OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Shadow - Kapitola 3.

15.04.2012 (18:00) • Attia • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 2013×

Tenhle televizní foťák se mi docela hodí, protože já doma televizi nemám. A k čemu by mi taky byl foťák, že? V tuhle chvíli je ale vítaný. Snažím se nejvíce pomáhat Prim. Prim je z toho celá špatná. Jestli Katniss umře bude si to nejspíš dávat až do smrti za vlastní vinu. Pořád se dívá na Katniss v televizi.

Jsem u Prim a chystám ji i její matce večeři. Televize je v jednom kuse zapnutá a nejvíce se točí kolem Katniss a profíků k němž se přidal Peeta.

Podle mě se k nim přidal jen aby ho nezabili, ale doufám, že je mu jasné, že tam nemůže být věčně a jak začne být pro ně nepotřebný půjde na řadu jako první.

U Katniss vypukl požár a Prim se ke mně v tu chvíli začala tisknout jako klíště. Hladím ji po vlasech a utišuju ji, že se nic nestane, jen že se ji snaží tvůrci her dostat co nejdál od konce arény. To však moc nezabírá. Prim ví, že to není jen tím aby nedošla na okraj, ale že je to i tím, že je moc daleko od ostatních Splátců a že ji co nevidět bude čekat boj.

„Vidíš? Už je ve vodě. Bude to v po-“ nestihnu to ani doříct, když se u Katniss objeví Profíci s Peetou.

Okamžitě vycházím s Prim ven, aby se na to nemusela dívat. Katniss je dost dobrá v lovu a klidně by mohla patřit k profíkům, ale nemá u sebe luk.

„Zůstaň tady, jo? Za chvíli jsem zpátky a řeknu ti jak to dopadlo. Neboj ona je zvládne, je to přece Katniss…“ snažím se utišit Prim, které začínají po obličeji skapávat slzy.

Vcházím zpět do domu a dívám se co se stalo. Katniss utekla na strom a profíci teď k ní nemůžou vylézt. Chtějí počkat až vyhladoví, a tak si pod stromem, na němž je Katniss, vytváří základnu.

Otevírám dveře a dívám se na Prim, která sedí na prahu dveří a slzy jí tečou z očí jako vodopád.

„Utekla jim na strom,“ hlásím Prim a beru ji zpět do domu. Opět se vracím k vaření večeře, která je už hotová a tak ji servíruju na stůl.

„Večeře,“ oznamuji nahlas.

Poté se s nimi loučím a vydávám se na procházku po městě. Nemám co na práci a lovit se mi momentálně nechce. Chodím po městě jako tělo bez duše a usilovně přemýšlím, jak bych mohla Katniss pomoct. Napadá mě jen jedno řešení. Nedělat nic.

Sedám si ke stromu, který je ve středu města. Přemýšlím jaké starobylé bytosti by mi mohli pomoct. Napadají mě tisíce. Děda Mars. Strýc Prométheus. Sestra. Moment… Sestra! Mohla bych jí zavolat a pokusit se nějak změnit hry. Například přinutit tvůrce her, aby tam poslal muty nebo se tam vydat sama a zachránit ji. Ani jedno však není možné. Kde je aréna sama nevím a sestra by mi to asi ani neprozradila. Muty by tam neposlali, protože by jinak diváci přišli o napětí a nejspíš i o masakr. Nenávidím bezmoc.

I když jedna možnost by tu byla. Můžu se stát sponzorem a za pomoci sestry, která nejspíš bude mít mapu arény i se Splátci, budu moci Katniss dávat nápovědy. Peněz mám na sponzora dost, ale budu se muset za někým schovat, aby Kapitol nepoznal, že jsem to já.

Za prvé by to bylo pro ně riskantní, protože ví, kdo je moje sestra a mohli by jí znemožnit přístup k mapě arény a dalším důležitým informacím, které jsou pro můj plán nezbytné. Za další. Musím to sehrát jako celokrajskou sbírku, protože tolik peněz co mám, nemá jediný občan zde, kromě mě.

Jenže i kdybych ji takhle začala sponzorovat moc jí tím nepomůžu. Bylo by to jako kapka uprostřed (zde nejspíš) kaluže. Musím začít něco dělat jinak se zblázním.

Vstávám, až teď si vzpomínám na slib, který jsem dala Peetovi. Jdu k pekaři. Foťák mám téměř pořád u sebe. Zde si nemůžou lidé dovolit mít foťák a jsem si tím pádem jistá, že to pekař ocení.

Pekárna je jen pár ulici ode mě. Klepu na dřevěné dveře a chvíli čekám. Je pár minut po zavírací době, ale pekař by tam ještě měl být.

„Je zavřeno,“ řekne na mě skrz zavřené dveře lehce naštvaný a podrážděný pekařův hlas.

„Peeta mi řekl, že vám mám něco ukázat.“ Neznělo to moc věrohodně, ale i tak slyším odemykání zámku a skřípot otvírajících se těžkých dřevěných dveří. Pekař nechá jen pootevřené dveře natolik, aby se do škvíry vlezl.

„Peeta chtěl abych vám ukázala jeho fotku.“ Podávám pekaři foťák, který promítá do vzduchu hologramovou fotku Peety. Chvíli se na ni udiveně dívá a poté mi foťák vráží se slzami v očích do ruky, zavře nemilosrdně dveře a opět je zamkne.

Venku se rozprší a já jen dál bloumám ke Sloji. Na sobě mám stejné oblečení jako ráno před Sklizní, akorát že teď je zmoklé. Katniss by to zvládla, ale musí mít luk. Jakmile bude mít luk, nezbývá mi jen počkat, až vyhraje, ale ona luk nemá. Tedy aspoň zatím ne.

Už chci jakékoliv snažení vzdát, když tu si vrazím facku.

„Jsem Stín, princezna bojovnice, neporazitelná. Nemůžu to vzdát… A taky že nevzdám!“ řeknu si sama pro sebe. Bohužel pořád cítím ten hnusný bodavý pocit bezmoci. Když něco nebudu dělat tak mě to zabije. Klekám si na cestu, chytnu si oběma rukama hlavu a hlasitě a zhluboka vydechnu.

Zvedám se a běžím klusem domů. Musím vědět jak je na tom Katniss. Rozhodla jsem se, že usoudím jak je na tom a poté se rozhodnu jak šílené rozhodnutí udělám.

„Páni… Vidíš to co já? Pro ty kdo neví co jsou sršani. Sršani jsou geneticky upravené vosy, jejichž bodnutí způsobuje silné halucinace a v extrémních případech i smrt…“ slyším mluvit Caesara a  za ním je obraz Katniss, jak leze výše na strom. Hymna začíná hrát a Katniss začíná řezat větev se Sršaním hnízdem.

Nakláním se blíže k obrazu. Jestli to hnízdo hodí na profíky tak minimálně jeden zemře. Peeta by to mohl přežít, jelikož leží od stromu dál než ostatní. Je to divné si říkat, kdo má a kdo nemá šanci přežít, ale uklidňuje mě to. Třpytka vypadá, že zemře určitě u Cata to není tak jisté, ale určitě bude po tom dezorientovaný. Peeta navíc bude mít v tu chvíli šanci utéct, ale kdo ví jestli to udělá.

Sršaní hnízdo padá přímo dolů, kde terorizují všechny kolem. Katniss si naštěstí nevšímají. Myslím, že utrpěla jen pár píchnutí, ale bude v pořádku. Navíc Třpytka, jak jsem předpokládala, nepřežila. Pozorně si Třpytku prohlížím a dochází mi, že má u sebe luk se šípy. Katniss si je bere, ale je dezorientovaná.

Přibíhá Peeta a křičí na ni ať jde. Katniss poslechne, ale na Peetu čeká nepříjemné překvapení, i když se to tak vezme tak to v podstatě ani žádné překvapení není. Cato přibíhá s mečem v ruce a zaráží meč do Peetového levého stehna.

Jsou další mrtví a podle všeho budou i další. Katniss to teď má s lukem a šípy už rovnou vyhrané. Pro mě to ale znamená, že budu muset do Kapitolu. Už jen pár a u posledních osmi pozvou do Kapitolu příbuzné a přátelé jednotlivého Splátce.

Vždy jsou příbuzní či přátelé vystrojeni. Budu muset mít šaty. Jiné šaty než ty, které nosím vždy na sklizeň nemám. Nenávidím šaty. Už jenom to pomyšlení, že si mě tím Kapitol každý rok při sklizni otročí, je odporné. Už zbývá jen pár lidí.

Většinou nespolupracuji v týmu ani neposlouchám rozkazy, protože mám zásadu, že buď rozkazy si budu dávat já a nebo nikdo. V týmu jsem dokázala spolupracovat jen s Katniss a Hurikánem. Zvládla bych to sice sama, ale s nimi zapomínám, kdo jsem, že jsem upírka, že jsem bojovnice. Je to příjemné zapomínání, ale teď mě pořád straší představa, co bude potom. Mě bude pořád sedmnáct, ale oni budou růst dál a dál. Než se naděju, tak už budou oba mrtví. Žiji přes tři tisíce let a jeden lidský věk oproti tomu co znám, přijde jako nic.

Napadá mě sobecké řešení, ale v jistých případech to pomůže nejen mně, ale i jim. Když jim dám krev. Transfúzi. Upíří krev může dostat každý, oproti lidské. Když se smíchá lidská krev jiné skupiny než jakou mají, dostanou otravu krve, ale upíří krev jim zachrání život. Je to sobecké a vím, že to si můžu jen představit, ale možnost reality tu pořád je. Bohužel to by museli ztratit hodně krve.

Otřásám si hlavou, abych na to už nemyslela. Dívám se z okna ven, kde už přestalo pršet a hrobové ticho přeruší kručení v mém žaludku.

Vydávám se do lesa nasbírat nějaké jahody či bobule. I když jdu jenom sbírat ovoce, beru si sebou kompletní výbavu na lov. Přemýšlím o tom, co bude až nás pozvou na rozhovory. Představuju si sebe v mých šatech, jak tam stojím a Caesar se mnou dělá rozhovor.

„Musím si vymyslet story,“ říkám si pro sebe. Některým určitě neunikne, že vypadám na chlup stejně jako jeden z nejmocnějších lidí v Kapitolu.

S tím budou muset něco uděl oni a když se mě zeptají, kde jsem se s Katniss potkala poprvé, budu muset říct, že ve škole. Kdybych řekla, že jsem ji znala už jak byla malá a chodili jsme s jejím otcem do lesa lovit, tak to bych ji už rovnou odsoudila k smrti a nejen ji a její rodinu, ale i kohokoliv z dvanáctého kraje, kdo o tom něco ví.  Prostě budu improvizovat.

Jediný problém možná bude v dějinách. Jsem legenda. Lidé z krajů mají jen omezený přístup k dějinám, mýtům a podobně, jenže v Kapitolu mají všem dostupný přístup k tomuto. Určitě mě nikdo nepozná, ale i tak musím hodně věcí vyřešit a vůbec nevím jak.

Bloumám lesem bez řešení na mé otázky a sbírám jídlo. Už je ráno a já jsem si vůbec nevšimla, jak dlouho jsem byla v lese ani jak dlouho jsem procházela městem.

„Scatty? Co ty tu?“ ozve se za mnou Hurikánův udivený hlas. Trhnu sebou, jelikož jsem ho vůbec nezaregistrovala. Chvíli na něj hledím a potom mu odpovídám vztyčením mé ruky i s ovocem.

„Přemýšlím a nejlépe se přemýšlí s plným břichem,“ říkám a začnu si jednu bobuli po druhé dávat do pusy.

„Dělám si starosti o rozhovorech,“ dodávám a hledím na jeho úlovek. Musel začít lovit někdy teď. Zvěře je tu docela dost a navíc je dobrý lovec, obzvláště na kladení pastí.

„Neboj, možná tam ani nepojedeš,“ uklidňuje mě, ale nevím, jak to mám chápat. Jestli tak, že Katniss zemře a nebo že Kapitol usoudí, že by to bylo příliš riskantní. Dívám se na něj zaraženě, až potom naznačuje, že myslí to co jsem.

„Takovou službu mi Kapitol nedopřeje. Budou mě chtít ponížit. Budu tam muset mít šaty a oni moc dobře vědí, jak to já chápu a vždy, když mi je vnutí, berou to něco jako kdybych jim sloužila, ale to neví, že si pod šaty vždy beru ještě kalhoty.“ Tohle hurikána rozesměje. Ani se mu nedivím, řekla jsem to tak, aby to vyznělo pobaveně a neústupně.

„A navíc Kapitolští občané mají volný přístup k dějinám. Co když mě někdo pozná? Navíc sestra je jeden z nejvlivnějších lidí v Kapitolu, i když je upír,“ říkám ztraceně, ale snažím se nedávat do mé řeči jakékoliv emoce.

„Nepoznají tě podle sestry,“ říká aby mě utěšil, ale než stačí cokoliv říct, střelím po něm neústupný pohled a dodávám.

„Jsme dvojčata.“ To už ho umlčí a po zbytek dopoledne se na toto téma už nevracíme. Navíc ani nevím od kuď beru tu jistotu, že tam vůbec pojedu. Ještě mi ani nepřišel dopis, ale vše se to pomalu a nevyhnutelně blíží.

Přestávám počítat hodiny, které jsme s Hurikánem za dnešek strávili v lese. Vracíme se a já jsem se nabídla že Hurikánovi pomůžu u nich doma. Nakonec jsem ho přemluvila tím, že jsem mu řekla, že jestli něco nebudu dělat, tak mě to zabije. Na tohle nemohl už nic dodat, protože to cítí stejně.                     

U nich doma jsem byla jen párkrát. Vypadá to tu jako všechny ostatní domy ve Sloji. Posy, Hurikánovu mladší sestru, jsem naposledy viděl jak jí byly tři. Teď už vyrostla a je jí pět. Hurikán nejspíš neví, jestli si mě Posy ještě pamatuje, a tak mě ji představuje.

„Posy, tohle je Scathach,“ říká a Posy se na tváři objeví drobný úsměv.

„Scatty!“ vykřikne a rozběhne se ke mně. Je ještě moc malá na to, aby mě odejmula normálně. Místo toho mě objímá tak, že mi rukama svázala nohy.

„Ahoj Posy. Ty si na mě pamatuješ?“ ptám se jí udiveně a snažím se ji od sebe odtáhnout. Nakonec se pouští sama a jen kýve jako odpověď na moji otázku.

Hurikána naše setkání velmi pobavilo, a tak se dal okamžitě do smíchu, který trval poměrně dost dlouho a vyčítavým pohledem jsem ho rozesmála ještě víc.

„Ha, ha, ha… Moc vtipné,“ říkám ironicky, ale nakonec se začnu smát taky.

Obrazovka je zaplá stejně jako každá ve Dvanáctém kraji. Chvíli se na ni zadívám.

Vidím Routu, malou holčičku z jedenáctého kraje, jak leží s na zemi a vedle ní je Katniss. Routa chce, aby Katniss zpívala. Mezitím co zpívá nádhernou písničku si všímám, jak vytahuje svůj znak Reprodrozda a nenápadně jí ho tiskne na tělo. Nikdo kdo není z řad kouzelných bytostí, by to nemohl vidět, ale znakem projelo bílé světýlko. Využila to a já jsem ráda, že tak učinila.

Mezitím co se Hurikán pokouší Posy přinutit, aby se na to nedívala, ozve se rána z děla. Přichází moment, které ho jsem se trochu obávala. Je čas na rozhovory. Dokonce i Routa se dostala do poslední osmičky, a tak je nepochybné, že vlak pro nás tu bude každou chvíli. Pohlédnu na stůl, kde leží pozvánka od Kapitolu.

Autor: Attia, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Shadow - Kapitola 3.: