiřkl Jasonovi. Věděla jsem, jak by reagoval a chtěla ho ušetřit zbytečného hněvu.

Nebe venku se zdálo neproniknutelně černé, hodiny mi však připomínaly, že bych měla vstát a převléct se.

Až oblohu protne první paprsek slunce, poklekne přede mnou Jason se slovy přísahy na rtech a já mu budu muset dát svou krev. Aby mu navždy pomohla mě najít, aby s pomocí krevního pouta už vždycky věděl, kde jsem a co se se mnou děje.

Opatrně jsem se vysoukala zpod Doriana a zamířila do koupelny. Odraz v zrcadle mi ukazoval pobledlou tvář a kruhy pod očima. Jasné znaky mé bezesné noci.

Zamaskovala jsem neduživost pomocí make-upu a po špičkách se vykradla z pokoje na chodbu. Naposledy jsem se podívala na Doriana, který měl hlavu zabořenou do polštáře a mírně se usmíval.

Kráčela jsem ke komnatám rodičů jako na popravu. Podvědomě jsem oddalovala chvíli, kdy si budu muset navléct obřadní šaty, vydat se na útes a nechat si nasadit okovy.

Nepřinutíš mě... Tím jsem si byla jistá, když mi otec oznámil své stanovisko. Jenže jakmile jsem vychladla, došlo mi, čím by mě potrestal. Vykázal by Doriana z temného dvora, zřekl se ho jako poddaného a bránil mi v jakémkoliv kontaktu.

Můj přítel byl pro něj tou nejlepší pákou k vyjednávání. A já Stvořitele znala celý svůj život, abych věděla, že je schopen všeho.

Vešla jsem do jámy lvové bez zaklepání, beztak mě ruch linoucí se z místnosti upozornil, že přípravy jsou v plném proudu.

Přejela jsem pohledem všechny přítomné a zakotvila očima ve tváři své matky. Modré oči byly překryté stínem, ale neřekla nic. Nepostavila se na moji stranu.

„Hope,” oslovila mě opatrně.

Zvedla jsem ruku, abych zastavila další příval slov. „Ať už je to za námi!”

Vystoupila jsem na podstavec a shodila ze sebe noční košilku. Svou nahotou jsem nikoho nepohoršila. Většina přítomných žen mě už nahou viděla a muži se v okolí nenacházeli.

Dívala jsem se, jak mi švadleny přetahují přes hlavu šaty jemnější než pavučina. Černá látka byla měkká a lehká jako pírko. Sotva jsem ji na těle cítila.

Zatímco vršek šatů nepropustil jediný náznak kůže, od pasu dolů látka prosvítala a odhalovala důmyslné krajkové prádlo a dlouhé nohy.

Nepůsobila jsem lascivně... Naopak... V těch šatech jsem vypadala jako opravdová dcera temnoty.

Dlouhé vlasy mi nechaly volně splývat po zádech a nohy zůstaly bosé.

„Ještě moment,” zastavila mě máma, když jsem chtěla slézt.

Otevřela přede mnou ručně vyřezávanou kazetu a v ní si na sametu hověl naprosto překrásný náhrdelník tvořený safíry a diamanty. Byly k němu ladící náušnice, které musely stát celý majlant. Kameny se ve světle lákavě třpytily, až se tajil dech.

Přejela jsem prsty tu chladnou nádheru a překvapeně pohlédla na mámu.

„Našimi klenoty jsou přece rubíny,” podotkla jsem váhavě.

„Tohle je dárek od tvého...” Na malou chvíli zaváhala, než nepřesvědčivě dodala. „Wharda.”

Odtáhla jsem ruku od šperků a sevřela rty. „Mám dost svých cetek.”

„Hope, prosím,” pohladila mě máma po ruce, „přijmi ten dar.”

Neodpověděla jsem jí, jen jsem zatnula zuby a neprotestovala, když se postavila za mě. Cítila jsem, jak mi do žlabu mezi prsy sklouzl těžký kov, a když se spona na mém krku zapnula, safíry zaplály modrým světlem.

Před očima mi ty mrtvé kameny ožily, pulzovaly v rytmu mého srdce a byly ještě krásnější. Jakmile mi máma připnula i náušnice, celá jsem žhnula měkkou září. Takovou, jakou by jistě vydával led.

„Jsou magické,” obvinila jsem ji.

„Ne,” zavrtěla hlavou a v očích měla nevýslovný smutek. „Jenom reagují na svou nositelku.”

„Mami,” ztlumila jsem hlas. „Co se děje? Co mi tajíte?”

Máma se mi váženě zahleděla do očí, sevřela mi ruce ve svých a smutně se pousmála. Potom mě prudce objala a ještě prudčeji stiskla.

„Milujeme tě, Hope,” šeptala mi do ucha. „A udělali bychom pro tvoji ochranu všechno. Odpusť mi to, dítě moje.”

„Layen!” Kalayes se dotkla mámina ramena a přinutila ji tak mě pustit.

„Je to jen na nezbytně nutnou dobu,” snažila jsem se ji se vším sebezapřením utěšit. „Jednou se ho zbavím.”

Můj veselý tón nikoho nepřesvědčil pravděpodobně proto, že mě nikdo neposlouchal. Máma se opírala o Kalayes, drtila její ruku a dýchala rychleji než normálně.

„Tak dobře, co se děje?” zamračila jsem se.

Kalayes na mě pohlédla a ve zlatých očích se mihlo světlo celých tisíciletí. „Jsi dcerou ohně a stínů, Hope. Nosíš v sobě dar, který by pro sebe chtěl celý svět. K tvojí ochraně je potřeba muže, jenž se nedá zlomit, protože už zlomený je. Jason si prošel peklem, prošel si jeho nejhlubší kruhy a stále v jednom pobývá. Pro něj nebude problém zabít kohokoliv a cokoliv, nenechá se ovládnout emocemi, protože žádné nemá.”

Po těch slovech mi vyschlo v ústech. Udělalo se mi mdlo, ale Kalayes ještě neskončila. „Pamatuj si, děvče, že oheň může být silnější než mráz. Pamatuj si, že i ten nejsilnější led se dá rozpustit. A pamatuj si, že ať už je to chodící smrt, nebo ne, je především mužem.”

Bubny... Jejich rytmus rezonoval podlahou a stoupal mi přes nohy až k srdci. Byl to pokyn, abych se vydala k útesu splnit svou povinnost.

Svět se na krátký okamžik smrskl do obrysů temnoty. A někde na jejím konci stál světlý bod, který mě lákal do záhuby.

Uviděla jsem Jasona hned, jak jsem vkročila na útes a nespustila ho z očí ani na vteřinu. Kráčela jsem po zemi posypané rudými plátky růží, jež mě lechtaly do holých chodidel, a pokožka mi zářila měkkou barvou ledu.

Jason byl do půl těla nahý. Mohutná hruď se při každém nádechu zdvihla, krátké vlasy se lehce vlnily v ranním vánku a černé oči se propalovaly na dno mé duše.

Postavila jsem se přesně proti němu a podívala se na shromážděné lovce. Něco bylo špatně. Cítila jsem podivné chvění kolem žaludku a šestý smysl mi napovídal, že jsem něco přehlédla.

Kalayes zdvihla do výše zlatý pohár a vypustila z hrdla první slova posvátné písně. Lovci se jeden po druhém přidávali, uctívali svého Stvořitele a všechna božstva.

Vyhledala jsem pohledem otce, ale Jason mě uchopil za čelist a přinutil mě dívat se jen na něj. Zaklonila jsem hlavu, abych mu čelila důstojně a zarazila mě strnulost v jeho tváři.

Ty dokonale vykrojené rty se na malou chvíli pootevřely, jako by chtěl něco říct, ale rozmyslel si to a zůstal potichu.

„Hope, dcero stínů, nabídni krev tomuto muži na znamení, že přijímáš posvátný svazek,” vyzvala mě Kalayes.

Převzala jsem od ní zdobenou dýku a řízla se rychle do zápěstí. Rudá krev se vyřinula v silném pramenu a já chtěla směřovat ten proud do poháru, ale Jason mě zastavil. Uchopil mou ruku do svých a přitiskl si ránu ke rtům.

„Spojeni v jedno po zbytek věčnosti, jedna duše ve dvou tělech, připravení chránit a obětovat,” pokračovala Kalayes a vítr zaburácel v silném poryvu.

Prudce jsem trhla hlavou ke straně a udělalo se mi zle od žaludku. Tohle nebyla slova pro obřad wharda.

„Kalayes!” vykřikla jsem zděšeně a trhala rukou, abych ji uvolnila z Jasonova sevření.

Nepovolil, naopak stiskl mě ještě pevněji. Vnímala jsem každý tah ze své žíly, jak se krmil mou podstatou, a cítila vlákna magie, která nás splétala v jeden celek.

Jason klesl na kolena a spoutal mě svým černým pohledem.

„Před svou družkou nejsi ničím, daikons. Celou věčnost strávíš na kolenou, když to bude její vůle, ustoupíš jejím přáním a budeš krvácet, abys jí dodal sílu,” odříkávala Kalayes posvátný text.

Jasonova ústa opustila mé zápěstí, aby rychle napodobil moje počínání, otevřel si žílu, několikrát z ní potáhl a potom si mě přitáhl do náruče.

Vnutil mi hluboký polibek, při kterém mi do hrdla pronikla jeho krev a stekla dolů.

Roztříštila jsem se v miliony molekul, na chvíli jsem nebyla ničím a vším, a když jsem znovu získala tvar a svět své obrysy, můj vesmír byl Jason.

„Tak přísahám,” zašeptal mi do úst.

Odstrčila jsem ho od sebe, divoce lapala po dechu a nevěřila tomu, co se tady právě dělo. Daikons byl klidný, vyrovnaný, a když jsem zahlédla pohrdavý úsměv na rtech, které stále pokrývala naše krev, z těla mi vybuchl ohnivý kruh.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction