OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Milosrdná lež 3. část

Návrat do Bradavic. Mnoho otázek a mnoho odpovědí. Kdo přijde na jejich vtah? A co Voldemort? Poslední kapiotlka tohohle příběhu. Ale jak dopadne?

13.03.2011 (13:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1749×

Šli jsme pomalu, kam taky spěchat? Ostatní teprve přijíždějí. Bojím se toho. Jak se ke mně teď bude Severus chovat? Bude to stejné jako doposud, nebo mě bude zase nenávidět?

Miluji ho, ale nikdy jsem mu to neřekl a taky to nikdy neudělám. On sám ví proč. Ale zná mé skutečné city?

Povzdechl jsem si. Ale najednou jsem do něčeho narazil. Tedy spíš do někoho.

„Harry! Na co přesně myslíš? Už deset minut na tebe mluvím a ty nic!“ spílal mi Severus a já se na něj zmateně podíval. Deset minut?

„Uhm?“ Jediné co jsem ze sebe dokázal dostat. Bojím se!

„Děje se něco?“

Zatřepal jsem hlavou. Ale on mi to neuvěřil. Chytil mě za ramena a natočil k sobě. Podíval jsem se do jeho starostlivých očí. Tolik starostí a jen kvůli mně? Na co si to hraješ, Severusi? Opravdu ti na mně tak moc záleží?

„Co se děje?“ Ale já opravdu nevím, co odpovědět! Pořád jsem se díval do jeho očí. Pak jsem zvedl ruku a lehce přejel po jeho tváři. Je tak dokonalá. Toužil jsem ho políbit. Teď! Naklonil jsem se a lehce se dotkl jeho světlé pokožky. Jen nepatrně, ale přesto jsem cítil to známé vibrování. Podivné energie projela celým mým tělem.

„Co teď?“

„Nechápu, co tím myslíš,“ zeptal se mě. Znovu jsem pohlédl do těch očí. Proč jsou vždy tak krásné?

„Jak to bude s námi dál?“ zeptal jsem se šeptem.

„Tohle přece řešit nemusíme, sám jsi mi říkal, že budoucnosti se věnovat nechceš,“ vyhýbal se přímé odpovědi. Skutečně zmijozelské. Ale přesně takovou odpověď jsem čekal. Ale nejhorší na tom je, že je pravdivá. Neřeším budoucnost, musím si jen užívat přítomnost. Ale přesto v té větě bylo něco skryto. Takže, co bude dál? Budeme se moct tady na hradě scházet? Ale co když na to někdo přijde? Co pak?

Mírně se pohnul a zatlačil mě na nejbližší zeď. Usmál jsem se na něj. Co máš v plánu, tady na chodbě, kde nás může kdokoliv vidět?

Jeho ruce se dotkly mého boku a pevně ho sevřely. Pak mě políbil. Jednou. Podruhé. Vášnivě. Naléhavě.

Další otázky už nebudou třeba. Vím, jak to mezi námi bude. Neopustí mě jen proto, že jsme v Bradavicích. Dál bude pokračovat v téhle naší hře. A jsem rád? Ano; a moc. Komu záleží na budoucnosti? Mně ne. Jsem tady a žiji teď.

Když jsme se dostali k hlavním dveřím, které vedly do Velké síně, už byla skoro plná. Znervózněl jsem.

„Bude to tedy v pořádku?“ zeptal jsem se, ale přesto se můj hlas zachvěl. Otočil se na mě, v očích mírné pobavení.

„Netvař se, jako bys šel na porážku, nemáš na čele napsané 'Zrovna jsem se líbal se svým profesorem v ztemnělé chodbě'. A když jim to neřekneš ty, tak já rozhodně taky ne.“ Takže mu tahle situace připadá směšná? Zamračil jsem se a pak se usmál. Ale má pravdu. Tak jako vždy. Vstoupili jsme.

Některé oči nás zaregistrovaly, ale jen málo z nich. Každý měl na práci složité vyprávění zážitků z prázdnin. V polovině cesty jsme se oddělili. Dovolil jsem si ještě letmý úsměv, a pak se posadil. Hermiona a Ron tu ještě nebyli, ale snad brzy dorazí. Nechci tady sedět sám…

***

Povzdechl jsem si. Tak jako už asi posté. Tohle nemá konce. Od začátku školního roku je to čím dál tím těžší a těžší. Proč po nás chtějí tolik věcí? OVCE jsou až za devět měsíců!

Odložil jsem brk a vše naházel zpět do brašny. Už toho dnes víc dělat odmítám!

„Končíš?“

„Hm… jo. Už se mi toho do hlavy víc nevleze a navíc, zítra je sobota. Budu mít na dokončení celý den,“ řekl jsem unaveně a opřel se do křesla.

„A co hodláš teď dělat?“ Slyšel jsem v té větě to, co jsem slyšel? Ušklíbl jsem se. Pomalu jsem vstal a přešel ke stolu, kde seděl on. Celou dobu mě jeho černé oči sledovaly. Že by věděl, co mám v plánu?

Vzal jsem do ruky pergamen, který se zrovna chystal opravovat a dal ho bokem. Stejně tak brk a ostatní věci ze stolu. Neprotestoval. Opřel se o křeslo a čekal.

Lehce jsem pohladil jeho ruku, kterou měl ležérně položenou na opěradlu. Skousl jsem si ret a jemně se usmál. Škádlil jsem ho každým pohledem. Dotekem. Lehoulince jsem se jen konečky prstů dotkl jeho tváře. Přejel jsem níž a pohladil jeho krk, až jsem nakonec došel k límečku jeho černého pláště. Pomalinku jsem rozepnul první knoflíček a pohladil odhalenou kůži. Ale celou dobu jsem nespustil zrak z jeho pronikavých očí. Sledoval jsem každý záchvěv. Miloval jsem ten žár. To vzplanutí. Vždy stačilo tak málo.

Odepnul jsem další knoflíček a následně další a další. Usmál jsem se. Pak jsem se sklonil a jemně rty přejel po jeho bledé pokožce.

Zatím žádná reakce, proto jsem se rozhodl lehce přitvrdit. Jednu ruku jsem položil na jeho hrudník a přejížděl po něm nahoru a dolů. Lehce, jemně. A vždy jsem se na chvíli zastavil u pásku kalhot. Jen na nepatrnou chviličku, a vrátil jsem ruku zpět na hrudník. Samozřejmě, že na tohle škádlení musel zareagovat; přesto pořád seděl a díval se na mě. Pohled spalující jako letní slunce v pravé poledne. Toužil po mně, ale odmítl to dát najevo. Věděl, že tohle nemám rád. Provokoval mě. Znovu jsem se naklonil a políbil jeho úzké rty. Jazykem jsem je polaskal a snažil se dostat dovnitř. Když ani na tohle neodpovídal, zavrčel jsem na něj. Usmál se.

Na chvíli jsem se oddálil a propaloval ho svým pohledem. Ušklíbl jsem se, a pak se mu posadil na klín. Moc dobře jsem věděl, jak na něj. Jak ho donutit k aktivitě. Nebudeš si se mnou hrát, Severusi!

Pomaličku jsem se k němu naklonil a jemně foukl do jeho ucha, a pak ho políbil. Opravdu jen lehoulince.

„Chci tě,“ zamumlal jsem svou prosbu a znovu políbil lalůček. Ihned jsem ucítil jeho pevný stisk na bocích. Jeho horké rty na mých. Dobyvačný jazyk v mých ústech.

„Tady?“ šeptl, když se na chvíli odtáhl.

„Proč ne? Kdo by tu teď slídil?“ Znovu jsem ho políbil a nezapomněl se při tom pohybovat nahoru a dolů. Dráždit ho k nepříčetnosti.

„Chci tě… Tady a teď!“

Vím, že jsem to nemusel říkat podruhé, ale prostě jsem něco říct musel. Až příliš se bojí toho, že se o našem vztahu někdo dozví. Ale proč to teď nepustit z hlavy?

Znovu jsem se otřel o jeho klín a tím si vysloužil zaúpění do svých úst. Přitáhl si mě blíž, a pak se postavil.

Posadil mě na stůl, ale nepřestali jsme se líbat. Jeho ruce se přesunuly ke košili a s prudkým škubnutím ji roztrhl, aby se dostal na mou holou kůži. Ovanul mě chlad sklepení a já se mírně zachvěl. Ale jeho polonahé tělo nalepené na mém mě ihned rozehřálo. Přitáhl jsem si ho ještě blíž a polibek prohloubil. Obtočil jsem mu nohy kolem pasu a objal ho. Zatnul jsem prsty do jeho zad a užíval si tenhle naprosto dokonalý okamžik.

Na chvíli se oddálil, abychom mohli popadnout dech a pak se znovu políbili. S větší razancí, vášnivěji. Jako by to mělo být naposledy. Tak moc jsem po něm toužil. Musím ho mít.

Zajel jsem jednou rukou dolu a dotkl se opasku. Pomalu ho rozepínal. Pak jsem zajel rukou ještě níž…

„Severusi! A... Pardon!“ ozvalo se najednou za námi. Zůstal jsem zaraženě sedět a snažil se správně zařadit hlas, který nás vyrušil v tak prekérní situaci. A když se mi to konečně podařilo, zajíkl jsem se a opřel se hlavou o jeho nahé rameno.

„Řekni mi, že to nebyla McGonnagalová,“ řekl jsem udýchaně.

„Obávám se, že byla.“

„Do háje!“

„Neřekl bych to lépe,“ řekl docela vyrovnaně. Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj. Veškerá vášeň a touha byla pryč s jedním otevřením dveří. Ale já se nedokázal pohnout. Musel mě z transu probudit až Severusův pohyb. Odstoupil od stolu, jedním mávnutím hůlky se upravil a to samé udělal u mě.

„Měl bych jít zjistit, co v tak pozdní hodinu chce,“ řekl rezignovaně.

„Jo... jasně... taky hned půjdu, jen... jen se musím uklidnit...“

„Ne, ty jdeš hezky se mnou!“ řekl z ničeho nic a popadl mě za ruku. Povzdechl jsem si. Asi nechce čelit McGonnagalové sám. Chápu ho. Taky bych nechtěl. Ale lepší ona než samotný Brumbál. Co by se stalo pak? Na to nechci ani myslet. Ale co když se profesorka prořekne? Nebo co když šla rovnou za ředitelem? Co teď?!

Pomalu jsme vyšli ze dveří. Profesorka stála kousek za nimi a propalovala nás pohledem. Mlčela.

„Co se děje, Minervo?“ zeptal se Severus. Střelil jsem po něm pohledem a schoval se za něj. Dělal jsem, jako bych tu vůbec nebyl.

Podívala se na mě a pak na Severuse. Zamračila se.

„Ten Hagridův trojhlavý pes utekl z třetího patra...“

„A co s tím mám společného já?“ zavrčel Severus a já raději od něj ustoupil.

„No... já raději půjdu do postele,“ šeptl jsem a chtěl jsem projít a prchnout pryč.

„To asi těžko, pane Pottere. Schodiště do nebelvírské společenské místnosti je mimo provoz. Ten pitomý pes zničil skoro celé patro!“ řekla přísně a propalovala mě dost naštvaným pohledem.

„Takže...“ Co teď? Otočil jsem se s otázkou v očích na Severuse. Viděl jsem v jeho tváři napětí.

Najednou mě chytil za ruku jako před chvílí a vmanévroval mě do druhých dveří, které byly vedle kabinetu. Okamžitě se otevřely, tak jako vždy.

„Počkej tady,“ řekl potichu a byl pryč.

Ještě chvíli jsem se díval na zavřené dveře, ale pak jsem se šel posadit do pohodlného křesla. Jak dlouho to bude trvat? Co tu mám dělat? Co bude dál?

„Myslel sis, že mi unikneš?“ zasyčel jsem a jedním plynulým pohybem hůlky jsem vyslal do zkrouceného těla kletbu. Muž na zemi se rozechvěl. Celým jeho tělem proudila silná vlna bolesti, ale přesto mlčel. Ani náznakem neukázal svou bolest. Trpěl mlčky.

„Jak dlouho bude trvat, než se ti rozváže jazyk, můj drahý příteli?“ Znovu jsem vyslal kletbu. Silnější. Mocnější!

„Bolí to? Ano, to určitě a bude ještě víc, drahý Severusi!“

„Je to v pořádku,“ šeptal známý hlas. Otevřel jsem oči a obrátil se na postavu ležící vedle mě. Jak jsem se sem dostal? Zmateně jsem zamrkal. Ale když jsem si vzpomněl na sen, který se mi zdál, rozechvěl jsem se. Do očí se mi nahrnuly slzy. Tohle se nesmí stát!

„Severusi...“

Objal mě a konejšivě mi něco mumlal do uší. Ale přesto jsem nedokázal rozeznat slova. Ale jeho hlas, tak blízký, mě přece jenom uklidnil. Pomalu, ale jistě. Ale chvění nepřestávalo.

Pak jsem ucítil lehký polibek na svých rtech. Automaticky jsem pootevřel ústa a nechal se pohltit tímto opojným pocitem.

Je tu! Je tu se mnou, Voldemort ho nedostal a nikdy nedostane. Nedovolím to!

Položil jsem mu hlavu na rameno a znovu zavřel oči. Nepřemýšlel o ničem, jen si užíval jeho blízkost. Jeho teplo, které jsem tak moc potřeboval. Znovu jsem se nechal pohltit spánkem, ale teď aspoň trochu klidnějším, když vím, že je tu se mnou a pro mě.

Když jsem znovu otevřel oči, už jsem byl v posteli sám. Povzdechl jsem si a rozhlédl se kolem. Nikdy mě tu nenechal přespat. Proč najednou ta změna? A pak jsem si vzpomněl. Sakra!

Vyskočil jsem z postele a jen tak ve spodním prádle vletěl do vedlejší místnosti. Ale hned na prahu jsem se zastavil. To je snad zlý sen! Proč jen já musím mít takovou smůlu!

„Pardon!“ řekl jsem spěšně a cítil, jak se mi hrne červeň do tváří. Vrátil jsem se zpět do ložnice a snažil se najít oblečení. Ale aspoň bylo na jednom místě a ne rozházené okolo, jak se to občas stávalo. Rychle jsem proběhl koupelnou, upravil se, a pak opatrně vklouzl do obýváku.

Pořád tam byla. Ona a Severus; když jsem podruhé vešel, pohoršeně se na mě podívala.

„Omlouvám se, nečekal jsem, že tu někdo tak brzy ráno bude,“ řekl jsem a nesměle se usmál.

„Taky jsem nečekala, že se tak brzy setkáme a zrovna tady, pane Pottere!“

Podíval jsem se na Severuse. Jeho výraz byl nečitelný, ale přesto jsem věděl, že tohle bude zlé.

„Vím, že mi do toho nic není a nemám právo se v tom jakkoliv vrtat, ale pokud vím, tak vztahy mezi profesory a studenty jsou zakázané.“ Na chvíli se odmlčela a na oba se podívala s podivným leskem v očích.

„Ale jak už jsem řekla, nehodlám se v tom pitvat. Je to vaše věc, jen doufám, že z toho nebudou problémy. Jakmile se něco pokazí, okamžitě jdu za ředitelem a vše mu řeknu.“

Severus jen kývl hlavou a dál mě sledoval. Taky jsem okamžitě přitakal a pak profesorka opustila sklepení. Zůstali jsme v místnosti samy.

„Severusi...“

„Asi bys měl jít,“ řekl bez stopy emocí.

„Severusi, neodháněj mě!“

„Běž, Harry.“

Tak jsem poslechl. Neohlédl jsem se a odešel. S hořkostí jsem si uvědomil, že tohle jinak dopadnout nemohlo. On nechce, aby o nás někdo věděl. Stydí se snad za náš vztah? Nebo se tak moc bojí reakce Brumbála? Sám moc dobře ví, že by ho nevyhodil. A mě taky ne. Možná by nás nutil být od sebe, než dodělám školu. Ale nemohl by nám náš vztah zakázat. Až tak moc se nám nesmí motat do života, a přesto to dělá. Nevědomky, ale přesto!

***

Co se dělo další tři týdny nevím. Byl jsem zase sám. Zase jsem měl čas na temné myšlenky a zase se utápěl v sebelítosti. Od incidentu s McGonnagalovou se ke mně Severus choval odtažitě a udržoval si odstup. Promluvil na mě, jen když opravdu musel a to většinou jen při hodinách lektvarů.

Bolelo to. Ale pořád jsem ho miloval. Pořád jsem po něm toužil. A čím víc se oddalovat, tím jsem ho miloval víc. Vždy, když vstoupil do místnosti, mé srdce poskočilo anebo se skoro zastavilo. Byl temný démon nočních můr. Byl dokonalou bytostí mých krásných snů. Pořád jsem cítil jeho doteky, jeho šeptavá slovíčka. Jeho žhavé tělo, přitisknuté na mém. Naše propojená těla ve víru nikdy nekončící vášni. Chybí mi!

Zrovna končila další dvouhodinovka lektvarů a já s Ronem a Hermionou jsme vycházeli ven. Přesto jsem se ještě jednou ohlédl. Seděl za katedrou a opravoval testy, které jsme dnes psali. Ale mohl jsem si všimnout, jak pevně svírá desku stolu. Ví, že se na něj dívám?

„Harry, jdeš?“

„Já...“ znovu jsem se na něj podíval. „Něco potřebuji, nečekejte na mě,“ řekl jsem jim a vrátil se do třídy. Zabouchl dveře a opřel se o ně.

Jak dlouho jsem tam stál a sledoval ho? Netuším. Ale přesto ani jednou nevzhlédl. Proč? Proč mě ignoruješ, Severusi?

„Nech toho!“ řekl jsem najednou a dost nahlas, aby mě opravdu slyšel. Vzhlédl. V očích oheň.

„Proč tu jsi?“ zeptal se jen. Sklonil hlavu zpět k pergamenu. Přešel jsem ke stolu před katedrou a posadil se na něj. Hodláš mě ignorovat? Tak budiž, jsem zvědavý, jak dlouho to vydržíš!

Jednou rukou jsem se opřel dozadu a druhou si pomalu odepnul plášť. Lehce mi sjel po zádech a zůstal ležet na lavici. Pak jsem pokračoval dál. Rozepnul jeden knoflíček a následně druhý. Odhalil jsem svůj krk a lehce po něm přejel prsty. Zaklonil hlavu a dál pokračoval v odhalování mé kůže. Tohle nemůže jen tak nechat být. Nedokáže se udržet, na to ho až moc dobře znám. Vím, jak dosáhnout cíle.

Ale přesto se pořád nepodíval. Ale vím, že ví, co dělám. Můžu cítit jeho nervozitu. Jak se snaží ovládat. Jak dlouho to může ještě vydržet?

Přejel jsem po svém nahém hrudníku a pokračoval níž. Lehce jsem rozepnul kalhoty a nechal je dopadnout na zem. Přejel jsem si po nahém stehně. Chtěl jsem zamířit výš, ale jeho ruka mi v tom zabránila. Byl najednou u mě, ale jen se na mě díval a drtil mou ruku ve své.

„Ty vždy dostaneš, co chceš, že? Měl jsi být ve Zmijozelu!“ zavrčel na mě a pak položil ruku tam, kde před chvílí byla má. Pod tímhle dotekem jsem se skoro zajíkl, ale přesto jsem pořád mlčel. Díval se na něj. Propaloval ho. Usmál jsem se.

„Chci tebe, Severusi,“ zašeptal jsem. Jeho stisk povolil, ale celou dobu ze mě nespustil svůj pohled. Co hledal? Opravdový souhlas? Ten přece nepotřebuje...

Mírně se přiblížil a ruku lehce posunul výš. Rozechvěl jsem se. Zaklonil jsem hlavu a nechal se laskat. Jeho doteky ve mně vždy vyvolávaly bouři. Tak dokonalou a silnou, nikdy nekončící.

Ucítil jsem jeho hebké rty na mém těle. Líbal každý centimetr. Každý záhyb. Vše, kam dosáhl. Já si to plně užíval. Vše, co mi byl ochoten dát.

„Co když někdo přijde, zase?“ zeptal se najednou a o krok ustoupil. Frustrovaně jsem vydechl a naštvaně se na něj podíval.

„Pokud vím, před chvílí začalo vyučování a taky vím, že ty i já máme teď volnou hodinu. Tak proč toho nevyužít?“ řekl jsem laškovně, a pak se k němu naklonil. Chytil ho za hábit a přitáhl k sobě. Konečně jsem políbil ty hříšné rty. Tak dlouho! Tak strašně dlouho!

Mé ruce okamžitě začaly rozepínat řadu knoflíčků. Jeden po druhém. Dravě a hladově. Musel jsem cítit jeho kůži. Dotknout se jí. Políbit! A to vše mi dal. Tentokrát se nedíval na to, co se může stát. Bral a dával. Dával a bral. Miloval a nenáviděl.

***

„Uvidíme se večer?“ zeptal jsem se, když jsem si upravoval kravatu a snažil se narovnat pokrčenou košili.

„Nevím, jestli to stihnu, jdu do Prasinek. Chybí mi nějaké ingredience do lektvarů a zrovna ty, co potřebuji, ve škole nemáme.“

„Něco zakázaného?“ ušklíbl jsem se. Jeho oči zajiskřily. Takže to je ano. Usmál jsem se.

Znovu jsem k němu přistoupil a políbil ho. Jen lehce.

„Večer přijdu, počkám na tebe v ložnici...“ zašeptal jsem a hodil po něm jeden ze svých rozverných pohledů. Pak jsem opustil učebnu. Zcela spokojený.

„A, pan Potter, se k nám konečně připojil!“ uslyšel jsem hned hlas profesorky McGonnagalové, když jsem vstoupil do třídy, pět minut po začátku hodiny. Mírně jsem zrudnul a raději sklopil hlavu.

„Omlouvám se, profesor Snape něco... potřeboval,“ polkl jsem hroudu, která se mi najednou usadila v krku. Zvedl jsem hlavu a podíval se do jejího naštvaného obličeje.

„Jistě, to si umím představit,“ zavrčela na mě a odehnala mě do lavice. Pak celé dvě hodiny na mě nepromluvila a jen se na mě dívala jako na vraha. Snad nic neprozradí!

Ihned po přeměňování jsem se vydal do knihovny na chvíli si dělat úkoly. Přece jenom jich bylo docela dost a ve společnosti Severuse bych toho zas tak moc neudělal a navíc, teď tu asi nebude.

Položil jsem si knihy na stůl a začal tiše pracovat. Ale po další hodině jsem toho měl plné zuby. Bolela mě ruka z tolika opisování a do mého těla se pomalu ale jistě vkrádala únava. Na chvíli jsem položil hlavu na stůl a zavřel oči. Jen na chviličku. Malou chvíli...

„Už jsem si myslel, že z hradu nikdy nevyjdeš, Severusi! Ale jaké štěstí mě dneska potkalo...“ zašeptal jsem směrem k ležící postavě. Dýchala mělce. Chvěla se. Ale přesto neodpověděla.

„Ale no tak, příteli. Přece mi máš k tomu co říct? Celou dobu jsi mě tak perfektně zasypával falešnými informacemi a teď mi k tomu nic neřekneš?“

Jeho obsidiánové oči se zvedly. Zlostně se na mě podívaly, ale pořád mlčel.

„Jak chceš. Crucio!“

Severus se prohnul v zádech, tiše zaúpěl. Ale jen jednou. Mlčel. Pořád mlčel. Zintenzivnil jsem kletbu a znovu ji na něj poslal. Silnější. Pevnější! A pořád nic.

„Tak dobře...“ šeptl jsem do šera a pokynul dvěma mým stoupencům. Popadli jeho zhroucené tělo a přesunuli ho do jedné z kobek.

„Večer si zase pohrajeme! Budeš litovat, že jsi mě zradil.“

„Ne!“

Vyskočil jsem na nohy. Tohle ne! Tohle se nesmí stát!

„Severusi!“ vykřikl jsem přidušeně. Proč? Proč se to muselo stát zrovna teď? Když bylo vše tak dokonalé, tak perfektní! Prosím! Ať je v pořádku. Musí být!

Vyletěl jsem z knihovny a nevnímal nadávání Pinceové. Musím ho vidět. Musím vědět, že je v pořádku. Že ho nedostala ta odporná zrůda! Prosím! Prosím...

Běžel jsem chodbou rychleji a rychleji. Vyhýbal se studentům a někdy jen těsně. Rozrazil dveře do Velké síně. Pohlédl ke stolu naproti...

„Ne...“ Poklesla mi kolena a já těžce dopadl na zem. „Ne!“ Cítil jsem hrůzu a paniku. Obklopila celé mé tělo. Ochromila mysl. Zničila poslední kapičku naděje. Vše je ztraceno! Ne! Prosím. Nemůže být... Severusi!

Tiše jsem vzlyknul. Viděl jsem postavy, které se ke mně hnaly. Ale já nevnímal nic. Jen tu naprostou hrůzu. Usadila se v mém nitru. Znovu jsem zavzlykal a z očí se mi hrnuly slzy hořkosti.

„Harry! Chlapče! Co se stalo?“ Brumbálův hlas mě mírně vytrhl z letargie, ale přesto jsem nedokázal promluvit. Díval jsem se do jeho pomněnkových očí. Pomoc! Potřebuje pomoc!

„Harry!“ Bylo jich tu okolo mě víc. Všichni se na mě dívali. Přátele se snažili dostat ke mně blíž, ale zástup profesorů jim v tom zabránil.

„Se-severus...“ vzlykl jsem, „on... má ho... Severus... Prosím!“ Podíval jsem se do vrásčité tváře ředitele a viděl tu samou hrůzu, kterou jsem cítil já.

„Prosím...“ Chytil jsem ho za hábit a pevně ho sevřel. Musí mu pomoct! Prostě musí!

Někdo mě postavil na nohy. Někam mě vedli. Nevím kam. Nevím proč. Byl jsem na pokraji zhroucení.

„Albusi, co budeme dělat?“

„Nevím, Minervo. Tohle je zlá situace. Svolejme Řád. Najdeme ho, ale nejprve musíme vymyslet ten správný plán...“

Otevřel jsem oči a všiml si, že ležím na ošetřovně. Jak jsem se sem dostal? Pak na mě dopadla tíha pravdy.

„Severus!“ Posadil jsem se, rozhlédl kolem. Nikde nikdo. Vylezl jsem z postele a všiml si, že mě ještě nestihli převléct do nemocničního prádla. Kde jen všichni jsou?

Počkat... Fénixův řád... Jak dlouho může trvat, než se rozhodnou jak dál? Co když ho zachránit nepůjdou? Co když už ho Voldemort zase mučí? Co když už je... Ne! Není! Bude v pořádku! Musí být...

Vydal jsem se ven. Musím ho zachránit! Když ne nikdo jiný, tak já! Musí to tak být. Měl jsem hlavu vztyčenou a pomalu se dostával k hlavní bráně na pozemcích Bradavic.

„Harry!“ něčí výkřiky. Nevnímal jsem je. Byl jsem už kousíček. Pak se jen přemístit! Zvládnu to? Ano, musím! Udělal jsem další krok. Otočil jsem se. Podíval se na lidi, které jsem tak miloval. Na Brumbála. Usmál jsem se. Nechápete...

Přemístil jsem se. Zvládl jsem to. Ale kde to jsem? Rozhlédl jsem se. Na sucho jsem polkl. Tohle asi nebyl nejlepší nápad. Ale pro lásku se bojuje. A já za ni klidně padnu. Pro Severuse! Za Severuse...

„Ale, ale... Koho pak nám to všichni čerti nesou,“ ozval se za mnou úlisný hlas Luciuse Malfoye.

Otočil jsem se a zadíval se do chladných stříbrných očí. Má jizva pulzovala a každou chvíli mi asi pukne hlava, ale přesto jsem stál s hlavou vzpřímenou. Budu čelit komukoliv; musí mi ho vrátit!

Pak jsem se znovu otočil a uviděl jsem jeho. Rudé zorničky zúžené, ale přesto jsem v těch očích poznal stopu pobavení. Bavíš se, Tome? Ne na dlouho!

„Pan Potter. Ztratil jste se snad?“ zapředl jeho odporný hlas.

„Kde je?“ řekl jsem pevně.

„Koho máš na mysli?“ zeptal se. Zatím na mě nikdo nezaútočil. Možná ani neměl kdo. Bylo tu jen pár Smrtijedů a nikoho dalšího jsem si nevšiml. Snad není pozdě! Prosím, ať je v pořádku!

„Severus...“ vydechl jsem a znovu se rozhlížel okolo.

„Tak oni poslali svého Zlatého chlapce na záchranu bývalého Smrtijeda a zrádce? Jak pěkné.“

„Nikdo mě neposlal! Přišel jsem sám a dobrovolně. Já za něj!“ Ve chvíli, kdy jsem to řekl, ozvalo se nesouhlasné mumlání kousek od nás. Okamžitě jsem se otočil a podíval se tím směrem. Ale byla tu příliš tma.

„Slyšíš to, Severusi?“ řekl Voldemort a přešel po prostranství dozadu. A pak jsem ho uviděl. Ležel skroucený na zemi. Zaschlá krev na jeho obličeji vypadala hrůzostrašně. Severusi!

Voldemort ho chytil za vlasy a prudce jim škubnul.

„Co jsi udělal, že sis vysloužil takovouhle záchranu? Pokud vím, nenáviděli jste se?“ zavrčel směrem k němu. Já tu zamrzle stál a díval se na tu hrůzu přede mnou. Automaticky jsem vytáhl hůlku z hábitu, ale nepoužil ji. Nemám šanci. My nemáme šanci! Ale to já mám s ním bojovat. Je to můj úkol! Nepotřebuje k tomu Severuse! Musí ho pustit.

„Nech ho jít! Můžeš se mnou dělat cokoliv. Klidně mě můžeš hodiny mučit,“ pohlédl jsem do těch strhaných černých očí, „nebo zabít. Cokoliv, jen ho nech jít!“ Byl jsem odhodlaný. Tohle je můj úděl. Tohle je má povinnost. Jsem tu, abych vyplnil věštbu. Možná brzy, ale už to asi muselo přijít. Nemůže odmítnout!

„Proč bych měl zrovna tuhle nabídku přijmout? Mám tu vás oba a už ani jeden nikam neutečete, proč bych měl něco takového chtít?“

„Prosím!“ Jsem možná ubožák. Ale kvůli Severusovi se před tímto monstrem budu klidně plazit po kolenou. Prosím!

„Proč to chceš?“ zeptal se se zájmem. Velkým zájmem. Mohl jsem ho vidět v rudých očích. Mírně jsem se zachvěl. A pak má hlava snad explodovala. Cítil jsem něčí přítomnost v mých myšlenkách. Byl všude. Prohlížel si vše. Každý okamžik strávený v Severusově blízkosti. Každý polibek, každý dotek. Vypadni!

Zavřel jsem oči a dopadl na chladnou zem. Špatně se mi dýchalo. Potil jsem se. Ale přesto jsem znovu nabral sílu. Sílu bojovat! Do posledního dechu. Za Severuse!

„Zajímavé, nikdy bych neřekl, že Brumbálův hoch bude mít takový vkus. Zase si myslíš, že ti láska pomůže? Že tě zachrání? Je to jen hloupý cit, které z každého dělá jen otroka. Tak jako z tebe, Pottere. Jen se na sebe podívej. Plazíš se tu přede mnou, a proč? Pro lásku? Miluješ ho? Toho ubožáka?“ Smál se. V každém slově byl výsměch. Bolelo mě to. Nedovolím, aby to pošlapal. Může mě urážet, může mě ponižovat. Ale přesto nepodlehnu. Budu bojovat, do posledního dechu. Nezlomí mě!

„Ale budu k tobě velkorysý, můžeš se s ním rozloučit, než to konečně skoncujeme,“ dodal a pak mě popadl za paži a donutil mě pokleknout před Severuse. Teď zblízka vypadal ještě hůř. Pohlédl jsem mu do očí.

„Proč...“ šeptl. Zvedl jsem ruku a dotkl se jeho tváře. Usmál jsem se. Musí to tak být, Severusi. Jiná cesta není.

„Bude to v pořádku,“ řekl jsem zpět. A pak jsem udělal jednu z nejšílenějších věcí. Prudce jsem vyskočil na nohy a kolem Severuse v rychlosti vyčaroval silný štít. Voldemort něco nesrozumitelného zakřičel. Kletby létaly. Severus byl v bezpečí.

Vnímal jsem zmatek. Možná i trochu bolesti. Díval jsem se do těch černých očí, bojujících se štítem. Chtěl jít ke mně. Nemohl. Já tam stál. V kruhu Smrtijedů. Voldemort naproti mně. Oba jsme měli napřaženou hůlku. Tohle bude konec? Ano. Těším se...

On vyslal tu odporně zelenou kletbu. Já jinou. Jen obyčejnou. Nepřemýšlel jsem přesně o tom, jakou. Přemýšlel jsem o posledních týdnech. O tom, jak moc mé srdce miluje. A proč neumřít pro lásku? Tak to přece bývá v románech, ne? Proč to taky tak nemůžu udělat? On bude žít. Vím to!

Kouzla do sebe narazila. Viděl jsem vše jako ve zpomaleném filmu. Rozštěpila se na snad milion malých barevných kousků. Narážela do všeho a všech kolem. Smrtijedi křičeli, padali k zemi jako zralé hrušky. Mrtví? Snad.

A pak jedno z kouzel narazilo do jejich pána. Taky padl. Ale ještě před tím jsem ucítil palčivou bolest, další paprsek narazil do mě. Rudozelený. Bolestný. Zavřel jsem oči. Propadl temnotě...

„Bude v pořádku?“

„... Snape...“

„... porazil... Voldemort...“

„Proč...“

Pomalu jsem otevřel oči a zamžoural do pološera Bradavické ošetřovny. Povzdechl jsem si a chtěl se pohnout, ale moc mi to nešlo. Bolel mě každý pohyb.

„Ach, Harry! Drahoušku,“ uslyšel jsem kousek ode mě, a ihned se u mé postele zjevila madam Pomfreyová.

Znovu jsem se pokusil pohnout, ale zatím to bylo bezvýsledné.

„Kde je...“

„Harry!“ další výkřiky a několik dalších lidí se nahrnulo k mé posteli. Podíval jsem se na ně a v jejich očích jsem mohl zahlédnout tu úzkost, starost a lásku. Usmál jsem se.

„Severus?“ dořekl jsem svou otázkou. Dívali se na mě zmateně.

„Proč chceš mluvit s ním?“ zeptal se Ron.

„Harry! Báli jsme se o tebe! Proč jsi to udělal?“ Otázky! Samé otázky, na které jsem nechtěl odpovídat. Copak to nechápou? Potřebuji Severuse! Kde je?

„Kde je... Se-severus...“ šeptl jsem znovu. Srdce mi bušilo jako splašené. Začal jsem panikařit. Přežil? Jestli ano, kde je? A jestli ne... Do očí se mi nahrnuly slzy. Do mysli se mi začaly vkrádat hrůzy, které se staly. Severus!

„Jsem tady,“ ozval se najednou jeho hlas. Okamžitě jsem natočil hlavu ke dveřím. Úlevně si oddechl.

„Žiješ...“

„Ano a jen díky tobě,“ jeho hlas byl tichý, ale přesto jsem v něm zaznamenal stopu smutku. Ale proč? Protože jsem ho zachránil?

„Proč jsi to udělal, Harry? Proč jsi mě tam nenechal?“ řekl vyčítavě a přiblížil se k mé posteli. Ron a někdo další chtěl protestovat, ale můj varovný pohled jim v tom zabránil. Oni nemají právo se do toho vrtat. Tohle je jen mezi mnou a jím. I když...

„Ty...“ těžce jsem se nadechl, „musíš žít!“

„Ne. To ty musíš, ne já. Já nejsem důležitý!“

Výčitky? Proč mi to vyčítáš? Proč mi ubližuješ?

„Ne, Severusi! Věděl jsi to ty a vím to já. Umírám...“ poslední slovo jsem jen zašeptal, ale přesto to mělo u všech bouřlivou reakci.

„Ne! Najdu lék, musím naj...“ Položil jsem svou ruku na tu jeho a pomalu zavrtěl hlavou. Nehodlám se teď hádat. Chci se jen v klidu rozloučit. Tak to prostě je, musí to přijmout.

Chvíli bylo ticho. Každý nás sledoval z uctivé vzdálenosti, ale přesto jsem věděl, že tu jsou. Taky mi to vyčítají?

„Chvěješ se,“ šeptl Severus a mírně se na mě usmál. Já mu úsměv vrátil.

„Je mi trochu zima,“ řekl jsem tiše a snažil se nevnímat vzlyky, které přicházely z druhé části ošetřovny.

„Chceš... chceš, abych si k tobě lehl? Tak jako vždy?“

„Tak jako vždy... To... by bylo fajn.“ Cítil jsem podivnou tíhu, která mi tlačila na průdušky. Špatně se mi dýchalo. Znovu jsem na chvíli zavřel oči a nechal se jeho pevnýma rukama nadzvednout. Pak vklouzl pod deku a mě si položil na sebe. Okamžitě jsem se cítil lépe. Položil jsem mu hlavu na jeho hrudník a lehce vydechl přebytečný vzduch. Jeho srdce jsem teď mohl slyšet, jak splašeně buší. Žije! On žije!

Cítil jsem, jak mi položil ruku na hlavu a pak mi jemně pročísl vlasy. Byl to tak pokojný okamžik.

„Je mi fajn...“

Další vzlyky a šeptaná slova. Proč truchlí? Tohle nesmí. Otevřel jsem oči a podíval se na ně.

„Nesmíte truchlit. Oslavujte! Voldemort padl. Nechci, abyste kvůli mně brečeli. Tak... tak to má být... Svůj úkol jsem splnil... Prosím, nebrečte... Bolí to, když vás takhle vidím... Je mi dobře, už mě nic nebolí.“

Hermiona se opírala o Rona a tiché slzy jí brázdily po jejím pěkném obličeji. Nesmí plakat. Nikdo nesmí! Tak to má být. Tak to musí být!

„Proč to vzdáváš?“ řekl z ničeho nic Severus. Zvedl jsem pomalu hlavu a zadíval se do jeho černočerných očí. Usmál jsem se.

„Já to nikdy nevzdal, Severusi. Právě naopak,“ znovu jsem si lehl a ještě víc se k němu přitulil, „smrt je jen další kapitolou v mém životě. Sama věštba to říkala... Ani jeden nemůže žít...“

„Dokud ten druhý zůstává naživu...!“

„Ne, ta druhá půlka tam je jen pro uchlácholeni duše. Ale není pravdivá...“ Znovu jsem zavřel oči a snažil se soustředit. Ale už mi nebyla zima. Bylo mi krásně. Tak nádherně. Ani bolest jsem necítil. Tak takové to je? Někdo tvrdí, že smrt bolí, ale to není pravda. Je klidná a je vlastně fajn.

Severusův stisk o něco zintenzivnil. Já vím, že nechce, abych odešel. Ale musím. Je to přesně tak, jak to má být. Jsem šťastný a na tom přece záleží, ne?

„Proč to nechceš zkusit? Kvůli mně...“

„Severusi,“ povzdechl jsem.

„Harry! Miluji tě...“

Znovu jsem se na něj podíval. Musel jsem se usmát. Zvedl jsem ruku a lehce přejel po jeho tváři.

„Ne, nemiluješ. Ale jsem rád, že to říkáš,“ usmál jsem se na něj a klidně se položil. Jeho objetí ještě víc zesílilo. Zavřel jsem oči.

„Už to nebolí, je mi dobře...“ zašeptal jsem. „Se-severusi?“

„Ano?“

„Můžu... můžu tě o něco požádat?“

„Ty můžeš cokoliv.“

„Políbíš mě? Naposledy?“ Podíval jsem se do jeho očí a znovu se usmál. On taky. Ten úsměv, který tak miluji. Tak intenzivní a nádherný. Přiblížil se ke mně a pak se jeho rty lehce dotkly těch mých. Zavřel jsem oči a vychutnával si tenhle krásný konec. Každou buňkou mého těla. Bylo to krásné. Opojné a dokonalé.

„Děkuji...“ zašeptal jsem a znovu se položil na něj. „Miluji tě.“

---

Tak, jsme na konci. A určitě mě chcete ukamenovat, že? Ale prostě se to stalo... Ale řekněte, nebyla tahle Milosrdná lež krásná? Proč by nemohl Severus Harrymu zpříjemnit poslední okamžiky jeho života? Moc dobře viděl v jeho vzpomínkách to, co Harry. Že ve válce umře. Možná nepočítal s tím, že tak brzy. Ale oba to věděli. Ale miloval Severus? Opravdu? To nechám na Vás. Je to tak, takové konce v nás zanechají něco... něco divného. Každý vidí, co vidět chce. Takže vlastně nezáleží, jestli je tam napsáno, že Harryho skutečně miloval. Byl tam pro něj a to je to nejdůležitější, ne?

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction



Sdílet

Diskuse pro článek Milosrdná lež 3. část:

neuvěřitelná povídka píšeš krásně

Takže kameňovať Ťa nebudem,lebo to bola úplne úžasná poviedka a ja Tvoj koniec odignorujem a domyslím si, že sa Harry po niekoľkých dňoch v bezvedomí prebral, lebo Severus doňho nalial nejaký lektvar, ktorý obsahoval nejakú zvláštnu ingredienciu, trebárs slzy Fénixa alebo tam ten vták bol uvarený celý, to je jedno, ale hlavne to prežili obaja a žili v žalároch šťastne dlhé roky :)

Wow, páni, páni, já nemám slov! Takhle šokovat mě ještě nikdo nedokázal! To... je... já... nevím, jak si na něco takového přišla a cítím k tobě údiv, že ses odhodlala něco podobného napsat. Ve všech třech dílech nechyběly emoce, napětí a PŘEKVAPENÍ! Dokázala si mi Harryho a Snapea ukázat v úplně jiném světle, než jaké je všichni znají. Při každý další větě mi silně bušilo srdce a já si jen říkala: "Kruci, kdy tohle skončí?!" Každou větou jsem se podivovala nad tvou schopností dostat čtenáře přímo do dané situace a vyvolat v něm spoustu otázek a emocí. Nebudu se tajit, že jsem na konci nestydatě bulela, protože když jsem se vrátila v ději zpět, vzpomněla jsem si, co všechno se už stalo, nešlo to jinak.
Vím, že se momentálně moc dobře nevyjadřuju, ale je to jen proto, že jsem úplně mimo. Takže ti jen přeju - jen tak dál! Jsem si jistá, že do budoucna se můžeš těšit na spoustu čtenřů, kteří tě budou zbožňovat a těšit se z tvého talentu. Jsi fakt úžasná pisatelka!

Přidat komentář:

Nick:

Text: