OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Města Prastarých - 6. kapitola



Města Prastarých - 6. kapitolaAdía se probouzí v bezpečí hostince, kde se nachází pod velitelovou ochranou.

Probudila jsem se v pohodlí. Musela jsem si posbírat své rozházené myšlenky, abych si vzpomněla na posledních pár hodin. Pak se mi všechno vrátilo. Odpor, bolest, rezignace, hrůza a pak sladká záchrana. 

Zachránce.

Velitel.

Až příliš prudce jsem se na své posteli zvedla. Hlava se mi málem rozlétla na tisíc kousků. Zasténala jsem a zase spadla zpátky na postel. 

„Snaž se být opatrná, děvče." Srdce se mi rozbušilo nad hlasem, který přišel odnikud. Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe. Na druhé straně místnosti byl velitel. Můj zachránce. Seděl za stolem a před sebou měl nějaký pergamen. Toho si ale nevšímal. Sledoval mě svým ostřížím pohledem. Špinavě blonďaté polodlouhé vlasy se mu stáčely kolem obličeje. „Cítíš se lépe?"

Oproti včerejšku mi lépe bylo. Hlava bolela méně a bolest břicha se dala snést, když jsem se nezvedala příliš prudce. Mé vzpomínky mě ovšem mučily. Můj pán… Přikývla jsem na souhlas. Tentokrát jsem se posadila o něco pomaleji. Nejistě jsem se rozhlédla kolem. Tušila jsem, že jsem v jednom z pokojů v hospodě U Zlatého lva.

Hleděla jsem na něho a přemýšlela, jak věděl, že jsem měla problém? Důvod mé záchrany byl zřejmý, jen jsem nechápala, jak to dokázal. „Jak… jak jste věděl…“

Pochopil, co jsem se snažila říct, i přestože jsem koktala jako malé děcko. Vlídně se usmál. Byl to úplně jiný úsměv než mého pána. Nevím proč, ale věřila jsem, že on by mi nikdy neublížil. Netušila jsem, čím si zasloužil moji důvěru, ale měl ji. Bezpodmínečná důvěra. Snažila jsem se tomu bránit, protože bezpodmínečná důvěra k někomu, koho vůbec neznám, nebyla nikdy dobrá. Brzo vás přivede do hrobu.

„Snad si nemyslíš, že bych tě nechal bez dozoru." Přimhouřil oči. „Byla jsi pod dozorem mého nejlepšího muže. Viděl tě, jak tě stráže vlečou, a dovtípil se, že máš nějaký problém." Přitom se zachmuřil. „Došlo mi, že něčemu jsme nebyli schopni zabránit. Co se ti stalo?"

Polil mě studený pot, když jsem na to jen pomyslela. A rozhodně se mi o tom nechtělo mluvit před jakýmsi cizím mužem, i přestože zachráncem.

Potřásla jsem hlavou. „Nic se nestalo. Nic, co by nebylo nezvyklé.“

Velitel přimhouřil oči, pak potřásl hlavou. „Lžeš." Zahodil pergamen a plynule vstal. „Nemám problém s tím, že mi to nechceš říct, ale už se mi nikdy nepokoušej lhát. Pokud si chceš uchovat své tajemství – budiž je tvé, ale nikdy mi nelži."

Trhla jsem sebou. Tak snadno mě prohlédl. Pomalu jsem přikývla. „Omlouvám se."

„Proč tě tvůj pán trestal?" Nevypadalo to, že by vzal na vědomí moji omluvu, rovnou přešel na další otázku.

„Nebylo to kvůli vám. S vámi mě neviděl."

Usmál se a přešel k lůžku. Když se přiblížil až ke mně, cukla jsem sebou. Byla to instinktivní reakce dostat se co nejdál od muže. Jenomže mě prozradila. Velitel přimhouřil oči nad mojí reakcí, ale nijak to nekomentoval. Posadil se vedle mě a upřel na mě svůj zrak. Jeho ostře řezaná tvář s modrýma očima mě opět uchvátila do svého zajetí. „Vím, že to kvůli nám nebylo. Důvod byl jiný."

„Jak můžete vědět, že to nebylo kvůli vám?" Byla jsem zmatená. Těmto lidem jsem vůbec nerozuměla. 

„Proč tě trestal?" Moji otázku úplně ignoroval a pokládal své.

Zvedla jsem se, abych získala převahu. Založila jsem si ruce na prsa a zamračila se. „Jak je možné, že víte, že to nebylo kvůli vám. Klidně by mohlo, ale vy jste si jistý, že ne. Proč?"

Na jeho tváři se objevil úsměv. Opřel se o lůžko. „Jsi zvědavá."

„Chci vědět, o co tu jde."

I přes odmítavá slova se usmíval. „Ve skutečnosti ti do toho nic není. Co kdybys mi radši odpověděla na moji otázku?"

Měl pravdu, nic mi do toho nebylo, ale vždycky jsem byla až příliš zvědavá. Odkašlala jsem si. „Můj pán si myslel, že pomáhám někomu, komu nemám."

Velitel přimhouřil oči, ale nic neřekl. Jenom přikývl. „No, na tom již nezáleží. Svého pána už nikdy neuvidíš." Ty slova ve mně vzbudila dávku optimismu. Už ho nikdy neuvidím. Velitel nejspíš vážně hodlal dodržet svůj slib. Alespoň na to jsem se upínala. „Máš hlad?"

Hlad jsem měla vážně obrovský, ale nechtěla jsem, aby za mě musel platit jídlo. A já žádné peníze na jídlo neměla. Záporně jsem tedy zavrtěla hlavou, i když představa obyčejné placky mě málem donutila změnit odpověď. Velitel se zvedl a přikývl. Otočil se na mě a založil si ruce na prsou. Pochopila jsem, že teď bude něco chtít, a nemusela jsem být chytrá, abych pochopila, co to bude. „Chci vědět, kdo zabil mého přítele."

Jistěže chtěl. Pomalu se ke mně přibližoval, až stál přímo přede mnou. Necouvla jsem, i přestože jsem měla to nutkání. Díval se mi do očí tak dlouho, až jsem musela pohledem uhnout já. Musela jsem to risknout a říct mu, kdo to byl, a pak doufat, že mě tu nezanechá hroznému osudu. „Jednalo se o dva vojáky z Efesu."

Ve velitelově tváři se nepohnul ani sval. Jeho obličej nereagoval vůbec na to, že jsem mu něco řekla. „Kteří vojáci?"

„Ničím nevyčnívali. Musela bych je vidět znovu. Když je uvidím, tak je poznám a ukážu ti je." To byla pravda. Vojáků z Efesu se tu pohybovala spousta. Nevěděla jsem, co zrovna tihle byli zač.

Velitel přikývl, ale nic neřekl. Začal přecházet sem tam přes místnost a přemýšlel. Nebyla jsem ještě zas tak silná, abych mohla stát delší dobu, takže jsem se posadila zpět na postel a sledovala ho. Nakonec se zastavil. „Takže hádám, že se půjdeme spolu projít."

Vytřeštila jsem oči. On mě chce vzít na procházku? „Chcete mě zabít? A sebe taky? Můj pán obrátí Nimis vzhůru nohama, až zjistí, že jsem utekla. Tam venku nejsem v bezpečí."

„To už udělal," ušklíbl se. „Hledá tě všude po městě. Je až zvláštní, co je schopen udělat pro jednoho svého otroka."

Můj pán byl vždycky sebevědomý a myslel si o sobě, že je lepší než ostatní. Moje zmizení nepochybně vnímal jako zradu, ale zároveň i jako jeho vlastní selhání. Tím, že mě hledal, maskoval pouze svoji ostudu. Nedopustí, abych mu jen tak zmizela.

Otázka teď zněla: Budu v bezpečí i daleko za hranicemi Nimisu?

Nechtěla jsem se tou otázkou zabývat. Nejspíš by zabila mou zbývající naději na lepší život. Ale i tak ve mně tato otázka hlodala. 

„Nemůžeš po mně chtít, abych s tebou šla do města. Ne za bílého dne." Nechtěla jsem umřít.

Usměje se mým směrem. „Nejspíš ti ukážu odpověď na tvoji otázku."

„Jakou otázku?" zeptám se zmateně.

Pouze se usměje a ze stolu sebere ten pergamen, který si tu četl, než jsem se vzbudila. „Nechám ti přinést něco k jídlu. Vím, že máš hlad, i když tvrdíš, že ne."

„Jakou otázku?"

„Zatím si odpočiň." Úplně ignoroval mou otázku.

„Hej, jakou otázku?" 

Vyjde pryč ze dveří a ty se s bouchnutím zavřou. Nevěřícně jsem hleděla na dveře. Dělal si ze mě srandu? Najednou se dveře znovu otevřely. Byl v nich on. „A abych nezapomněl, nevycházej z pokoje za žádných okolností." Usmál se a zmizel pryč.

Osaměla jsem v pokoji, o němž jsem se domnívala, že byl jeho. Pokud byl jeho a já celou noc spala v jeho posteli, kde spal on?

***

Strávila jsem v jeho pokoji snad půl dne. Za pár chvil, co on opustil místnost, vešel dovnitř jeden z vojáků. Byl to ten muž, kterému jsem ukázala minci. Nesl tác s jídlem. Bylo tam maso! Nemohla jsem uvěřit, že tam bylo maso. Málem jsem mu to vytrhla z ruky a najedla se jako zvíře, ale uklidnila jsem se. Nebudu se chovat jako barbar. 

Voják se usmíval. I přes mohutné tělo bojovníka, působil přívětivě. Temně černé vlasy měl spletené do copu na zádech. Přes jeho paže se táhlo několik ošklivých jizev. Vypovídaly za něj. Byl to válečník. Jeho šedé oči mě bedlivě sledovaly.

Přistoupil ke mně…

Pán se ke mně přibližoval a křičel na mě.

„Pomohla jsi tomu zrádci, co?

Viděl jsem, jak se k němu máš.

Je mi jasné, odkud vítr vane…“

Vrazil mi facku…

Vykřikla jsem a uskočila od blížícího se těla. Najednou jsem před sebou už neviděla svého pána, ale toho vojáka. Krčila jsem se na druhé straně místnosti, co nejdále od něj, a snažila se uklidnit své rychle tlukoucí srdce. Pocit zoufalství a odporu náhle zmizel stejně, jako přišel. Voják se již neusmíval. Tvářil se vážně a vůbec se nehýbal. 

„Klid. Neublížím vám." Snažil se mě uklidnit.

Můj mozek věřil, že by mi neublížil, ale moje tělo odmítalo poslouchat. Před očima jsem stále měla mého pána a jeho odporné činy. Věděla jsem, že to byly pouze jeho činy, a ne ostatních mužů, ale moje tělo tak reagovalo. Co nejdále od nich.

Jenže na velitele jsem takhle nereagovala. Fakt jsem mu věřila. A to bylo děsivější než strach z ostatních mužů.

Seber se! Nechovej se jako malá holka!

„Nechám vám to tady na stole." Voják se rozešel ke stolu a tam položil to lákavé jídlo. Své mohutné tělo rozpohyboval směrem ke dveřím.

„Děkuji." Někde zespod jsem vydolovala slušnost, kterou mě učil můj strýc. Narovnala jsem se podél zdi, ale nepohnula jsem se.

Voják se u dveří otočil a usmál se. „Odpočiňte si."

Když odešel, sklouzla jsem podél zdi na zem. Notnou dobu jsem jenom přemýšlela. Můj pán mi zanechal šrám na duši. Netušila jsem, že až tak moc mě poznamenal. Doufala jsem, že voják pomlčí o tom, co se stalo. Nechtěla jsem, aby si ostatní mysleli, že jsem úplný blázen. Protože jsem se tak opravdu chovala.

Cítila jsem se děsně. Hlad mě opět zastihl a já se přistihla, že se zvedám a jdu ke stolu s tácem. Vypadalo to lahodně. Připadala jsem si jako v ráji. Vzala jsem si maso do úst a blahem zasténala. Chutnalo to jako božsky. Zhltla jsem to během pár minut a pak se položila na postel.

Plný žaludek skvělého jídla mě ukonejšil. Nepřišlo mi to ani jako realita. Spíš jako bych byla ve snu. 

Posledních pár dní bylo příšerných. Všeho, čeho jsem byla svědkem, všechno, co jsem prožila… Nakonec mě to dovedlo sem do hostince, kde jsem podle všeho byla v bezpečí. Alespoň jsem si to furt opakovala.

Schoulila jsem se na posteli.

Jsi tu v bezpečí.

Jsi tu v bezpečí.


Děkuji za komentáře zanechané u předchozí kapitoly. Moc si jich vážím. Veškerá odezva mě žene dál ve psaní. Děkuji!  


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Města Prastarých - 6. kapitola:

3. Maya666
26.08.2019 [22:32]

Jsem zvědavá na vývoj Emoticon Emoticon

26.08.2019 [10:24]

DlouhovlaskaPěkná kapitola. Těším se na další. A jeden malý "joke" u nás ve městě je hotel s restaurací U Zlatého lva Emoticon Emoticon Emoticon

1. Terka
25.08.2019 [21:42]

Páči sa mi táto poviedka uplne ma vtiahla do deja.
Tata kapitola bola fajn,obľúbila som si kapitána škoda že nie je niečo z jeho pohladu.
Chcela by som čítať viac a viac..
Už sa neviem dočkať ďalšej kapitoly...

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!