Patch IX • OurStories.cz ~ naše povídky

Dostat se do Terminu byla hračka, ale jak se dostat ven?

01.02.2016 (14:00) • KORKI • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 761×

Skupina toho moc nenamluvila, jen v tichosti vyráběli zbraně. Rick se snažil z dřevěného trámu odštípnout třísku. Abraham, ten velký zrzek, si kolem pěsti uvazoval opasek, ze kterého čněly tři ostré bodce rozbité přezky. Sasha si kolem pěstí omotávala tkaničky, připravená uškrtit každého, kdo k nám přijde.

„Čtyři zmetci jdou sem,“ zahlásil Daryl a světlo, které vycházelo zvenku, mu osvětlovalo jen kousek tváře. Cítila jsem, jak mi stoupá tep a zrychluje se dech.

„Otočte se čelem ke zdi!“ zakřičeli muži zvenku, ale nikdo neuposlechl. Dotkla jsem se Darylovy dlaně, abych se uklidnila. K překvapení všech se otevřel poklop ve stropě. Viděla jsem jen něčí tvář se zákeřným úsměvem. Chlap dovnitř něco hodil a prudce poklop zase zabouchl. Všechny pohledy se upřely na malý váleček na podlaze. Byl to plynový granát. Všichni ztuhli šokem neschopni vydat byť jedinou hlásku.

„Kryjte se!“ vykřikl po několika dlouhých vteřinách Abraham. Stihla jsem se jen sklonit a zakrýt si uši, než granát explodoval a celý vagón naplnila hustá štiplavá mlha, která se mi dostala do krku, do nosu a očí. Vagón naplnil zmatek a zvuk těžkých bot dupajících po dřevěné podlaze. Cítila jsem něčí paže, které mě popadly za ramena a táhly ke dveřím. Snažila jsem se kopat a bránit se, ale plyn mě naprosto omámil. Už jsem byla téměř venku, když do mého únosce někdo tvrdě narazil. Viděla jsem přes mlhu jen pár andělských křídel. Natáhla jsem po něm ruku, ale mé prsty jen pročísly vzduch. Zhroutila jsem se na kolena a dveře se zavřely. Schoulená na zemi jsem čekala, až dým opadne. Slyšela jsem ostatní kašlat a lapat po dechu. Sotva jsem byla schopná rozeznat svou ruku a zaostřit na ni, rozhlédla jsem se kolem a zoufale zkoumala vyděšené tváře.

Rick, Glenn, Bob a Daryl byli pryč.

„Ne!“ zavrčela jsem a rozběhla se proti dveřím. Narazila jsem do nich ramenem, ale marně. Držely pevně. „Ne!“ bušila jsem do nich pěstí, ale jediným výsledkem bylo, že mi začaly krvácet klouby. Bylo to nerozumné chování, ale já zrovna neměla myšlenku na to chovat se rozumně. Viděla jsem rudě a ve spáncích mi tepalo, jak mi vřela krev. Vrátila jsem se ke zdi naproti dveřím a rozběhla se znovu proti nim. Bylo mi jedno, jestli dělám rámus. Možná jsem je chtěla otravovat, dokud dveře prostě neotevřou. Jednou budou muset, a pak toho budou litovat. Budou litovat toho, že nás sem zatáhli. Znovu jsem se rozběhla a narazila do vrat, a znovu. Rameno mě pálilo, ale nevadilo mi to. Tvrdohlavě jsem stále narážela do překážky, dokud mě Abraham nechytil a nesnažil se uklidnit. Popadl mě kolem pasu a donutil mě posadit se. Chtěli si vzít mě, ale Daryl… „Mají Daryla!“ vyštěkla jsem na něj. Maggie seděla v rohu se zoufalým výrazem. Carl byl ve tváři bledý a v očích se mu třpytily slzy. Nebyla jsem jediná, komu někoho vzali. „Rick měl pravdu. Zahrávají si se špatnými lidmi,“ popadla jsem dech a konečně začala racionálně uvažovat. Zula jsem si botu a vytáhla z ní v kousku látky zabalenou žiletku. Vždy jsem u sebe měla jednu schovanou pro případ nouze. Jako například pro tenhle. Omotala jsem kousek látkou a schovala ji do kapsy. „Chtějí hrát nefér? Dobře!“ svlékla jsem si vestu a košili a dala ji Maggie. „Pohlídej mi ji, prosím.“

„Joan, neblázni,“ sevřela mou ruku, ale vyškubla jsem se jí. U dveří jsem se zastavila a pročísla si rozpuštěné vlasy.

„Alexi!“ Viděla jsem, jak se na mě díval při našem příchodu. Taky umím hrát nefér. „Prosím!“ Viděla jsem ho škvírou přicházet. Měl zmatený výraz. „Nechci tu s nimi být. Prosím, udělám cokoliv,“ zaprosila jsem zoufale. „Pomoz mi, prosím.“ Viděla jsem ten vnitřní souboj, který se v něm odehrával. Úkosem pohlédl na někoho, kdo podle všeho stál kousek ode dveří. Zhluboka jsem se nadechla a v duchu se modlila, aby to vyšlo. Aby neodolal.

„Odstup ode dveří a dej ruce nad hlavu.“

Dříve, než jsem to udělala, podívala jsem se znovu na Maggie. Svírala mou vestu a jemně zavrtěla hlavou. Věnovala jsem jí povzbudivý úsměv a odstoupila ze dveří s rukama nad hlavou.

Světlo mě oslepilo. Alex mi kolem zápěstí zacvakl pouta a vyvedl mě ven. Jeho krok byl rychlý a nervózní, takže jsem za ním klopýtala a snažila se přizpůsobit jeho tempu.

„Děkuji,“ špitla jsem vděčně.

„Nedělej žádný blbosti,“ varoval mě roztřeseným hlasem.

„Nebudu.“ Haha. Zavlekl mě do malé místnosti, kde byl jen stůl a židle. Vypadalo to spíš, že tady někoho vyslýchali. Sotva zavřel dveře, přitáhla jsem si ho za límec blíž a políbila ho. „Doufám, že nebudeš mít kvůli mně nějaký problém.“ zavrněla jsem co nejsvůdněji, rozepnula mu košili a stáhla mu ji z ramen. Alex byl v šoku. Roztřásl se a tváře mu začínaly nabírat rudou barvu. Ztuhle stál s rukama zvednutýma, jako kdyby nevěděl, co s nimi. Kdoví jak to bylo dlouho, co byl naposledy se ženou. „Neměl bys Garetha tak poslouchat. To ty jsi vůdce.“ Stáhla jsem ho víc na sebe a couvla až ke stolu. „Díky tobě je Terminus bezpečné útočiště.“ Brnkat na jeho ego byla asi správná volba.

„To teda je,“ vydechl zhrublým vzrušeným hlasem. A konečně mi položil nemotorně ruce na boky.

„Věděla jsem to hned, jak jsem tě viděla.“ Sjela jsem rukama níž k jeho pásku a opatrně zajela rukou do kapsy. Alex ztuhl. Na okamžik jsem se vyděsila, že můj plán prokoukl. Popadl mě za ramena a přitiskl na studenou desku stolu. V očích se mu objevil šílený lesk. „Jsi ten nejlepší.“ Znovu jsem ho políbila a přejela mu rukama po hrudi až ke krku, co mi to spoutané ruce dovolily.

„Jsem!“ zamručel a jeho třesoucí se dech mě lechtal na krku.

„Promiň,“ šeptla jsem a trhla rukou. Proud teplé krve mi smáčel krk a celý hrudník. Alex vydal jen bublavý zvuk a z jeho proříznutého hrdla se vyvalila další krev. Třeštil na mě oč plné zrady.

Přiznávám, že to nebylo fér.

Ale oni si začali.

Jeho bezvládné tělo na mně zůstalo ležet. Zatlačila jsem mu do ramen a odvalila ho ze sebe. S odporným plesknutím dopadl na podlahu do louže krve.

Vzala jsem Alexovi zbraň a nůž a opatrně vyšla z místnosti. Všude se zdál být klid. Musela jsem najít místo, kam Daryla a ostatní odvedli. Bylo tady tolik budov, že najít je se zdálo jako nadlidský úkol. Najít místo, kde je vězní, by nebylo tak složité, jako to najít je včas. Dřív, než se stane něco hrozného. Vyšla jsem za roh a před očima se mi zablesklo. Palčivá bolest se mi projela od tváře až do konečků prstů. Zavrávorala jsem a padla na záda. Omámeně jsem mžourala proti slunci na siluetu statného muže, který mě praštil pěstí do tváře. Chvíli jsem si dokonce myslela, že Abrahamovi se podařilo uniknout.

„Jak chceš, mrcho,“ vyštěkl ostrým hlasem. Vykopla jsem nohou směrem k jeho kolenu, ale uhnul a popadl mě obrovskými dlaněmi za ramena. Jako pírko mě zvedl ze země, a dřív než jsem se mu mohla vysmeknout, mě popadl za pouta. „Zkrátila sis trápení!“ Snažila jsem se mu vytrhnout, ale jen jsem si tím více rozrývala kůži.

Dotáhl mě do malé tovární haly, jejíž okna byla zaslepená cáry černého igelitu. Sotva jsme vešli, udeřil mě do nosu ten odporný puch, ale tisíckrát silnější. To, co jsem v hale viděla, mě donutilo předklonit se a zvracet. Na hácích tu visela lidská torza. Těla bez rukou a nohou, jako v nějakém zvrhlém řeznictví. Bylo jich tam zhruba patnáct. Některá visela a některá ležela už naporcovaná na velkých kovových stolech.

A pak mi to došlo. Lidé z Terminu byli kanibalové. Lákali sem lidi, kteří si šli pro naději, jen proto, aby je pak snědli. Zvrhlé, odporné zrůdy. Teď teprve jsem dostala opravdový strach. Umřít byla jedna věc. Umřít a vrátit se jako chodec byla druhá, ale umřít a být snězená? To bylo na mém seznamu až na úplně posledním místě.

„Co to s vámi, sakra, je?“ zakřičela jsem a znovu se mu pokusila vytrhnout. Marně. Popadl hák visící na řetězu ze stropu a protáhl ho mými pouty. Se zákeřným úsměvem zmáčkl tlačítko na sloupu, čímž spustil navíjení. Ani jsem se nenadála a už jsem visela metr a půl nad zemí. Dlaně už jsem ani necítila, jen krev stékající mi po loktech až na záda.

„Nechám si tě tu pěkně uzrát,“ zachechtal se a odešel. Zůstala jsem tam v tichosti mezi mrtvými těly a pohledem zkoumala mechanizmus nad mou hlavou.

Otčím na mě chtěl udělat dojem. Tehdy s mou matkou teprve začínal, takže dělal takové ty věci, co noví partneři matek dělají. Dojem na děti. Vzal mě do cukrárny. Thomasovi koupil hru na počítač a pak nám na dvorku pověsil houpačku. Byla to jen velmi jednoduchá konstrukce. Prkýnko, lano a dva háky na zavěšení. Pověsil ho na kovovou trubku, na které máma vždycky věšela prádlo. Byla jsem divoké dítě, a tak jsem se začala zběsile houpat. A houpala jsem se tak moc, až se háky vyhouply a já i s houpačkou vyletěla a vyrazila si dech.

Švihla jsem nohama a houpla boky, a znovu. Znovu a znovu jsem opakovala pohyb, až jsem se začala opravdu houpat. Věděla jsem, že to půjde. Jen dopad bude tvrdý. Pořád ale lepší, než skončit těm monstrům na talíři. Zhoupla jsem se ještě jednou a hák se kupodivu nevyvlékl, ale praskl. Nejspíš nekvalitní materiál. Nekoordinovaně a dost nešikovně jsem prolétla vzduchem a spadla na stůl, na kterém byly už naporcované kousky masa a různé řeznické náčiní. Ošklivě jsem si narazila bok, ale nic, co bych nepřežila. Skutálela jsem se na zem a chvíli zůstala ležet, přemýšlejíc, kde je vlastně nahoře a kde dole. Na bolest nebyl čas. Zatnula jsem zuby a postavila se.

„… katana s červenou rukojetí… To jsou věci, kterými tě zabiju.“ Přitiskla jsem se ke zdi a poslouchala. To byl Rickův hlas. Opatrně jsem se proplížila k matnému oknu a prasklinkou nakoukla do místnosti. K tomuhle řeznictví přiléhala další hala, kde uprostřed stálo plechové koryto. Viděla jsem krev a čtyři muže s podříznutými hrdly a čtyři muže stále stojící. Bob, Rick, Daryl a Glenn byli stále naživu. Za nimi stáli dva muži. Jeden s baseballovou pálkou, jejíž konec byl od krve, a druhý s velkým řeznickým nožem. Oba na sobě měli zakrvácené igelitové zástěry. Gareth zrovna opustil místnost dveřmi.

Chlap s pálkou pokrčil rameny a napřáhl se. Srdce mi vynechalo pár úderů. Další na řadě byl Glenn. Vzpomněla jsem si na Maggie a její zoufalý pohled. Přišla o otce, Beth je ztracená a teď by měla přijít i o Glenna? Musela jsem okamžitě něco udělat. Nebyl čas na vymýšlení plánu. Jediné, co jsem potřebovala, bylo rozptýlení.

Rozběhla jsem se a vrazila do dveří. Šest párů očí na mně spočinulo s překvapeným výrazem. Byla jsem jen v těsném tílku a kalhotách, promočená krví a nejspíš se zlomeným nosem. A hlavně jsem byla k smrti vyděšená.

„Nechce si někdo vyrazit?“ vyhrkla jsem první věc, co mě napadla. Muž s pálkou neváhal a rozběhl se na mě. Nečekala jsem a vzala nohy na ramena. Bylo mi jasné, že mu neuteču, a měla jsem jen holé ruce, ještě ke všemu spoutané. Proto bylo třeba využít momentu překvapení. Schovala jsem se za roh a vyčkávala. Jeho těžké dusající kroky byly blíž a blíž. Sebrala jsem veškerou sílu a udeřila chlapa, který se vynořil zpoza rohu, do krku. Padl na kolena a zoufale lapal po dechu. Vytrhla jsem mu z ruky pálku a bez zaváhání mu udělala to, co nejspíš on těm čtyřem ubožákům. Necítila jsem lítost nebo nějaký druh soucitu. To, co tihle lidé dělali, bylo zvrácené a bylo jen dobře, že jsem měla možnost to zastavit. S pálkou jsem vešla do dveří. Chlap s nožem mě čekal. Dřív, než jsem stihla pálku vůbec zvednout, popadl mě za krk a praštil se mnou o stěnu. Snažila jsem se bránit, ale síla mě opouštěla. Cenil na mě zuby a v očích měl výraz psychopata. Cítila jsem, jak mě zvedá do vzduchu a země mi mizí pod nohama stejně, jako mizel vzduch z mých plic.

Najednou chlap zařval a z krku mu vytryskla krev. Sprška zasáhla stěnu a vytvořila na ní jakýsi abstraktní obraz. Sevření kolem mého krku polevilo. Za mužem stál Rick se zkrvavenou třískou v ruce. Znovu a znovu muže bodal do krku, dokud nebyl konečně mrtvý. Setřásla jsem ze sebe jeho ruce a konečně se nadechla.

„Jste v pořádku?“ mnula jsem si pohmožděný krk a pomohla Rickovi rozvázat spoutané. Daryl si mě okamžitě přitáhl do náruče a pevně mě sevřel.

Terminem se rozlehl výbuch.

„Musíme odtud vypadnout.“ Glenn šel prozkoumat situaci venku. „Co jsou to, sakra, za lidi?“

„To nejsou lidi,“ zavrčela jsem znechuceně. „Zatracená monstra.“

„Jestli na ně narazíte, zabijte je. Neváhejte.“ Rick sebral muži nůž a kývl na nás. Byla to tichá otázka, jestli jsme připraveni. Kývli jsme zpět a v jakési formaci opustili halu.

Ulicemi Terminu najednou proudily hordy chodců. Někteří byli v ohni a jejich hořící končetiny zapalovaly všechno kolem. Výbuch je nejspíš přilákal a zvuk automatických zbraní jen lákal další a další. Museli jsme zachránit naše přátele.

Probíhali jsme kolem kontejneru, ze kterého se ozýval křik. Mužský zoufalý hlas křičel o pomoc. Glenn se zastavil a pohlédl na Ricka.

„Musíme je odtamtud dostat.“

„Glenne…“ Rick chtěl pokračovat. Co nejdříve najít naše lidi a opustit tohle ďábelské místo.

„Takoví pořád jsme. Musíme to udělat,“ Glenn byl ale neústupný, a tak jsme se rozběhli směrem ke kontejneru označenému písmenem D. Proběhli jsme hloučkem chodců a všechny poslali pryč z tohoto světa přesně tam, kde mrtví měli být.

Glenn otevřel těžké dveře. Zevnitř vyběhl naprosto šílený muž. Křičel a snažil se sápat po Rickovi. Stále něco nesrozumitelně vykřikoval a snažil se Rickovi pověsit na krk. Ten ho odstrčil stranou a několik chodců se na muže vrhlo. Odvrátila jsem pohled a vedla skupinu za našimi lidmi. Rickovi se podařilo ukořistit zbraně pro něj a pro Daryla a konečně jsme se probojovali ke kontejneru A. Cestou jsem viděla toho chlapa, který mě pověsil na hák jako kus masa. Ležel na zemi a tři chodci si pochutnávali na jeho orgánech. „To máš za to, že jsi mě chtěl sníst.“

„Honem k plotu!“ křičel na překvapené přátele, hned jak otevřel kontejner. Každý, kdo měl zbraň, se snažil vyčistit cestu. Všude kouř, oheň, střelba a vrčení mrtváků. Bylo to k zbláznění.

Když jsme se dostali do klidu lesa, probralo mě to ticho. Byli jsme na místě, kde jsme schovali tašku se zbraněmi.

Zhroutila jsem se na zem a zhluboka dýchala. Bolest se konečně ozvala. Pouta jsem měla zarytá do masa a pulzující bolest mě omračovala. Zakryla jsem si paží oči a snažila se sebrat se.

„Hej,“ dotkla se mé tváře Maggie.

„Dobrý,“ zahučela jsem.

Slyšela jsem ostatní mluvit, ale neslyšela jsem, co říkají. V uších mi nepříjemně bzučelo a svět se točil. To, co jsem tam viděla, mě konečně dohnalo. Ten šílený pocit, jak velké štěstí jsme měli, že jsme všichni přežili. Co všechno se nám mohlo stát. Že jsem vyvázla jen s rozedranýma rukama, které ale zatraceně bolely. Někdo mi přitiskl ke rtům láhev vody a nadzvedl hlavu.

„Co se děje?“ ozval se blízko Darylův hlas.

„Sundejte jí ty náramky,“ Abrahamův hlas byl blízko, ale točil se kolem mě v kruhu.

„Hej, Jo. Podívej se na mě.“ Maggie mi opatrně otřela tvář mokrým hadrem. „Myslím, že je v šoku.“

Studený dotek mě trochu probral. Upřela jsem pohled na tři rozmazané tváře sklánějící se nade mnou. Daryl, Maggie a Abraham.

„Oni jedli lidi,“ zachrčela jsem. „Chtěli nás sníst!“

„Je to dobrý. Jsme venku,“ tišil mě Daryl a kouskem drátu odemkl pouta.

„Musíme ty rány vyčistit,“ Maggie opatrně prohlížela má zápěstí. Abraham sáhnul do kapsy a vytáhl malou placatku s čirou tekutinou. Daryl omotal kousek tenké větve svým šátkem a opatrně mi ji zasunul mezi zuby. Nesměla jsem křičet. Jen bych přilákala další chodce. Zakousla jsem se a kývla. Maggie na mě upřela omluvný pohled a nalila mi pálenku na rány. Bolest to byla tisíckrát horší, než když mě ta pouta dřela. Zápěstí jsem měla v jednom ohni. Daryl mi držel ramena a tiskl mě k zemi. Horké slzy se mi valily z očí a zuby jsem pevně zatínala do šátku. Darylův tichý hlas mě tišil, stejně jako jeho rty jemně se dotýkající mého spánku.

Bolest pomalu polevila. Konečně jsem byla schopná se posadit. Maggie mi rány opatrně ovázala a Daryl mi rychlým pohybem napravil nos. Tohle už byla maličkost. Napravováním zlomených nosů jsme si spolu prošli tolikrát, že nás to už spíš jen pobavilo.

Rick se chtěl vrátit a pozabíjet zbytek přeživších v Terminu. Naprosto jsem s ním souhlasila a natáhla se pro svou zbraň a nůž. Ti lidé si nezasloužili žít. Bohužel jsme byli jediní dva.

A najednou tam byla. Stála mezi stromy, jako kdyby se zjevila jako duch. Carol.

Všichni se k ní rozběhli a vystřídali se v jejím náručí. Každý ji pevně objal. To ona zbořila Terminus. Odpálila nádrž, která způsobila ten výbuch. Ona nám dala možnost utéct. Nebýt toho zmatku, nedostali bychom se odtamtud. Znala jsem ji jen jako ženu, která mi jednou ve vězení podala polévku. Teď to byla hrdinka, co zničila Terminus.

Zavedla nás k malé dřevěné chatce v lese. Pohled, který se mi tam naskytl, mi rozechvěl ret a zalil srdce vřelým teplem. Z chatky vyšel vysoký černý muž a v náručí držel Judith. Rick a Carl se k němu rozběhli a náš vůdce se tam nechlapsky rozbrečel. Daryl se jemně usmál a položil mi ruku na záda.

Jeho skupina… tedy teď už i moje skupina byla zase pohromadě. Najednou jsem cítila naději, že najdeme i Beth a vše bude zase v pořádku.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: KORKI (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction