OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » StarGate:Atlantis - Dva životy - 23. kapitola 1/2



StarGate:Atlantis - Dva životy - 23. kapitola 1/2Mia je vrátila na Atlantidu i se svou verzí z jiného vesmíru, kterou je potřeba vrátit zpět. Přesto stále hrozí nebezpečí, které se ukrýva ve zdech města, jež rozhodne o budoucnosti všech.

Tak je to tady, poslední díl povídky. Po sedmi letech se loučím s příběhem Mii a Johna. Všem čtenářům, kteří vydrželi až do konce nebo se připojili v průběhu moc děkuji a přeji, abyste si čtení užili.

Vaše Nikol18

Kapitola mapuje díly:

5x18 - Totožnost

5x19 - Las Vegas

5x20 - Nepřítel před branami

 23. kapitola - Nepřítel mezi námi 1/2

https://www.youtube.com/watch?v=E6l5ezErGuw

Alexiane - A Million on My Soul (From "Valerian and the City of a Thousand Planets")

 

„Možná by ses měla jít umýt. Teď je to na doktorech.“ Dál jsem zírala na dveře laboratoře, kde před chvílí zmizel zdravotnický tým se zraněným Radkem. Otočila jsem pohled na členku expedice, u které mi vypadlo jméno. Položila mi ruku na rameno a věnovala mi soucitný pohled, který jí sklouzl dolů.

„Mám tě doprovodit na pokoj?“ zeptala se znovu. Konečně jsem se pohnula a sklonila hlavu ke svým rukám, které byly celé od krve.

„Zvládnu to sama,“ vypravila jsem ze sebe nakonec a vyšla z laboratoře do chodby.

***

Otevřela jsem oči a zírala do tmy pokoje. Můj dech byl stejně klidný jako mého spícího společníka, přestože jsem měla chuť křičet, ale ani přes tu naléhavou potřebu se mi srdce nerozbušilo byť jen o trochu rychleji. Pár dalších vteřin mi trvalo než se i moje mysl zorientovala a já si v duchu řekla, že jsem u Johna v pokoji, v jeho posteli, už několikátou noc po sobě, protože jsem ho poslechla, když mě požádal, abych zůstávala přes noc s ním.

Podívala jsem se na něho, tisknul se ke mně, nic jiného mu ani nezbývalo, lůžku bylo jenom pro jednoho, a abychom příliš nerozpohybovali klevetivé jazyky, nehledali jsme větší postel ani se nesnažili sem přestěhovat tu moji. Mnohdy to bylo nepříjemné, ale já se dokázala uskrovnit a John si zvykl mě celou noc držet v náručí, jakoby se mě snažil chránit i v noci. Z jeho strany to byl víc než jen obrat o sto osmdesát stupňů. Poznala jsem to, když se vrátil z mise s kapitánem Collinsovou, požádal mě, abych nezůstávala přes noc sama a byla raději s ním v jeho pokoji. Ta naléhavost v jeho prosbě mě zaskočila, ale nedokázala jsem si představit, že bych mu nevyhověla. Přišlo mi to správné, přestože bylo jasné, že za tou naléhavostí je jistá obava, ale pro jednou jsem potlačila potřebu zjišťovat víc. Dokonce i John měl právo na svá tajemství, přestože se týkala mne, ale přišlo mi fér, že po tolika tajemstvích a lžích z mé strany, aby si nechal důvod svých pohnutek pro sebe.

Chvíli jsme uvažovala, jestli důvod toho všeho byl právě sen, který mě vytrhnul před chvílí ze spánku. Jak by ale mohl vědět, že se mi něco takového bude zdát, když to netušila ani já. Přesto mi to připadalo úplně normální, ne to co se v tom snu dělo, ale že se mi ten sen zdál, připomnělo mi to dobu, kdy se mi na Zemi a zdávalo o Teyle a Michaelovi. Znamenalo by to, že ten sen byl vizí budoucnosti? Tak jak se mi snažil naznačit Davos?

Zvedla jsem ruce před obličej, ale byla příliš velká tma. Potichu jsem vstala z postele a postavila se k balkonovým dveřím a zkoumala, v počínajícím rozbřesku nového dne, své ruce, ale krev na nich nebyla.

Unaveně jsem zavřela oči a nechala ruce klesnout k bokům a přes víčka vnímala, jak se rozednívá, musela jsem se ale na východ sluncí podívat, pokaždé to byla tak podmanivá a úžasná podívaná, že ani přes tu nekončící únavu, jsem se jí nedokázala vzdát, a která mě každý den ujišťovala, že jsem na jiné planetě, že je Atlantida, bájné město Antiků, stále mým domovem.

Paprsky doputovaly přes vodní hladinu a pomalu začaly stoupat po městských budovách, a já, jako každé ráno, zatoužila vidět, jak toto úžasné, technologiemi nacpané létající město, proráží svými věžemi vodní hladinu, aby se po deseti tisících letech spánku vynořilo z hlubin.

„Člověk se pořád ujišťuje, že se mu to nezdá,“ ozval se John za mými zády rozespale zhrublým hlasem. Přitiskl se ke mně, spojil své ruce na mém břiše, bradou se mi opřel o rameno a díval se se mnou.

„Je uklidňující vědět, že v tom nejsem sama.“ Snažila jsem se znít bezstarostně, přesto jsem nemohla stále vypustit z hlavy své krvavé ruce. John to vycítil a víc si mě k sobě přitiskl. Nechala jsem si zamotat hlavu jeho přítomností, abych nemusela nad ničím přemýšlet. Z jeho přirozené vůně se mi občas motala hlava, a když se jeho lehce zarostlá tvář otřela o tu mou, vyprázdnila jsem mysl a slastně vzdychla, ostatně jako vždy, když to udělal, což pro něj byl vždy povel mě zatáhnout do postele a ukrást si dalších pár společných minut, než budeme muset vstát a jít si každý po svém.

Johnovo chování od mise s kapitánem Collinsovou, se změnilo takovým způsobem, že jsem tomu zpočátku nechtěla ani uvěřit, tolik obav o mou osobu z jeho strany jsem nezažila. Zloba, vztek, podezřívání, nedůvěra, opovržení, ponížení a mnoho dalších pocitů nebylo nic neobvyklého, ale obava? V takové míře? To skutečně ne. Myslela jsem, že ho to za dva dny přejde, ale když už to trvalo týden, začala jsem si připouštět, že se mi to vlastně líbí. Být pro jednou od někoho ochraňována a moci se mít o koho opřít a nebýt na všechno sama, jakoby ze mě spadla další tíha. Přesto jsem si vzadu v hlavě udržovala myšlenku na otázku, co tak Johna podnítilo a zůstávala mírně ostražitá.

Přesto všechno jsem se stejně cítila uvolněně, i když z práce unaveně, na duchu jsem se cítila neuvěřitelně lehce a nebyla by to Teyla, kdyby si toho nevšimla. Odhodlala se za mnou chodit častěji s Torenem. Nemohl sice nikdy nahradit Thomase, ale díky němu jsem si mohla užívat věci, o které mě Michael okradl.

„Rodney se včera dušoval, že by dnes měl už konečně poslat Collinsovou a Evanse domů,“ svěřil se mi John, když jsme šli společně na snídani. Byla to skvělá zpráva a zároveň ne, tenhle týden mi připadly odpolední směny, ne však v jídelně, ale právě u Rodneyho, který byl stále v laboratoři a snažil se doladit poslední drobnosti k jejich návratu.

„To vypadá na klidný víkend,“ řekla jsem mu až přehnaně vesele a podivně vysokým hlasem. Překvapeně se na mě podíval a já odvrátila oči, bylo mi jasné, že v těch slovech uslyšel obavu. I když jsme si my dvě nesedly, neměla jsem už potřebu se jí mstít nebo jí přát něco špatného, ale upřímně jsem měla strach, aby to dopadlo dobře, už kvůli jejich vesmíru. Ona byla klíčem k vyléčení Wraithů, a i když by se to hodilo i nám, v jejím vesmíru byli více napřed a nebylo by správné, kdybychom ji drželi tady, než se podaří vědcům přeložit Janusův experiment a než se ho pokusí uvést v praxi.

Před pár dny se pohádal Carson s Jennifer, když přišel na to, že ani krev kapitána Collinsové si nemohou uchovat, protože během několika mála hodin byla naprosto k ničemu a žádný způsob uchování nefungoval, jakoby měla v sobě pojistku. Pan Woolsy se vyjádřil, že něco podobného aplikovali na generála O'Neilla Asgardé, aby ho nemohl nikdo naklonovat. Bylo to šílené a obdivuhodné zároveň. Janus z jejího vesmíru myslel skutečně na všechno.

„Nechci, abys tam byla,“ ozval se najednou John a společně jsme se zastavili před jídelnou.

„Proč?“ Tvářil se podivně tajemně a možná až nenávistně, když o ní mluvil. V hlavě se mi spustil tichý alarm ostražitosti. Tohle se mi přestávalo líbit, co si ti dva udělali? Zdálo se, jakoby mě John od kapitána Collinsové držel záměrně. Došlo mi to až teď, protože předtím jsem tomu nevěnovala takovou pozornost, neměla jsem potřebu ji vyhledávat, všechno mi už řekla a nic dalšího jsem už vědět nechtěla.

„Bude to tak lepší,“ řekl jen a dál pokračoval do jídelny. Spolkla jsem další otázku proč a raději se k němu připojila.

Na terase u stolu seděli společně Teyla, Ronon, Radek a Rodney s Jennifer. Pořád jsem nedokázala vydýchat, že právě tihle dva jsou spolu, byli natolik odlišní, ale zřejmě jim to klapalo. Rodney byl klidnější a z Jennifer sálala spokojenost a klid.

Posadili jsme se s Johnem k nim, i když jsem se s Radkem musela tísnit v čele stolu, ale oba jsme byli drobní, tak nám to nevadilo. Jen jsme si vyměnili pobavené pohledy, které John přešel lehkým zamračením, což u nás dvou spustilo další smích a pár vět v češtině, které nikdo od stolu nerozuměl.

„Ten jazyk je tak otravný,“ nechal se slyšet Rodney a zašklebil se na nás. Napíchla jsem na vidličku kuličku čehosi, co se podobalo pozemským hroznům a ukázala na něho.

„Ale není, jen tě štve, že nám nerozumíš, ale neboj, nebylo to nic ošklivého. Jestli chceš, budu ti dávat hodiny, když ti to půjde, tak za pět let nám budeš rozumět.“ Rodney se naštval a začal si něco brblat a zbytek stolu se smál. Bylo to osvěžující, ničím se pro tu chvíli netrápit, vtipkovat a smát se s přáteli.

„Už musím běžet, potřebuju nachystat pár věcí na odpoledne,“ omluvil se nám Radek, chvíli na to ho následovala Jennifer, kterou doprovázel Rodney. Ještě chvíli jsem se bavila s Teylou, než i Ronon s Johnem vstali, že si půjdou zatrénovat, ze zdvořilosti mě přizvali, ale nevím, jestli bych dokázala snést odpoledne s Rodneym, kdyby mě bolelo celé tělo. Nenechal by mě, abych si sedla a jen by mi spílal, že mu musím věnovat plnou pozornost a bojovat si mám tehdy, když nejsem přidělená k němu.

„Já se nějak zabavím,“ ujistila jsem je a pokračovala v rozhovoru s Teylou, která mi nabídla, že bych mohla zajít za Torenem, vlastně mě požádala, jestli bych ho nepohlídala, chtěla s Kananem zajít k Athosianům.

Měl to být jeden z klidnějších dnů na Atlantidě, ale právě takové myšlenky vždy znamenaly problém.

„Děje se něco?“ vytrhla mě Teyla z myšlenek, aniž bych si uvědomila, že jsem ji přestala vnímat. Postavili se mi chloupky na krku.

„Já…“ ten neodbytný pocit vzadu v hlavě se zesiloval. Nedokázala jsem ho ničím přehlušit. „Jen někam zajdu a hned potom dorazím a pohlídám Torena.“ Zvedla jsem se od stolu, aniž bych věnovala pozornost nedojedenému jídlu a vyrazila co nejrychleji chodbami do výzkumné části. Do jedné z laboratoří, kde povětšinou pracoval Radek o samotě, aby si odpočinul od Rodneyho.

Kousek ode dveří byl ten pocit tak hlasitý, že jsem si nedovolila dýchat a obávala se, co v místnosti uvidím.

Už u vstupu jsem si rozepnula bundu a rychle ji sundala a smotala do nevzhledného klubka. Překonala vzdálenost a kleknula si k Radkovi, který ležel na zemi, a na tričku se mu neuvěřitelně rychle zvětšovala krvavá skvrna. Přitiskla jsem bundu na ránu a hned zavolala do operačního, že jsem ho našla. Snažil se mi přitom něco říct, ale zastavila ho.

„Raději nemluv, prosím.“ Kdybych měla víc rukou, konejšivě bych ho alespoň pohladila po vlasech, ale musela jsem tisknout ránu, aby nepřišel o další krev a bojovala sama se sebou, abych se nerozbrečela. Tušila jsem, jak to bude pokračovat, jak si pro něj přijdou a mně doporučí, abych se šla umýt. Děsilo mě to a rázem spousta věcí, co se stala, mi začala dávat smysl, jako bych vyháněla ze své hlavy mlhu. Věděla jsem, že za tím je něco víc, ale nechtěla jsem nad tím teď přemýšlet.

„Možná by ses měla jít umýt. Teď je to na doktorech.“ Zírala jsem před sebe a snažila se vzpamatovat, ale byla jsem příliš v šoku z toho všeho.

„Mám tě doprovodit na pokoj?“ Žena přede mnou se mi snažila dívat do očí a ne na zakrvácené ruce. Byla jsem na ten pohled připravená, nezpůsobil mi nevolnost, ale roztřásla jsem se ve strachu, aby to Radek přežil. Sen byl jen o tomto okamžiku, kdy ho najdu.

„Zvládnu to sama,“ dostala jsem ze sebe nakonec a urychleně opustila laboratoř a div chodbami neběžela. Minula jsem přitom Johna, který se okamžitě rozběhnul za mnou.

Vytrval až k ubikacím a k mému pokoji. Zastavila jsem se ve dveřích a nechala ho, aby mne doběhnul.

„Prosím, teď mě nech,“ zastavila jsem ho dřív, než promluvil. Zíral na moje zakrvácené ruce, jako bych snad byla přistižena při činu, ale když zvednul hlavu a zadíval se mi do očí, spatřila jsem v nich pochopení. Natáhl ruku a lehce mě pohladil po tváři.

„Kdybys mě potřebovala, zavolej mi.“ Trochu se sklonil a letmo mě políbil na čelo. Oba jsme si byli vědomi, že se musí hodně přemáhat, aby odešel. Ještě mi pomohl otevřít dveře, ale už se neotočil a já zašla do svého pokoje, kde jsem ze sebe strhala zakrvácené oblečení. Ve sprše jsem se drhnula dlouhé minuty a s obrovskými slzami sledovala narůžovělou vodu, která mizela v odtoku.

I když jsem pak seděla na posteli, a stále se cítila špinavá, jakoby se mi Radkova krev vpila do kůže, aby mi připomínala, že jsem mohla udělat víc, nedokázala jsem se ani pohnout dlouhé minuty.

Srdce mi pořád bilo jako splašené, když jsem zírala na kupičku oblečení, co zůstalo na zemi. Cítila jsem pachuť žluči až v krku, ale přemohla se a po dlouhém přemlouvání odnesla věci do koupelny a začala je zbavovat zaschlé krve. Bylo to horší než předchozí sprcha. Slzy mi tekly proudem, ale nedokázala jsem přestat, dokud krev alespoň trochu nepustila a ruce neměla kvůli studené vodě úplně prokřehlé.

Bylo mi jedno, kolik času uteklo nebo jestli mě někdo hledal. Musela jsem přemýšlet. Ne o tom co se stalo a že se mi o tom zdálo, ale spíš o tom pocitu, než jsem Radka našla. Přišel mi povědomý, přestože se zdálo, že je to poprvé. Něco hodně vzadu v mysli mi ale říkalo, že to poprvé nebylo a já si na jinou příležitost ale nemohla vzpomenout. Což mě přivedlo k myšlence, jestli někdo zase nemanipuloval s mými vzpomínkami. Nebylo by to neobvyklé, ale kdo?

Jen pouhou vteřinu mi trvalo, než mě napadl John. Ta změna jeho chování by tomu odpovídala. Jenže na druhou stranu proč by něco takového dělal, což mě navedlo na cestu, co předcházelo té změně. Mise s kapitánem Collinsovou, takže mě to zase dovedlo k ní a ona už jednou s mými vzpomínkami manipulovala a nepochybovala jsem o tom, že by to udělala znovu.

Krev mi začala proudit žilami rychleji, jak ve mně stoupal vztek. Oblékla jsem se do jiného oblečení a vyběhla z pokoje. Netušila jsem, kde Collinsovu hledat, tak jsem zamířila do operačního, aby mi pomohl Chuck.

Cestou jsem se málem srazila s Rononem. Doprovázel Jennifer, ale držel ji pevně u sebe, stejně tak jako John, který byl z druhé strany. Bylo to divné, ale stačilo mi pár chvil, abych poznala, že její pohled vůbec nepatří jí. Opět se mi v hlavě rozezněl poplach.

„Co jsi udělala s Jennifer?“ vypálila jsem ze sebe, ale naštěstí mě zachytila Teyla dřív, než bych se na někoho, kdo obýval tělo Jennifer.

„Jdeme pro ni,“ řekl mi John zachmuřeně. Dříve by se nad mými výpadem pozastavil, což se teď nestalo a já si začala říkat, co mu Collinsová navykládala.

„Co jsi jako zač?“ zeptal se mě ten někdo, kdo byl v Jennifer.

„O to se nestarej,“ okřiknul ji Ronon a už ji táhnul k operačnímu, chtěli projít bránou.

„Rodney?“ Otočila jsem se na vědce s otázkou.

„Antická technologie. Vyřešíme to.“ Nebyla jsem si jistá, jestli uklidňuje mě nebo sebe, ale zřejmě spíš sebe, protože šlo o jeho přítelkyni.

„Co Radek?“ zeptala jsem se o něco klidněji.

„Je po operaci, bude v pořádku.“ Trochu mi spadl kámen ze srdce, ale nechtěla jsem se nechat odradit od toho, co jsem šla dělat do operačního, takže jsem šla s Rodneym dovnitř a odpojila se od něho a chvíli se dívala, jak všichni společně procházejí bránou, tak jako pan Woolsy. Vypadal stejně nervózně jako ostatní, ale nehodlala jsem ho ještě více rozrušovat.

Zeptala jsem se Chucka, kde najdu kapitána Collinsovou a hned se vydala do tělocvičny, kde trávila poměrně dost času a trénovala se Samem, jakoby snad čekala, že až se vrátí domů, bude se muset poprat s celým vesmírem.

Jakmile se za mou zavřely dveře. Vzala jsem ze stojanu dvě tyče, které jsme používali na trénink a bez varování skočila mezi Collinsovou a Sama, kterého jsem odstrčila a zaútočila na jeho nadřízenou, jež se nenechala vyvést z rovnováhy a ihned přešla do útoku.

Vypadalo to, že má navrch, ale uštědřila jsem jí pořádnou ránu do lýtka, takže klesla na koleno, předpokládala jsem, že jí zůstanou nekrytá záda, ale jakoby můj výpad předpokládala a zručně se mi vyhnula a tentokrát mě ona přetáhla tyčí přes lýtka a já se zhroutila na zem.

Překulila jsem se na bok, abych se vyhnula její ráně a natáhla ruce před sebe ve snaze si krýt břicho. Prudce jsem ji od sebe odkopla, abych získala čas se postavit.

„Kdo tě učil útočit ze zálohy?“ zeptala se mě, když jsme kolem sebe kroužily. Nakročila jsem si, že chystám útok, ale neustoupila, vydala se mi vstříc, přesně tak, jak by to udělala máma. Trochu mě to zaskočilo a ona mé nepozornosti využila a jedním chvatem mě poslala na lopatky a kolenem mě přitiskla k podlaze.

„Když jsi příliš emocionální, děláš zásadní chyby,“ řekla mi jakoby nic. „Matka je tvoje Achillova pata a i po tolika letech. Necháš se rozptýlit pouze vzpomínkou na ni. Pokud chceš umřít, jen v tom pokračuj.“ Rozčiloval mě ten klid, který z ní sálal. Ve mně se vařila krev.

„Možná kdybys mi přestala manipulovat s pamětí, nebyla bych tak emocionální,“ vyprskla jsem na ni vztekle a ona mi přitlačila tyč pod krk a já jí bleskově chytila, abych mohla dýchat, měla mnohem víc síly než já.

„Nepopírám, že bych ti nejraději vymazala paměť za poslední tři roky, ale výmaz, o kterém mluvíš, se pro mě ještě nestal, takže technicky jsem ti žádný vzpomínky nevymazala.“

„Vážně mi chceš lhát tváří v tvář?“ sykla jsem na ni, ale pořád se nedokázala dostat z jejího sevření.

„Nevím, o co ti jde, ale už mě nebaví se stále obhajovat za něco, co jsem ještě neudělala. Promluvíme si, až se uklidníš. Příliš ses k tomuhle místu a lidem upnula a moc prožíváš, když se tu něco stane. Jsi tu už zaměstnaná, tak se konečně naučit oddělit práci od osobního života.“ Pustila mě a ladně se postavila. Vrátila tyče na místo a šla se osušit. Na nohy mi pomohl Sam, který celou naši roztržku sledoval ode dveří. Zřejmě byl za ty roky naučený, aby při takových situacích hlídal a nevměšoval se, dokud nebude vyzván.

„Pořád nemůžu uvěřit, že my dvě máme stejně DNA,“ obvinila jsem Collinsovou. Pokrčila rameny a napila se vody.

„Mohla bych říct to samé, ale vraťme se ke tvému obvinění, že ti manipuluju vzpomínkami.“ Láhev podala Samovi, jakoby to byl její osobní sluha. Což mi vehnalo znovu krev do tváří a její zdvihnuté obočí tomu moc nepomáhalo. „Dokud se neuklidníš, tak s tebou nehodlám nic řešit.“ Složila si ruce na hrudi a vyčkávala. Musela jsem se vydýchat, obejít několikrát tělocvičnu a konečně vrátila tyče na stojan.

„Ráno se něco stalo,“ přiznala jsem neochotně, protože mi bylo jasné, že hned začne o mých přehnaných emocích.

„Něco se mi doneslo, ale co to má co dělat se mnou?“

„Ta věc nic, ale jde o pocit, který jsem přitom měla.“ Zvědavě naklonila hlavu a já se nervózně podívala na Sama. Rázem se mi o takových osobních věcech nechtělo před ním mluvit.

„Jsem tu se Samem hodně dlouho, takže se známe skrz naskrz, před ním můžeš mluvit.“ Polknula jsem a snažila se na něho nedívat, až to nakonec vyřešila Collinsová za mě a poslala ho před dveře, aby nás nikdo nerušil.

„Tak fajn, Mio, už to konečně vybal, tohle tvoje pubertální chození kolem horké kaše je dost otravný,“ počastovala mě nevzrušeně, když jsme osaměly.

„Jde o sen, a než se začneš smát, nebylo to poprvé, kdy se mi něco podobného stalo, ale nevěnovala jsem tomu takovou pozornost. Považuj si mě třeba za blázna, ale potom, co jsem se setkala s jedním mužem, který se jmenoval Davos, jsem o tom začala víc přemýšlet, ale pokaždé jsem skončila ve slepé uličce, nebo tomu zdráhala uvěřit.“ Udivilo mě, jak zaujatě poslouchala.

„I já měla tu čest s Davosem,“ potvrdila.

„Dokázal vidět budoucnost?“ Přikývla. Zamrazilo mě. „Víc jsem o tom začala přemýšlet, když jsem byla na Zemi a stále dokola se mi zdálo o Teyle a o jejím únosu.“

„Opakovaně?“ zeptala se překvapeně.

„Ano, ale tenkrát jsem to brala jako noční můry, protože i po setkání s Davosem jsem odmítala uvěřit tomu, že by se mi mohlo zdát o budoucnosti. Dokud jsem se nevrátila na Atlantidu a Teyla se mi svěřila, že při meditaci mluvila s Kananem, to je otec jejího syna a žádal ji, aby našla jeho a jejich lidi. Vehnala jsem ji do představy, že se musí s ním pokusit spojit znovu, ale dělala jsem to kvůli sobě, abych zjistila, jestli ty sny byly skutečně o budoucnosti, a když nás pak obě unesly, nemohla jsem o tom moc přemýšlet, protože mě Michael uzavřel ve virtuální realitě…“

„Kde jsi podléhala emocím,“ rýpla si a já jí musela dát zapravdu, i když se mi to příčilo. „Dobře, chápu, že máš sny, kde zřejmě vidíš budoucnost, ale co to má co společného s tím, že mě zase obviňuješ, že ti manipuluji vzpomínkami. To mě hlavně zajímá.“ Chtěla jsem se rozzlobit a začít na ni křičet, aby mě nepřerušovala, že si to prostě potřebuju říct nahlas, abych si utřídila myšlenky.

„No fajn. Prostě se mi v noci zdálo, že pobodali doktora Zelenku, což se skutečně stalo, našla jsem ho já, ale jde mi spíš o ten pocit, co mě zaplavil, když jsem se blížila k místu, kde byl. Prostě… zdálo se to jako úplně nový pocit, ale na druhou stranu mi přišel povědomý, jako bych se s ním už někdy setkala. Připomnělo mi to dobu, kdy mi odstranili ten blok a začaly se mi vracet vzpomínky na únos a tebe.“ Kapitán Collinsová si začala okusovat spodní ret a pravou rukou si mnula bradu. Usilovně přemýšlela, kupodivu jsem se v tom poznávala, za poslední týdny jsem takhle uvažovala v jednom kuse, když do sebe začaly zapadat poslední kousky celého důvody mého pobytu tady a pravdy o mém původu. Bylo mi jasné, že jí taky něco začíná docházet a nebyla si jistá, jestli se o to se mnou podělí.

„Jsem ráda, že jsi mi to řekla. Možná ti tak konečně dojde, jak jsem dokázala předcházet tvým únosům.“ Udiveně jsem otevřela ústa, když mi to skutečně došlo.

„Máš taky ty sny! A proč jsi mi to neřekla?“ Nebyla to výtka a Collinsová to ani tak nebrala.

„Řekla jsi to snad někomu ty?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tak vidíš, alespoň v něčem jsme stejné. A abych ti konečně odpověděla na tvoji otázku. Ne, já s tvými vzpomínkami nemanipuluji, musí to být někdo jiný.“ Upřela na mě omluvný pohled. Téměř jsem se plácla do čela, že mi to nedošlo dřív.

„Tak tohle se stalo na misi s Johnem. Řekla jsi mu o těch snech a společně jste dospěli k závěru, že někdo z Atlantidy se mnou manipuluje. Proto mě John neustále hlídá.“ Musela jsem se začít smát sama sobě. Tolik jsem se zabývala svým předkem Janusem a mámou, až mi unikalo nebezpečí, které mě ohrožovalo zevnitř.

„Nerada to přiznávám, ale vy dva se k sobě hodíte víc, než si myslíš. Ta jeho urputnost je někdy k vzteku, ale má o tebe strach. Kupodivu i máme něco společného a to, abys byla v bezpečí. Už jsme o tom spolu mluvily, Mio. Udělala jsem spoustu chyb a snažila se je napravit, ale dokážu se z nich poučit, takže pro tvoje i moje vlastní dobro nechám ochranu na někom jiném, abych to nepokazila ještě víc. Za ty roky jsem úplně zapomněla, proč jsem se stala vojákem, k čemu jsem se narodila a moje jediné přání je, vrátit se zpět domů a porazit Wraithy a navždy to s nimi skoncovat.“

„Já ti rozumím a omlouvám se ti.“ Natáhla jsem ruku, abych si s ní potřásla a ona ji skutečně přijala. „A jen mi řekni, máš představu o tom, kdo by mi chtěl manipulovat se vzpomínkami.“

„Ten, před kterým jsem se tě snažila chránit,“ přiznala pomalu. Nebylo těžké si domyslet, o koho šlo, ale nedokázala jsem jeho jméno vyslovit ani v myšlenkách.

„Kdyby tu byl, všimla bych si ho.“ Collinsová si mě přitáhla k sobě a položila mi volnou ruku na rameno.

„Nemusí tu být, aby ti dokázal udělat ze života peklo.“ Moc se mi její slova nelíbila, ale měla pravdu.

Avšak se mi v hlavě rodila myšlenka toho, že jestli ty sny byly skutečné, sen o únosu Teyly nemohl být první, protože s tou myšlenkou jsem si pohrávala už dávno předtím. Znamenalo to, že si někdo nepřál, abych si ty sny pamatovala? Proč by někdo nechtěl, abych znala budoucnost? Teprve až Johnova ochrana zamezila tomu člověku, aby mi vzpomínky vymazával. Mohly mi sny už vyjevit, kdo to je? Kdo byl prodlouženou rukou toho, který mě unesl?

***

Ve skrytu duše jsem doufala, že když přijdu na to, proč tu jsem, bude všem otázkám konec. Jenže to tak jednoduché nebylo, můj únosce se dozvěděl, kde jsem a přestože se to pro něj ještě nestalo, vyslal někoho, aby na mě z nějakého důvodu dohlížel. Tak nějak jsem tušila, že by to mohlo být kvůli tomu Janusovu jumperu, co dokázal cestovat časem, ale ten jsme zničili.

Byla snad za tím pomsta? Nedivila bych se.

Dívala jsem se z okna Johnova pokoje, kam jsem se uchýlila, když jsem se ošetřovně ujistila, že se z toho Radek dostane.

Vyrušilo mě otevření dveří, v nichž se objevil John. Byl bez výstroje, špinavý, ale nezraněný.

„Jennifer?“

„Je zase sama sebou,“ ujistil mě spokojeně. I když by to nahlas nepřiznal, věděla jsem, že má Jennifer moc rád a ne jen kvůli tomu, že byla přítelkyní jeho nejlepšího přítele.

Přišla jsem k němu blíž a beze studu jsem si ho přitáhla za zátylek k polibku. Musela jsem mu nějak poděkovat za jeho ochranu jinak než slovy, na ty on nebyl.

„Pokud bys z toho chtěla udělat zvyk, kdykoliv se vrátím z nějaké mise, nebudu se zlobit,“ řekl s úsměvem a přitáhl si mě k sobě ještě blíž.

„Jelikož jsi už oficiálně můj nadřízený, můžeš mi to nařídit.“ Vykouzlilo mu to na tváři úsměv.

„To máš pravdu, že bych mohl, ale nechám si to v záloze.“ Znovu mě políbil a já si začala pohrávat s jeho náramkem na levé ruce. „Vysprchuju se, a pak můžeme pokračovat ve vyjednávání.“ Se spokojeným úsměvem jsem se posadila na gauč, abych na něj počkala.

***

Několik následujících dní jsem si snažila užívat a nemyslet na zvěda mého únosce a raději chodila rozptylovat na ošetřovnu Jennifer, kterou při její záchraně postřelili a Radka, který se už probral a moc mi děkoval, že jsem ho našla.

Víc jsem se zapojila do snahy dostat kapitána Collinsovou a Sama zpátky domů a z nevysvětlitelného důvodu se mi ti dva vyhýbali. Asi k tomu měli důvod a mně to bylo vcelku jedno. Kapitán Collinsová mi odpověděla na všechno, co jsem potřebovala a už nebylo třeba, aby na mě dohlížela, to už bylo na mně, teď jsem musela zase pomoci já jí.

„Možná bychom měli jít už spát.“ Překvapeně jsem vzhlédla k Rodneymu, který zdrchaně seděl před tabulí s výpočty. Stále se mu nedařilo správně nasimulovat přenos, aby dostal zpátky oba dva. Stále se snažil sjednotit energii ze tří zdrojů, aby měl jistotu, že kdyby nějaký zdroj vypadl, bude stále dost energie, aby se přenos dokončil bez toho, aniž by to skončilo něčí smrtí.

„Možná máš pravdu,“ souhlasila jsem. Sotva se mi dařilo držet oči otevřené. John se tu stavil už před třemi hodinami a přemlouval nás, abychom toho nechali a raději se šli dívat na zápas amerického fotbalu, jeden z mnoha, který mu dovezl Rodney ze Země, když tam byl s Jennifer.

„Dám si pár hodin a budu pokračovat,“ nechal se Rodney slyšet, ale na pár hodin to nevypadalo, nakonec jsem ho musela doprovodit až do pokoje, téměř už spal, když jsem ho dostala k posteli a přemluvila ho, aby si alespoň sundal boty, než si lehne.

Už jsem se nemohla dočkat, až si lehnu i já. Předpokládala jsem, že u Johna bude Ronon a budou sledovat ten zápas, ale v pokoji byla tma a já šla k posteli po paměti, ale nemohla ji najít, i když jsem si byla jistá, že stačí udělat ode dveří pět kroků, abych byla u pohovky a další tři k posteli.

Narazila jsem do stěny, když mě oslnilo světlo a já si musela zakrýt oči. Párkrát jsem zamrkala a zadívala se na Johna, stojícího ode mě jen pár kroků. Dřív než jsem ho oslovila, mi padl pohled na jeho neobvyklé oblečení. Sako s košilí, rifle a právě si do náprsní kapsy strkal černé letecké sluneční brýle a s neskrývaným údivem hleděl před sebe.

Musela jsem se podívat také a musela se hodně přemoci, abych nevyjekla. Za tlustým sklem byl Wraith. Wraith, které jsem poznávala, a John mu dal jméno Todd.

„Osudu neunikneš, Johne Shepparde!“ zasyčel Todd a John ustoupil vzad, jakoby ho snad viděl poprvé, ne Todda, ale Wraitha.

Pokusila jsem se uklidnit a rozhlížela se kolem sebe, abych určila, kde jsem. Sice jsem se tomu zdráhala uvěřit, ale nakonec jsem musela připustit, že tohle musí být jeden z těch snů a tudíž mi nezbývalo nic jiného, než sledovat Johna a zjistit, o co jde.

V chodbě, která vedla k cele s Toddem, postával Rodney v obleku a vypadal poněkud upjatě.

„Detektive Shepparde, sám vidíte, že jsem vám nelhal. V jiných vesmírech skutečně spolu spolupracujeme a bojujeme proti těmhle tvorům. Někde na Zemi musí být ještě další, protože těla, která jste našel v poušti, jsou jeho oběti. Vysává z lidí život, krmí se tak na nich.“

„Chcete snad ze mě udělat hrdinu nebo co? Jsem obyčejný detektiv, už nejsem voják. S armádou jsem skončil.“ Zabolelo mě z toho u srdce, z jeho úst to znělo tak nenávistně a já si uvědomila, že přesně takhle jsem to říkávala já a nikdy si neuvědomila, jak to mohlo ubližovat mému tátovi, který pro armádu žil, dokonce i po smrti mámy a Marka. Pošlapávala jsem to jediné, co mu zbylo.

Zděšeně jsem se otočila a rázem seděla na zadním sedadle auta, které řídil detektiv John a společně ujížděli pouští. Po chvíli se John podíval na sedadlo vedle sebe do tašky, která byla plná peněz. Chytil oběma rukama volant a po chvíli dupnul na brzdu a na prázdné silnici za zvuku kvílících pneumatik se otočil, aby se vrátil odtamtud, odkud právě jel.

Zastavili jsme se uprostřed pustiny, kde byl osamocený karavan a jeho zrcadlový povrch odrážel spalující paprsky.

John si upravil brýle, zkontroloval svoji zbraň a vystoupil z auta. Rázem jsem stála vedle něj a následovala ho k přívěsu, před kterým vyzval jeho nájemníka, aby vylezl s rukama nad hlavou. Odpovědí mu bylo rozbití okýnka, odkud se vynořila hlaveň pušky a John měl co dělat, aby skončil za své auto. Vytáhnul mobil z náprsní kapsy společně s navštívenkou a vyťukal číslo s nímž byl ihned spojen.

„McKayi, našel jsem toho Wraitha,“ řekl rychle, než opětoval palbu.

„Nepokoušejte se ho zastavit, Shepparde, za chvíli tam bude stíhačka, aby ho zlikvidovala dřív, než vyšle signál úlu.“ Snažila jsem se pochopit, o co tady jde a nebylo to tak těžké, jen mi nebylo jasné, proč mám sen o budoucnosti v jiné realitě.

Zamyslela jsem se natolik, že mi ušlo, když John přešel do útoku, protože z karavanu vystoupil muž, který díky svojí výšce mohl být klidně Wraith, ale jeho tvář nebyla nazelenalá nýbrž podivně světlá, jakoby měl na tváři silnou vrstvu make-upu. Pálil z automatické zbraně. Byl to takový hluk, až jsem si musela zakrýt uši, a sledovala přitom Johna, jak mu odpovídá ranami ze své poloautomatické zbraně, která byla během chvíle prázdná, ale to už jsem nad našimi hlavami zaslechla přilétající stíhačku, která zničila přívěs a s ní i Wraitha. Nárazová vlna mě srazila k zemi za auto, kde jsem viděla sedět Johna opřeného o přední kolo na straně řidiče.

Na bílé košili měl rudé skvrny. Rychle jsem se k němu připlazila, kupodivu jsem se ho mohla dotknout a pokusit se krvácení zastavit.

„Je mrtvý?“ zeptal se mě a já překvapeně vykoukla zpoza auta, trhaně přikývla a věnovala mu nervózní pohled.

„Vážně mě vidíte?“ Byla to hloupá otázka, ale díky ní jsem dostala pár vteřin, abych přemohla slzy.

„No jasně. Sice nevím, kde ses tu vzala, ale fajn, že tu jsi.“ To už jsem neubránila slzám. Vrátilo se, jak jsem ho už viděla umřít jednou. Bohužel stejně.

„Jste hrdina, majore Shepparde,“ zašeptala jsem.

„Tak to mě asi neznáš.“ Zvednul ke mně oči. „Nebo snad znáš jinou moji verzi?“ To už mi slzy tekly proudem. Uvědomovala jsem si, že pro mě je to jen sen, ze kterého se vzbudím, ale vědomí, že se tohle děje v některém z vesmírů a já tomu nebudu moci zabránit, mě ničilo. Tak jako mě ničilo vidět Johna umírat, v kterémkoliv vesmíru nebo čase.

„Bude to dobré,“ pošeptala jsem mu do ucha a pevně mu stiskla ruku, aby nebyl sám.

„Mám vlastního průvodce do podsvětí.“ Naposledy se na mě usmál, zavřel oči a hlava mu padla na rameno.

Sklonila jsem hlavu, zavřela oči a polykala vlastní slzy. Zasáhlo mě to opravdu silně, chtělo se mi křičet a proklínat i samotného Boha, proč dopustil, abych musela být svědkem takových věcí, když nebylo v mé moci jim zabránit.

Otevřela jsem oči a zírala do temnoty. Pravou rukou jsem narazila na něčí hrudník, který se pravidelně zvedal.

Během chvíle se moje oči přivykly tmě a v měsíčních paprscích jsem poznala Johna. Přejela jsem mu po tričku, abych se ujistila, že jsem skutečně vzhůru a zase zpátky ve svém vesmíru. Tentokrát moje srdce tlouklo jako splašené. Tiše jsem vyklouzla z postele a rychle se oblékla. Trochu provinile jsem se podívala po Johnovi, když jsem z jeho pouzdra vytahovala zbraň a i s ní odešla z pokoje.

Otáčela jsem se na každém kroku a hledala toho, kdo by mě chtěl znovu zbavit vzpomínek. Připadala jsem si trochu paranoidní, ale bylo s podivem, že až po tolika letech. Držela jsem prst na spoušti zbraně, ale pro jistotu jsem ji neodjistila a utíkala chodbami, dokud jsem se nezastavila u dveří do pokoje kapitána Collinsové a poručíka Evanse.

Co nejklidněji jsem zaklepala, ale stále se otáčela, jako bych čekala, že na mě vyskočí někdo i ze stěny. Kupodivu se dveře otevřely hned a já vpadla do pokoje jako velká voda.

„Proč jsem musela vědět pravdu? Teď se chovám jako blázen a při pohledu na každého člena expedice čekám, že po mně skočí.“

„Taky ti přeji dobrou noc,“ nenechala se Collinsová zaskočit a s hlasitým zívnutím se posadila zpátky na postel. Sam na mě rozespale zíral, ale nic neříkal.

„Jak to, že ses z toho nezhroutila?“ Přecházela jsem po pokoji, který osvětlovala jen malá lampička a mávala kolem sebe zbraní.

„Hlavně se uklidni, odlož tu zbraň, posaď se a zkus mi prosím v klidu vysvětlit, co ti zase přelítlo přes nos.“ Nedokázala jsem se zastavit, takže nakonec ke mně přistoupila a zbraň mi vypáčila z ruky a zatlačila mě do židle, zašla do koupelny a donesla mi sklenici vody, kterou jsem vypila naráz.

„Nuže, předpokládám, že když jsi k nám vpadla uprostřed noci, zřejmě se jedná o další snovou vizi.“

„Proč to bereš jako nějakou samozřejmost?“ vyjela jsem na ni nazlobeně.

„Protože s tím žiju už poměrně dlouho, takže to není nic neobvyklého, znepokojilo mě pouze to, když jsem žádnou neměla.“

„Jak to, že z toho nezblázníš? Je to druhý sen, který si uvědomuji a jsem z toho úplně na nervy. Chtěla jsem kdysi být jako superhrdinka, ale nedokážu tu zodpovědnost unést, ne když tomu nemůžu zabránit.“ Střelila jsem pohledem k Samovi, který se otočil na druhý bok, a vypadalo to, že usnul. Jak mohl?!

Collinsová si mě na židli přitáhla k sobě a chytila mě za ruce, donutila, abych se jí podívala do očí. „Teď se párkrát nadechni a představ si houpačku vzadu za domem, vzpomeň si, jak ses na ní houpala tak moc, až sis myslela, že dokážeš létat, a tys viděla pouze nebe a cítila vítr ve tváři.“ Milovala jsem tu houpačku. Houpávala jsem se na ni celé hodiny a představovala si, jaké to bude, až budu jednou pilotka jako máma, chtěla jsem zažít stejný pocit, jaký mívala ona, když létala.

Podívala jsem se Collinsové do očí, ve kterých byl naprostý klid. „Ten pocit z létání je ještě lepší než na houpačce.“ Usmála se na mě a přikývla.

„Není snadné s tím žít, ale s trochou cviku se to naučíš. Pro tebe je to nové, snažíš se porozumět něčemu, co jsi dlouho potlačovala, je pochopitelné, že se ti toho do hlavy pokouší přicházet mnohem víc, než jsi teď schopná unést, takže chápu, tvoje pocity a na druhou stranu se nedivím, že ti ten špeh manipuluje se vzpomínkami, jestli jsi takhle vyváděla pokaždé.“

„No dovol?“ odsekla jsem navztekaně a vytrhla se jí ze sevření.

„Je to tak, omlouvat se ti za to nebudu, ale už jsem ti několikrát řekla, že jsi příliš emocionální. Přesto musím uznat tvoji nevýhodu, já měla matku, která mě do toho zasvětila, když se to u mě začalo před pubertou projevovat.“

„Co mám dělat?“ Hlavou mi ale vířilo mnohem víc otázek, než jsem dokázala zformulovat nahlas.

„Nejdůležitější je poznat, co je skutečný sen a co vidina, a když je to vidina, tak musíš sledovat všechno v okolí, co ti napoví, kdy se to stane a co tomu předchází.“

„A je to pokaždé jen z tvého vesmíru?“ Překvapeně zamrkala.

„Jak jsi poznala, že to není z tvého vesmíru?“ zeptala se ostražitě.

„Protože John v něm nebyl tady na Atlantidě, ale dělala na Zemi detektiva.“ Na chvíli se zamyslela.

„Žádná vize není jen tak, vždy má nějaký svůj důvod, ale mně se to nestalo. Dokonce jsem ani neviděla svůj příchod sem, bylo to jako blesk z čistého nebe. Pokud se ti to ale zdálo, musí to mít nějakou přímou souvislost s tvým vesmírem. Víc ti nedokážu říct.“

Bylo to skutečně zvláštní a asi hodně neobvyklé, když to i Collinsovou rozhodilo. Přesto mě doprovodila na Johnův pokoj, kde se svítilo. Čekala jsem hádku, ale ti dva si jen vyměnili pokývnutí hlavy a Collinsová odešla. Na kratičký okamžik jsem si připadala jako malá holka, kterou musí doprovázet domů po setmění. Po těch letech na Atlantidě, kdy jsem se o sebe dokázala postarat, jsem se za posledních pár týdnů proměnila v klubko nervů, neschopné se o sebe postarat a dříve než by mi mohl John cokoliv vyčíst, začala jsem sama.

„Kapitán Collinsová mi všechno řekla i to proč mě hlídáš a já tě prosím, abys s tím přestal. Nesnesu to, musím to zvládnout sama, Johne. Už jsem z toho paranoidní.“

„Dokud nezjistíme, kdo je ten špeh, nemůžu dopustit, abys tu pobíhala bez ochrany.“ Stál přede mnou s rukama složenýma na prsou. Vypadalo to trochu groteskně, když měl jen tričko a trenýrky, ale i přesto z něj vyzařovala silná autorita, které jsem se teď nemohla podřídit.

„A jak toho špeha chceš chytit, když mu nedáš příležitost, aby mě zastihl o samotě?“ Byl to logický argument, ale u Johna se nesešel s pochopením.

„Teď už mu asi došlo, že o něm víme, takže se bude držet zpátky a nepůjde po tobě, tak jako doposud, najede si jiný způsob a využije toho, když nebude nikdo na blízku.“

„Možná dokážu předvídat jeho kroky,“ namítla jsem, ale John naklonil hlavu.

„Pohybuju. Collinsová mi to vysvětlila, jak to funguje a funguje to tak, že to vlastně nefunguje, takže na to se spoléhat nemůžeš, ne tak jako ona. Pochop, že je to jako by ses naučila právě chodit a ještě musíš několikrát spadnout, než se to naučíš.“

„Vážně jsi mě teď přirovnal k dítěti?“ Vypadal, jakoby dostal do břicha. Z tváří mu vyprchala krev a dokonce spustil ruce podél těla.

„Tak jsem to nemyslel, chtěl jsem jenom říct, že je to neovladatelné, dokonce i Collinsová s tím má to těch letech problém.“ Možná měl pravdu, ale naštval mě tím. Na chvíli mi chyběly doby, kde o mně neznal pravdu a bylo to mnohem snadnější.

„Půjdu spát k sobě,“ řekla jsem nakonec co nejklidněji a odměřeným pohledem mu jasně naznačila, aby se mě nesnažil doprovodit.

I když jsem do pokoje přišla skutečně sama a uléhala do postele s přetrvávajícím vztekem, přesto mě strach a nejistota z neznámého donutily, abych dveře raději zamknula zevnitř, aby se sem nikdo nemohl dostat a pokusila se usnout.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek StarGate:Atlantis - Dva životy - 23. kapitola 1/2:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!