OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 22. kapitola 2/4



StarGate:Atlantis - Dva životy - 22. kapitola 2/4John Sheppard byl od začátku jediný, kdo neznal pravdu, kým doopravdy Mia je. Zjistil ji jen náhodou, a všechno mu rázem začalo dávat smysl. Je však před ním ještě jedna pravda, kterou se mu Mia konečně odhodlá říct. Jak to přijme?

22. kapitola - Propojené vesmíry 2/4

„Nevíš, koho nabrali? Ellis nevypadal příliš nadšeně,“ zeptala se Jennifer Rodneyho, když pomalu mířili na večeři. Ten kráčel vedle ní s tabletem v ruce a neustále probíral jak upravit Tunneyeho přístroj.

„Kdybych měl víc času a mohl se tím probrat,“ posteskl si. „Nerad to přiznávám, ale je to výtečný nápad, ale potřebuje pořádně upravit, aby správně fungoval. Malcolm příliš spěchal.“

„Ellis s tím dělá hrozné tajnosti,“ pokračovala Jennifer. Už dávno pochopila, že nemá smysl Rodneyho vytahovat z jeho myšlenek, když chtěl dokázat, že on to umí líp.

Dívala se na chodbu před sebou, když si všimla, jak někdo vyšel z kajuty a míří za roh. Téměř se jí zastavilo srdce, když spatřila šedivý cop. Zastavila se a zírala neschopna pohybu. To přeci nemohlo být možné. Určitě ji šálily smysly. Pořád na sobě pociťovala, potom jak málem umrzla, že možná ještě měla déle odpočívat.

„Určitě se na to ještě podívám na Atlantidě. Mám tam víc přístrojů…“ Rodney otočil hlavu k Jennifer, aby s ním souhlasila, ale už vedle něj nešla. Ohlédl se dozadu. „Stalo se něco, Jennifer?“ Ta jen zdvihla ruku a ukázala na křižovatku chodeb.

„Mám dojem, že jsem viděla…“ Rodney se podíval, kam ukazovala. „Co jsi viděla?“

„Jako by to byla…“

„Kdo?“

„Mia.“ Rodney došel k Jennifer a chytil ji za ruku.

„Říkal jsem ti, že si máš odpočinout. Nemusela jsi se mnou chodit. Jídlo bych ti donesl.“ Přivinul ji k sobě, ale odstrčila ho od sebe.

„Je mi dobře, Rodney. Ale vážně jsem měla dojem, že jsem ji viděla.“ Soucitně se na ni podíval. Brala si zmizení Mii hodně k srdci, proto ji vzal s sebou na ten večírek. Přineslo to víc než jen její rozptýlení od výčitek. Musela téměř umřít, aby si konečně uvědomil, že mu na ní záleží mnohem víc, než si do té chvíle připouštěl a nebylo to pouze jednostranné.

„Jenn, já vím, že tě to trápí. Nejsi jediná, ale velení dělá všechno proto, aby ji našli. Jsi její kamarádka a je jasné, že ji v téhle situaci můžeš vidět, měla by sis odpočinout.“ Nelíbilo se jí to, ale možná měl Rodney pravdu.

„Mám tě vzít zpátky?“ zeptal se.

„Ne, to je dobrý, půjdeme se najíst.“ Ruku v ruce došli do jídelny a oba strnuli na prahu.

U jednoho stolu o okna zahlédli moc dobře známou barvu šedivých vlasů spletených do dlouhého copu. Seděla tam ještě se třemi dalšími lidmi. Se dvěma muži a ženou, která měla na krátko ostříhané hnědé vlasy a dlouhou jizvou na pravé tváři táhnoucí se od oka po koutek úst.

Jennifer stiskla Rodneymu pevně ruku, téměř mu ji drtila, ale on to nevnímal, zíral s otevřenými ústy na Miu. Klidně si jedla, jakoby se nic nedělo.

„Mio!“ Jennifer její jméno téměř vykřikla. Mladá žena ztuhla v půli cesty vidličky k ústům a otočila se na dvojici.

Rodney se podíval na ženu, co seděla naproti ní. Jejich pohledy se setkaly. Žena se zhluboka nadechla a raději uhnula pohledem.

„Mio!“ vykřikla znovu Jennifer, vytrhla se Rodneymu a téměř se rozběhla přes jídelnu. Mia se postavila, nestačila se dostat od stolu a už ji doktorka drtila ve svém objetí. Bolestivě přitom hekla.

„Omlouvám se!“ vyjekla, když se Mia chytila za pravý bok.

„To je dobrý, Jennifer.“

„Já to nechápu! Nikdo nám neřekl, že tě už našli.“ To už k nim došel i Rodney. Chytil Jennifer za rameno a trochu ji od Mii odtáhl.

„To je na dlouhé povídání,“ začala.

„Klidně si sedněte k nám a Mia vám to může říct, až se všichni najíme.“ Přihlásil se o slovo ten svalnatější z mužů s hustým strništěm a ošlehanou tváří, který seděl vedle ní.

„Ale beze mě.“ Žena se postavila, kývla na posledního u stolu, vstala a odcházela se svým tácem pryč. Rodney se za ní díval. Žena se snažila, aby se jí znovu nepodíval do tváře, ale na chvíli se znovu na sebe podívali, netrvalo mu dlouho, aby mu svitlo. Div nezačal luskat.

„Omluvte nás. Mio, podplukovníku, doktoři.“ Poslední muž vstal od stolu a Rodney ho zastavil.

„Poručík Evans.“ Jeho jméno mu naskočilo okamžitě. Muž přikývnul.

„Ano, doktore. Když dovolíte, půjdu za ní.“ Pohledem vyhledal Miu, která přikývla. Rodney za ním a ženou zíral.

„Co se děje?“ zeptala se ho Jennifer.

„Jak jsem řekla, je to na delší povídání,“ povzdychla si Mia a sedla si zpět. McKay s Kellerovou se posadili místo těch dvou.

„Jasně že je, takže doporučuju se nejdřív najíst,“ zahuhlal podplukovník s plnými ústy a obkroužil vidličkou ve vzduchu kruh.

„Ty můžeš v klidu jíst, Ryane,“ poučila ho Mia a odstrčila svůj talíř dál po tácu. „Ani nevím, kde bych měla začít.

„Byla to ona?“ zeptal se Rodney Mii přímo, ta jen přikývla. Jennifer mezi nimi těkala pohledem. „Kdo to měl jako být?“ zeptala se.

***

Ellis se zmiňoval o nějakých doktorech z Atlantidy, ale nenapadlo by mě, že to bude zrovna Rodney a Jennifer. Ten pocit, který mě zaplavil, když jsem je uviděla a překonala počáteční šok, byl úžasný. Jakoby ze mě spadla veškerá tíseň a bezmoc a nahradila ji naděje.

Seděli přede mnou, s upřímností ve tvářích, že mě rádi vidí a dychtiví dozvědět se, co se se mnou dělo.

Pak mě Rodney uzemnil, když Collinsovou poznal, jakpak by ne, byl v mé hlavě. Viděl ji v mých vzpomínkách a věděl co je zač.

„Takže jsi ji našla.“ Přikývla jsem. „A je skutečně z…“ jiného vesmíru, nevyslovil to nahlas, ale přitakal jsem mu. Na to vykulil oči.

„Nechápu, o čem to tady mluvíte. Proč nám neřekli, že tě našli?“ dorážela na mě Jennifer.

„Jsme tu pár hodin. Stalo se toho hodně a hrozně rychle. A plukovník Ellis není zrovna můj fanda, takže asi proto. Upozornil nás, abychom se drželi s vámi a neotravovali jeho posádku.“ Snažila jsem se, aby to neznělo příliš nenávistně, přeci jen to byl Ryanův nadřízený, kterého musel poslouchat.

„Ale co…“

„Jennifer.“ Obrátil se k ní Rodney a položil jí dlaň na ruku. Vyměnili si takový pohled, který mluvil za vše.

„Slečno Collinsová, podplukovníku Kerby.“ Oba jsme se otočili k muži, který sedával na můstku po pravé ruce Ellise.

„Stalo se něco, poručíku Marksi?“ Ryan přestal jíst.

„Posílá mě plukovník Ellis. Přišlo nařízení z velitelství, že máte napsat zprávu o událostech, co se udály od opuštění Apolla do znovunalodění.“ Vyměnili jsme si krátký pohled.

„I já?“ zeptala jsem se. Poručík přikývnul.

„Samozřejmě, slečno. Než však začnete, musíte se dostavit na můstek, abyste ještě podepsala smlouvu s letectvem.“ Stiskla jsem rty a zatnula pod stolem ruku v pěst.

„Hned?“ Rodney se netvářil příliš nadšeně.

„Ano.“ Poručík o kousek odstoupil, abych mohla vstát.

„Nezlobte se,“ podívala jsem se na Rodneyho a Jennifer. „Určitě se ještě uvidíme.“

„Doktore McKayi a doktorko Kellerová, vás plukovník žádá, abyste se za ním dostavili do kanceláře ve dvacet nula nula.“ Poručík mi pokynul. Ani jsem nemohla odnést svůj tác. Hned jsem za ním šla a nervózně se otočila po trojici, co zůstala u stolu.

***

Ruka se mi chvěla, když mi Ellis ukazoval místo, kde se mám podepsat. Alespoň měl tolik taktu, aby mě odvedl do své kanceláře.

„Neumíte snad psát?“ zeptal se mě kousavě. Zavrtěla jsem hlavou. Nemělo smysl mu něco vysvětlovat, svým pravým jménem jsem se nepodepisovala roky. Snesla bych čistý papír, kde bych si to nejprve zkusila, ale od plukovníka jsem něco takového nemohla čekat.

Nejistě jsem položila špičku pera na papír a pomalými pohyby napsala své příjmení a ještě kostrbatěji svoje jméno, které mi připadalo úplně cizí. V práci jsem se sice podepisovala jen svým příjmením několikrát za směnu a zvládla to během necelý dvou vteřin, ale tentokrát mi to trvalo snad třikrát déle. S výsledkem jsem byla krajně nespokojená, jako bych se vrátila na základní školu.

Ellis mi papír vytrhnul zpod ruky, jakoby nechtěl, abych se na to dívala jen o vteřinu déle.

„Kopii vám nechám donést do kajuty, abyste si ji mohla celou přečíst.“ Už jsem mu ani nedokázala vzdorovat. Jako bych se upsala ďáblu. „Je mi jasné, že jste na Atlantidě zprávy psala. Tak se u této snažte o sto procent víc.“

„Všechno jsem řekla panu Coolidgovi, má to natočené,“ namítla jsem.

„Pane.“ Zvedla jsem k němu nechápavý pohled. Zvedl jedno obočí a upřel pohled na svoje prýmky.

„Všechno jsem řekla panu Coolidgovi, pane, má to natočené,“ opakovala jsem už správně.

„Pan Coolidge v zastoupení IOA si to vyžádal. Berte to jako vstupní test. Nemyslela jste si snad, že místo u letectva získáte jen tak.“

„Budu jen pomocná síla v nejpodřadnější práci.“ Probodl mě pohledem. „Pane,“ dodala jsem. Náplň práce byla to jediné, co jsem si ve smlouvě stihla přečíst. Bylo to však vznešeněji napsané, ale v podstatě to znamenalo, že jsem ten nejpodřadnější zaměstnanec za nejnižší plat. Byl to jen drobný vzdor, na který jsem vyplýtvala poslední energii.

„Uvědomte si, že jelikož jste na Atlantidě žila roky na náklady letectva, bude váš plat v celé výši využit na pokrytí těchto nákladů.“ To nebyla ani rána z milosti, ale pořádná rána nožem do zad. Viděla jsem v Ellisově tváři, že si to neskutečně užívá.

„Rozumím, pane.“ Nešlo mi to přes pusu tak snadno jako před malou chvílí. Jako když jsem přišla na Atlantidu. Časem jsem se to naučila, protože si to ti lidé ode mě zasloužili, ale teď, když mi za to platili, to bylo nepříjemné, zvláště pokud šlo o plukovníka Ellise, který vůči mně projevoval silné antipatie už od začátku.

„Jděte. Mám ještě jedno jednání.“ Odmávnul mě rukou.

„Pane.“ Zvedla jsem se ze židle a rychle se vytratila, ani nevím, jak jsem se tak rychle dostala do naší kajuty, ale když jsem usedla na postel, slezla ze shora Collinsová.

„O co jde?“ Pokud šlo o upřímný zájem, bylo mi to jedno. Zula jsem si boty a lehla si na postel tváří ke zdi.

Netrvalo to dlouho a přišel někdo z posádky a donesl mi kopii smlouvy a osobní notebook s dalšími věcmi, včetně uniformy a převzetí jsem musela podepsat.

„Plukovník Ellis očekává vaši zprávu do zítřejších osmi hodin ráno.“ Přebrala jsem si ti notebook a podepsala další papír. Tentokrát jsem měla o něco pevnější ruku.

Jakmile se za mužem zavřely dveře a já odložila věci na malý pracovní stůl, Collinsová sáhla po kopii smlouvy a začala v ní číst. Nebránila jsem jí.

„To snad nemyslí vážně? V celé výši? Bez dovolené.“ Zvedla od smlouvy oči. „Ty jsi to podepsala?“

„Co je ti, do prdele, do toho? To je moje věc!“ Vytrhla jsem jí smlouvu z ruky.

„Uvědomuješ si, Mio, že tohle není standardní smlouva?“

„Copak já byla někdy standardní?“ zakřičela jsem na ni.

„Nemusíš si nechat všechno líbit,“ řekla pomalu.

„Díky tobě musím!“ vařila se ve mně krev a potřebovala jsem se na někom vybít a bylo mi naprosto jedno, že to bude právě ona a že tu s ní budu muset trávit další dny. Měla jsem chuť na ni křičet a pořádně ji praštit, ale zaskočila mě. Rozevřela ruce a nekompromisně si mě přitáhla do náruče. Držela mě pevně, abych se jí nevytrhla. Trvalo to pár vteřin, než jsem se jí poddala a rozplakala se. Bylo to divné, ale jakoby mě držela máma, dokonce mě i stejně pohladila po hlavě a odtáhla mi z pravé strany krku vlasy, co se mi uvolnily z copu. To mě rozplakalo ještě víc. I když bych to nepřiznala nahlas, měly jste mnohem víc společného, než jsem si myslela. Tolik jsem ji sama sobě hanila, až jsem zapomněla, že jsem to vlastně já, a i když ona vstoupila do armády, pořád prožila dětství s mámou a mnohem víc, záviděla jsem jí.

„Mrzí mě to,“ pošeptala mi do ucha.

„Nemysli si, že ti to tak snad odpustím,“ dostávala jsem ze sebe hodně těžko.

„Mrzelo by mě, kdyby ano,“ dodala se smíchem. Nakonec mě raději pustila. „Jen to neříkej Samovi, posmíval by se mi za to. Před ním musím být za tvrďáka,“ mrkla na mě. Přikývla jsem.

***

Už odmala jsem chtěla vstoupit do armády jako rodiče. Nepodporovali mě v tom ani mi to nevyvraceli, ale teď zpětně mi začalo docházet, že to máma nechtěla. Bála se, aby to nevyhovovalo plánu jejího otce. Chtěla, abych se pro to rozhodla sama. Ona mi dala možnost volby. Jako jediná. Byla jsem jí za to teď neskutečně vděčná, ale zároveň si přála, aby tu byla se mnou a pomohla mi. Sice se o pomoc snažila Collinsová, nebylo to však ono.

Musela jsem se k tomu postavit jako dospělá a přestat si na něco hrát a začít poslouchat, doteď jsem rozhodovala já, už od máminy smrti, převzít její roli doma se nabízelo, protože táta se s její smrtí nikdy nesmířil a přišlo mi, že společně s ní umřela i část jeho. Přestal být ten, kdo rozhoduje a vychovává, přešel od autority do kompromisu, vlastně mě nechal rozhodovat, což se s odstupem času ukázalo jako chyba. Nevyčítala jsem mu to, ale možná by se některé věci staly jinak. Jenže pořád to byla moje rozhodnutí, takže to byly i moje chyby, tedy hlavně moje, ale i přesto jsem si chtěla nechat něco ze své nezávislosti.

Rozhodla jsem se poslouchat, ale určitě ne bezhlavě jako ovce, chtěla jsem o těch rozhodnutích a rozkazech umět rozhodovat jestli je to správné nebo ne, a jestli to není proti mému přesvědčení, tak jako John.

To byla další věc, o které jsem přemýšlela, a k čemu jsem se musela postavit čelem jako dospělá. A čím více jsme se blížili k Atlantidě, tím více jsem se toho bála, ale zasloužil si vědět pravdu o mě a hlavně o Thomasovi, možná jsem mu to dlužila, když mě potom nenutil, abych mu to říkala, ale já mu to chtěla říct, důvěřovala jsem mu a záleželo mi na něm. Nechtěla jsem, aby mezi námi byla tajemství.

V hlavě jsem si přehrávala to, jak mu to řeknu, snad tisíckrát, ale ani jedna možnost se mi nezdála dost dobrá.

„Možná by ses k nám měla připojit.“ Vzhlédla jsem ke Collinsové. Každý den mě vytrhávala z hlubin myšlenek a, i když se mi to nepřiznávalo tak snadno, udržovala mi zdravý rozum, jinak bych se z toho už brzy zbláznila. Překlad mi vůbec nešel, cítila jsem, že by mi to mělo jít, ale něco mi bránilo, abych se v těch znacích vyznala, poznávala jsem je, ale nedokázala z nich poskládat správná slova. Jako bych neviděla do důležité a nebylo divu. Nesoustředila jsem se, ale musela jsem něco dělat, protože čas na téhle lodi byl ten poslední svobodný, patřící jen mně, přestože jsem dělala překlad, ještě jsem nemusela nikde být na čas a mohla si zorganizovat čas sama.

„Půjdu později,“ řekla jsem jí po dlouhých vteřinách, kdy jsem na ni zírala, jako bych vůbec netušila, co chce.

„Je to poslední večere, zítra dorazíme na Atlantidu. A tam už nebude čas na oddech,“ řekla mi zcela upřímně.

Na Atlantidě se už nebudu moci před ostatními schovávat, tak jako jsem se tady schovávala před Rodneym a Jennifer, kteří pořád doráželi, abych jim řekla, co se stalo, ale já to nechtěla opakovat pořád dokola. Byla jsem připravena to říct už jenom panu Woolsymu a pak bylo na něm, jak s tím naloží a komu to řekne. Snažila jsem se jim to tak vysvětlit, ale Jennifer jakoby mě neslyšela. Rodney to nakonec kupodivu pochopil a snažil se jí to vysvětlit, ale ona nechtěla.

„Kdybys Kerbymu dovolila, aby jim něco řekl, proběhlo by jídlo v klidu.“ Zavrtěla jsem hlavou. Proč to nechápala ona, byla přeci já, musela to cítit snad stejně. Jenže mi přišlo, že čím blíže jsme byli Atlantidě, tak se měnila, už nebyla tak uzavřená a zdála se snad šťastnější a aby nebyla, když měla šanci se dostat domů. Mohla to probírat s Rodneym, ale od toho prvního večera na něj nepromluvila, téměř ani nepodívala. Nechápala jsem to a neměla odvahu se zeptat.

„A kdybys ty mluvila s McKayem, tak bys pak nemusela tak dlouho setrvávat na Atlantidě, rychleji by tebe a Sama dostal domů.“ Rázem její tvář potemněla.

„Tak si nechoď,“ odsekla a odešla sama.

Rozvalila jsem se na posteli a shodila všechny papíry na zem, že je později posbírám. Zavřela jsem oči a poddala jsem se pocitu, který ve mně poslední dny sílil. Bylo to podivně známé a natahovalo to po mne ruce a já se nechávala lákat a hřálo mě z toho u srdce, dávalo mi to naději, že bude zase dobře, že se vracím domů.

Ani nevím, kdy se mi podařilo usnout, ale když jsem se vzbudila, Collinsová chodila po kajutě a balila si věci. Měla na sobě oblečenou uniformu Atlantidy. Sedla jí dokonale a já si na kratičký okamžik myslela, že se dívám na mámu a došlo mi, proč se táta tak uzavřel do sebe, podobala jsem se mámě mnohem víc, než jsem si uvědomovala a bylo jedno, že Collinsová má krátké vlasy a jizvu. Ten postoj, ty pohyby, vyrazila mi tím dech.

„To je dost, už jsem tě chtěla budit. Za dvě hodiny doletíme k Atlantidě, tak se sbal,“ přikázala chladně, vojensky. Nemělo cenu se s ní dohadovat a čekalo mě dost práce. Nechala jsem po večeru spoustu nepořádku a po dlouhé době jsem si skutečně chtěla obléct  atlantskou uniformu a americkou vlajkou na levé paži.

***

„Během pár hodin přiletí Apollo,“ jmenoval další bod Woolsy na schůzi. V zasedačce s ním byl tým podplukovníka Shepparda, pár techniků a několik vědců z různých oborů, kteří se pomalu začali zvedat, protože si už vyslechli svoje. „Očekávám, že budete na svých místech,“ zvednul pohled k technikům, „přivážejí nějaké zásoby, takže si sebou vezměte pár lidí, aby vám to pomohli vyložit.“ Vedoucí techniků Chuck přikývnul a pokynul svým lidem a taky odešli.

„Nuže, určitě vás tři potěším,“ John, Ronon a Teyla se konečně narovnali. Přišla řada na ně, „vrací se doktoři McKaye a Kellerová.“

„Nebyli na Zemi moc dlouho,“ ozval se Ronon a pohrával si s tužkou mezi prsty.

„Rodney se nemohl dočkat, až nám bude moct říct, jak zachránil situaci,“ pronesl John nevýrazně. Teyla se na něj chápavě podívala. Nebyl to on. Jeho slova postrádala nadšení, dokonce i pan Woolsy smutně stiskl rty.

„Pokud mi to dovolíte, pane Woolsy, ráda bych na oba přivítala v docích,“ ozvala se Teyla a tři muži na ní vrhli překvapené pohledy.

„No, pokud chcete, můžete. Chtěl jsem tam sice poslat podplukovníka Shepparda, ale myslím, že to nebude potřeba. Apollo mi poslalo veškeré informace a pro dnešek stejně nemáte plánovanou žádnou misi, než se doktor McKaye zase zabydlí, takže není problém. Jen vás prosím, Teylo, pošlete je oba za mnou. Chtěl bych si s nimi promluvit osobně.“ Athosianka přikývla. „Dají vám vědět, až zde Apollo bude,“ dokončil Woolsy. Složil všechny papíry a pomalu vstal. Vyšel ze zasedačky jako první, následoval ho Ronon, který určitě mířil do tělocvičny, jen Teyla s Johnem zůstali sedět na svých místech.

„Proč tam jdeš?“ zeptal se John pomalu, letmo se na ni podíval. Jako vedoucí bezpečnosti by tam měl být on, ale ještě si chtěl chvíli užít klidu bez Rodneyho.

„Měla bych tam být,“ odpověděla Teyla po chvíli přemýšlení. Sama si tím nebyla jistá, ale něco jí napovídalo, že by tam měla jít. Posledních pár dní bylo pro ni napjatých, jakoby na něco čekala, hůře spala. Dokonce i Kanan si toho všimnul. Ptal se jí, co se děje. Nedokázala mu odpovědět, ale byla si jistá, že je to něco dobrého. Chvěla se očekáváním a dnes vstávala s opravdu dobrou náladou.

***

Když Teyla přicházela do doků, celá se chvěla. Měla dojem, že by dokázala běžet rychleji než vítr. Všem okolo sebe rozdávala úsměvy, což dělala i normálně, ale teď bylo ještě intenzivnější, jako když našla Kanana a svoje lidi.

Překonala posledních pár metrů a sledovala, jak vystupuje posádka Apolla. Chvíli trvalo, že konečně spatřila Rodneyho a Jennifer, vycházeli z lodě ruku v ruce. Blaženě se usmála. Takže společná cesta přinesla ovoce, jenže něco jí říkalo, že to není to, z čeho byla tak napjatá a pak ji uviděla. Nohy ji nesly automaticky, konečně pochopila, co to bylo za pocit, který ji poslední dny zaplavoval.

Byla to ona. Mia se vrátila. Cítila ji přicházet. Byly spojeny na duševní úrovni ode dne, kdy vstoupila do její mysli a zachránila jejího syna před královnou. Stvořily si tak duševní pouto, které ji ubezpečovalo, že i když Mia zmizela, nezemřela, že pořád někde byla, bála se o ni, ale věděla, že kdyby se jí něco stalo, dozvěděla by se to první a teď když ji viděla přicházet proti sobě, konečně se cítila zase celá, jako s Kananem.

Obě se zastavily jen kousek od sebe. Teyla natáhla ruce a chytila Miu za lokty, ona ji chytila stejně. Nakonec se dotkly čely, všechno okolo zmizelo. Jejich mysli se dotkly a obě zaplavil pocit bezpečí. Navzájem si pohlédly do očí, oběma se leskly slzami.

„Splnila jsi svůj slib,“ zašeptala Teyla.

„Vždy plním své sliby,“ pošeptala jí Mia nazpět.

„Jen se tu nerozbrečte,“ přerušil jejich chvíli někdo další. Teyla neochotně zdvihla hlavu za hlasem ženy, která stála za Miou. To nemohlo být možné.

„Díky kapitáne,“ odsekla Mia a znovu navázala oční kontakt s Teylou. „Pak ti to vysvětlím.“ Přikývla.

„Jen je nechte, kapitáne. Mně spíš zajímá, kde je Sheppard. Vy to víte, madam?“ Vysoký muž s hustým strništěm, delším než měl Ronon se k nim připojil a přicházel s dalším mužem, kterého Teyla poznávala, ale nechápala, jak je to možné. Byl už dva roky mrtvý.

„Podplukovník Sheppard bude zřejmě v tělocvičně,“ odpověděla mu zaskočeně, přesto se stále neochvějně držela Mii.

„Jak jinak. Velitel bezpečnosti Atlantidy a ani není na svém místě, když přiletí loď, to je mi bezpečnost.“ Teyla přišla o svůj úsměv a zadívala se na plukovníka Ellise, který tuhle neuvěřitelnou skupinu uzavíral.

„Plukovníku Ellisi,“ pozdravila ho Teyla. „Pan Woolsy se nezmiňoval, že by měl přiletět ještě někdo jiný kromě doktora McKaye a doktorky Kellerové, proto jsem přišla já.“

„No jistě. Přeci nebudu ohlašovat kontrolu dopředu,“ odseknul jí a protáhnul se kolem. „Počítejte s tím, že velení budu informovat o nepřipravenosti Atlantidy a podplukovníka Shepparda,“ zavolal ještě a klestil si cestu mezi svými podřízenými.

Teyla se podívala na skupinu, která zůstala stát u lodi jako poslední. Rodney s Jennifer se tvářili ustaraně. Ten vysoký podplukovník si ji prohlížel a poručík Evans se snažil, aby se jejich pohledy nesetkaly a ta žena ji upřeně pozorovala, aniž by přitom mrkla.

„Budeme tu ještě stát dlouho, máme docela dost práce,“ oznámila jim ta žena, která se až nápadně podobala Mie, jen starší.

„Neměli jsme tušení, že plukovník Ellis nedal panu Woolsymu vědět, že nás přiletí víc,“ nechala se slyšet Jennifer a zároveň se tím omlouvala.

„To je mu podobné, parchant jeden,“ prskal Rodney.

„Spíš bych řekl, že poslední podraz od IOA,“ dodal ten vysoký podplukovník.

„No jistě a vy to tu teď bude všichni probírat jako staré babky, místo toho, abychom raději šli za velitelem Atlantidy,“ zvýšila žena hlas. „Podle vojenského protokolu se stejně všichni musíme hlásit, takže už přestaňte pomlouvat a jdeme.“ Prodrala se mezi nimi v těsném závěsu s poručíkem a vydala se z doků do města.

„Všechno se dozvíte, Teylo. Raději jdeme, než tu kapitán způsobí větší pozdvižení než je potřeba.“

„Máš pravdu,“ souhlasila s ní Atahosianka a zbytek se vydal za dvojicí.

***

Zasedačka byla plná lidí. Neměla jsem šanci se z toho radovat, ale obávala jsem se spíš chvíle, kdy přijde John a konečně se uvidíme.

„Pane Woolsy, je neslýchané, že váš vedoucí bezpečnosti ani neprověřil, že společně s posádkou nepřišel někdo další, po té poslední nepříjemnosti s tou novinářkou je to neodpustitelná chyba,“ spílal dál plukovník Ellis už poněkolikáté.

„I přes nařízení IOA jste vy jako velící lodi měl předem ohlásit počet osob, které jsou přítomny na vaší lodi, plukovníku. Takže to tu na mě nezkoušejte, nebo si budu stěžovat já, že jste zatajil důležité informace. To co mi sdělilo velení, bylo velmi neurčité a vy jste byl povinen mě doinfomovat,“ ukončil to Woolsy a jeho pohled neumožňoval další konverzaci.

„Jak vidím, podařilo se vám nalézt obě Collinsové a dozajista vyřešit jejich problém,“ upřel pohled na Ellise, který neochotně z náprsní kapsy vytáhnul USB a postrčil ho směrem k Woolsymu.

„Jsou tam veškeré zprávy.“

„Děkuji. Takže než budeme pokračovat dál, musím si to projít, takže vás všechny požádám, abyste se prozatím šli ubytovat, odpočinuli si, najedli se a pak vás začnu postupně zvát k sobě.“ Všichni jsme se začali zvedat k odchodu, ale mým směrem šel pan Woolsy. „S vámi bych si chtěl promluvit hned, slečno Collinsová a vy slečno Collinsová,“ pohlédl na mé druhé já.

„Kapitáne,“ opravila ho popuzeně.

„Kapitáne Collinsová a poručíku Evansi,“ pořád se na něho udiveně díval, „pošlu pro vás někoho, kdo vás ubytuje a prozatím však vám bude přiděla stráž a nebudete se moci pohybovat po městě sami.“ Collinsová přikývla a vyčkala až svoji žádost pan Woolsy sdělil do vysílačky.

Během pár minut se tu objevil major Lorne s Poulssonem s Johnem a Rononem v patách. Zadržela jsem dech, když vešel do zasedačky a my se na sebe podívali. Ten úlevný výraz ve tváři následovaný radostí však přerušil Woolsy, který udával rozkazy, stál u mě tak blízko, že jsem si téměř nedovolila ani dýchat, až mě z toho zabolel bok, lehce jsem se za něj chytila, ale nespouštěla přitom pohled z Johna. Vyděsilo mě, že se jeho výraz změnil. Vypadal nejistý a rázem se začal ošívat, což jsem pochopila. Určitě šlo o Thomase a já už chtěla za ním jít, ta touha s ním mluvit mě stravovala zaživa.

„Všechno je jasné a my půjdeme.“ Ucukla jsem, když mi pan Woolsy položil ruku na rameno. Bolestivě jsem sykla. John se napjal a chtěl ke mně vykročit, ale Ronon ho zastavil, protože nás upřeně sledoval plukovní Ellis, jakoby snad tušil, co za naším chováním je.

„Podplukovníku Shepparde,“ ujal se slova Ellis, na mě se škodolibě zašklebil, „musíme si promluvit o vážném porušení bezpečnostního protokolu.“ Vyměnil si pohled i s panem Woolsym, který se na něj zamračil. „Posaďte se, podplukovníku. Vy pane Dexi, můžete jít, tohle je záležitost letectva.“ To už mě pan Woolsy jemně chytil za paži a odváděl pryč. Nechtěla jsem z Johna spustit pohled, ale to bych jinak zakopla. Vyprovodil nás Ronon, ale zůstal stát před zasedačkou, jakmile se zavřela.

„Až Sheppard skončí, pokuste se ho zdržet, Ronone,“ požádal ho velitel Atlantidy a Sateďan přikývnul a zůstal stát na stráži.

***

„Nedáte si vodu, Mio?“ zeptal se pan Woolsy, když jsme došli do jeho kanceláře a usadili jsme se do křesel, záměrně se vyhnul stolu.

„Nemáte něco silnějšího?“ Nepatrně se usmál. Obešel stůl a ze skleněné karafy nalil vodu do sklenice a donesl mi ji. S povděkem jsem ji naráz vypila.

„Nuže.“

„Moc mě mrzí, že vás neinformovali, pane Woolsy.“ Klidně mě poplácal po předloktí.

„Za to nemůžete, ale to jsem nechtěl vědět.“

„Všechno je na tom disku.“ Zavrtěl hlavou.

„Zajímá mě, jak je vám.“ Jeho zájem byl upřímný. Chabě jsem se na něj usmála a bojovala se slzami.

„Není to dobré,“ přiznala jsem nakonec. Chytil mě za ruku a palcem mi přejížděl po hřbetu. „Ani nevím, kde mám začít.“

„To ani já.“ Mluvil téměř šeptem a to zklamání v očích u něho bylo neuvěřitelné, ale litování jsem měla za sebou. Ten čas na lodi mi na to skoro stačil. Pořád jsem to nemohla strávit, ale muselo mi to pomoct vstát a zase bojovat.

„Vím, že tu byl Michael a unesl Thomase.“ Woolsyho šok mě zarazil. „Je toho tolik, co musíte vědět, ale nevím, jestli nebude lepší, když si přečtete ty zprávy.“

„Já to chci slyšet od tebe, Mio.“ Druhou rukou překryl spojení našich rukou a já začala vyprávět.

***

Když jsem stála před dveřmi do mého pokoje, nějakou dobu jsem přemýšlela, jestli vůbec chci vejít dovnitř. Hlavou mi stále běžel rozhovor s panem Woolsym. Utěšoval mě fakt, že jako jeden z mála byl rád za můj návrat, sice tu bylo víc lidí, Teyla, Evan, který mě vedl do pokoje, i Rodney s Jennifer, ale on si zatím jako jediný ode mě vyslechl úplně všechno naráz bez přerušování a hluchých míst, upřímně se zlobil, jakou smlouvu jsem uzavřela s letectvem a že vůbec něco takového vůbec odsouhlasili, viděla jsem na něm, že je mu jasné o vlivu, jaké na to mělo i IOA.

Zdvihla jsem ruku k panelu, ale hned mi zase klesla k boku. Automaticky mi vystřelila pravá ruka, ale pravá strana byla ta zraněná, takže jsem hekla bolestí. Nechápala jsem, proč to pořád tolik bolí. Za tři týdny se to muselo alespoň trochu zlepšit.

„Rád bych si s tebou promluvil.“ Dost jsem se lekla a otočila vzad. Jen kousek ode mě stál John. Ruce v kapsách a nečitelný výraz. Pokývla jsem, udělal dva kroky ke mně, tyčil se nade mnou a já musela zaklonit hlavu. Nádherně voněl, až se mi z toho zatočila hlava. Čekala jsem, že mě chytí, ale jeho ruka se protáhla kolem a přejela po panelu. Pozadu jsem vešla do pokoje. Stále se držel blízko mě, sklonil hlavu a zadíval se mi do očí. Vůbec netuším proč, ale rázem jsem si ho představovala, jak drží Thomase v náručí, usmívá se na něho, něco mu šeptá a nabízí mu svůj prst, aby ho mohl chytit drobnýma ručičkama.

Bylo to jako bodnutí nožem přímo do srdce. Zlomila jsem se v pase a ještě o dva kroky ustoupila. John se na mě zděšeně podíval a natáhl automaticky ruce, aby mě chytil, ale odmítla jsem to a rychle přešla k balkonu a otevřela okno dokořán, do tváře mě uhodil mořský poryv větrů. Probralo mě to, i když mě ta myšlenka na ty dva bolela téměř fyzicky.

„Nech mě mluvit jako první. Tentokrát se nenechám zastavit.“ Otočila jsem se k němu čelem. Na tuhle chvíli jsem čekala tak dlouho. Nehodlala jsem si ji nechat vzít.

„Vím, že jsi z budoucnosti,“ vyhrknul to ze sebe rychleji, než jsem vůbec stačila zareagovat.

„Cože?“ překvapením jsem otevírala pusu a nedokázala zformulovat další větu. „Co? Jak?“ Rychlým krokem jsem přešla k němu a zadívala se mu přímo do očí. „Kdo ti to řekl?“ tolik zklamní jsem ve svém hlase snad ještě nikdy neslyšela.

„Tvoje matka.“ Moje máma? Vážně jsem byla unavená mnohem víc, protože tohle mi mozek nebral. „Mohlo mi to dojít dřív,“ zaslechla jsem jeho hlas, natahoval ke mně ruku se zarámovanou fotkou. Máma a já. „Kdybych nebyl na začátku tak zahleděný do sebe a nesnažil se z tebe udělat viníka, došlo by mi to mnohem dřív. Omlouvám se.“ Ta fotka byla pro mě vše, ji bych si vzala s sebou ať bych musela jím kamkoliv, ona by byla po Thomasovi a Johnovi to jediné, na čem mi skutečně záleželo.

„Nebýt Ryana, ani bych nevěděla, že tě vycvičila,“ zašeptala jsem k němu a rázem ztratila odvahu se mu podívat do očí, aniž bych věděla proč.

„Nebýt té fotky, nedošlo by mi, že ten tvůj vzpurný pohled znám už roky.“ Udělal se mi v krku knedlík a nervózně jsem se ošila. Neprovedla jsem však nic, co by to mělo způsobit, takhle jsem se cítila jedině tehdy, když mi někdo připomínal dávné chyby.

„Malá vzpurná holka, kterou vzala máma do práce na Davisovu-Manthanovu leteckou základnu a ona málem skončila pod koly obrněného transportéru, kdyby ji někdo nezachránil.“ Konečně jsem k němu zvedla tvář. Chvíli to trvalo, ale vzpomínka se mi vybavila. Dlouho potom jsem kvůli tomu nemohla ani spát. Pořád jsem se ohlížela přes rameno a v duchu se modlila, abych toho chlapa, co mě zachránil, už nikdy v životě ani náhodou nepotkala, jinak bych se propadla hanbou. A to mi bylo teprve osm a moc dobře jsem si tenkrát uvědomovala, co jsem provedla a co se mohlo stát. Nevěděla jsem, jestli se tomu teď mám smát, brečet nebo se zahrabat pod zem.

„Tohle není fér,“ ucouvla jsem zpátky.

„A co?“ John měl stále nečitelný výraz, i když bych, čekala, že po té vzpomínce se usměje a bude si mě za to dobírat, nepoznávala jsem ho.

„Já ti měla říct, kdo jsem a odkud jsem přišla.“ Zavrtěl hlavou.

„Nejsi typ, co porušuje sliby a několikrát si mi dala jasně najevo, že od tebe se pravdu nikdy nedozvím a taky jsi to splnila. Alespoň jeden z nás plní své sliby.“ Ta bolest co se mu rázem zrcadlila ve tváři, mě ničila a zároveň mi došlo, proč se tak chová.

Objala jsem ho a bylo mi jedno, když mi vytryskly bolestivé slzy, jak mě pevně natiskl k sobě. Zabořil mi tvář do krku a začal zhluboka dýchat.

„Vím, co se stalo,“ zašeptala jsem mu do ucha. Mrzelo mě, že to musím přerušit, ale ještě mi zbývala jedna věc, co musel slyšet.

Pustil mě a mě trhalo srdce se dívat na tu zkroušenou tvář a děsila se toho okamžiku, až mu řeknu pravdu.

„Vzal si ho jako ru…“ zakryla jsem mu ústa rukou a zavrtěla hlavou. Po tvářích se mi začaly řinout slzy. Nechtěla jsem si to ani představovat. Zdvihnul ruku, aby mi slzy utřel.

„Prosím, odpusť ty mně, Johne. Odpusť mi, že jsem ti o Thomasovi nedokázala říct pravdu.“ Byl zmatený. „Pamatuješ si…“ zhluboka jsem se nadechla, třáslo se mi celé tělo, ale muselo to ven, „když jsme spolu byli poprvé? Chci, abys věděl, že co jsem na Atlantidě, jsi byl jediný, s kým jsem se tak sblížila.“ Stálo mě hodně sil, abych se mu celou dobu dívala do očí a neuhnula.

„Je můj,“ řekl po pár vteřinách, „je to můj syn.“ Byl skutečně překvapený, ale nezdálo se, že by to chtěl popírat, věřil mi.

„Chtěla jsem ti to říct už na lodi, ale nenechal jsi mě a pak Michael…“ Všimla jsem si, jak mu ztvrdnul pohled a obě ruce zatnul v pěst. O krok jsem se k němu přiblížila a ruce mu chytila. „Odpusť mi to, Johne. Tohle jsi měl vědět. Nechtěla jsem ti znovu lhát nebo něco tajit, ale sama jsem netušila, co si s tím počít. Když jsem byla na Zemi, smířila jsem se s tím, že mě…“ nedokázala jsem pro to najít vhodné slovo, „že dají přesnost mému mladšímu já, co je z tohoto času, a já se pro ni chtěla obětovat, a když mi to pak řekli, bylo už pozdě měnit svoje rozhodnutí,“ z těch slov se mi stahovalo hrdlo a já si začala uvědomovat, jak necitelně jsem se rozhodla. „Kate dokázala přemluvit Coolidge, aby mě poslala zpátky na Atlantidu, zachránila nám život, jenže pak tady jsem se před tebou styděla. Styděla jsem se za sebe a bála jsem se, jak bys reagoval, že bys mi nemusel věřit. Pokaždé, když jsem se podívala na tebe na Teylu…“

„Vzpomněla sis, jak jsem vyváděl kvůli jejímu těhotenství.“ Přikývla jsem. „Znáš mě mnohem lépe, než se znám já, protože nevím, jak bych reagoval.“

„Nechci házet vinu na tebe, to by nebylo správné, ale sama jsem nevěděla, jak s tím naložit. Ve své situaci, ani Coolidge to nevěděl, jen já, Kate a Jennifer a pan Woolsy.“ Sklonil ke mně hlavu a opřeli jsme se o sebe čely, tak jak to dělávali Athosiané, bylo to o tolik vřelejší gesto než jen podání rukou a vyjadřovalo daleko víc emocí než by si člověk mohl na první pohled myslet. Cítila jsem, jak je napnutý, nachystaný mi říct spoustu věcí, ale zřejmě nevěděl, kde začít.

„Společně ho najdeme,“ zašeptala jsem opatrně a on si mě přivinul do náruče, pomalu sklonil hlavu níž a zabořil mi znovu tvář do krku, tentokrát byl opatrný a já věděla, že tohle je na dlouhou dobu poslední chvíle, kdy se mi tak otevře, ani nepotřeboval mluvit, abych věděla, jak se cítí. Stejně jsme si za těch pár minut řekli mnohem víc než za ty týdny co jsme byli spolu.

„Slibuju, že už nebudou žádná tajemství a lži.“ Hlas se mi přitom třásl, ale myslela jsem to upřímně, a i když se mi nechtělo, musela jsem se z jeho sevření vymanit. Stačilo mi pár kroků, abych byla u postele. Opatrně jsem si klekla a sáhnula pod postel a nahmatala pásku, která tam pořád byla, strhla ji a vytáhla můj poslední kousek tajemství.

John se na mě díval s obavou, co ještě přijde, vypadal plaše, pro mě naprosto nová zkušenost a jen mě to utvrdilo v tom, že si můžeme věřit.

Chytila jsem ho za ruku a do dlaně mu položila malý kroužek, který neměl nikdy velkou cenu, byla to jen slitina, ale vyrytý nápis mluvil za vše. John se na mě podíval a já kývla, aby si ho přečetl. Neobratně ho vzal mezi prsty a přečetl si nápis vně i uvnitř. Rty se mu roztáhly do drobného úsměvu.

„Bylo těžké ho přestat nosit, už odmalička mám zlozvyk si hrát s prsteny, když jsem nervózní nebo prostě jen tak. Tohle byla jediná věc, která mě mohla prozradit.“ Lehce jsem se tomu zasmála. John natáhl ruku, aby mi ho vrátil, zavrtěla jsem hlavou a dlaň mu zavřela. „Ber to jako jistotu, že se vždycky vrátím.“ Natáhl druhou ruku a trochu mi odtáhl límeček bundy od krku. Neměla jsem ještě možnost mluvit s Teylou, takže můj krk byl prázdný, chyběly mi Samovi známky a Rodův prsten.

„Já ti věřím,“ pronesl vážně, zvedl pohled z mého krku a podíval se mi do očí. Sálala z nich důvěra, kterou jsem si získávala opravdu dlouho a za vysokou cenu. Jakoby mi přitom spadl ze srdce jeden z mnoha kamenů, které ho tížily.

„Ještě ti musím říct něco…“ Přerušilo nás klepání na dveře. John se zamračil. Neochotně mě pustil, a i když to byl můj pokoj, šel otevřít. Poodstoupil, abych mohla vidět na Chucka, který překvapeně zíral na Johna.

„Omluvte mě, pane, ale poslal mě pan Woolsy se vzkazem.“ Podíval se na mě.

„Ano?“

„Máš si zajít na ošetřovnu, pan Woolsy potřebuje zdravotní prohlídku, než nastoupíš.“ Zhluboka jsem se nadechla. John se na mě otočil s otázkou. Došla jsem až k nim.

„Návrat na Atlantidu měl spoustu podmínek,“ pokusila jsem se to říct nenuceně, že o nic nejde.

„Vážně?“ John zase použil ten svůj vojenský tón a postoj s rukama v bok.

„Nezlobte se, podplukovníku, ale s vámi chce ještě znovu mluvit plukovník Ellis.“ To už jsem zatnula zuby. Chuck se při pohledu na nás trochu stáhnul. Posel pokaždé byl první na ráně.

„Já s ním chci mluvit taky,“ pronesl nakonec John popuzeně a vyšel na chodbu, přitom jsem si všimla, jak si můj prsten schoval do levé náprsní kapsy, věnoval mi poslední pohled a zahnul za roh.

„Půjdeme spolu, Chucku?“ Technik přikývnul a já si hřbetem ruky otřela orosené čelo. Pokradmu jsem se podívala na svého společníka, ale ten se naštěstí v tu chvíli díval jinam. Zavřela jsem za sebou dveře a společně vyšli opačným směrem než John.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 22. kapitola 2/4:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!