StarGate:Atlantis - Dva životy - 21. kapitola 3/4 • OurStories.cz ~ naše povídky

Nemožné se stalo pravdou. Mia je po mnoha peripetiích zpátky ve svém čase, ale příliš pozdě. Její mladší já byla uneseno a s jejím hledáním jí může pomoci jen někdo, koho si nepřeje už nikdy v životě vidět, hlavně když má na svědomí to všechno, čím si musela projít. Nebo je tu druhá možnost, převzít si zase svůj život a žít tak, jakoby se nic nestalo, ale dokáže to? Když ví, koho nechala na Atlantidě?

15.08.2020 (08:00) • Nikol18 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 427×

21. kapitola - Poslední kousky 3/4

Skutečně se Monroe za hodinu vrátil společně s generály. Všichni se tvářili pochmurně, což nevěstilo nic dobrého.

„Doktor Lee vysledoval jumper kapitána Collinsové.“ Myslela jsem, že to nejde, když má maskování, ale raději jsem držela jazyk za zuby a nechala mluvit nadřízené.

„Vy-“ ukázal na mě Monroe, „nejsem vůbec nadšený, že bych vás do toho měl zapojit, ale nehodlám pustit toho Evanse, takže vy přemluvíte tu druhou, aby s vámi odešla dobrovolně, určitě na vás dá,“ nelíbil se mi jeho posměšný tón, „a to jen v případě, že selžou profesionální donucovací prostředky.“ Nelíbilo se mi jeho chování, ani to jak mě shazoval, ale nehodlala jsem to pokazit. Sice jsem se bála toho, co se se mnou může stát, když ji zachrání, to však bylo vedlejší.

„Je mi líto, podplukovníku Kerby, ale z důvodu vašeho zranění nemůžu poslat vás, proto jsme poslali pro podplukovníka Shepparda. Nepochybuju o tom, že ho poslechnete, slečno Collinsová.“ Jen jsem dlouze vydechla.

„Plukovník není na Atlantidě?“ dovolila jsem se zeptat.

„Zrovna je tady,“ odsekl. „Vy s ním přivedete kapitána Collinsovou a tým pak osvobodí mladší Collinsovou. Není nic jednoduššího. A plukovníka očekávám právě… teď.“ Monroe vzhlédl od svých hodinek a ukázal na místo za stolem před oknem a skutečně se tam objevil proud světla, v němž se objevil John.

Nemohla jsem se nadechnout, když jsem ho uviděla, ještě před pár dny měl černé vlasy a nadšený výraz ve tváři, ale tenhle muž s ním měl pramálo společného. Vlasy měl prošedivělé a kolem očí měl mnohem hlubší vrásky, než jsem si pamatovala a jeho pohled byl stejně tvrdý a neústupný jako tehdy, když jsem přišla na Atlantidu.

Chvíli mu trvalo, než se rozkoukal, což byl můj čas na něj, a když si pak všimnul mě, nedokázal skrýt překvapení, otevřel ústa, aby něco řekl, ale raději je hned zavřel.

„Podplukovníku, přesně na čas. Jsem rád, že to tak hezky vyšlo, nezapomeňte, o čem jsme před půlhodinou mluvili. Je to vaše poslední šance.“ Monroe otočil hlavu mým směrem a John přikývnul.

„Samozřejmě, pane.“ Dokonce i hlas mu podivně zhrubnul.

„Skvěle, ještě si projdeme plán a informujeme přepadový tým.“

***

Přenesli nás na palubu lodi, jejíž jméno mi nesdělili a velel jí muž, kterého jsem taky neznala. Celou dobu jsem následovala Johna a zarytě mlčela jako on. Mrzelo mě to, doufala jsem v jiné přivítání, téměř jsem mu nestála ani za pohled, co se za těch sedm let stalo?

Zastavili jsme se ve zbrojnici, kde si John vzal na sebe neprůstřelnou vestu a pár zbraní včetně zat'nik'atelu. Já nedostala nic, což se dalo čekat, takže jsme zase šli zpátky na můstek.

„Takže…“ nervózně jsem si hrála s prsty, ale tak moc mi chyběl můj maturitní prstýnek. „Vím, že jsem slíbila…“ Polknula jsem další slova, nemělo cenu chodit kolem horké kaše. „Víš, kdo jsem.“ Jen prosté konstatování.

„Hele, teď se o tom nebudeme bavit. Půjdeme to s tou druhou vyřešit.“ Ani se na mě nepodíval. Zasloužila jsem si to. Chtěla jsem mu to přeci říct, už několikrát, ale nedovolil mi to. Měla jsem na tom trvat, alespoň si protentokrát postavit hlavu kvůli správné věci.

„Podplukovníku, jumper jsme lokalizovali. Přeneseme vás kousek od něj.“

„Dobře, nějací civilisté v okolí?“

„V budově hned vedle je několik osob, dali jsme vědět zásahovce, že je to možné místo, kde drží unesenou. Víc informací jim dáte vy.“ John přikývnul a já stála za jeho zády. Snažila jsem se tvářit normálně, ale začalo mi být divně.

„Připravena?“ Otočil se ke mně a já jen rychle přikývla.

Přenesli nás na zem a John mě přitlačil ke stěně budovy. Rychle jsem se rozhlédla a zhodnotila, že se jedná o starou továrnu. Dost dlouho opuštěnou. Rychle jsem polkla a musela se zády opřít o zeď. Přemohla mě závrať.

„Jsi v pohodě?“ John se ke mně otočil a já přikývla. Snažila jsem se to vydýchat, ale moc se to nedařilo. „Raději si to vezmi.“ Podával mi odjištěný zat'nik'atel.

„Nejsem si jistá…“

„Zrovna teď se budeme dohadovat o té tvé averzi ke zbraním?“ Pamatoval si to. Srdce mi přitom zaplesalo, ale žaludek udělal kotrmelec.

„O to nejde.“

„Tak o co? Vymáčkni se, nemáme moc času.“

„Není to dobré. Jsou tu obě a hodně blízko. Sotva se držím na nohou. Nech mě tu a dojdi pro Collinsovou.“ Chytil mě za paži a přitáhl k sobě.

„Zase mi budeš něco přikazovat?“ Pootevřela jsem pusu. „Budu raději, když tě budu mít u sebe. Nevím, jestli bych zvládnul tvoji vojenskou verzi.“ Lehce se pousmál a držel mě za ruku. Našlapovala jsem opravdu pomalu, jako by se měla pode mnou podlomit kolena. „A znáš mě, jak já vyjednávám.“ To jsem se musela zasmát i já.

Zastavili jsme se a John vylezl na starou popelnici, aby nahlédl dovnitř budovy. „Je to divný, ale vidím tebe.“ Už vím, jak jsem se cítila, jako magnet, přitahována opačným pólem.

„Sheppard, potvrzuji vizuální kontakt. Unesená je v budově vedle nalezeného jumperu.“ Slezl dolů a čupnul si vedle mě. Musela jsem si sednout. Byl to hrozný nápor.

„Hele, jestli ji cítíš, necítíš i tu další?“ Zavřela jsem oči a snažila se soustředit, ale nedařilo se mi to.

„Já… já nevím. Je to příšernej pocit, nedokážu zjistit, jestli na mě působí ta mladá nebo ta cizí.“ Pomohl mi znovu na nohy. „Nedokážu udělat ani krok.“

„Dobře, nechám tě poslat nahoru.“ Dřív než stihl zavolat, ho zasáhl výboj ze zat'nik'atelu a další byl věnovaný mně.

***

„Už jsem měl strach, že se neprobudíte.“ Chvíli mi trvalo, než jsem poznala muže, který mě velmi dlouho dobu strašil ve snech. Skoro jsem mu pozvracela nohy. Uhnul a znechuceně si odfrknul. A mně se udělalo o něco líp, ale to vzalo hned za své, když jsem tam uviděla samu sebe připoutanou k židli s roubíkem v ústech a uplakanýma očima. Ve snech jsem tohle prožívala pořád dokola, jen z jejího pohledu, vidět to z pohledu pozorovatele bylo snad ještě horší, když jsem věděla, co bude následovat.

„Oh, vás jsem nepozval.“ Podívala jsem se na Johna vedle sebe. Už se taky probral a vypadal stejně dezorientovaně jako já.

Překvapeně jsem vykřikla, když zazněl výstřel a on padnul zpátky na záda. Ihned jsem se k němu vrhnula.

Na tričku se mu rozlévala hrozivá krvavá skvrna. Hrkly mi slzy do očí a snažila se na ránu tlačit. Nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo a jen brečela, když mi mezi prsty prosakovala krev.

„Zvláštní, jak vy lidé se chráníte něčím tak primitivním, jako je neprůstřelná vesta.“ Otočila jsem k Ba‘alovi hlavu a on mi k nohám hodil Johnovu vestu. „Která jde tak snadno sundat.“

Victorie za jeho zády křičela do roubíku a nemohla spustit pohled z Johna, tak jako já ze svého únosce.

Po nekonečně dlouhé době, mě John zatahal za ruku, jen velmi pomalu jsem se na něj podívala. Nedokázala jsem zastavit proud slz, nemohl tu takhle umřít. Namáhavě otevíral ústa, nerozuměla jsem mu a nechápala, co po mně chce, dokud si mě nepřitáhl blíž, aby mi pošeptal do ucha.

„Porušil jsem slib, odpusť.“ Zajíkavě jsem vydechla a jednou rukou jsem ho chytila za tvář.

„To… to je jedno. Př-přivedu ti doktora,“ vzlykala jsem a téměř přes slzy neviděla. Když zavrtěl hlavou, zakvílela jsem ještě víc. Pak jen klidně zavřel oči a hlava mu padla na stranu.

„Ne! Ne, ne, ne, ne, ne, ne!“ Silně jsem s ním zatřásla, ale nepohnul se. „Johne! Prosím!“ Neprobouzel se. Nemohl být mrtvý! On ne!

„Odneste ho a ji mi doveďte blíž.“ Přistoupili k nám dva muži, chtěli Johna odnést, ale nepustila jsem se ho. Museli mě od něho odtrhnout, snažila jsem se bránit, ale když jsem viděla, jak ho táhnou pryč, pozbylo to smysl.

„Překvapivě ani ty to nejsi,“ pronesl otráveně. „Kdepak je ta třetí? Hm?“ Podíval se na mě, uhýbala jsem očima, ale chytil mě za bradu a donutil, se mu podívat do tváře. Tolik nocí jsem snila o tom, že ho jednou najdu a zničím, ale teď… jakoby s Johnem odešla veškerá kuráž.

„Nic? Ani ty mi nic neřekneš? Ale ty moc dobře víš, o kom mluvím. Tak kde je? Zkusme to protentokrát po dobrém, slibuju, že když mi to řekneš, nechám tu maličkou jít.“ Kývnul směrem k Victorii a já při pohledu na ni bolestivě polkla, abych zaplašila ten příšerný pocit na zvracení.

„Nevím kde je.“ Nelhala jsem, ani to nešlo, chtěla jsem přeci svému mladšímu já pomoci, aby nemusela prožívat to co já.

„Nemám rád, když mi někdo lže,“ syknul mi do ucha.

„Mluvím pravdu, opravdu to nevím!“ Snažila jsem se od něj odstrčit, ale měl větší sílu a já se sotva držela na nohou. Cuknula jsem s sebou, v očekávání, že mu zaplanou oči, ale nestalo se tak.

„Už moc dlouho ji hledám a nenechám se zastavit tak bezvýznamným člověkem, jako jsi ty nebo to dítě za námi. Chci tu třetí a její loď.“ Překvapeně jsem se podívala do těch goauldských očí a přitom se otřásla.

„Jakou loď?“ Nikdy dřív mě nenapadlo, že by mohl chtít jumper a to mi možná pomohla, že jsem se dokázala zatvářit opravdu překvapeně, ani jsem to nemusela moc hrát. „Vůbec nemám tušení, o čem to mluvíte.“

„Nehraj si se mnou. To že jsi tady ty, ona a ta třetí znamená jediné a já chci tu loď.“ Snažila jsem si vzpomenout na něco, co mi o něm říkali, a pak mi to došlo. Byla jsem z celého toho cestování tam a zpátky zmatená.

„Ale vy máte být mrtvý. Chytili vás už před mnoha lety a zničily všechny vaše klony.“ Rázem mě chytil pod krkem a přitáhl k sobě ještě blíž. Nemohla jsem se nadechnout a před očima se mi zatmívalo. Zatínala jsem mu nehty do rukou, ale ani nemrknul.

„Nejsem jako žádný vládce soustavy. Moc dobře vás lidi znám a vaše největší slabost je důvěra v důkaz. Stačí vám ho dát a vy okamžitě zapomenete!“ Čekala jsem, že uslyším jeho zastřený hlas, ale křičel na mě svým lidským, jakoby ho uráželo, že se mnou musí mluvit.

„Nebo jsi příliš naivní a lidi podceňuješ!“ Jeho sevření povolilo a já padla k jeho nohám. Snažila jsem se popadnout dech a podívat se toho, kdo mi zachránil život. Nemohla jsem být víc překvapená. Zapomněla jsem se i nadechnout.

„Takže jsi nakonec přišla.“ Ba’al vypadal velmi potěšeně.

„Myslíš, že nevím, že je tohle past?“ Collinsová z jiného vesmíru vypadala úplně jinak, než jsem si ji představovala. Jako bych se dívala na mámu, neohroženou, sebejistou a ochotnou udělat vše a nemělo to nic společného s jizvou, která se jí táhla od pravého koutku úst až po oko. Naprostý opak mě. Její tvář postrádala to mladické vzezření, jako jsem měla já, nepomohlo mi ani to, že mi zešedivěly vlasy.

Ba’al pokynul rukou a kolem Collinsové se stáhla smyčka z ozbrojených mužů. Zvedla ruce a spojila je za hlavou.

„Nejsem ozbrojená.“

„Dovol mi, abych ti nevěřil, něco podobného jsi mi tvrdila před lety.“ Jeden z mužů k ní přikročil a já čekala, že ho popadne a dobře mířenými chvaty uzemní, ale ani se nehnula a nechala se prohledat.

„Je čistá, pane.“ Muž ustoupil a Collinsová pustila ruce podél těla, na pár vteřin jí pohled zabloudil k naší mladší verzi, která byla bílá jako stěna a vypadala, že by nejraději vyzvrátila vlastní vnitřnosti, ani já na tom nebyla o moc lépe, ale pořád jsem alespoň klečela na zemi.

„Kdepak je moje loď?“ Collinsová zdvihla levé obočí a naklonila hlavu. Přeběhl mi z toho mráz po zádech, to nebylo jako se dívat do zrcadla. Viděla jsem sebe, ale zároveň i mámu.

„Mluvíš, jako bychom spolu měli uzavřený nějaký obchod.“ Ba’al mě chytil za límec a vytáhl na nohy. Nedovolila jsem si ani pípnout, protože ten pocit, kdy vám někdo přitiskne nůž k boku, jsem až bolestně dobře znala.

„Nehodlám si s tebou hrát, čekal jsem až moc dlouho a vymyslel spoustu plánů, abych tě nalákal, ale místo tebe přišly tvé já z jiných časů.“ Kývnul k Victorii. Její vyděšený pohled mi drásal nervy. Mého osudu jsem ji chtěla ušetřit. Místo toho se to ještě víc zkomplikovalo.

„Dovol mi tě zklamat, ale tohle nejsou moje verze z jiných časů. Já nepocházím ani z tohohle vesmíru.“ Měla jsem chuť ji okřiknout, ať mu nic jiného neříká.

„Zajímavé. Takže ta loď se dokáže pohybovat i mezi vesmíry? To ji chci ještě víc.“ Potěšeně se mi smál do ucha.

„Ale nedostaneš ji.“ Řekla to s tak ledovým klidem, jakoby vůbec netušila, že nám právě podepsala ortel smrti. Cítila jsem ten letmý pohyb Ba’alovy hlavy a začala křičet, i když mi bylo jasné, že je to k ničemu, protože hlasem kulku zastavit nedokážu.

Jako bych viděla zpomaleně, když kulka zasáhla Victorii do prsou a ta síla ji postrčila do zadu. Židle se s ní převrátila, nohy jí vylétly nahoru a já se svému vězniteli vytrhla ve chvíli, kdy skladištěm doznívala střelná rána následovaná tupým zvukem těla dopadajícího na podlahu.

Moje tělo se hrnulo vpřed, ale nohy mě stále nechtěly poslouchat, táhla jsem je za sebou jako závaží, které během dvou vteřin povolilo a já měla co dělat, abych neupadla na zem. Bránila jsem se myšlence na její smrt a chtěla ji zatlačit zpět do podvědomí, ale bylo pozdě, jestli ze mě veškerá tíha spadla, znamenalo to jediné, umřela, ale pořád jsem doufala.

Její vytřeštěné oči mě ale tak uzemnily, že jsem upadla jen dva metry od ní na podlahu, až mi nepříjemně cvakly zuby o sebe. Tohle byl konec, ne jen její, ale i můj, čekala jsem, s očima upřenýma na její tělo, až začnu mizet a tohle všechno skončí a já najdu konečně klid.

Zavřela jsem oči a čekala. Pět vteřin. Deset… dvacet. Pak mě začalo něco zvedat, přicházelo to. Sice jsem toho ještě spoustu nestihla, ale snažila jsem se, byla to sice chabá omluva, ale nedalo se už nic dělat.

„Otevři oči, ty hlupačko, a přestaň to dramatizovat!“ okřikl mě ten nepříjemný hlas. Což bylo horší než ledová sprcha. Zírala jsem na Ba’ala, jak stojí pořád na svém místě a mě drží dva chlapi a vedou k němu zpět. Nedokázala jsem se otočit a podívat se na Victorii, chtěla jsem alespoň křičet, ale nešlo to.

„Skončil jsi s představením?“ Collinsová měla ruce překřížené na hrudi a, tomu jsem nemohla uvěřit, netrpělivě poklepávala nohou.

„To tady obstarala tahle tvoje extravagantní verze.“ Ukázal mi na vlasy, které se mi uvolnily z culíku a zplihle mi vysely kolem obličeje. Ignorovala jsem ho a upřela rozzlobený pohled na Collinsovou. Jak to mohla udělat, jak ji jen tak mohla nechat zabít. Kvůli hloupé lodi.

„Když jsme u toho…“ Ti dva chlapi mě k němu přivedli a on mi přiložil nůž ke krku. „Teď už se domluvíme?“ Cítila jsem, jak mi špička nože propíchla kůži. Přesto to nebolelo, protože mě zevnitř spalovala nenávist k sobě samé a hlavně ke Collinsové.

„Dokonce i já vím, že obětuje i mě. Jak jinak by se asi mohla vrátit domů, kdyby neměla svoji loď?“ Pronesla jsem k Ba’alovi, ale z ní jsem nespustila oči. Přimhouřila oči, stiskla rty a zdvihla bradu. Jak mi to bylo povědomé. Takovým výrazem jsem se dívala na Shepparda ze začátku pořád, ale teď…

„Nech ji žít a dostaneš tu loď.“ Udiveně jsem otevřela ústa.

„Vypadá to, že ji zase tak dobře neznáš, má drahá,“ pošeptal mi do ucha. Natáhl volnou ruku a jeden z jeho mužů mu přinesl Johnovu vysílačku.

„Všem co poslouchají, nedoporučoval bych, pokud si alespoň trochu ceníte života toho vojáka a všech Collinsových, aby sem vpadla ta vaše zásahovka.“ Chtěla jsem zakřičet, ale Ba’al mi přitlačil nůž ještě silněji ke krku, cítila jsem ho na ohryzku. Hodil vysílačku k nohám svého člověka, který ji jedním dobře mířeným dupnutím zničil.

„Jestli si chceš dál hrát na vědmu, nepočítej, že náš obchod proběhne.“ V životě, hlavně na Atlantidě, jsem si poměrně často připadala, že se nechovám tak, jak mě to naučili rodiče, snažila jsem se to omlouvat nastalou situací, ale teď mi docházelo, že jsem se vážně chovala jak malá holka. Kvůli mému lhaní zbytečně umřelo mnoho lidí. Svého vlastního syna jsem odsoudila k pobytu ve stázové komoře a neměla jsem ani tu odvahu říct Johnovi, že je to jeho syn. Byť jsem byla sebevíc protivná, odmítavá a hysterická, nebyla jsem tak proradná, jako ta ženská přede mnou.

„Jen chci mít jistotu, že nás ti lidé nepřepadnou, když budeme v nejlepším.“ Pousmál se a já měla chuť zvracet.

„Jak chceš, přesto ti nedůvěřuju, tak ta holka půjde vedle mě.“

„Ale no tak, nebudeme se tu teď dohadovat o důvěře, má milá. Čekám od tebe nekalé úmysly, ale tohle ti dopřeju, protože moji lidé jí stejně budou mířit na hlavu, tak jako tobě.“

„Jak chceš, hlavně už pojď, nemám na tebe celý den, ještě toho mám dost na práci.“ Otočila se na patě a pomalu vycházela z vrat. Jeden z mužů mě odtáhl od Ba’ala a zkroutil mi ruce za zády, aby mi mohl dát pouta. Zasyčela jsem na něj bolestí, opět se začal ozývat bok.

„Hni zadkem!“ Poručil mi a postrčil blíž ke Collinsové, která se na mě podívala přes rameno.

Šli jsme jako průvod při oslavách v Riu, avšak místo barevných kostýmů tu byly zbraně a místo širokých úsměvů vražedné pohledy. A přesně takový jsem vrhala na ženu, která zvolnila krok, aby se dostala na moji úroveň, i přesto jsme šly samy, avšak s ozbrojenými strážnými za zády.

„Nereaguj,“ zaslechla jsem její hlas, snažila se znít stejně pevně jako ve skladišti, ale neušlo mi, že se jí třásl. „Podívej se na kazetu.“ Hleděla jsem před sebe, byly jsme jen kousek od neviditelného jumperu. „Můžeš to ještě změnit.“ Z té věty mi přeběhl mráz po zádech. Už jsem ji slyšela, od ní, nebo alespoň od verze, která mě poslala na Atlantidu, v přesvědčení, že se vrátím jen o pár dní zpátky.

Následovaly vteřiny, ve kterých se ke mně Collinsová otočila a prudce mě udeřila do hrudi, až jsem zapadla za jednu z velkých plechových popelnic, které tu stály podél celé budovy. Zaslechla jsem křik a střelbu a chvíli mi trvalo, než jsem se vyhrabala ven, přesně v okamžik, abych viděla, jak Collinsová mizí v jumperu, pak se ozvala ohromná rána a její nárazová vlna mě doslova vmáčka do stěny popelnice a všechno okolo potemnělo.

***

„Už přichází k sobě.“ Rodney postával opodál a mnul si bradu. Nemohl uvěřit, když ho kontaktovali a přivezli na základnu, dokonce ani teď, když ji viděl, tomu stěží věřil.

Mia na lůžku otevřela oči a zírala kolem sebe, nakláněla hlavu ze strany na stranu.

„Nebojte se, to pískání by mělo za pár hodin nebo dní odezní. Ale rád bych vás ještě pro jistotu vyšetřil pořádně.“ Uklidňoval ji doktor, ale raději ustoupil, když se rozbrečela. Jen ležela, zírala do stropu a brečela.

„Rád bych vám dal něco na uklidnění, ale nemůžu se vás ani dotknout.“ Doktor ukázal na malý přístroj na její hrudi a k Rodneymu vyslal prosebný pohled.

„Pomohu vám ho sundat, doktore,“ ozval se a konečně se pohnul ze svého místa. Podíval se na ni zblízka, vypadala pořád stejně, jako v den, kdy odletěla za Atlantidy. Pokynul k přístroji a ona přikývla. Opatrně ho vypnul a sundal z oblečení. Doktor za jeho zády připravoval injekci.

„Dobrý?“ zeptal se jí. S přivřenýma očima zavrtěla hlavou.

„John…“ vyrazila ze sebe a po tvářích se jí kutálely ještě větší slzy. Kývnul na doktora a ten jí píchnul injekci na uklidnění. Dlouhé minuty jí tekly slzy po tvářích v nekonečném proudu, ani se přitom nepohnula natož se na někoho z nich podívala. Podle doktorova nervózního popocházení poznal, že to trvá nějak dlouho.

„Mio?“ zeptal se jí Rodney opatrně, ale nedovolil se jí dotknout.

„Co udělala?“ zeptala se unaveně.

„Collinsová odpálila jumper a zabila všechny v okolí,“ oznámil jí a přitom si pohrával v ruce s antickým osobním štítem, který z ní sundal, tak aby si ho mohla prohlédnout.

„Johna a Victorii nechal Ba’al zastřelit ještě před tím výbuchem,“ zašeptala, jakoby se jí to netýkalo, ale mohly za to ty léky.

„Teď vás prohlédnu.“ Přihlásil se doktor, ale Mia ho zastavila zdviženou rukou, přestože se jí pořád lehce třásla.

„Jsem v pořádku. Potřebuji si promluvit s generálem Landrym.“ Upřela na Rodneyho prosebný pohled. Nemohl ji odmítnout, generál s ní chtěl stejně mluvit a možná že to bylo lepší v této chvíli, dokázal si představit, jak by reagovala, kdyby nebyla utlumená.

„Co tvůj bok?“ zeptal se pro jistotu. Zmateně se na něho podívala. Pár vteřin trvalo, než si uvědomila, co po ní žádá.

„Dobrý.“

„Téměř zázrak, že se to při té nárazové vlně to znovu neotevřelo,“ přispěl do konverzace doktor a Rodney ho zpražil pohledem, tohle právě nepotřeboval, aby říkal.

„Jsem v pohodě,“ řekla Mia znovu tím nepřítomným tónem. Pořádně se zapřela do Rodneyho, kdyby to neudělala, možná by upadla. Chvíli jí trvalo, než opět našla rovnováhu. Mohl si jen domýšlet, co se jí honí právě hlavou.

Vedl ji chodbami, aniž by se nějak bránila, nikde se nezastavovala, dokud konečně nedošli k výtahu, který je měl odvézt o pár pater níž.

Mia se zastavila a opřela se o zeď, sklonila hlavu a zhluboka dýchala. Všechno ji dostihlo, sice ji to stále míjelo, ale uvědomovala si, že se stalo něco hodně špatného. Chtěla to ze sebe setřást, ale výtah před nimi se otevřel a vystoupil z nich někdo, díky komu se rázem cítila jako malá vyděšená jedenáctiletá holka, které umřela máma a musí se dívat, jak její otec každý večer o samotě pláče nad její poslední fotografií.

„Tati…“ Rodney se podíval stejným směrem a ztuhnul. Bylo pozdě, aby jí zastínil pohled, ale netušil, co se bude dít. Plukovník Collins se už dozvěděl, že jeho neplnoletá dcera zemřela, nikdo mu neprozradil podrobnosti, ale nevypadal, že ho zaskočilo, že vidí svoji dceru a ta má šedivé vlasy.

Rodney zíral, jak ho muži pustli a nechali dokulhat až k nim. Nepustil hůl ani ve chvíli, kdy roztáhl ruce a Mia mu padla do náruče a on ji k sobě přitisknul.

„Tolik mě to mrzí, holčičko,“ šeptal jí omluvně do ucha a volnou rukou ji hladil po vlasech. „Chtěli jsme tě před tím vším ochránit.“ Chtěl ji od sebe odtáhnout, aby se na ni podíval, ale ona plakala a nechtěla se ho pustit. Nakonec ho pustila sama a odtáhla se od něho.

„Plukovníku Collinsi, měli bychom jít.“ Plukovník se na dva strážné otočil a přikývnul, ale ještě se vrátil k dceři.

„Vím, že po tobě budu chtít hodně, holčičko, ale nedopusť, aby maminka umřela zbytečně.“ Pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. Nechal ji tam stát a odešel se strážnými.

Rodney raději Miu přitiskl k sobě, ale ona jen zírala před sebe. „Neviděla jsem ho čtyři roky,“ pronesla a otočila tvář k Rodneymu. „Nezlobí se na mě.“ Co jí na to měl říct?

„Nemá důvod.“

„Ale má, Rodney. Chtěla jsem zachránit jeho dceru před tímhle vším a místo toho jsem se dívala, jak ji zabili. Tak jako Johna. Co se to se mnou stalo?“ zeptala se ho naprosto bez emocí.

„Je toho na tebe hodně. Měla by sis odpočinout. Generál může počkat.“ Trhaně zavrtěla hlavou.

„Už nemá nic smysl, Rodney.“ Udělala pár kroků vpřed, přestože ji pořád držel. Mířila k výtahu. Nechal ji, stiskl příslušné patro, a pak celou dobu byli ticho až do generálovy kanceláře.

„Děkuji, doktore McKayi, můžete jít.“

„Ať zůstane, pane,“ ozvala se Mia. „Má práva to slyšet, ví, čím jsem si prošla, když mě unesli.“ Generál se na Rodneyho podíval a ten přikývnul. Usadil se vedle Mii a poslouchal, co se stalo, když ji a Johna přenesli k jumpru. Vypadalo to, že během vyprávění pomalu střízliví z účinků uklidňujících léků, přestože by měly působit mnohem déle.

„Jedině Collinsová znala adresu planety s Janusou laboratoří, pane. Když je mrtvá, už se ji nedozvíme, pokud Sam, tedy poručím Evans, nelhal,“ dodala.

„Mluvil jsem s ním v soukromí, dokonce podstoupil výslech pomocí detektor Za'tarc,“ svěsila hlavu, „ale pořád tady máme tohle.“ Rodney s Miou se podívala na drobnou videokameru, která ležela na generálově stole.

„Vy jste se na to ještě nepodíval, pane?“ Mia chtěla kameru vzít, ale udržela ruku u těla.

„Pokusili jsme sen to podívat, ale soubor je zaheslovaný, proto předpokládám, že ho Collinsová zajistila, abyste se na něj mohla podívat jako první.“ Mia se podívala na Rodneyho, jakoby čekala na svolení.

„Můžeme to zkusit,“ přikývnul.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction