StarGate:Atlantis - Dva životy - 21. kapitola 1/4 • OurStories.cz ~ naše povídky

Cesta na Zemi může být to poslední, co Mia může udělat, ale je ochotná to podstoupit v domnění, že by mohla pomoci nejen svému mladšímu já, aby nemusela prožít to co ona a zároveň pokusit se nalézt pomoc pro svého syna, který setrvává ve stázové komoře. Ale Mia si začíná uvědomovat, že čím blíže je pravdě, tím je cesta těžší a překážky složitější.

11.08.2020 (08:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 410×

Kapitola mapuje díly:

5x12 - Uprchlíci

5x13 - Inkvizice

5x14 - Návrat marnotratného syna

5x15 - Pozůstatky

21. kapitola - Poslední kousky 1/4

„Ty se na mě zlobíš, mami?“ Žena ustala v ukládání dcery do postele. Pohladila ji po vlasech a zavrtěla hlavou.

„Vůbec ne, broučku. Jak si to můžeš myslet?“ Jedenáctileté děvčátko si nervózně pohrávalo s prstýnkem, který dostala k nedávným narozeninám.

„Hádali jste se s tátou kvůli tomu pánovi, co mi dal ten přívěšek,“ broukla se sklopenýma očima. Žena si lehla vedle ní a přitáhla si ji do náručí.

„Broučku, občas se s tatínkem hádáme, to se tak stává, máme tě i Marka rádi a chceme, abyste byli v bezpečí.“

„Slibuji, že si nikdy už od cizího člověka nic nevezmu, ale ten pán říkal, že tě zná a že o tom víš.“ Žena si povzdechla.

„Je pravda, že ho znám, ale vždyť přeci víš, že takhle to lidé říkají, aby jim děti uvěřily, protože mají svoje rodiče rádi.“

„Já tě ráda mám, mami, ale ten pán se mi nezdál jako zločinec. Věřila jsem mu. Bylo vidět, že se chce zeptat na spoustu věcí, ale neudělal to. Odpověděla bych mu,“ dodalo děvče potichu.

„Já vím, že mě máš ráda. Já to moc dobře vím, a ty víš, že musíš být opatrná. Všem lidem se nedá věřit a nemůžeš jim zároveň všechno říct, dokud je nepoznáš, rozumíš mi?“

„Ano, mami. A kdo teda byl ten pán?“ Přitiskla si dceru k sobě blíž, líbla ji do vlasů a v duchu zalitovala, že musí zítra odletět.

„Někdo o kom jsem už dlouho neslyšela a myslela, že už neuslyším. A teď už spát, jdeš ráno do školy.“ Vstala z postele a zase ji uložila. „Slib mi, že dáš pozor na Marka, Vico, zatímco budu pryč a vezmeš si k srdci, co jsem ti řekla.“

„Slibuju, mami.“

„Dobře. Hezky se vyspi a za pár dní jsem zpátky.“ Políbila ji na čelo a chvíli zůstala stát ve dveřích, kde se jí po tvářích kutálely veliké slzy.

„Sbohem, holčičko.“

***

Otevřela jsem oči a párkrát musela zamrkat, abych se zase nerozbrečela, ale jedna slza mi přeci jen vyklouzla z koutku a stekla mi k uchu. Nemělo cenu ji stírat. Otočila jsem hlavu na druhou stranu a chvíli se dívala na spícího Johna.

Opatrně jsem odtáhla jeho ruku, kterou mě držel při spánku, a vstala z postele, hodila na sebe svoje oblečení a snažila se přitom nemyslet na vzpomínku, která mi najednou vyvstala na mysli.

„Zase utíkáš?“ Trochu jsem se lekla, ale dokázala mu odpovědět.

„Ne. Jen se vracím k sobě. Nemusí každý vědět, že spolu spíme.“ Nazula jsem si boty a vstala z postele. V posledních dnech nemělo cenu si vlasy splétat do copu. John mi ho pokaždé večer rozpletl.

Dvěma kroky jsem přešla k němu. Nebránila jsem se, když mě stáhl k sobě. „Ale to ti přeci říkám každou noc.“ Stačil můj letmý polibek na jeho spánek, aby si mě přitáhl do náruče. To opakované odcházení, přemlouvání a loučení mi připadalo jako příjemný stereotyp, i když z hlediska doby to stereotyp nemohl být. Nebyl to ani celý týden, ale dokázala bych si na to zvyknout ještě víc. Oba jsme však věděli, že to už může brzy skončit. Čekalo se jen na rozhodnutí IOA.

„Poletím s tebou,“ nabídl se znovu. Zavrtěla jsem hlavou.

„Budu pod mnohem větším dohledem než tady. IOA nedopustí, abych šla kamkoliv jinam, než dovolí. Budou ti hodně konkurovat.“ Uklidňovala jsem nás oba opakovaně.

Mluvili jsme o tom, jakoby to už bylo schválené, i když tu byla obrovská možnost, že se mi vysmějí, ale museli by být hloupí, kdyby to nedovolili. Ta možnost najít antickou laboratoř, dozajista přecpanou vynálezy a možná i strojem času, bylo velkým lákadlem.

„Nemyslím si, že by byli tak dobří jako já.“ I když jsme to oba brali jako legraci, stejně mě to pokaždé zamrzelo. Nebyly to příjemné chvíle, ale mělo to tak být.

„Když už jsme u toho…“

„Nezačínej, Mio. Moc dobře víš, že si tvoje tajemství beru jako záruku, že se vrátíš.“ To mě ničilo. Už jen ta představa, že jsem mu několikrát vmetla do tváře, že mu to v životě neřeknu. Teď jsem se třásla na to, abych mu to mohla už konečně říct, abych věděla, jak zareaguje. Ale vyměnili jsme si role. Zasloužila jsem si, jak se ke mně choval, ta touha byla hrozná.

„Není to fér,“ zlobila jsem se na oko.

„Je to fér. Záleží jen na tobě, jak dlouho to bude trvat.“ Podíval se na mě ze spodu. Skrze ty své dlouhé řasy.

„Ale já ti přeci…“ snažila jsme se mu odolat, ale zakryl mi ústa dlaní.

„Ještě ne,“ zavrtěl hlavou. Zůstala jsem o něco déle.

***

Souhlas přišel ten den, ale měl mnohé podmínky. Tak jako vždy. Skoro všem jsem se nebránila, ale další výslech na Zemi se mi moc nelíbil. Přesto jsem seděla před panem Woolsym a poslouchala výčet podmínek, ale nevěnovala jsem jim pozornost.

Vůbec jsem netušila, kde mám začít hledat. Bylo tolik planet, kde by laboratoř mohla být. Pořád jsem nedokázala myslet tak rozsáhle, neustále se moje myšlenky smršťovaly na velikost Země.

„Neustálý dozor…“

Doufala jsem, že na přívěšku bude trochu víc vodítek, možná třeba oblast, kde hledat, adresa to být nemusela, jen třeba část Mléčné dráhy.

„Podání vysvětlení, co se dělo během vašeho zajetí…“

Za ten skoro týden jsem si tu zprávu pustila mnohokrát. S Rodneym jsme zkoumali obraz i zvukovou stopu, jestli v ní není něco skryto.

„Pravidelná hlášení…“

Rozrušovalo mě i to, že se mnou zpátky na Zem posílali tu holku, nedokázala jsem pořád pochopit, proč se sem vydala dobrovolně, pro koho se tak obětovala? Pořád mi to unikalo. Muselo být víc lidí, kteří chtěli ostatním říct pravdu o programu, ale ze sobeckých důvodů, ona to dělala kvůli něčemu většímu.

„Jsou vám všechny body jasné?“ Konečně jsem začala Woolsyho vnímat a přebrala si od něho tablet, který mi nabízel. Všechno to tam mělo IOA seřazené pod sebou jako nákupní seznam, stačilo jen vyrazit do obchoďáku.

„Nemám moc na výběr, pane Woolsy.“

„Mio, pořád si to můžete rozmyslet. Na Zemi je spousta týmů.“ Bála jsem se, co návrat způsobí. Museli jsme to omezit na nezbytně nutnou dobu. Prozatím jsem dostala čtrnáct dní, než se budu muset vrátit. Získala jsem víc dní, když jsme se dohodli, že s týmem vystoupím na první planetě s bránou v Mléčné dráze, abychom prošli na stanoviště Alfa, kde mě vyslechnou a odkud budu vyrážet hledat tu laboratoř.

„Když se data v přívěšku daly otevřít pouze mojí krví a vlastně nic tam pořádně nebylo, jak myslíte, že bude zapečetěná jeho laboratoř? Vážně si myslíte, že by se tam dostal někdo jiný než já?“ A Kate, dodala jsem v duchu, ale tu jsem do toho všeho rázem dostala strach zatahovat. Bála jsem se toho, co tam najdu, ale víc jsem se obávala, co by to znamenalo pro Kate, už tak měla problém žít s tím, že je naklonovaná ze mě.

„Nu dobrá. Odlet je zítra. Ještě večer se stavte u mě a probereme to i s plukovníkem Ellisem.“

***

Nechápala jsem, jak si John mohl pustit záznam nějakého fotbalového zápasu, když jsme ještě spolu leželi v posteli. Měl promítačku na dálkové ovládání a neustále určité pasáže vracel. Až po dlouhé jsem si všimla, že ovladač v ruce doslova drtí, i zuby má pevně zatnuté, až se mu dělaly boule pod ušima.

Jistě, kouzlo okamžiku bylo pryč. Přišla krutá realita. Už se o tom nedalo vtipkovat. Zítra ráno jsem odlétala.

Mluvit se mi o tom nechtělo a Johnovi taky ne. Odložil ovladač a stáhl si mě pod sebe. Levou rukou si pohrával se Samovými známkami, které jsem nosila jako poctu.

„Byl to dobrý voják,“ pronesl zamyšleně. Položil mi známky zpátky na hrudník a sklonil se k němu a rty mi přejížděl po jizvě na hrudní kosti. Nakonec jsem mu zajela prsty do vlasů a přitáhla si ho k sobě. Leželi jsme tak dlouho. Poslouchal, jak mi tluče srdce a já jak přerývaně dýchá a bojuje s tím, aby něco řekl, ale nikdo nic neřekl.

„Ještě chci jít za Teylou,“ prolomila jsem ticho. Posadil se a přikývnul. „Asi bys neměl chodit do doků.“

„Dobře, jak chceš.“ Oba jsme se oblékli, John přitom téměř neodvrátil zrak od promítacího plátna. Asi bych se mu nedokázala podívat do očí. Zastavil mě až přede dveřmi.

„Buď opatrná a hlavně se vrať. Slib mi to,“ šeptal mi do ucha. Věděl, že svoje sliby plním.

„Slibuju.“ Odvrátila jsem hlavu. Naposledy mi zabořil tvář do vlasů a políbil na krk.

Teprve za dveřmi, jsem se mohla nadechnout. Připadala jsem si jako ještě větší lhářka než dosud, ale svoji chvíli, kdy mu říct pravdu o Thomasovi, jsem propásla. Tak jako u všeho. Kdyby jenom nebyl tak tvrdohlavý a nechal si říct, kdo a odkud jsem a hlavně ze kdy.

Ve svém pokoji jsem čekala na východ sluncí, než jsem se sehnula pod postel a strhla lepicí pásku. Musela jsem se vzdát své závislosti, abych udržela tajemství. Můj maturitní prsten, jediný důkaz mojí pravé totožnosti mi konečně ležel na dlani, kde stejně nemohl moc dlouho být. Zastrčila jsem ho do kapsy a vydala se za Teylou.

„Ahoj, Mio!“ Moje sousedka Theresa stála ve dveřích s rozespalým výrazem. „Slyšela jsem, že dneska odlétáš pryč.“ Ukročila bokem, jakoby mě zvala k sobě.

„Ano, ale mám ještě naspěch, když mě omluvíš.“ Chytila mě za paži.

„Přeci se tam nechceš vrátit, po tom co tě tam věznili,“ apelovala na mě. Překvapeně jsem se na ni podívala.

„S prominutím, ale do toho ti nic není, Thereso. Teď pusť.“ Nechtěla jsem jí ublížit, ale ona mě chytila i za druhou paži.

„Mio, řeklas jim vůbec, že jsi o tom únosu Teyly věděla?“ Rázem obrátila a obvinila mě. Ještě jsem neměla čas nad tím přemýšlet, Teyle jsem to řekla, to bylo pro mě nejdůležitější.

„Jak to myslíš? Vždyť jsi jim to měla říct ty! Aby věděli, kde mě i Teylu hledat!“ Nazlobeně jsem se na ni podívala. Přísahala mi, že kdybychom se nevrátili v plném počtu, řekne jim o mém snu, myslela jsem si, že to udělala, když nás John našel.

„Zbláznila ses? Víš, jaký problém bys měla, kdyby to věděli a jaký já? Mohli by mě vyhodit a já se hodně nadřela, abych se sem dostala!“ Vtáhla jsem nás obě do jejího pokoje.

„A jak nás teda vůbec našli, když jsi jim nic neřekla?“ Tohle se mi přestávalo líbit. Věřila jsem Therese, že mě podrží. Nemohla jsem přeci tušit, že je ten sen skutečný. Nebyla jsem věštec jako Davos.

„Sheppard se dostal několik týdnů potom únosu pár desetitisíců let do budoucnosti, kde mu to řekl hologram doktora McKaye.“ O tom se Woolsy zapomněla zmínit.

„Tak proč jsi jim neřekla, co víš hned, jak nás unesli?“

„Znovu opakuji, copak ses zbláznila? Máš vůbec ponětí, jak to v tomhle programu chodí? Nejsi voják ani vědec. Tobě může být fuk, co ti udělají, ale já zasvětila život svojí kariéře.“ To zabolelo. Opět jsem se spálila a věřila špatnému člověku. Měla jsem chuť ji uhodit. Přestala jsem se držet a hrubě se jí vytrhla, až zavrávorala a musela se chytit postele, aby neupadla.

„Co ty jsi za člověka? Uvědomuješ si, že jsi málem zapříčinila smrt Teyly a jejího syna?!“ Vzteky se mi začínala vařit krev v žilách, ale pořád jsem si opakovala, že by nemělo smysl jí ublížit, zbytečně bych si udělala zle a stejně to nešlo vrátit zpět. Teyla a Torren byli v bezpečí, přesto jsem se neubránila otázce, kdyby to věděli, stihl by na mě udělat Michael ty pokusy, které urychlily Thomasův růst?

Zavrtěla jsem hlavou, a přesto zlostně vztáhla nad Theresou ruku, zastavila mě myšlenka, jestli by se to vůbec stalo, kdybych to řekla hned, takže jsem byla vinna i já sama. Neměnilo to však pointu, že mě zradila.

„O co ti, do háje, jde?!“ Ruce jsem měla pořád v pěst a Theresa si toho všimla. Trochu ucouvla, a dobře dělala.

„Jen říkám, že je hloupost se vracet na Zem, když ti tam tak ubližovali, drželi tě tam v kleci jako zvíře a dělali ti pořád nějaké testy,“ snažila se znít jako neviňátko, ale už jsem se jí nehodlala nechat oklamat.

„Do toho ti nic není a co se mnou dělali, ti taky může být jedno! Přestaň se plést do mých věcí!“

„Pokud vím, tak ty jsi přišla za mnou, Mio.“

„To jsem ještě netušila, že jsi taková sobecká mrcha! Tady šlo o životy! Copak si to neuvědomuješ?“

„Tak za prvé, neobviňuj mě ze svého selhání a za druhé, pro mě je důležitý pouze můj výzkum. Díky němu můžu pomoci miliónům, co je to v porovnání se dvěma životy.“ Její bezcitnost mě zaskočila. Jen jsem zalapala po dechu. Vždy se mi zdála taková milá. Vztekle jsem k ní došla a vrazila jí facku. Překvapeně hekla a chytila si tvář.

„Jak se opovažuješ? Jak můžeš rozhodovat o životě?“

„Jsem vědec a mám na to právo! A ty jsi byla ta, kdo rozhodl o životě té mimozemšťanky!“ zakřičela mi do tváře a v očích měla šílený výraz. „Mohla jsi to už na začátku říct panu Woolsymu a ten by s vámi poslal více lidí a nic z toho by se nestalo! To ty jsi to zavinila!“ Chytila jsem ji za zápěstí a přitáhla k sobě.

„Bránila jsem Teyulu vlastním tělem, zatímco ty sis tu v klidu seděla u mikroskopu a vůbec tě netrápila myšlenka, že by se jí mohlo něco stát!“

„Mio, slyšíš mě, Mio, dostav se do doků, za patnáct minut odlétá loď,“ ozvalo se mi do sluchátka, poznala jsem Chuckův hlas, ale nedonutilo mě to Theresu pustit. Zíraly jsme na sebe jako by na tom závisely naše životy. Po nekonečně dlouhých vteřinách mi něco došlo.

„Jak ty můžeš vědět, co se mnou na Zemi dělali? Kromě Woolsyho to nikdo neví.“ Samolibě se na mě usmála.

„Od koho si smyslíš, že IOA získalo nezvratný důkaz tvojí totožnosti?“

„Ty proradná mrcho!“

„Jak jsem řekla, dostat se sem je hodně náročné.“ Pustila jsem ji a ustoupila o dva kroky zpět.

„Mio, slyšíš? Máš necelých deset minut.“ Vypnula jsem sluchátko a hodila ho Therese k nohám.

„Ty nemáš vůbec žádné ponětí o tom, o co tu jde. Přestaň se do toho plést!“

„A ty to snad víš? Pokud vím, pořád jsi ve slepé uličce. Nemáš nic!“

„Jdi se bodnout! Slibuju ti, že se tohle všichni dozvědí! Všichni na Atlantidě budou vědět, že jsi práskač!“ Doslova jsem viděla rudě, když se na mě ušklíbla a ladně si složila ruce na hrudi a přistoupila ke mně na vzdálenost jednoho kroku. Naprosto klidně rozpletla ruce a ležérně je strčila do kapes županu, který na sobě měla.

„Nikdo se nic nedozví,“ její klid mě přiváděl do nepříčetnosti, nahnula jsem se k ní a cuknula s sebou, když jsem na paži ucítila jemné štípnutí.

„Co to?“

***

Teyla chodila chodbami, aby ještě uspala Torrena, moc se nevzdalovala od svého pokoje. Mia jí slíbila, že se za ní ještě před odletem zastaví, ale loď už musela každou chvíli odstartovat a ona nikde.

„Operační, tady Teyla, Mia už nastoupila do lodi?“ Promluvila do sluchátka a čekala na odpověď.

„Nemůžeme ji najít, Teylo. Loď má za pět minut startovat.“ Na snídani potkala jen samotného Johna. Pochybovala, že by zaspala.

„Mám to kousek k jejímu pokoji, podívám se tam.“

„Rozumím, budete tam dříve než major Lorne.“

Teyla si přitiskla Torrena blíž k sobě a rychlým krokem se vydala k pokoji Mii. Zahlédla ji ve dveřích vedlejšího pokoje a někdo ji podpíral.

„Doktorko!“ zavolala na mladou viroložku.

„Ah Teylo, jsem ráda, že jste tady, nemůžu ji probrat, je duchem mimo, musím ji odvést na ošetřovnu.“

„Za pár minut odlétá loď, musí být na ní,“ ozvala se Teyla a podívala se na Miu. Její pohled byl prázdný, jakoby tu skutečně nebyla, přesto dokázala stát. „Mio, to jsem já, Teyla, pojď se mnou, čeká na tebe loď.“ Pohladila ji po rameni.

„Jak-jaká loď?“ vykoktala ze sebe s pohledem upřeným někam v dál.

„Apollo, odlétáš s ní, letíš domů, hledat Janusovu laboratoř.“

„Přeci ji takhle nechcete pustit na loď, Teylo. To nejde, odvedu ji na ošetřovnu. Může letět příště.“

„Ne!“ ohradila se Athosianka prudčeji a chytila Miu za ruku. Ta se za ní vydala. „Musí letět, doktorko, jestli se vám to nelíbí, stěžujte si panu Woolsymu.“ Viroložka si nazlobeně složila ruce na hrudi a tvrdohlavě se vydala za nimi, i když byla v županu.

„Nesouhlasím s tím, musí zůstat tady, není jí dobře.“

„Vzpamatuje se,“ nedala se zviklat Teyla. „Tady Teyla, našla jsem Miu, kde je major Lorne?“

„Jsme tady!“ Zpoza rohu vyšel major Lorne s Poulsonem. „Co jí je?“

„Zaspala a ještě se úplně neprobudila.“

„Ale…“

„Děkuji za váš zájem, doktorko, tady už to zvládneme sami, můžete jít do svého pokoje. Nashledanou.“ Viroložka stiskla rty a neochotně se vydala zpátky. „Majore, můžete vzít malého?“ Opatrně mu syna předala, ten někdy mezi příchodem sem usnul. „Dovedu tam Miu sama. Jděte za Kanaanem do mého pokoje, a předejte mu malého.“

„Ano, Teylo.“ Ještě se za nimi otočila, aby zkontrolovala, že jsou stejně pryč jako ta doktorka.

„No tak, Mio, co to s tebou je?“ Táhla ji k tranportéru. Do startu zbývala jen chvíle. Třásla s ní a mluvila, ale nevypadalo to, že by se měla vrátit, dokud nevyšly na čerstvý vzduch v docích.

„Skvěle, jsi tu se mnou, Mio?“ Přítelkyně se na ni konečně podívala a několikrát zamrkala.

„Co se děje?“ Složila si hlavu do dlaní a zasténala. „Moje hlava.“

„Jsme v docích, za dvě minuty odlétá Apollo!“

„Cože?“ zběsile se rozhlédla kolem sebe. „Jak jsem se sem dostala?“

„Na vysvětlování nemáme čas, pojď, jinak odletí bez tebe.“ Vedla ji k nástupu, kde už čekal jeden z členů posádky, a na tváři se mu rozlila úleva.

„Je tady,“ promluvil muž do vysílačky.

„Teylo, počkej prosím.“ Mia se zastavila zády k muži a chvíli urputně přemýšlela. „Něco jsem… chtěla jsem… moje hlava…“

„Jak nastoupíš, zajdi si hned na ošetřovnu.“

„Počkej!“ Chytila Teylu za zápěstí a konečně si neohrabaně sáhla do kapsy blůzy s americkou vlajkou a vytáhla malý stříbrný kroužek, druhou rukou si přetáhla přes hlavu vojenské známky s dalším prstenem a všechno jí dala do dlaně a pevně ji uzavřela a překryla svojí rukou.

„Tohle jsou pro mě nejdůležitější věci, které mám, připomínají mi, kým jsem byla a kým jsem se stala. A slibuju ti, že se pro ně vrátím.“ Teyla ji pevně objala.

„Věřím ti, dávej na sebe pozor. Na Thomase dohlédnu.“ Pustila ji a dívala se, jak spěšně nastupuje na palubu. Rychle se vzdálila, aby Apollo mohlo vzlétnout. Tiskla všechny věci v dlani a zůstala tak dlouho, dokud loď nevystoupala do vesmíru.

***

Bylo mi jako po kocovině. Hlava se mi motala, žaludek jsem měla jako na vodě a každý zvuk mi způsoboval ještě horší bolest.

Nakonec jsem přeci jen musela otevřít oči. Příroda volala.

„Podívejme se, kdo se nám konečně probudil.“ Nemusela jsem moc přemýšlet, abych ten hlas přiřadila ke konkrétní tváři.

„Plukovníku Ellisi.“ Posadila jsem se na posteli a vrávoravě se rozhlédla po místnosti. Strávila jsem tu tolik času, že nebylo těžké ji nepoznat.

„Doufám, že jste si opět užila pobytu na ošetřovně. Vy opravdu musíte mít vždy tak dramatický nástup na moji loď, že slečno Collinsová?“ Ten jeho kousavý tón se mnou už pranic nedělal.

„Omlouvám se, pane, neměla jsem to v plánu.“ Lehce se ke mně naklonil a téměř mi pošeptal do ucha.

„To vy nemáte nikdy, ale stejně se tak stane. Takže buďte tak laskava a konečně se odeberte do svojí kajuty. Někdo vám dozajista poradí. Dejte se dohromady a přesně v šestnáct nula nula vás očekávám ve své kanceláři, abychom mohli probrat váš pobyt a odchod z mojí lodi.“ Měla jsem chuť ho napíchnout vidličkou do zadku.

„Rozkaz pane.“ S jak velkou radostí bych mu nejraději ironicky zasalutovala. Počkala jsem, dokud neodešel, a pak jsem se sténáním zase padla na postel.

„Když jsem vás viděl, řekl bych, že kocovina, ale krev jste měla čistou.“ Místní doktor mě přišel navštívit.

„Na Atlantidě je poměrně omezené sehnat alkohol a z piva bych se takhle neopila. A já ani nepiju, ale je mi jak po kocovině a mám pořádný okno, od noci to mám rozmazaný.“ Doktor mi zase pomohl se posadit a já mu bez řečí nastavila ruku, když mi chtěl změřit tlak.

„Nemám tu tak dobré vybavení jako na Zemi, ale stačí to. Tak jedině, nějaké emoční vypětí, nedostatečný odpočinek?“ Jen jsem přikývla.

„Není se za co stydět, tohle je těžká práce a ve vašem případě. Nic proti, ale na vašem místě bych nechtěl být.“ Musel si mě pamatovat. Bylo to už hezkých pár měsíců, ale kdo by zapomněl na ženu s dlouhýma šedivýma vlasama?

„Zbytečně se nerozrušujte, a kdyby vám nebylo zase dobře, zastavte se za mnou, jsem tu pořád.“ Mrknul na mě a já pochopila jeho vtípek.

„Děkuji, doktore.“

Nakonec byl Ellis docela slušný, poslal někoho z posádky, aby mi ukázal pokoj a vysvětlit, jak se jde do plukovníkovy kanceláře.

„Jo a ve vedlejší kajutě je ta druhá. Budou se u ní střídat stráže, tak kdyby něco, řekněte jim.“

„Díky.“ Zůstala jsem stát před svou kajutou, ale nedokázala jsem odtrhnout pohled od vedlejších dveří.

„Můžu dovnitř?“ zeptala jsem se po dlouhém přemýšlení a kývla k druhým dveřím. Strážný ustoupil a otevřel mi dveře a za mnou je zavřel.

„Ty?“ Žena přede mnou ležela na posteli a zírala do stropu, jen lehce naklonila hlavu, aby zkontrolovala, kdo za ní přišel.

„Klidně zas můžu jít.“ Ukázala jsem za sebe na dveře.

„Ne počkej, já si myslela, že jsi ani nenastoupila.“ Stáhla nohy, abych měla místo na sednutí. Nebylo to moc pohodlné, ale měla kajutu alespoň pro sebe.

„Trochu jsem se zdržela, ale nakonec jsem to stihla.“ Trochu přikývla. Rázem jsem zase viděla Mellindu a její zranitelnost. Na Atlantidě jsem jí strhla masku neskutečně silné ženy, která si jde tvrdě za svým, i kdyby kvůli tomu měla trpět. Jenže teď tu přede mnou seděla neskutečně vyděšená žena, jako já před lety.

„Fajn.“ I když se snažila být opět sebejistá, přede mnou to nedokázala skrývat.

„Musím něco vyřídit, pokud bys chtěla, mohla bych se večer stavit.“

„To je dobrý.“ Neznělo to moc přesvědčivě, jenže jsem tu nebyla proto, abych ji utěšovala. Spíš jsem cítila vinu, že jsem z ní vytáhla její pravou totožnost. Byla jsem pokrytec, protože já měla možnost říct pravdu už tolikrát, ale nechala jsem si ji pro sebe.

Raději jsem rychle vyšla ven a vklouzla do své kajuty, kde jsem si sedla na podlahu a začala plakat. Za poslední dny jsem toho nabrečela snad tolik, jako když umřela máma. Dokázala jsem si představit, co by mi zrovna teď řekla, ale toužila jsem jedině po tom, aby mě alespoň na chvíli objala a já se tak necítila na všechno sama.

Ironií bylo, že až teď jsem poznala, jak se musela cítit, když musela od nás pryč kvůli práci. Jenže to si byla jistá, že se vrátí, ale já takovou jistotu nemám, to si Thomas nezaslouží, už tak jsem mu život ztížila. Avšak kvůli němu jsem se musela pokusit to dořešit a zjistit pravdu, najít v tom všem zmatku i naději pro něj.

Vytáhla jsem z pod trika přívěšek a udiveně na něj zírala. Pořád mi připadalo bláznivé, že je to mimozemské USB. Možná to byl úplně první kousek skládanky, protože jsem začala pochybovat, že by moje cesta na Atlantidu byla náhoda.

Raději jsem přívěšek zase schovala a připravila se na schůzku s Ellisem, do které se mi nechtělo, ale znát plán cesty na stanoviště Alfa byla nutnost.

***

Postavila jsem se za nabízenou židli s otázkou, jestli ještě čekám na někoho. Muže na vedlejší židli jsem neznala, ale byl to podplukovník.

„Ne, jsme tu všichni, Collinsová, tak si laskavě sedněte,“ požádal mě Ellis otráveně. Nechtěla jsem ho více dráždit.

„Tohle je podplukovník Kerby, ten vás se svým týmem doprovodí na stanoviště Alfa, jakmile vás vysadíme na první planetě s bránou v Mléčné dráze. Byl k vám přidělen na celou dobu, co zde budete. Proto se taky budete zodpovídat právě jemu. Budete ho poslouchat, ať vám přikáže cokoliv, je vám to jasné?“ Podívala jsem se na muže vedle sebe. Mohl být v Johnově věku s hustým strništěm a tvrdým pohledem. Přesto se na mě na okamžik usmál.

„Je to skutečně nutné?“ Otočila jsem se s otázkou zpět na Ellise. „Celý tým? Nestačí jeden člověk?“ Neměla jsem tušení, kolik lidí o mém návratu ví, ale pochybovala jsem, že kromě Coolidge bych někomu stála za to, aby mě zabil. A pokud přeci jen ano, nemusela jsem s sebou vzít další čtyři lidi.

„Je to nařízení IOA. Víc se o tom nehodlám bavit.“ Nezbylo mi nic jiného než přikývnout.

„A ta žena?“ Ellis mě zpražil pohledem. Ten chlap nebyl zrovna mým fanouškem.

„O to se nemusíte starat, a pokud si myslíte, že když jste z ní vytáhla její totožnost, máte výhradní právo na informace, tak se mýlíte. Už to není vaše starost, tak se přestaňte zajímat.“ Udusal moje námitky, aniž bych vyslovila jediné slovo.

„Ano, pane.“ Co jiného jsem na to mohla říct? Vřelo to ve mně, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že se pohybuji na hodně tenkém ledě. Atlantida byla moje pevná půda pod nohama, ale Apollo a Mléčná dráha byly pro mne nebezpečné. Byla jsem tu jen na hodně ošemetné povolení, které se mohlo během okamžiku změnit na uvěznění.

„Teď si jděte po svých. Za šest dní dorazíme na místo, do té doby o vás nechci vědět a nepokoušejte se chodit za vězněm.“ Jen jsem přikývla a nemohla se nadechnout přes obrovský knedlík, který se mi udělal v krku.

Byla to vina. Obrovská vina. Neměla jsem jim pomoct vytáhnout z Mellindy pravdu.

„Odchod!“ Bleskově jsem vyskočila a zmizela na chodbu a div neběžela, abych byla pryč. Bylo mi z toho do breku. Dostala jsem tu holku do pořádného maléru.

„Počkejte!“ Zastavila jsem se a jen pomalu se donutila otočit. Kráčel ke mně podplukovník Kerby a netvářil se dvakrát nadšeně. „Můžeme si spolu promluvit?“

„Mám dojem, že u plukovníka jsme si všechno vysvětlili.“ Vlastně nebylo co, ale stačilo to, abych se chtěla vrátit zpátky na Atlantidu.

„Rád bych si s tebou promluvil o samotě.“ Povytáhla jsem obočí, když Kerby přešel do tykání. „Jsem Ryan,“ natáhl přede mne ruku a já si s ním neochotně potřásla.

„Asi víte, kdo jsem já.“ Trochu více mi stiskl ruku a přitáhl k sobě.

„Nějaké informace jsem dostal, Victorie.“ Moje jméno mi pošeptal do ucha. Cuknula jsem s sebou a okamžitě pustila jeho ruku. Bylo to, jakoby mi popálila kůži. „Promluvíme si tedy?“ Bylo zvláštní slyšet své pravé jméno, ale přeběhl mi z toho mráz po zádech. Jakoby šlo o cizího člověka a ne o mě.

„Kde?“

„Ve tvé kajutě.“ Ukázal do chodby a já se vydala s ním, stále jako opařená. Zírala jsem na něj a zkoumala každý kousek jeho tváře a snažila se v sobě najít zase kousek sebeovládání a chladného rozumu.

„Landry se chtěl ujistit, že dorazíš na stanoviště Alfa bez újmy.“ Zhluboka jsem se nadechla a zůstala stát před svou neustlanou postelí, když začal mluvit hned, jak se za námi zavřely dveře.

„Zřejmě Coolidge nerad prohrává.“ Kerby zavrtěl hlavou. „A proč vybral Landry právě tebe?“

„Vycvičila mě tvoje matka.“ Zaskočeně jsem dosedla na postel a zůstala na něj zírat s pusou dokořán. Úplně jsem zapomněla, že máma cvičila mladé piloty, byla to práce, kterou přijala, když jsem se narodila a jí umožňovala zůstat bydlet s tátou na jednom místě. Co pamatuji, nikdy jsme nebyli na žádné vojenské přehlídce ani u nás nebyli žádní máminy ani tátovi kolegové. Přesto mi utkvěla vzpomínka na jednu moji návštěvu základny, byla první a poslední, jakoby právě kvůli ní si rodiče nepřáli, aby armáda neměla vliv na naše dětství a dospívání. Avšak detaily návštěvy jsem měla mlhavé, byla jsem hodně malá, teď mě mrzelo, že mi taková docela důležitá vzpomínka chybí.

„Nevím, proč mě to pokaždé tak rozhodí.“ Byla jsem stále napjatá, ale bylo mi jasné, že muži jehož vytrénovala máma, bych mohla důvěřovat. Přesto jakákoliv zmínka o ní mi okamžitě vyřadila obranný mechanismus, díky němuž jsem chránila celé roky svoje tajemství. I po tolika letech byla mojí Achillovou patou.

„To já nebudu komentovat.“ Zvedla jsem k němu oči. Stál opřený o dveře a já cítila, jak mě jeho pohled propaluje.

„Fajn, ale něco si vyjasníme, podplukovníku,“ postavila jsem se, ale i tak jsem mu sahala sotva po prsa, tak jako s Rononem, „nebudeš ty ani nikdo z tvého týmu riskovat kvůli mně život. Už můžu za dost úmrtí lidí, kteří znali pravdu. Nechci si přidávat další.“ Sklonil hlavu níž a zavrtěl hlavou.

„Tak to tě musím zklamat, ty nejsi ta, kdo mi dává rozkazy.“ Přesně tohle jsem čekala. Voják až za hrob.

„Jak jinak. Ale varovala jsem tě!“ zavolala jsem za ním, když otevřel dveře a vyšel na chodbu.

„Díky, i já byl varován,“ pokývnul mi s úsměvem, „uvidíme se za pár dní, Collinsová.“ Než se zavřely dveře, postřehla jsem, že zamířil k vedlejším dveřím a doufala jsem, že se Mellinda alespoň od něj dozví o svém osudu.

Mně nezbývalo nic jiného než čekat a vyhýbat se Ellisovi.

Podplukovník Ryan Kerby