OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 12. kapitola

25.08.2014 (12:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1656×

Kapitola mapuje díly:

4x6 – Ztráta paměti

4x7 – Nezvěstné

4x8 – Věštec

4x9 – Těžká rozhodnutí

12. kapitola – Chci pomoci

„Tak tohle bylo naprosto super!“ Spokojeně jsem se na Marka usmála. Už dlouhé roky jsem jeho úsměv neviděla. Určitě byl velmi dobrý nápad ho vzít na koncert 30 Seconds to Mars. Měl tu skupinu rád, a když vystupovala ve vedlejším městě. Musela jsem ty lístky koupit, i když mě stály tolik peněz, ale za jeho úsměv to stálo.

„Přespíš u mě, nebo chceš dovézt k tátovi?“ Mark pokrčil rameny a zíral z okna mého auta. Nepatrně jsem si oddychla, když mu úsměv stále zůstával. „Můžeme si dát popcorn a koukat na nějaký film. Jaký budeš chtít. Mám rychlý internet, stáhneme, co budeš chtít,“ nabídla jsem mu. Přesto jsem cítila, že mi na našem setkání něco nesedí. Neviděli jsme se pár týdnů, protože jsem musela chodit každý víkend do práce, ale bylo v tom něco jiného. Zajela jsem ke krajnici a vypnula motor. Zůstala jsem zírat na Marka. Neotáčel ke mně hlavu.

„Co se děje, zlato?“ Odepnula jsem si pás a položila mu ruku na rameno. Běžně mi při tomhle dotyku ucuknul. Deset let jsem se ho toho snažila zbavit. Takže mi jeho reakce připadala neuvěřitelná.

„Nevím, o co se snažíš, Mio,“ pronesl zastřeným hlasem a já stáhla ruku zpět, jako bych dostala zásah elektřinou.

„Jak jsi mi to řekl?“ Celá jsem se roztřásla. To jméno, zdálo se mi tak neuvěřitelně povědomé, ale nebylo moje, přesto jsem cítila, že je mou součástí, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud.

Mark se ke mně lehce otočil a já málem děsem vykřikla. Jeho tvář byla… byla jiná! Byla odporná! Voskovitá kůže barvy zašlého bílého trička nesla známky po nějakém zákroku na lícních kostech a zuby měl jako žralok. Dělalo se mi z toho zle.

Snažila jsem se otevřít dveře, ale nešlo to. Mark se ke mně nahnul a chytil mě rukou za rameno a přitáhl k sobě. Zděšeně jsem vykřikla. Nedokázala jsem se bránit, naprosto jsem ztuhla. Nemohla jsem se bránit, byl to přeci Mark!

„Vzpomínkám neutečeš, Mio!“ zasyčel mi do ucha, až mi přeběhl mráz po zádech. Natočil si mě čelem k sobě a zadíval se mi do tváře. Z pohledu na něj se mi dělalo špatně. Ruce měl stejně bílé jako obličej a místo nehtů drápy, které přiblížil k mému hrudníku a jedním trhnutím mi roztrhnul tričko na prsou. Ukázal mi hlubokou ránu na dlani a spokojeně se usmál, když mi ji přikládal na hrudník. Bylo to jako kdyby mě něco bodnulo do hrudi a začal vysávat moje plíce. Nemohla jsem pořádně dýchat, ale křik jsem ze sebe vyrážela v posledních ozvěnách mého dechu.

„Mio!“ Volání na mě doléhalo z velké dálky, ale nedokázala jsem otevřít oči. Bála jsem se, že před svou smrtí uvidím zohyzděného Marka. Mého malého Marka. To dítě, které se stalo pro mě vším.

„Marku!“ vyrazila jsem ze sebe. „Marku, přestaň, ubližuješ mi!“

„Collinsová!“ Tíha na hrudi zmizela a někdo mě silně držel za paže. Cítila jsem se v tom sevření bezpečně a jen opatrně jsem začala otevírat oči. Mezi řasami jsem spatřila povědomé rysy, které jsem zbožňovala a nenáviděla zároveň.

„Pod… podplukovníku?“ Zírala jsem na něj jako na zjevení, ale on se mi do tváře nedíval. Díval se mi na hrudník, a když jsem sklopila pohled jeho směrem. Tiše jsem zaúpěla. I když se mi rána od krmení královny dávno zahojila, jizva mi zůstala jako připomínka.

Zvedla jsem k Sheppardovi pohled. I když stále zíral na jizvu. Nic neříkal a viditelně polknul. Pak konečně zdvihnul pohled k mé tváři. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela a nezatoužila se skrýt v jeho náruči, ale na to nebyla ta pravá chvíle a hlavně, tohle nebyla pohádka s dobrým koncem.

„Kdo je Mark?“ zeptal se zastřeně. Chtěla jsem zavřít oči, ale prohlédla jsem si ho. Měla na sobě nemocniční úbor a byl trochu rozdrbaný, i když by se nedalo říct, že to vrabčí hnízdo, co nosil na hlavě každý den, nějak složitě upravuje.

„Můj bratr,“ zašeptala jsem a přitáhla si nemocniční triko výš ke krku. Rty se mu zatřásly. Opět sklouznul pohledem k mému hrudníku, který jsem zakrývala nemocničním tričkem. Bleskovým pohledem jsem zkontrolovala, že prsten je nápisem otočený dolů. Musela jsem ho přestat nosit, ale nedokázala jsem se ho vzdát. Byla to jedna z posledních upomínek na můj život před Atlantidou. Těžko bych se dokázala vzdát něčeho, co jsem nosila na prstě už pět let.

„Tvůj bratr…“ Zdálo se, že podplukovníkovi se zdrhnul hlas, to se u něj nestávalo často. I to jak se na mě podíval jakoby zespodu… takový pohled upíral na Elizabeth nebo Teylu.

„Můj bratr co?“ zeptala jsem se ve snaze ho odlákat od mého hrudníku.

„… ti ubližoval?“ Vyslovil to téměř šeptem, až jsem měla dojem, že se mi to jenom zdálo, ale jeho pohled mě usvědči v tom, že to skutečně řekl.

„Ne… Ne!“ Poposedla jsem si na posteli a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo jiný tu nebyl a mně začala být podplukovníkova přítomnost nepříjemná.

„Jen jsem se ptal.“ Pomalu se zvednul z mé postele.

„Co se vůbec stalo?“ zeptala jsem se ho obezřetně. Muselo mít nějaký důvod, proč jsme oba na ošetřovně.

„Město postihla nějaká horečka.“ Na chvíli se zarazil, jakoby si nemohl vzpomenout, jaká. „Kirsanská horečka!“ Lusknul prsty. Na to jsem jen pozdvihla obočí.

„Tu nemoc neznám.“ Trochu jsem se stáhla, když to vypadalo, že si podplukovník sedne znovu na postel. Včas si to rozmyslel.

„Je to nemoc, kterou trpí malé děti v téhle galaxii, je to prý něco jako chřipka. Jen za ty dlouhé roky zmutovala a způsobila u lidí na Atlantidě ztrátu paměti, ale Teyla s Rononem nám pomohli ji vyléčit. Byli vůči ní umunní.“

„Prodělali tu nemoc?“ Podplukovník přikývnul. „Proč si ale nepamatuju z předešlých hodin nic?“

„Mio!“ zvedla jsem oči k Jennifer, která se k nám blížila. Podplukovník na ni kývnul, na mě se naposledy podíval a rychle se vytratil.

„Jak se cítíš, Mio?“ Jennifer si sedla na moji postel a podívala se na mě přátelštěji než kdykoliv předtím.

„Dobře,“ řekla jsem popravdě, ale očima jsem stále zůstávala u dveří, kde jsem očekávala, že se jimi vrátí podplukovník.

„Jsi téměř poslední, na koho jsme čekali, až se probudí z té horečky.“ Měla jsem nutkání, se zeptat, proč si to nepamatuju, když ostatní ano, ale ten blok, který jsem si vytvořila vůči otázkám a zdělování pravdy, mi to nedovolil.

„Tak už jsem vzhůru.“ Usmála jsem se na Jennifer, která spokojeně přikývla.

„Tvoje testy vyšly skvěle, takže se můžeš převléknout a odejít z ošetřovny. Rodney se tu za mnou stavoval, a požádal mě,“ lehce našpulila pusu do drobného úsměvu a zatřásla přitom hlavou, „spíš mi oznámil, abych tě poslala za ním, až se probudíš.“ Lehce mi přejela po ruce. Usmála se na mě a odešla.

Kdybych věděla, že se potřebuju nakazit nějakou Kirsanskou horečkou, abych opravila most mezi námi dvěma, udělala bych to už dávno, ale chybami se člověk učí.

Zdálo se, že Atlantida žije svým běžným životem dál, ale já viděla ten rozdíl, co horečka s lidmi udělala. Přestože se lidé snažili tvářit, že jsou srovnaní, že zapomenuli a nechali se nahánět vojáky, přesto jsem z nich cítila, že se s tím budou srovnávat hodně dlouho.

Raději bych se srovnávala s těmihle pocity, než si zase nepamatovat vůbec nic. Mám okno po celých šestnáct hodin a nějaký ten den v bezvědomí, co jsem se vrátila s botanickým týmem z pevniny, kam jsem vyrazila jako výpomoc doktorky Katie, nebo spíš, kam mě poslal Rodney, abych jeho přítelkyni Katie pomohla. Nemohla jsem se za to na něj zlobit, nakonec to stejně dostali všichni, takže to bylo jedno.

Nejtěžší pro mě bylo, abych se chovala, že si na všechno vzpomínám, ale to bylo složitější, lidé z expedice mě už znali a já začala mít podezření, že to Teyla na ně začíná poznávat, že to tak není, ale dělala jakoby nic. Jenže i ona se změnila. Nevím jakým způsobem, ale vyzařovalo z ní něco, co jsem nedokázala rozšifrovat, nutilo mě to k tomu, abych byla v tréninku obezřetnější.

„Díky, Teylo,“ otřela jsem si pot z čela. Dokonce i na trénink jsem nosila tričko, které jsem měla až ke krku, abych skryla jizvu. Už mě to skrývání začalo unavovat, sotva jsem se jedněch jizev zbavila, získala jsem další, ale vysvětlovat se mi to nechtělo a podplukovník Sheppard dokonce vysvětlení prozatím nevyžadoval, když ji před pár dny spatřil na ošetřovně. Čekala jsem každý den, že přijde a bude mě vyslýchat, ale nestalo se tak, spíš mi připadalo, že se mi vyhýbá.

Rozloučila jsem se s Teylou a zamířila k transportéru. Už jsem si na něj zvykla, dal se přirovnat k výtahu, jen s tím rozdílem, že měl více cest než jen nahoru nebo dolů. Stiskla jsem na mapě města místo ubykací expedice a přehodila si ručník kolem krku. Zavřela jsem oči a zaklonila hlavu. Jako každou cestu transportérem, kde bylo hrobové ticho, jsem se snažila, vzpomenout si, co jsem dělala během nákazy, ale jako vždy nic.

Ani jsem neotevřela oči, když někdo přistoupil. Lidi si zvykli, že se v transportéru téměř nemluví, ale mně to nedalo. Narovnala jsem se a otevřela oči. Zírala jsem přímo do udiveného obličeje podplukovníka Shepparda.

„Ahoj.“ Stiskla jsem rty a naklonila hlavu. Skutečně mi řekl ahoj?

„Vy se mi vyhýbáte, podplukovníku?“ zeptala jsem se ho rovnou. Zavrtěl hlavou, až se mu toho jeho vrabčí hnízdo roztřáslo.

„Pokud vím, tak ty ses vyhýbala mně.“ Musela jsem se zasmát.

„Bylo to trochu dětinské,“ přiznala jsem, „a taky jsem si říkala, že když se vám budu vyhýbat, tak vám nebudu dávat důvod k otázkám. Takže by se dalo říct, že to bylo pro moji osobní bezpečnost.“ Na chvíli se na mě díval s naprosto kamennou tváří, než se zasmál i on. Zvuk jeho smíchu se odrážel od stěn transportéru.

„Stále se ptám, ale ne tak hlasitě.“ Pohledem sjel na můj hrudník, k jizvě, kterou teď vidět nemohl. Srdce se mi z toho hlasitě rozbušilo a dech se zadrhl v hrdle. Než jsem mu však stačila odpovědět, nastoupila do transportéru Sam.

„Mio, jsem ráda, že tě vidím, právě jsem tě hledělala.“ Dalo mi hodně práce, abych svoji pozornost přesunula od podplukovníka k Sam.

„Stalo se něco?“ Sam zavrtěla hlavou.

„Kdepak, jenom bych byla ráda, kdybys s Teylou doprovodila doktorku Kellerovou na Nový Athos.“ Neodvážila jsem se podívat se podplukovníkovým směrem, ale cítila jsem, jak čeká na moji reakci.

„Půjdu moc ráda, plukovníku.“ Sam jen otevřela ústa, ale jakmile natočila hlavu k podplukovníkovi, zavřela ji a přikývla.

Na Novém Athosu jsem prozatím ještě nebyla. Chodila jsem se zdravotnickým týmem pouze na Kerisovu planetu, ale už od prvního kroku jsem se tu necítila dobře. Sam mi svěřila omračovadlo, z čeho jsem nebyla příliš nadšená. Ani po letech na Atlantidě jsem nedokázala předkonat odpor ke zbraním.

Došla jsem k Teyle a jemně ji chytila za paži. S otázkou vepsanou ve tváři se ke mně otočila. „Zůstanu u brány.“ Na její odmítavý postoj jsem byla připravena. „Zůstanu tady, kdyby se něco dělo. Vím, že je tohle planeta tvých lidí, ale nemůžeme být neopatrní ani na planetě spojenců.“

„Začínáš myslet jako voják,“ pronesla s vážnou tváří a já se málem neudržela, abych nevykřikla, že to není pravda. Teprve až odešla s Jennifer, musela jsem si přiznat, že má pravdu. Obávala jsem se tohohle dne. Divila jsem se, že to nepřišlo dřív. Předpokládala jsem, že dny na Atlantidě tenhle proces urychlí.

V dáli jsem uslyšela zapraskání větvičky. Teyla s Jennifer odešly před hodinou. Rychle jsem se skryla za nejbližší strom a vyčkávala. Snažila jsem se zúročit hodiny tréninku. Tentokrát jsem nehodlala zklamat. Jistější bych si byla v boji na délku paže, ne s omračovadlem v ruce, skrytá minimálně patnáct metrů od přicházejícího zvuku.

Zpoza stromů vyšel muž v dlouhém kabátě. Obezřetně se rozhlédl a došel klidně k DHD a začal zadávat adresu. Styl jeho oblečení připomínal ten athosianský, ale nebyla jsem si tím jistá. Schovala jsem omračovadlo do pouzdra na stehně a vyrazila ze svého úkrytu.

„Zdravím vás!“ zavolala jsem na něj. Podivně roztržitě se otočil a zíral na mě jako na zjevení. „Je vám dobře?“ Instiktivně mi ruka začala klouzat ke stehennímu pouzdru a ke zbrani, ale příležitost jsem k tomu nedostala. Muž vytáhnul nůž a prudce jím po mně mrští. Neměla jsem moc času se připravit, takže když jsem ucítila prudkou ránu na hrudi, doslova mě to zaskočilo a já padla na záda. Padlé větve se mi zaryly do ramen a hýždí. Alespoň k něčemu ta neprůstřelná vesta byla.

Nedokázala jsem se na chvíli hnout, čehož využil ten muž a sklonil se nade mnou. V ruce držel další nůž.

„Nejsi Athosian,“ obvinila jsem ho. „Kdo jsi?“ Chtěla jsem vytáhnout omračovadlo, ale šlápnul mi na ruku. K výkřiku jsem nedostala šanci. Někdo zaktivoval bránu. Muž se na mě naposledy podíval, než se otočil a odběhnul do lesa. Pokusila jsem se posadit, abych viděla, kdo branou přichází. V duchu jsem se modlila, aby to byl někdo z našich, ale při prvním návštěvníkovi jsem se zachvěla. Připadalo mi to, jako bych se vrátila o několik století zpátky v čase a ne jen deset let.

Bylo jich moc. Tak jsem opět nemohla využít svůj výcvik. I když jsem měla zbraň a oni jen kyje a meče, nebylo mi to nic platné. Byli v početnější převaze. Jenže ať raději zajmou mě než Teylu nebo Jennifer.

Uspali mě velmi jemně. Bouli jsme měla ještě týden, ale pořád lepší, než být mrtvá.

Teyla se probudila. Rozhlédla se kolem sebe. Bolakajové byli naprosto všude. Nemohli se s Jennifer odsud dostat. Poraženecky sklopila hlavu, když ve vedlejší kleci spatřila Miu. Byla při vědomí, ale její obličej nevypadal příliš dobře, ale byla naživu. Všimla si, že na ni zírá.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se jí Teyla šeptem. Mia přikývla.

„Dávej si na něho pozor,“ varovala ji Mia a kývla hlavou ke stanu, kde byl vůdce Bolakajů.

„Dostaneme se odsud,“ uklidňovala obě dvě Teyla, ale v Miině tváři viděla naprostou rezignaci, kterou se pokusila skrýt odvrácením pohledu.

Když se ze stanu vrátila i Jennifer, Teyla zírala na klec, v níž ležela Mia. „Co se stalo?“ zeptala se, potom co Teyle prozradila, že vůdci nic neřekla a dala jim pouze adresu neobydlené planety, aby získaly čas, než jim přijde na pomoc podplukovník Sheppard.

„Pokusila se uniknout,“ zašeptala Teyla. Téměř rezignovaně zírala na Miinu krvácející ránu na hlavě. „Skoro se jí to podařilo, ale zrovně tě vyváděli ze stanu.“ Jennifer polknula a v duchu se pokárala, že ve stanu nevydržela ještě déle.

„Musíme ji tu nechat!“ sykl na Teylu Genij, který jí i Jennifer vděčil za život. Teyla Miu musela vzít s sebou. Už tak ji nechala přes celý den a noc v zajetí Bolakajů. Určitě ji vyslýchli víckrát než ji a Jennifer. Měla za ni zodpovědnost, stejně jako za doktorku.

„Vezme ji s sebou!“ trvala na svém Teyla.

„Je v bezvědomí. Nemůže ji s sebou táhnout! Jdeme! Pak se pro ni vrátíme!“ Teyla naposledy pohledla na Miu v kleci a dala se do běhu.

Z bezvědomí mě vytrhnul hlomoz. Muži kolem mě začali pobíhat a mizeli z tábora, až tu zůstal jenom vůdce. Jeho ohromný vzrůst se tyčil nad mou klecí. I když jsem mu nic neřekla, jeho vzezření mě děsilo. Kdyby mohl, zabil by mě jedinou ranou.

„Nejsme uctívači Wraitů,“ řekl mi s vyceněnými zuby. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

„Když my přišli sem, nikdo tu nebyl, až na jednoho muže.“ Zpozorněla jsem a naklonila se blíže.

„Tvrdil, že tu byli Wraiti, ale my víme, jak vypadají světy po sklizni Wraitů. Lhal. Mysleli jsme, že my ho zabít, ale přežil a pomohl utéct tvým lidem.“ Musel myslet toho chlapa, co mě málem zabil.

„Jenže on není Athosian. Řekne všechnu lež, aby si zachránil svůj krk. Nevěř mu.“ Vůdce vytáhnul meč a já se stáhla do koutku své klece. Čekala jsem na smrt, která nepřišla, protože rozsekl provaz, kterým byla moje klec uzavřena, a otevřel ji.

„Jdi se svými,“ poručil mi. Velmi neochotně jsem vylezla a zírala na vůdce.

„Díky.“ Zamračil se na mě.

„Neděkuj mi. Nezabil jsem tě já, zabijí te Wraiti. Děje se něco. Lidé mizí a Wraiti to nejsou.“ Natáhl před sebe ruku a podal mi meč. Udiveně jsem se na něj podívala.

„Nemyslím si…“ Zamračil se a strčil mi meč až ke krku.

„Ber, bude se ti hodit. Naši předci vyprávěli příběhy, ve kterých byla zbraň, co je dostatečně mocná, aby zničila Wraity. Jenže nikdo neví kde je. Ber!“ Pravou rukou jsem chytila konec meče. Byl těžký, ale z bezpečnostních důvodů jsem ho držela před sebou a dívala se vůdci do očí. Kývnul na mě, otočil se a zamířil z tábora pryč, kde jsem nakonec zůstala sama.

„Zůstala v táboru Bolakajů, musíme se tam vrátit!“ Teyla si vzala od Shepparda zbraň, který jí věnoval soustrasný pohled. Chtěl Miu najít taktéž, protože sám Carterové navrhnul, aby Teylu a doktorku Kellerovou doprovázela. Potom, co se stalo během Kirsanské nákazy, bylo lepší, že se on vyhýbá jí. Když se nad tím John zamyslel, Mia se chovala, jakoby se nic nestalo, což bylo pochopitelné, ale na ni to bylo příliš tajnůstkářké, až se mu zdálo, že si to nepamatuje.

„Mám tu známku života!“ zahlásil Rodney a všichni se podívali směrem, kterým ukazoval. Ronon nastavil zbraň na omráčení a zamířil mezi stromy.

„Tady je Collinsová, prosím nestřílejte!“ Sheppard popustil ruku ze spouště a hlasitě vydechl. Když spatřil Miu, jak vyšla zpoza stromů, dech se mu v hrdle zadrhnul. Vypadala hrozně. Pravé obočí měla celé od zaschlé krve, stejně jako koutek úst a pravé oko jí začalo natékat. Levou tvář měla do modra, ale šla téměř bez škobrtnutí.

„Neseš si suvenýr?“ zeptal se Mii Ronon, když došla k nim a všichni si mohli prohlédnout meč, který pevně svírala v pravé ruce. Mia k němu sklouzla pohledem.

„Dar od vůdce těch…“

„Bolakajů,“ dopověděla za ni Teyla a úlevně se usmála. Došla až k Mie a jemně ji objala. Obě přitom zasykaly bolestí, ale nakonec se zasmály a všichni se vrátili na Atlantidu.

Dneska beru Marka do parku. Je sobota. Nepamatuju se, jestli svítilo slunce, vím jen to, že to dělám, aby Mark zapomněl na její narozeniny. Pro mě je to stejně těžké, ale on je mladší. Bylo mu teprve třináct! Musím být ta silnější. Chodíme. Nabízím mu zmrzlinu. Nechce. Dokonce i hot-dog. Také odmítá. Pamutuji si na ten pocit bezmoci a bolest u srdce, že nedokážu víc. Nakonec ho rozesměje pes, co se honí za svým ocasem. Kryje přede mnou svůj smích, ale já ho stejně slyším. Je to balzám pro mé uši. Jeden z krátkých a těch dobrých okamžiků, kterých nebylo mnoho.

Rychle jsem zavřela sešit, když se otevřely dveře do tělocvičny a schovala ho pod ručník. Teyla už vypadala mnohem lépe. Přesto na ní bylo něco jiného. Jedna z mnoha věcí, co jsem se na Atlatnidě naučila je, že bych na své insktikty měla dát, ale na vysvětlení musím čekat.

„Mohla jsi zavolat, že to chceš ještě odložit.“ Vstala jsem ze země a zamířila k Teyle.

„To bys musela mít vysílačku u sebe.“ Provinile se mi nahrnula krev do tváří. Skoro dva roky tady a vysílačka byla můj nepřítel. „To nevadí, stejně jsem s tebou chtěla mluvit v soukromí.“ Nepatrně jsem se zamračila a přejela rukou po panelu vedle dveří a ty se zavřely.

„Zlomila jsi nade mnou hůl?“ Teyla zavrtěla hlavou.

„Ani v nejmenším. Jen bude lepší, když tvůj výcvik převezme Ronon.“ Překvapením jsem otevřela ústa. Ronon byl muž, kterým měl u mě respekt a s každým dalším dnem, kdy jsem ho znala, rostl ještě víc. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi nevěří, stejně jako podplukovník Sheppard, tudíž jsem nedokázala v mysli vyvolat představu našich společných tréninků.

„Proč?“ vyšlo ze mě po dlouhé chvíli. Teyla ukázala na vyvýšený stupínek, kam se posadila, ale já odmítla. Ublíženě jsem na ni zírala.

„Prozatím to nechci říkat.“

„Teylo, jestli je to kvůli tajnostem okolo mého příchodu sem, přísahám, že je lepší, když nic nevíš.“

„S tím to nemá, co dělat, Mio. Jen vyčkej nějaký čas a já ti to řeknu. Teď se musíš naučit zacházet s darem, který ti byl dán.“ Její pohled spočinul na meči jen malý kousek od ní. Položila jsem ho tam, než přišla. Ani nevím, proč jsem ho přinesla, ale celou hodinu, než jsem začala psát do deníku, ležel v mém klíně a já ho čistila papírovým ubrouskem z jídelny, dokud mi nezačaly krvácet tři prsty.

Bezděčně jsem na něj ukázala rukou. „Je to meč, Teylo, a já žiju v jedenadvacátém století. Moji lidé používají střelné zbraně. Sečné zbraně jsou z módy alespoň dvě stě let.“ Teyla se lehce usmála.

„Víš, jaký je nejrychlejší způsob zabití Wraita?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Když mu setneš hlavu.“ Při té představě mi udělal žaludek kotrmelec. Ztěžka jsem dosedla vedle Teyly s pohledem upřeným na meč. Ten pohled, který mi věnoval vůdce Bolakajů. Od návratu z Nového Athosu mě pronásledoval ve snech. Co myslel tím, že ho budu potřebovat? Wraiti byli problém, ale teď spíš měla Atlantida obavy z Replikátorů, proti těm je mi meč k ničemu, nebo mohl vůdce mluvit o něčem jiném…

„Víš, kolik síly je potřeba vynaložit, abys někomu usekla hlavu?“ zeptala jsem se s nechutí. „Na to nemám tolik páry a pochybuju, že ten meč jde nabrousit do ostrosti lékařského skalpelu.“

„S trochou cviku jde vše.“ S Teylou jsme zvedly pohled ke dveřím, ve kterých stál Ronon a za ním se opíral o zárubeň dveří podplukovník Sheppard. Jakmile jsem se střetla s jeho pohledem, bleskově jsem byla na nohách. Cítila jsem se rozechvělá a dychtivá zároveň, ale to vše zmizelo, když jsem sklouzla pohledem na jeho uniformu. Ta mě dokázalo bleskově probudit z toho pubertálního opojení.

„Můžu s tebou mluvit, Teylo?“ Podplukovník ustoupil zpět do chodby a Teyla za ním vyrazila, mně věnovala pouze pokynutí hlavou. S polknutím jsem se otočila čelem k Rononovi, který mi věnoval úšklebek.

Říkala jsem si, že nic horšího než trénink s Teylou být nemůže, ale to jsem ještě nepoznala na vlastní kůži Rononův trénink. Teyla dokázala uštědřit pořádnou ránu, ale bylo to především o mrštnosti, jak se vyhýbat útočníkovým ranám a jak ho neustálým útočením na uhýbající cíl unavit, čímž pak člověk získá převahu. Jenže Ronon byl úplně jiný. Také se učil u Teyly, ale výcviku, kterého se mu dostalo na Satedě a později, když unikal před Wraity jako Běžec, se s tím jejím nedalo ani v nejmenším srovnat. Jeho rány byly přesné a rázné, bolestivé, zákeřné a hlavně zničující.

Nevím, jestli se kvůli mně mírnil, ale děkovala jsem Bohu jen za modřiny, které teď barvily snad každičký centimetr mé kůže, kromě obličeje a krku, které mi, jak Ronon říkal, nebylo potřeba vylepšovat.

Cítila jsem každičký sval v těle a sténala pokaždé, když jsem udělala prudší pohyb. Radek vždy diplomaticky odvrátil pohled nebo načnul nějaké téma. Jenže Rodneyho to natolik rozčilovalo, že mě vykázal z laboratoře, ať mě prý učí Radek a začně projistotu s matematikou od začátku, protože chyby v mých špatných výpočtech mohou mít katastrofální následky.

Potřebovala jsem oddych a na chvíli vypnout. Ronon se mnou neměl slitování a moje tělo potřebovalo oddych. Sotva jsem se vzpamatovala z ran bolakajských vojáků.

Podplukovník, Teyla, Ronon  i Rodney odešli za lidmi, kterým říkali Vadíňané, měli mezi sebou většce, jež by mohl vědět, kam se poděli Athosiané. Přála jsem si jít s nimi, abych toho člověka viděla na vlastní oči. Možná jsem byla blázen, že tomu věřím, ale dostala jsem se nějak o deset let zpět a do jiné galaxie, proč by nemohl být člověk, co předpovídá budoucnost?

Tiskla jsem vysílačku v kapse. Každé ráno jsem bojovala sama se sebou, abych si ji navlékla. Už jsem za její nenošení dostala pořádně pokáráno a přicházela tak o spoustu důležitých informací, ale od čeho byl internkom, že?

Zašla jsem do centrální věže. Často jsem jen stála v chodbě a dívala se, jak týmy odcházejí bránou pryč a vracejí se na Atlatidu. Nechtělo se mi nahlas říct, že se nudím, protože jakmile bych to udělala, něco by si mě našlo a já si nemohla užívat chvilku svobody, kdy jsem mohla bývat sama sebou.

Možná mě to svým způsobem dohnalo, protože branou neprošel žádný z týmů, ale pan Woolsy. Rozhlédl se a přímo mě viděl. Nepatrně se usmál a já se narovnala.

„Zdravím,“ řekl s úsměvem, který se mi moc nelíbil.

„I já vás.“ Vyšla jsem z chodby a připojila se k němu. Sam si mě překvapeně prohlédla, ale nic nenamítala.

„Plukovníku, celý den na přestupní stanici nebylo něco, co bych chtěl absolvovat častěji, ale moje tříměsíční hodnocení vašeho působení zde na Atlantidě nejde odložit. Musím se přiznat, že IOA uznalo, že byrokratické vměšování do řízení Atlantidy nepřineslo požadované ovoce, tím pádem jsem tu pouze jako pozorovatel, který přinese zpět na Zem podrobnou zprávu.“ Se Sam jsme si vyměnily dostatečně výmluvné pohledy, ale nijak jsme pana Woolsyho nedementovaly.

„Samozřejmě, bych si i rád promluvil s tebou, Mio. Měl jsem na Zemi čas se na tebe přeptat i IOA, jaké s tebou měli plány, a s tvým pobytem zde na Atlantidě.“ Doufala jsem, že se tyhle problémy vyřešily, když mě pan Woolsy nechal zemřít, což také napsal do své zprávy, když tu ještě byla Elizabeth. Netušila jsem, že skupinu, která mě vytrhla z mého dosavadního života a spustila tak řetězec vedoucí k mému příchodu na Atlantidu, mi nedá pokoj ani po smrti.

„Měla jsem za to, že když jste napsal do zprávy pro IOA, že jsem zemřela, bude vyptávání konec.“ Pan Woolsy se nepatrně ušklíbnul.

„Kéžby to bylo tak snadné, Mio. IOA se o tebe zajímá i kvůli tvé matce.“ Sam se narovnala, když jsem zaskřípala zubama a div se po Woolsym nevrhnula.

„To je minulost i v tomhle čase. Prostě nějak své nadřízené přesvědčte o tom, že jsem mrtvá, aby mi dali pokoj! Prosím.“ Dodala jsem po chvíli, když si Sam vyměňovala s Woolsym zděšený pohled. Nemohla jsem se na to koukat a raději z řídící místnosti odešla.

Teyla byla po návratu od Vadíňanů zklamaná. Nedostala odpověď na otázku, kterou chtěla Davosovi položit. Přitížilo se mu, což nebylo vůbec dobré.

Chtěla najít Miu, aby jí o tom pověděla. Pomáhala jí s pátráním, i když sama měla dost věcí a po návratu z Nového Athosu se jí nemohla věnovat kvůli svému těhotenství. Chtěla ji cvičit dále, ale první komu chtěla o těhotenství říct, byl ztracen i se zbytkem jejích lidí a každým dalším dnem to nevypadalo, že by je mohla nalézt. Mia teď hlavně potřebovala, aby ji cvičil někdo povolanější.

Procházela chodbami a naprosto nepřítomně míjela členy expedici, až skončila v tělocvičně. Došla k ní naprosto automaticky. Prozatím se cítila dobře, ranní nevolnosti jí trochu ztěžovali začátek dne, ale už si na ně začala zvykat, přesto vždy přišla do tělocvičny, aby si krátký čas zacvičil nenáročné cviky a právě tam našla Miu.

Mia stála zády ke dveřím. Byla svlečená do upnutého nátělníku, který snad jako jediný, měl límeček kolem krku a cudně zakrýval její hrudník, ale na zádech byl vykrojený více než by měl být, díky čemuž si Teyla všimla, že si Mia nasadila sluchátku a na zadní straně legín má přichycenou malou krabičku, kam prý dokázala „nacpat“ až třista písní, které poslouchala, když trénovala sama. Krabičku jí jako darem přivezl John, když byl na Zemi při první zkoušce mezigalaktického mostu, ale donutil Radka, aby jí ho dal za sebe. Teyla nechápala, proč jí ho prostě nemohl dát osobně, mohl tím vylepšit vztah mezi nimi. Taky se ho na to zeptala, odpověděl jí pouze, že by dar nepřijala už proto, že je voják a jeho samotného zajímalo, proč jí to tak vadí.

Teyla se nad tím musela pousmát, tak jako pokaždé, když ty dva viděla pohromadě, chovali se jako malé děti, které se nenávidí, ale před rodiči se k sobě chovají jako přátelé. Přesto se jim do toho nepletla, byli dospělí a museli si to mezi sebou vyřešit sami.

Mia cvičila s dřevěným mečem výpady, ve kterých Teyla poznala Rononův podpis. Dar od vůdce Bolakajů, vyčištěný a nablýskaný meč stál opřený o stěnu před Miou a odrážel sluneční paprsky. Vypadalo to krásně a Mia se pohybovala ladně jako kočka. Za tu dobu, co ji trénují, se toho spoustu naučila, ale přesto v jejích pohybech Teyla cítila zlobu, kterou v sobě dusila. Něco se stalo, dokázala to na ní hned poznat, i když se snažila to skrýt. Věděla, že Mia dokáže na lidech poznat, že něco skrývají a dokáže v nich číst jako v otevřené knize, ale to Teyla uměla taky a připadalo jí, že je na Miu naladěná. Musela jen počkat, až si jí všimne, což netrvalo dlouho.

Mia odložila dřevěný meč a otočila se ke dveřím. Všimla si Teyly a ta se na ni měkce usmála a pokynula jí hlavou. Za těch pár kroků si vytáhla sluchátka z uší a vypnula přehrávač a posadila se vedle Teyly a do ručníku si otřela čelo.

„Jak to dopadlo u Vadíňanů?“ zeptala se hned a pokusila se tvářit vyrovnaně.

„Moc dobře ne,“ přiznala Teyla hned a díky tomu se cítila o něco lépe. „Davosovi se velmi přitížilo. Je nemocný. Ukázal Rodneymu vizi budoucnosti o setkání s Wraitem, jež nás napadne. Je to ten Wrait, který byl vězněn s Johnem u Genijů.“ Teyla si všimla, že se Mia při té zmíňce napjala a téměř zadržela dech. I když to nepřiznala nahlas, záleželo jí na Johnovi víc, než byla ochotná přiznat. Bylo to vidět hlavně na tom, jak rychle souhlasila s dohodou, kterou jí navrhnul Ladon Radim výměnou za adresy genijských úkrytů.

„A vy na to setkání půjdete?“ zeptala se Mia obezřetně, ale Teyla po chvíli přikývla.

„Musíme vědět, co nám ten Wrait chce, ale jsme na to připravení.“

„Dávejte na sebe pozor. Musíš se vrátit, aby ses Davose, zeptala, kde jsou tví lidé.“ Teyla přikývla.

Podle mě nebyl dobrý nápad, aby se tým podplukovníka vydával na planetu, kde je podle vize měli napadnout Wraiti, ale nakonec se to ukázalo, jako chyba ve vyložení si Rodneyho vize, jež mu předal Davos. Nemohu říct, že bych měla nějakou velkou zkušenost s budoucností, ale podle mě byla Davosova vize už založena právě na rozhodnutí podplukovníka, že se ozbrojí a vezmou s sebou dva zamaskované jumpery. Jak jinak by se to dalo vysvětlit?

Možná by bylo lepší, kdyby se s ním nesešli, protože nesl poměrně špatnou zprávu. Replikátoři vymysleli jinou taktiku boje proti Wraitům. Místo, aby ničily jejich lodě, začali ničit zdroj jejich potravy.

Nechápala jsem to, jak mohli Replikátoři vybíjet celé planety, když měli v nastavení zákaz ubližovat lidem. Vysvětlení se mi dostalo od Rodneyho, kterému došlo, že vypnutím příkazu, který Replikátorům znemožňoval útočit na Wraity, musel obejít protokol a nedopatřením tak vypnul spoustu povelů, které držely Replikátory zpátky.

Znáte ten pocit, když nejste schopni pomoci, ale toužíte pomoci tak, že byste se nejraději upsali ďáblu? Ten pocit jsem měla na Atlantidě nespočetněkrát, a proto jsem se začala učit u Rodneyho a Radka a trénovat s Teylou a Rononem, ale moje snazy vyšly vniveč, protože moje znalosti se nedaly rovnat s nikým, kdo byl na Atlantidě, což mě ničilo ještě víc.

Za dobu, co byl ten Wrait u nás, zničli Replikátoři tři další planety s více jak sto padesáti tisíci lidmi! A Rodney byl bezmocný. A řešení nechali na IOA! To byl zlý sen.

Proto jsem zamířila na ošetřovnu, abych se sama setkala s Davosem. Nechtěla jsem vizi budoucnosti, ve které všechny hrdinně zachraňuji svými schopnosti boje a vědění, ale prostě jsem chtěla vědět, jak se zbavit svého pocitu méněcennosti.

„Už na tebe čekám, Mio.“ Překvapeně jsem na muže na lůžku zírala. Davos byl muž ve středních letech a prokvetlými vlasy. Vypadal velmi příjemně a přátelsky, a i když jsem věděla o jeho schopnostech, to oslovení mě zaskočilo.

„No… jsem tady,“ řekla jsem zaskočeně a otočila se na Jennifer, která mě k jeho lůžku přivedla.

„Necháme vás.“ Jennifer odešla společně s Davosovou dcerou Linarou, která ho na Atlantidu doprovodila.

Posadila jsem se na židličku vedle postele. Rázem jsem nevěděla, co říct. Všechna moje odvaha zůstala za dveřmi ošetřovny hlavně kvůli vědomí toho, že Davos trpí lymfatickým typem rakoviny, který v jeho stádiu už nelze léčit a Jennifer mu může pouze mírnit bolesti.

Hned jsem vypustila události posledních hodin, které jsem se doslechla, i když strach z úlu nad našimi hlavami a druhý, který přilétal, přetrvával. Věděla jsem však, že Rodney s Wraitem a jeho daty, by mohli povel zase zrušit.

„Čekal jsem, že přijdeš dříve,“ začal Davos sám a já se myšlenkami vrátila zpátky k němu.

„Nepřišla jsem kvůli nějaké vizi mé budoucnosti, já jen…“ Hruď se mi stáhla, až jsem nedokázala ze sebe dostat další slova.

„Mio, tvoje přítomnost tady v galaxii má svoje opodstatnění. Vím, že tě velmi trápí, že přesný důvod neznáš, ale ten se vyjeví v pravý čas.“ Chytil mě za ruku a pevně stiskl.

„Chci být připravena, ale těžko se připravuje na něco, o čem nevím, ale to není tak důležité. Jen chci být tady těm lidem nápomocná. Přála bych si vědět, jaký je to pocit, mít tu moc pomoci.“ Davos se chabě usmál.

„Víš, Mio, už jsem to řekl plukovníkovi Carterové, když za mnou přišla se ptát na moje vize. Odpověděl jsem jí, že osud galaxie závisí jen na několika málo lidech. Nemohu ti již ukázat žádnou vizi, ale mohu ti říct, že jsi tam, kde máš být a časem budeš vědět, co dělat, abys pomohla, ale bude to ještě nějakou dobu trvat. Musíš být trpělivá, ale musím tě varovat, že moc něco změnit si vždy vybere svoji daň.“ Byla jsem z toho zmatená.

„Mám se víc učit? Mám tvrději trénovat?“ Davos se na mě upřeně podíval.

„To nemohu říct, sama časem poznáš, co máš dělat.“ Chabě mi stiskl ruku a mně po tváři sklouzla osamocená slza. Uslyšela jsem přicházet Jennifer s Linarou. Pohledem jsem zabloudila k Davosovým tělesným funkcím, které nebyly příliš dobré. Vykroutila jsem se z jeho sevření a uvolnila místo jeho dceři, která ho pevně stiskla a snažila se neplakat, když její otec zemřel.

V té chvíli mi připadlo, že se zastavil čas. Dokonce i ta chvíle, kdy z hyperprostoru vystoupil druhý úl a zničil se navzájem s prvním úlem nad našimi hlavami, byla vedlejší. Tohle byla chvíle, které se obávala Linara a doufala, že ještě nenastane, ale kola osudu bývají neúplatná.

Snažila jsem se na to myslet, když jsem šla spát, ale Davosova slova mi spánek nedovolovala. Nevědomky jsem dostala část odpovědi na moji otázku, proč právě já jsem na Atlantidě. Měla jsem tu být, měla jsem mít na tuhle galaxii vliv, ale prozatím mi osud nedovoloval zjistit jakou, ale jak řekl Davos, vše se včas dozvím, nebo jsem v to alespoň doufala. Přesto mě pořád tížila myšlenka, jestli to zvládnu. Prozatím jsem se mohla připravovat, i když jsem nevěděla na co. Moje učení a trénink musel stačit.

I když jsem se snažila na uplynulé události dívat s nadhledem, nedokázala jsem klidně spát. Davosova slova mě děsila a vytvářela sny, ve kterých jsem zklamávala pořád dokola.

I když jsem se s Radkem mohla studiu plně věnovat, moje soustředění se zatoulalo na Zem, protože Rodney tam odcestoval kvůli únosu své sestry Jeannie. S napjetím jsem očekávala, zda-li se mu podaří sestru zachránit, aby se mohla vrátit za svou dceru a manželem. Musela jsem věřit, že se to podaří. Odcestoval tam i Rononem s podplukovníkem, což se rovnalo vítězství, jen jsem na to musela počkat a duchu jim držet palce, aby ty zlé porazili.

Zašla jsem si na molo, abych mohla pozorovat západ slunce a kupodivu se ke mně přidala Teyla. Od našeho rozhovoru v tělocvičně jsme na sebe neměli čas a hledání Athosianů uvízlo na mrtvém bodě. I když jsem skrze Kerise vyslala do galaxie prosbu o informace vedoucí k jejich nalezení.

„Chtěla bych ti něco říct, Mio.“ Společně jsme se vrátily do města a usadily se na jednom z balkónů v ubykacích.

„Když jsem mluvila s Davosem, řekl mi, že moji lidé žijí, ale neměla bych to břemeno nést sama. Je něco, co ví pouze Jennifer, a já se obávám, jak bude reagovat John, až mu to řeknu. V tomhle nevím, jak vy lidé reagujete.“

„Víš, že u mě je tvé tajemství v bezpečí.“ S trochu nadsázky jsem se zasmála a Teyla se na mě překvapeně podívala. „Víš, jak to myslím?“ Nakonec přikývla. Připadalo mi, že právě nastala ta pravá chvíle, abych se jí svěřila s tím, co řekl Davos mně a i s mým skutečným příběhem.

„Jsem těhotná.“ Zaskočilo mě to. Jen jsem vyvalila oči a během vteřiny usoudila, že tohle ten pravý okamžik asi není.

„To je… úžasný!“ Zahodila jsem veškeré předsudky a podívala se na to z pohledu ženy. Bylo vidět, že se Teyle ulevilo. Chytila jsem ji za ruce, které se jí lehce třásly. Cítila jsem, že je za tím něco víc, ale nechtěla jsem jí tuhle chvíli kazit.

„Je tu jeden problém,“ řekla pomalu.

„Jaký?“

„Jde o otce.“ Na kratičký okamžik jsem si myslela, že by to mohl být podplukovník Sheppard. Nikdy jsem si nedělala naděje, že ty polibky, které mi věnoval, by mohly vést k něčemu hlubšímu. Sice jsem o tom hodně přemýšlela, ale usoudila jsem, že mi jeho uniforma bude vadit, jeho myšlení vojáka, ale že by si začal s někým z expedice, to bylo pro něj naprosto nesmyslné, i když je pravda, že na takových expedicích vznikají naprosto nepravděpodobné svazy, protože se lidé cítí osaměle a musela bych být blázen, kdybych čekala nějaký srdceryvný a přeslazený romantický vztah se svatbou a dítětem a rodinou.

Teyla slova mě však přivedla na jednu otázku, která se nabízela mnohem více než teorie o otcovství podplukovníka.

„Je to někdo z tvých lidí?“

„Ano.“ Tak to všechno vysvětlovalo. Hlavně to, jak úpěnlivě své lidi hledala, nejen kvůli tomu, že byla jejich vůdkyní.

„Najdeme tvé lidi a otce tvého dítěte, to ti slibuju.“ Nebyla jsem zvyklá dávat plané sliby, ale hluboko v sobě jsem cítila, že tohoto slibu dostojím, ale bude to něco stát. Stejně tak, až Teyla řekne podplukovníkovi o svém těhotenství. O tom jsem věděla své, vůbec ale vůbec se mu to nebude líbit.

Na druhý den večer jsem šla spát s klidným srdcem. Na Atlantidu přišla zpráva, že se podařilo Jeannie nalézt a vyléčit ji, protože muž, který ji nechal unést, a pak do ní vpíchnul nanity, aby ona a Rodney zprovoznili nanity, jež měli zachránit jeho dceru. S obětmi se to podařilo.

Přesto jsem měla spánek neklidný, víc a víc jsem si vzpomínala, co přesně se stalo, když byla před týdny ve městě Kirsanská horečka a proč se na mě podplukovník tak divně díval. Svoje vzpomínky jsem si udržela o nějakou chvíli déle, a když mě chtěl podplukovník před odletem s Rononem pro lék na pevninu odvézt k ostatním do kantýny, křičela jsem, že on a jemu podobní můžou za Marka. I když si z toho nemohl vyvodit nic přesného, vyvolalo to v něm další otázky, hlavně po mém živém snu o Markovi, kde se z něj stal Wrait a chtěl mě zabít.

Všechno tohle mě pronásledovalo během spánku. Navrácené vzpomínky, které se míchaly se zážitky a prožitky za dva roky na Atlantidě a slovech Davose, že mám v galaxii být.

Proto nebylo s podivem, že jsem se ve snu procházela po zalesněné planetě a před sebou spatřila Elizabeth, jak mluví s podplukovníkem. Viděla jsem je spolu tolikrát, že mi to nepřipadalo divné, než jsem si uvědomila, že Elizabeth zajali Replikátoři a není jisté, že ještě žije, protože prozatím neodvezli její věci zpět na Zem.

Zarazila jsem se a dívala se na ně a pokusila se probudit, protože jsem věděla, že je to jenom sen, ale nedokázala jsem se z něj probudit. Dokonce, ani když nad našimi hlavami prolétla replikátorská loď a začala zasypávat planetu střelami. Všichni tři jsme stáli na místě a zírali na sebe.

Elizabeth se mi podívala do očí. „Vzpomeň si, co jsi od něj dostala. Bude se ti to hodit v boji proti Wraitům.“ Když se změnila na vysokého muže ve světlém obleku, který byl tak typický pro Antiky, s křikem jsem se probudila. A tiskla si hruď, kde jsem měla Samuelovi psí známky a Rodův prsten, ale něco mi tam rázem chybělo, něco, co jsem před lety dostala od muže, ve kterého se Elizabeth proměnila, ale nemohla jsem si vzpomenout co, i když jsem věděla, že je to velmi důležité. Byla to věc, která měla mnoho společného s mou minulostí, dávno předtím, než jsem přišla na Atlantidu, ale došlo mi to až teď.

Začalo mi pomalu docházet, že jsem na Atlantidu měla přijít, už téměř nebylo důležité jak, nyní se stalo důležitějším proč, a jak to mám zjistit. Davos měl pravdu. Vše se časem vyjeví.

Jsem moc ráda, že se vám povídka tak líbí. Je až neuvěřitelné, že jsem se touhle kapitolou přehoupla už přes sto stran ve wordu, za tak krátký čas se mi to zatím u žádné povídky nepovedlo. :)

Přidávám na oslavu jednu fotečku Mii. Je škoda, že herečka je rozená blondýnka a pouze pro jeden film má hnědé vlasy a mně se doposud nepodařilo ji najít, kde by měla vlasy v culíku nebo v drdolu, jak to neustále nosí moje Mia.

Vaše Nikol18

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 12. kapitola: