Patch IV • OurStories.cz ~ naše povídky

Joan si myslela, že ve vězení našla nový domov. Ale člověk míní a Guvernér mění.

28.12.2015 (14:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 644×

Z horečnatého spánku mě probudil výbuch a zoufalý výkřik. Slunce svítilo a vypadalo to na brzké odpoledne. Vyvrávorala jsem z cely a hledala Daryla, Ricka… kohokoliv. Všechno v mé hlavě bylo tak zmatené. Sotva jsem věděla, kde vůbec jsem. Jediný zářný bod byl Daryl. Potřebovala jsem se chytit alespoň myšlenky, že je někde nablízku. Mátožně jsem přistoupila k oknu a ztuhla. Všichni obyvatelé věznice byli venku s připravenými zbraněmi a před bránou stál…

Promnula jsem si oči a zavrtěla hlavou. To co jsem viděla, bylo něco, čemu jsem nechtěla věřit. Byl tam tank. Velký vojenský tank, kolem něhož stála skupina zhruba patnácti lidí. Přepadli nás.

Chtěla jsem si dojít pro zbraň, ale události za plotem mě ukotvily na místě. Muž s páskou přes oko vyvedl dvě spoutané osoby. Herschela a Michonne.

Srdce mi bušilo strachem. Strachem o ty dva, o Ricka, který mířil k bráně vyjednávat, o Daryla, kterého jsem nikde nemohla najít. Určitě byl jen venku, někde strategicky schovaný.

Vůdce skupiny za plotem svíral Michonninu katanu a stále s Rickem diskutoval. Potřebovala jsem zbraň, abych alespoň měla pocit, že můžu nějak zasáhnout a být užitečná. Pomoci jim, ale nemohla jsem se ani hnout. Jen se třást. Nebyla jsem schopná ani pohnout rukou a setřít si ledový pot z čela. Jako kdyby mě v moci svíral velký magnet.

Muž se od Ricka na půl těla otočil. Pozvedl katanu a zasekl ji Herschelovi do krku. Z jeho hrdla vystříkl proud krve, který mu smáčel ty pohádkově bílé vousy a světlou košili do krvavě ruda.

Magnet mě pustil. Vykřikla jsem a pozpátku od okna odskočila, až jsem zakopla o vlastní nohu a spadla na podlahu. Samovolně se mi spustily slzy. Zvenku se, jako když přichází vlna, ozval nejdřív křik a pak už jen střelba. Zvuk automatických zbraní mě řezal do uší a další slzy mi smáčely tváře. Tohle byl konec. Choulila jsem se u stěny a připravovala se na smrt. V tomhle stavu, v jakém jsem byla, jsem sotva byla schopna ubránit se. Jen jsem doufala, že kulka, která mě najde, bude do hlavy. Chtěla jsem umřít jako já, Joan. Člověk s minulostí, duší, vzpomínkami. Ne jako bezduchý chodec v rozkladu.

„Daryle!“ Zoufalý křik mě probral z letargie. Nahnula jsem se přes zábradlí a spatřila Glenna. Ve zkrvavené ruce, která se třásla, svíral vysílačku.

„Jo?“ ozval se z ní Darylův zkreslený hlas.

Glenn zavzlykal a chvíli byl ticho, než byl schopen promluvit. „Guvernér! Vězení padlo! Herschel je mrtvý.“

Ucítila jsem úlevu. Daryl musel být znovu venku. V bezpečí od tohohle všeho. Jeho hlas už se znovu neozval. Glenn položil vysílačku na stůl a znovu vyběhl ven. Proplazila jsem se po podlaze zpět do cely, protože kulky lítaly zvenku dovnitř rozbitými okny. Popadla jsem zbraň a nůž a opatrně slezla po schodech. Nohy se mi třásly a ruce taky, ale věděla jsem, že než umřu, musím něco udělat. Mezitím tank venku projel bránou a vpustil peklo dovnitř.

Musel zastavit motorku, aby popadl dech. Cítil příšernou bolest na hrudi, a až když si otřel tvář, uvědomil si, že mu z očí vyteklo několik slz a že se třese. Nebyl tam, když ho potřebovali. Věděl, že tam nestihne dojet včas. Než se vrátí, budou všichni mrtví.

„Daryle.“ Bylo to jen několik zapraskání ve vysílačce a jeho jméno pronesené slabým hlasem.

„Joan?“ Musela to být ona. Ještě byla naživu. Ještě byla naděje. Už chtěl nastartovat, když ve vysílačce znovu zapraskalo.

„Nevracej se.“ Ve vysílačce jen šumělo a ozývala se střelba. „Zachraň se!“ Poté se ozvala rána a bylo ticho. Na druhé straně už nikdo neodpovídal.

Zůstal stát. Ještě před deseti minutami měl domov a rodinu, a teď byl sám. Uprostřed cesty. Uprostřed ničeho. Kuše mu vypadla z ruky a on se zhroutil na kolena vedle ní.

Tohle byl konec. To, co tak dlouho budovali, bylo během pár minut pryč.

Vysílačka se mi rozskočila v ruce a teplo kulky mi popálilo dlaň. Žena, která po mně střílela, chtěla pokračovat, ale byla jsem rychlejší. Její výraz ztuhl, když ji čelem prošla střela z mé pistole. Bezvládně se svalila na zem a už se ani nepohnula. V duchu jsem si udělala třetí čárku, kdybych třeba ještě někdy musela odpovídat Rickovi na jeho tři otázky. Už jsem zabila tři lidi.

Zkontrolovala jsem zásobník. Byl zpoloviny prázdný. Ano, po apokalypse jsem viděla každou sklenici zpola prázdnou. Dokulhala jsem k mrtvole a její zbraň si přehodila přes zdravé rameno. Před očima mi tančily jiskry a cítila jsem se malátně. Opírajíc se o stěnu jsem došla až na konec chodby a po schodech na střechu. Každý krok byl těžší, než ten předchozí, ale snažila jsem se. Zatínala jsem zuby a myslela na to, že když přežiju tenhle den, možná se z té pasti dostanu.

Položila jsem se na samý okraj a zamířila. Na okraji tanku stál chlap se samopalem a střílel kolem sebe jako šílený. Jedním stisknutím spouště jsem ho navždy utišila. Čtyři.

Další se snažil obejít budovu a překvapit Maggie, která ho nemohla vidět. Pět.

Zabila jsem ještě další dva. Myslela jsem si, jak nejsem důmyslná. Schovám se na střechu a jednoho po druhém budu ničit pěkně z bezpečí z dálky. Že si mě nevšimnou. Na střechu vyběhl mladý šlachovitý kluk. Sotva mě uviděl, namířil na mě roztřesenou zbraň. Nestihla jsem ani vydat hlásku, když zmáčkl spoušť. Jenže ze zbraně vyšlo jen cvaknutí. Měl prázdný zásobník. Zvedla jsem se a nabrala poslední síly. Kluk po mně zbraň alespoň hodil. Odrazila jsem ji rukou, i když mě velmi bolestivě trefila do kosti. Nakonec se na mě rozeběhl i on.

Zamrkala jsem a zatřásla hlavou. Zničehonic se kluk proměnil v Merla. Byl to ale Merle ze vzpomínek. Ideální čas pro blouznění. Uhodil mě do tváře s takovou silou, že mi cvakly zuby o sebe.

„Jsi jenom malá ufňukaná holka. Dej bráchovi pokoj!“ vrčel na mě a cenil zuby. Byl jako zvíře, když byl na drogách. Jeho tělo do mě narazilo a povalil mě na zem. Okamžitě ruce omotal kolem mého krku a zatlačil. „Nejsi hodna žádného Dixona, tak to nezkoušej a dej mu pokoj. Má kvůli tobě jenom problémy!“ řval na mě a ještě přitlačil. „Děláš z něj sračku!“

Ohnala jsem se volnou rukou a praštila ho pěstí do tváře. „Slez ze mě!“ křičela jsem zoufale, ale Merle ještě přitlačil. Nahmatala jsem v kapse nůž a bodla. Ostří zajelo do jeho spánku jako do másla.

A najednou tam byl zase ten kluk. Jeho tvář měla chvíli překvapený výraz a byl tak blízko mého obličeje. Z nosu se mu vyřinula krev a jedno z jeho zelených očí se zavřelo. To druhé na mě zůstalo nepřítomně zírat. Odvalila jsem ze sebe jeho bezvládné tělo a pokusila se postavit. Žaludek se mi převrátil naruby, takže jsem vyzvracela trochu žaludečních šťáv. Ruce se pode mnou podlomily. Neměla jsem sílu dále bojovat. Padla jsem na zem hned vedle mrtvého kluka a nechala se sevřít do náruče bezvědomí.

„Ránko, cukříku,“ šklebil se na mě Merleův ksicht a hned vedle něj bledá tvář Thomase. Mého bratra. „Už sis dala dost dlouhého šlofíka. Teď pohni tím svým kostnatým zadkem a vstávej.“ Zamrkala jsem a stále tam byli. Thomas se tvářil ustaraně a s těmi jeho kostěnými obroučkami to působilo ještě hůř. Pak mi docvaklo, že jsem nejspíš mrtvá, když vidím duchy.

„Ostatní jsou venku a potřebují tě.“ Musel to být sen, protože Thomas o žádných “ostatních“ nemohl vědět. Dostala ho hned první vlna chodců.

„Můj malej bráška tě potřebuje,“ poplácal mě Merle po tváři.

Daryl!

Promnula jsem si vyčerpaně oči a ti dva byli pryč. Zmizeli stejně jako ten omámený pocit těsně po probuzení. Musela jsem být mimo možná i dva dny.

Vrátila jsem se do cely pro svůj batoh. Svázala jsem si vlasy do uzlu a oblékla si svou starou košili a vestu. Na posteli se stále povaloval iPod, který jsme spolu poslouchali. Strčila jsem ho do kapsy a opustila to místo. Vězení bylo prázdné. Dokonce i mrtváků tu bylo málo. Bylo prostě mrtvé.

Prošla jsem ještě pár míst, kde by se někdo přeživší mohl schovávat, ale jediné, co jsem našla, byla stará sedačka, ve které vždy ležela malá Judith. Jediné, co v ní zbylo, byly zkrvavené přikrývky.

Musela jsem si zatlačit na sevřená víčka, abych nebrečela. Pláč oslabuje.

Vyšla jsem z vězení skrz les až na hlavní silnici, která jím vedla. Zastrčila jsem si do jednoho ucha sluchátko a vyrazila.

As I walk through frozen sand
Through flames of burning lands
My feet are torn, they´re torn to strands
I will not thirst

Vše bylo tak těžké. Nemohla jsem myslet, protože pokaždé mi v mysli vypluly tváře lidí, kteří jsou mrtví. Nebyla jsem optimista. Nevěřila jsem v to, že se všichni zachránili. V tomhle světě něco jako štěstí nefungovalo.

As I cross the raging sea
Waves are crashing over me
They drag me down, they drag me down
I will not drown

Musela jsem se sebrat a nepodléhat tomu. Už jednou jsem přišla o svou skupinu a zvládla jsem to. Prostě jen půjdu dál.

Jenže tentokrát to bylo jiné. Ta předchozí skupina byla jen deset lidí, pro které bylo výhodné být spolu. Navzájem se o sebe nezajímali. Prostě spolu přežívali.

Jenže Rickova skupina byla rodina. Byli to lidé, kteří o sebe pečovali a záleželo jim na sobě.

A teď byli všichni pryč.

IPodu došla baterie.

Padala tma.

Našla jsem starý vykotlaný strom a dost velký kus kůry, který dokázal průlez zakrýt. Stočila jsem se v něm do klubíčka a usnula.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction